Pán mě později odpoledne nechal samotného s tím, že musí do města. Chtěl jsem jet s ním, ale poměrně ošklivě mi vysvětlil, že bych se měl taky věnovat škole. Nevyčítal jsem mu to, jelikož měl pravdu. Nedělal jsem nic do školy od té doby, co jsem Pána znal, když tedy nepočítám četbu Malého prince, kterého jsem vlastně víc nečetl, než četl. Líně jsem se rozvaloval na gauči a odmítal cokoliv dělat. Bylo mi jasné, že se pak bude Connor zlobit, ale nejspíš mi to bylo ukradené. Stočil jsem se do klubíčka a zavřel oči.

Bylo těžké být v tom domě sám. Nikdy předtím mě tam myslím samotného nenechal. Vlastně ano. Tenkrát zamčeného v ložnici. Jenže to ještě nevěděl o mém panickém přemýšlení. Vážně jsem ho nechtěl přivítat nějakým mým hysterákem nebo dalším útěkem. Bylo lepší prostě usnout i přes to, že jsem toho měl do školy určitě až nad hlavu. Nerad jsem nad tím místem přemýšlel i přes to, že tam tentokrát nebyl žádný šikanující idiot. Chtělo se mi plakat už jen z té představy, že tam budu zase muset. A taky z toho, že uplynul skoro celý jeden den mé lhůty na ten proklatý provaz a já se raději válel na gauči. Takhle jsem to mohl těžko dokázat.

Oh, ne. Nepřemýšlej takhle. Ne teď. Prostě spi.

Pevněji jsem sevřel oči a snažil se vyprázdnit si hlavu. Nebyl jsem unavený. Ne natolik, abych opravdu dokázal usnout.

Nebo jsem si to alespoň myslel.

Probralo mě praštění vchodových dveří. Rychle jsem otevřel oči a zamžoural do šera. Zatraceně, takhle mu bude jasné, že jsem nic nedělal. Panicky jsem se natáhl pro Connorův notebook a alespoň předstíral, že se snažím něco číst. Zvedl jsem k němu hlavu hned, co Pán otevřel dveře z malé chodbičky a snažil se nepřivírat oči proti dalšímu prudkému světlu.

„Ahoj," vydechl jsem a vypnul notebook, rychle utíkajíc za Pánem. Chtěl jsem ho zaměstnat hned od první chvíle. Tak nějak jsem doufal, že díky tomu zapomene na to, že jsem se měl učit. Bylo to hloupé a naivní, ale vzhledem k tomu, s jak upřímným úsměvem mě přivítal, mi to možná procházelo.

„Něco jsem ti koupil," zavrněl a podal mi menší taštičku. Nestál jsem o dárky. Chtěl jsem jen, aby se mi věnoval. A aby se neptal na to, co jsem tu sám dělal.

„A nemohl bys mi radši dát sám sebe a ošukat mě jako lacinou děvku?" zamrkal jsem na něj nevinně. Nepřemýšlel jsem nad těmi slovy, což se ukázalo jako chyba, jelikož na mé tváři přistála poměrně dost silná facka. Překvapeně jsem zamrkal a protřel si levou tvář, mumlajíc tichou omluvu. Věděl jsem, že tohle byl jeden z jeho limitů, ale stejně jsem se cítil kvůli té facce dotčeně. Bylo to divné. Kdyby to udělal uprostřed nějaké scény, bylo by mi to ukradené a ještě by se mi to pravděpodobně líbilo. Frustrovaně jsem zakňučel a přitáhl si malou taštičku k tělu, uraženě odcházejíc do ložnice. Možná jsem byl jen rozespalý. Třeba to vůbec nebylo tak hrozné. 

Posadil jsem se na postel a opřel se o čelo postele, zvědavě nahlížejíc do tašky. Třeba se umoudřil a koupil mi dudlík. Oh. Jen ta představa mi rychle rozbušila srdce. Bylo by to tolik boží. Rychle jsem zvedl tašku vzhůru nohama a poblázněně s ní zatřepal, ihned ji odhazujíc stranou. Její obsah mě ale vytočil snad ještě víc, než ta proklatá facka.

Žluté kalhotky s černou krajkou.

