Pomalu jsem scházel ze schodů a snažil se racionálně přemýšlet. Byl jsem z toho rozhozený. Smutný a naštvaný. Vlastně spíš naštvaný. Hodně. Ne na sebe. Tedy, trochu ano. Ale hlavně na Pána. Tohle od něj nebylo zrovna milé. Musel vědět, že si budu muset svlékat upnuté džíny před někým neznámým, ale i tak mě tam poslal s tím proklatým kroužkem. Zastavil jsem v mezipatře a dlouze se zadíval do stropu. Potřeboval jsem vychladnout. Nebo se vykřičet. Jedno z toho. Možná takové velké rozčílení nebylo zrovna oprávněné, ale já si připadal až moc v pasti. Nechtěl jsem se tam vracet. Už nikdy. A já mu to slíbil.

Hloupý. Hloupý. Hloupý. Kreténský slib!

Frustrovaně jsem si vjel rukou do vlasů a zatahal se za ně. Chtěl jsem pryč. Nemluvit s Connorem. Alespoň nějakou dobu. Ale on čekal před vchodem. Nemohl jsem se mu vyhnout. Bylo docela zvláštní, jak rychle se dokázalo moje přemýšlení změnit z: chci pro něj být nejlepší sub na světě na: už s ním nic nechci promluvit.

Možná jsem prostě jen byl mrzutý. Třeba ho jen stačilo vidět.

JO.

To byl dobrý nápad.

Možná prostě jen stačilo být zpátky v Pánově přítomnosti. Silně jsem se kousl do rtu a přemluvil se k pohybu, scházejíc poslední poschodí. Byl jsem nervózní. Nehezky nervózní. A pořád tak moc naštvaný. Se srdcem až někde v krku jsem došel k autu a rychle zaplul na místo spolujezdce. Nic jsem neříkal. Ani pozdrav. Nic. Prostě jsem se jen připoutal a koukal ven z okýnka. Nepomohlo to. Cítil jsem se vedle něj ještě hůř. Připadal jsem si zrazený. Nechal mě za ním jít, i když věděl, že na mě bude hnusný. A já jako pitomec šel. Nenáviděl jsem se za to. Měl jsem si víc stát za tím, aby šel Pán se mnou. Aby na mě dával pozor. Před Connorem by si ten kluk jistě takové věci nedovolil.

„Troye," vyslovil Pán mé jméno s lehkostí a odložil si ruku na mou nohu. Ucuknul jsem. Byl jsem naštvaný a zmatený. Až moc. „Jsi v pořádku?"

Jen jsem pokroutil hlavou a snažil se udržet slzy v očích.

Hysterka. Totální.

Connor naštěstí už nic neříkal. Jen nastartoval a uvedl auto do pohybu. Doufal jsem, že rovnou pojede domů. Neměl jsem náladu. Na nikoho a na nic. Chtěl jsem se jen zahrabat do postele a přemýšlet. Nad vším. Až moc mi to otevřelo oči. Možná mě Trevor těmi slovy jen zmanipuloval. Určitě to byla jeho práce. Ale já o tom všem najednou tolik pochyboval. O sobě. A o tom, jak se mnou Pán postupoval. Zpětně to všechno působilo děsivě. To, jak mi tenkrát nasadil tu svěrací kazajku. Nebyl jsem na to připravený. A ani na to, abych pak chodil před Danem a Pánem nahý. V ten moment jsem to jistě dělal rád. Nebo možná proto, aby si mě nechal. Snažil jsem se vzpomenout si. Nešlo to. Nervózně jsem si kousal kůžičku u nehtů a pozoroval ubíhající krajinu.

Proč sakra musel bydlet tolik daleko od školy?

Pánova přítomnost mě ničila. Jako bych kvůli němu nemohl dýchat. Bral mi všechen kyslík. Nerozuměl jsem tomu. Ani trochu.

Všechno bylo tolik špatně.

„Troye," promluvil na mě znovu, když konečně zastavil před domem. Pevně jsem stiskl čelist a vystoupil z auta. Možná bylo až moc drzé mu neodpovídat, ale kdybych to udělal, dopadlo by to ještě hůř. Musel bych na něj křičet. Všechno se to ve mně až moc vařilo. Nenáviděl jsem takové emoce. Neuměl jsem je zpracovat.

Skopl jsem ze sebe boty a zamířil do chodby s hernami. Potřeboval jsem se někde schovat a blokovat koupelnu mi připadalo dětinské. Zamkl jsem se do největší herny a schoulil se na postel. Snažil jsem se dýchat a nezačít brečet. Marná snaha.

Moc. Moc. Moc marná snaha. Byl jsem hysterický. Nemohl jsem to zastavit.

