18+
Pokud budete pokračovat ve čtení, počítejte s BDSM tématem a vším tím okolo. Byli jste varováni ^^ =)

Nedokázal jsem uvěřit, že něco takového doopravdy dělám. Seděl jsem v malé, útulné kavárně na kraji města, s krásným výhledem na rušné centrum. Bylo krásné, zimní odpoledne a díky brzkému stmívání už město osvětlovaly jen svítící lampy. Byl to nepopsatelný pohled. Slunce, zapadající za městem, ztrácející se pomalu ve všech těch světlech. Litoval jsem toho, že jsem na tom místě nikdy dřív nebyl. Až teď. Až teď, když jsem měl potkat člověka, kterého jsem znal sotva pár hodin. Bylo to absurdní. Vlastně jsem si své počínání vůbec nedokázal vysvětlit.

Byla to hloupost. Mánie. Jednoduše jsem si myslel, že bude dobré si na svůj tajný tumblr napsat, že hledám Pána. Jenže jak se ukázalo, tak vlastně tak tajný nebyl. Přitom mě nesledovalo tolik lidí. Nechápal jsem to.

Chvíle, kdy jsme se měli sejít, se nebezpečně rychle blížila. Byl jsem v té kavárně o hodinu dříve, abych se dokázal uklidnit, ale ani to nepomohlo. Ani nevím, čeho jsem se bál víc. Toho, že přijde tlustý medvídek s pedofilními sklony nebo ten, koho jsem očekával. Koukal jsem na ty dvě fotky, které mi poslal, pořád a pořád dokola. Z jeho vzhledu by z něj člověk nejspíš respekt neměl. Naopak. Působil mile. Ale do háje. Ten způsob, jakým se vyjadřoval. Stačilo pár vět a já měl srdce nervozitou až v krku.

„Nejsi nedochvilný. To mám rád," ozvalo se kousek ode mě tlumeným, ale přesto pevným hlasem. Neměl jsem odvahu podívat se mu do očí a tak jsem jen rychle zvedl pohled, zírajíc pár vteřin na jeho kaštanové vlasy a pak se zase zadíval na podlahu, nervózně si hrajíc s prsty. Bože. Byl vážně krásný. A ten hlas. Byl tak. On celý. Ideální. Tolik jsem si přál, aby si mě vybral a všechno mě naučil. Jenže, tahle představa byla bez šance. Dominant jako on nemohl chtít malé, pubertální pako, které vlastně ani nevědělo, zda dělá správnou věc.

„Uklidni se," zašeptal, ale i tak jsem v jeho tónu slyšel pokárání, „na tyhle dětské výlevy bezdůvodného strachu nemám čas," vysoukal se z dlouhého, černého kabátu a já měl pocit, že uteču s brekem a skočím pod první jedoucí auto. Chtěl jsem to zvládnout. Tak moc. Vždyť o nic nešlo. Byla to jen schůzka v kavárně. V bezpečí. Nemohl na mě. Věděl jsem, že ne. A dokonce jsem i věděl, že by se nic nestalo, ani kdyby nás všichni ti lidé kolem neviděli. Ale ani tak jsem se nedokázal uklidnit.

„Vážně jsem si myslel, že víš, co chceš," pokračoval dál neutrálním tónem, natahujíc se pro nápojový lístek, „bavíš se dobře?" Zasunul zalaminátovaný kus papíru zpět do stojánku a já zahlédl, jak něco ukazuje na číšníka.

„Já," zakoktal jsem, aniž bych se donutil říct něco dalšího.

„Skvěle," zasmál se, „mluvíš, to je dobré znamení. Chvilku jsem se bál, že jsi němý. Nic proti němým lidem, ale prosby jsou hymnou pro mé uši," ohlédl se netrpělivě po obsluze. Snažil jsem se uvolnit, ale nešlo to. Nikdy bych nevěřil tomu, že z někoho může dominance tolik sálat jen ze způsobu, jak ten člověk sedí a jak hýbe rukama.

„Omlouvám se. Jsem nervózní," přiznal jsem potupně a snažil se odolat pokušení odervávat si kůži ze záděrek. Už jen ta představa té bolesti mě uklidňovala. Potřeboval jsem něčím vrátit myšlenky na své místo. Tohle by pomohlo, ale já si zakázal před někým takovým podobné věci dělat. Pokud tahle schůzka měla dopadnout, tak on měl být ten jediný, kdo měl mému tělu do budoucnosti způsobovat bolest a stejně tak i slast.