Zavřel jsem oči a snažil se dostat všechen vzduch z plic. Tohle ani náhodou. Pokroutil jsem hlavou a nasupeně vzal nechutný kus látky do ruky, vracejíc se rázným krokem do kuchyně. Možná jsem si měl dát víc času a prostě vydechnout. Uklidnit se. Jenže on mi taky řekl, že ageplay není nic pro něj. Neměl jsem jediný důvod tolerovat tohle.

„Ani za zlatýho Jareda, Connore," položil jsem žlutou odpornost na pult vedle jídla, které právě vybaloval a chystal se odejít trucovat zpět do ložnice. Zapomněl jsem ale na to, jak moc je můj Pán pohotový. Zastavily mě prsty, které omotal kolem mého zápěstí a odporná bolest, díky které jsem rychle skončil na kolenou. Zakňučel jsem a rychle sklopil hlavu.

„Co to zatraceně meleš, Tro?" prohodil do nepříjemného ticha. Snažil jsem postavit a zmizet, ale až moc si mě hlídal.

„Herec. Krásný. Má dokonce i oscara. Za Rayon. A pak taky zpívá. Moc hezky, mimochodem. Je k ošukání," zvedl jsem k němu s posledním slovem hlavu a prudce dýchal. Byl jsem naštvaný a nepříčetný.

„Fajn, tohle by stačilo," zavrčel a vytáhl mě zpátky na nohy. Zakňučel jsem, jelikož držel mé zápěstí až moc silně. Connora to ale nejspíš nezajímalo, jelikož mě za sebou táhl do chodby, jako bych vůbec nebyl živá bytost.

Znuděně jsem ho následoval. Připadalo mi to srabácké. Přitom říkal, že náš vztah se teď dělí. Očividně nic takového nebylo. Nesnesl, když jsem mu odporoval.

Dovedl mě do největší herny a zatlačil na má ramena hned, co jsme se ocitli téměř ve středu místnosti. Raději jsem rychle padl na kolena a zůstal potichu. Byl možná až moc rozčílený a já si to nechtěl dělat ještě horší. Pán ke mně přišel s koženými pouty, do kterých mi rychle uzamkl zápěstí, připevňujíc je menší karabinou k očku v podlaze.

„Nevím, proč si to musíš vydupávat takhle, Troye," povzdechl si a pohladil mě po hlavě. Nechápal jsem, co tím myslí. A taky jsem nechápal, proč najednou zmizel. Byl jsem v té místnosti sám a rychle panikařil. Ohlédl jsem se přes rameno a trochu se uklidnil, když jsem pohledem narazil na otevřené dveře. Kdyby mě tam chtěl nechat samotného, tak by je jistě zavřel a nejspíš i zhasnul. Možná bych si to zasloužil. Choval jsem se nevděčně. Nemohl vědět, že mě tyhle věci neberou. Nemohl vědět, že je to můj limit, protože jsem mu to nikdy neřekl.  V duchu jsem si dal pár facek. Ta jedna, kterou mi dnes dal, byla oprávněná a já si to uvědomil, až když mě tam nechal samotného. Najednou jsem rozuměl jeho poslední větě. Myslel si, že si s ním hraju. Že ho jen hecuju. Nejspíš si myslel, že mě ta facka nastartovala. Bože. Byl jsem takový idiot.

Znovu jsem se ohlédl, když jsem zaslechl blížící se kroky. Stáhl se mi žaludek a já se snažil vymyslet, jak z toho rychle a co nejlépe ven. Panicky jsem zamrkal, když se Pán objevil ve dveřích a můj pohled padl na kostku mýdla, kterou držel v pravé ruce.

Bezva a teď jsem v hajzlu.

--

Trrrm! Už zase co nejméně protivný nedělní večer všem!

Nevím, jak moc pravidelně budu teď přidávat, jelikož už zbývá tak málo a chci si to trochu víc promyslet, aby z toho nakonec nebyla fakt srajda. Doufám, že nebude vadit, když se tu teď několik dní neobjeví nová část :)

A taky, týbrďo. Přes 70K přečtení. Minule jsem vám zapomněla poděkovat. Jsem jouda. Omlouvám se. Děkuju, děkuju, děkuju ^^. Mám z toho neskutečnou radost. Pláču při každé další tisícovce přečtení - a to nekecám, fakt to neskutečně prožívám.

^^

N.