Pán zjistil, kde jsem o dost rychleji, než jsem doufal. Silně lomcoval s klikou. Zavřel jsem oči a snažil se přestat klepat. Bál jsem se. A poprvé za celou tu dobu opravdu ošklivě. Connor musel zuřit. Něco říkal, ale já mu nerozuměl. Neslyšel ho přes mé hlasité fňukání. Po nějaké době ustalo i lomcování klikou, což mě popravdě vyděsilo ještě víc. Přemýšlel jsem nad tím, jestli ta místnost nemá ještě nějaký druhý vchod. Roztrhal by mě, kdyby se tam dostal. Opravdu jsem tomu věřil. Určitě byl rozčílený. A zklamaný. Už zase.

Ale já se taky zlobil.

Pořád mě to nehodlalo opustit. Naopak to bylo jen silnější a silnější. Nenáviděl jsem se za to.

Slyšel jsem Connora. Pořád na mě mluvil. Měl výdrž. Nechápal jsem to. Zněl tolik rozčíleně. Na druhou stranu bylo dobré, že byl stále za dveřmi, takže tu nejspíš nebyl žádný tajný vchod.

Kurva, Troye. Prober se. Tajný vchod? Opravdu? Jsi nechutně paranoidní.

„Já, ale," popotáhl jsem a rychle zmlkl, když mi došlo, že odpovídám sám sobě.

Ne.

Tentokrát mě něco takového nesmělo přeprat. Potřeboval jsem vnímat. Být v pohodě. Alespoň trochu. Nechtěl jsem Connorovi hned vpadnout do náruče.

Rozklepaně jsem se vyhrabal do sedu. Neměl jsem nejmenší ponětí, kolik času jsem tam strávil. Bylo to děsivé. Možná jsem Pána vážně potřeboval k tomu, abych mohl fungovat. Ale. To jsem s ním vážně byl jen kvůli tomu? To byl přeci nesmysl. Měl jsem ho rád. Moc rád.

Ne. Ne. Ne.

Nepodlehneš mu.

Ne takhle lehce. Tohle byla jeho chyba. Cítil jsem se neschopně, protože mě Pán poslal k Trevorovi. A ten proklatý kroužek mi způsoboval tolik bolesti. Ani tak jsem se ale neodvážil si ho sundat. Nechtěl jsem dvojitý trest.

Naivní. Naivní. NAIVNÍ! Za tohle tě rovnou vyhodí.

„Nevyhodí," zamumlal jsem sám pro sebe

Tro. Tro. Tro. Přemýšlel jsi nad tím někdy? Prostě Trotl. Nemá to jiný význam. Nic jiného nejsi.

„Buď zticha," zavrčel jsem naštvaně. Nenáviděl jsem to. Tolik moc.

A pak upoutalo mou pozornost bouchnutí do dveří.

To Pán.

Nevydržel.

Zlobil se.

Přikrčil jsem se a snažil se nedýchat.

„Jestli hned teď neodemkneš ty zasrané dveře," odmlčel se na chvilku. „Nepřestanu, dokud neomdlíš. Tvůj zadek bude jedna velká borůvka. Dobiju tě do bezvědomí," pokračoval dál chraplákem a já se nanovo rozbrečel.

Tohle jsem nechtěl.

Těžce jsem polkl a postavil se na nohy. Moc jsem se bál, že mě přirazí ke stěně a zmlátí hned, co otevřu dveře.

Protože by sis to zasloužil.

„Troye!" Tentokrát už Pán křičel.

Prudce jsem dýchal a přibližoval se ke dveřím. Měl jsem obě oči zavřené, když jsem konečně otočil klíčkem a vzal za kliku. Bál jsem se bolesti. Bál jsem se Pánovi reakce. Bál jsem se úplně všeho a mé tělo naprosto přestalo reagovat. Hloupě jsem spadl na podlahu a dál nepříčetně brečel. Nechápal jsem to. Nechtěl jsem.

„Troye, sakra!"

Cítil jsem jeho ruce, jak přejíždí po mém těle. Nemohl jsem nic dělat. Nešlo se hýbat. Nejspíš strachy.

Sundával mi kalhoty. Chtělo se mi plakat. A odkopnout ho. Ale já nemohl. Připadal jsem si jak malé, bezbranné zvíře. Ani se neobtěžoval být nějak jemný. Prostě ze mě serval kalhoty a spodní prádlo.

Nenáviděl jsem ho.

Tolik moc.

Jeho ruka přejížděla po mé chloubě. Cítil jsem se odporně. Jako levná děvka. Naprosto k ničemu.

A Pán mi pak jen stáhl ten otravný, gumový kroužek a znovu mě oblékl, zvedajíc mé tělo náručí.

„Je to dobré, uklidni se," broukl lehce a odnášel mě z herny.

Trrrm. Hrozně moc se omlouvám, že přidávám až dnes. Byla jsem v neděli lovit dárky a nějak jsem se z toho ještě pořádně neprobrala. Každopádně - 11 kapitol do konce, wohoo. 

^^

N.