Ležel jsem v ložnici na posteli a tupě zíral do prázdna. Snažil jsem se udělat si pořádek v hlavě. Tak nějak jsem chápal, že to byl jen další vyšilovací záchvat. Jenže tentokrát mě děsilo hlavně to, jak moc jsem o Pánovi pochyboval. A nejhorší bylo, že to stále neodeznělo. Nebylo to zvykem. Vždycky stačilo, aby se dostal ke mně a všechno bylo zase v pořádku.

„Nemluvit je hrozně dětinské, Tro," prohodil zlomeně. Tiše jsem zakňučel a stáhl se víc do klubíčka. Nemohl jsem s ním mluvit. Křičel bych. A i bez toho jsem byl v průšvihu. Slíbil mi ten nehezký výprask. Nevylezl jsem přeci hned. Na druhou stranu měl možná pravdu. Bylo to dětinské. Kdyby alespoň nevěděl, co byl Trevor zač, odpouštělo by se mu to mnohem lépe.

„Nemůžu," zaskučel jsem tiše a doufal, že to nechá být.

Jenže můj Pán nikdy nic nenechával být.

„Proč bys nemohl?" zeptal se opatrně a poposedl si na posteli o kousek blíž. Nechtěl jsem, aby se přibližoval.

„Connore," fňukl jsem nejistě, „zlobím se. Nemůžu na tebe teď mluvit."

„Konečně se někam dostáváme," prohodil vesele. „A ano, můžeš. Nemůžeš to v sobě dusit. Už vůbec ne, pokud se zlobíš oprávněně."

Nechápal jsem to. Nic z toho, jak se najednou choval. Měla to snad být nějaká zkouška? Co celé s tím pošahaným zlounem? Doufal jsem, že nic takového by Pán neudělal. Bylo by to pěkně pitomé. A zákeřné. To už bych mu neodpustil vůbec.

„Byl na mě zlý. Věděl jsi, že bude. Jakým způsobem. A stejně jsi mě tam nechal jít," vydechl jsem opatrně a čekal na jeho reakci. Nic neříkal, takže nejspíš čekal, až budu pokračovat. „Navíc jsi mi nechal ten kreténský kroužek. Víš vůbec, jak trapně mi bylo? Jak moc k ničemu jsem si připadal? Navíc o tobě nemluvil vůbec hezky. Byl to účel, Connore? Chtěl jsi, aby to udělal? Aby ses mě pak zbavil? Aby mi natloukl do hlavy, jak špatný jsi, a já odešel sám? Aby sis nemusel připadat špatně? Protože pokud ano, je to nechutně trapné."

Nějakou chvíli bylo jen ticho. Nejspíš čekal, jestli ještě budu pokračovat. Chtělo se mi brečet. Už zase. Bál jsem se, že to tak bude. Že mě má opravdu plné kecky. Měl by k tomu důvod. Ale on by mi to přece řekl narovinu. Alespoň jsem doufal, že ano.

„Poslal jsem tě tam z toho důvodu, že je v tomhle ten kluk – i přes to, jaký je blbec, – opravdu dobrý," povzdechl si a znovu si přisedl o něco blíž. Nelíbilo se mi to. Myslím. „Navíc jsem tak nějak věřil tomu, že už mě znáš dost dobře na to, abys tyhle jeho kecy pustil jedním uchem dovnitř a druhým ven."

„Byl jedním z tvých kluků?" vyhrkl jsem bez přemýšlení. Neodvážil jsem se na něj podívat. Pořád jsem hypnotizoval jedno a to samé místo.

„Cože?" zasmál se hlasitě. „Bože, Tro. Ne. To si myslíš, že bych tě za někým takovým poslal?" přitáhl si mě do klína. Neprotestoval jsem. Jednak proto, že jsem na to neměl sílu a možná taky proto, že se mi na tom místě až moc líbilo. Nenáviděl jsem se za to, že jsem se na něj nevydržel dlouho zlobit.

„Já. Já nevím," vykoktal jsem rozhozeně a schoulil se v jeho klíně. „Bylo to moc divné. Nenuť mě tam chodit znova. Prosím. Stejně mě nic nenaučil. Jen mě ponížil a hodně mluvit," zaskučel jsem.

„Trevor nedává nikomu nic zadarmo," prohrábl mi dlouze vlasy. „Dělej, co po tobě chce a bude na tebe časem hodný. Věř mi. Na tebe ano."

„Proč tě vlastně tolik nemá rád?" prohodil jsem nechápavě. „Myslel jsem, že si mu ublížil. Vážně jsem věřil tomu, že byl tvůj sub. Ale teď tomu nerozumím. Vůbec."

„Protože. Totiž. Dobře. Nepřerušovat. Jednu dobu chodil hodně do klubu. Měl jsem pod sebou jednoho kluka, který už od začátku nejevil zájem o to, být dobrý. Na druhou stranu ale zvládl téměř každý trest bez zakňourání. Myslel jsem, že prostě jen miluje bolest. Nikdy nic nezastavil. Provokoval a neposlouchal. Jen si říkal o to, abych přitvrdil. Nebo alespoň já to tak viděl," povzdechl si a opřel se o stěnu. „Nechal to zajít do toho bodu, kdy už to nezvládal. Nebudu ti říkat, jak zlé to bylo. Akorát by tě to nutilo o mně ještě víc pochybovat. Problém byl, že on mě i tak nechal pokračovat. Jeli jsme pak do klubu, jako vždycky. Ti dva na sebe narazili a Trevor se z nějakého nepochopitelného důvodu ukázal jako ten nejlepší člověk, kterému se mohl svěřit. Neměl jsem nejmenší ponětí, že mu něco říkal. Pokračovali jsme dál. S tím klukem. A on pak vždycky brečel Trevorovi na rameni. Nevěděl jsem o tom. Až pak, když Trevorovi ruply nervy. Vypadal jsem jako ten největší ignorant na světě."

„Connore," zaskučel jsem a zvedl se, objímajíc ho kolem krku. „Neměl jsi mě tam posílat," zamumlal jsem nejistě. Vážně jsem tomu nerozuměl.

„To je v pořádku. Už je to dost dávno. Jen Trevor je moc paličatý na to, aby mi dal nějakou šanci na přehodnocení," broukl lehce. „A ano, měl. Mám moc krásnou představu o tom, co s tebou chci provést. Ale bohužel to nepůjde, dokud nebudeš schopný udělat provaz," šeptl tiše, jako by se za svá slova styděl. Byl rozhozený, což mi připadalo milé.

„Proč jsi mi to neřekl a nedal mi nějaký čas, abych to zkusil sám?" vydechl jsem roztřeseně, líbajíc nejistě jeho krk. „Mohli jsme se tomuhle vyhnout. Nejsem zase takové pako, víš," pousmál jsem se. Vlastně mi to připadalo dost absurdní.

„Nejde jen o tohle," zaskučel. „Vážně by ses měl protahovat. Měl bys být ve formě a-,"

„Buď zticha, prosím," zavřel jsem úlevně oči. „Zkus mi v tomhle věřit. Když neuvidíš po týdnu zlepšení, půjdu tam znova. To zní fér, ne?"

„Smlouváš se mnou?" chytl mě pevně za ramena, aby se odtáhl a mohl se mi podívat do očí.

„Možná?" naklonil jsem nejistě hlavu a nervózně se kousal do rtu. Doufal jsem, že nepřeháním. Bylo to tolik uvolněné.

„Máš týden," cvrnkl mě silně do nosu, až jsem zaskučel bolestí. A já že se prý choval dětinsky. Možná bylo na čase ukázat mu, jak se chová jeho Tro jako dítě.