„Nemáš z čeho. Teď rozhodně ne," zamračil se na uhoněného číšníka, když před nás konečně položil dvě kávy. Tedy, přede mě jen horkou čokoládu. Nechápal jsem proč, ale neměl jsem odvahu něco namítat. „Pověz mi Troye," odmlčel se na chvíli, s nechutnou lehkostí si nalévajíc smetanu do kávy, „proč jsi napsal na svůj blog, že hledáš někoho na výcvik?" Pozvedl mírně obočí a začal míchat kávu, aniž by zapomněl zbytečně cinkat lžičkou o keramický hrneček. Přiváděl mě tím zvukem k šílenství a já mě pocit, že si toho byl až moc vědomý.

„Já," zasýpal jsem nejistě a nevěděl, jak pokračovat dál.

„Ano, ty," zadíval se na mě přísně, „a neopovažuj se říct, že jsi jen zvědavý. V tom případě se můžeme rovnou rozloučit,"

„Ne, tak to není," skočil jsem mu do řeči a následně se mu pohledem omluvil. Litoval jsem své ukvapenosti. Takové věci bych si k němu neměl dovolovat. Nejspíš bych ani neměl mluvit dřív, než mě k tomu vyzve.

„Pokračuj," pobídl mě nepatrným úsměvem, ale já viděl, jak se mnou začíná ztrácet trpělivost.

„Budete mě poslouchat, i když to bude znít hloupě?" zaryl jsem nervózně nehet do citlivé kůže na špičce popáleného malíčku.

„Nemusíš mi vykat. Nemusíš být tak nervózní. Nic se neděje. Prostě se jen zadívej na ten krásný výhled venku a mluv," protočil úsměvně oči. Líbilo se mi, že se dokázal chovat mile.

„Dobře," přikývl jsem lehce a zadíval se z obrovského okna, „měl jsem zkrátka vždy pocit, že potřebuju být někým kontrolovaný. Já. Miloval jsem svého otce a teď mi tolik chybí. Tedy, je pořád naživu a tak. Ale už mě nebere jako toho malého kluka. A pořád říká, jak se musím postavit na vlastní nohy. Jenže. Já to prostě nedokážu. Potřebuju někoho, kdo mi zase ukáže smysl života. Nevidím ho. Nemám chuť na to, být s někým ve vztahu. Nemám chuť na sex. Mám problém, když se mě někdo dotkne. Mám problém se sebekontrolou. A to všechno jen proto, že mi nikdo neřekne, kudy z toho ven. Je to dětinské, já vím, že ano. Ale já to teď vážně nedokážu říct jinak," skousl jsem si nervozitou ret a pohled znovu zalomil dolů.

„Mám návrh," prohodil, když už jsem měl pocit, že mě to neuvěřitelné ticho roztrhá na kousky, „mám auto hned za rohem. Odvezu tě domů, kde si zabalíš věci, které potřebuješ na víkend, a pak pojedeme ke mně. Pokud je to na tebe moc rychlé, nemá cenu se dál scházet," luskl netrpělivě na číšníka, „k ničemu to nevede. Neber si to špatně. Není to tebou. Jsi nesvůj, to je přirozené. Ale jestli vážně stojíš o to, co jsi psal, tak není jednodušší způsob, jak zjistit, jestli to mezi námi bude fungovat. Budeš to moc zastavit, kdykoliv budeš chtít. Je to jen o domluvě. Celé je to o domluvě," ztlumil ke konci svůj tón a pak za nás za oba zaplatil.

„Co když pro tebe nebudu dost dobrý?" Zeptal jsem se na první věc, která mi proletěla hlavou.

„Oh Troye," zasmál se mile, „když si koupíš psa, tak ho taky musíš naučit všem těm povelům, nemám pravdu?" Zadíval se přímo do mých očí a já myslel, že mě tím jedním jediným pohledem zabije.

„A. Asi ano," vykoktal jsem, nepříčetný z pocitu, který právě ovládal mé tělo.

„Nemusíš se bát to odmítnout. Můžeme jít zase každý svou cestou, pokud to není to, co hledáš," pokračoval dál tím divným, neutrálním tónem, „je to jen na tobě," nasoukal se zpět do kabátu a vydal se na odchod.

„Chci, abys mě učil. Prosím," vyletěl jsem za ním rychle, aniž bych si uvědomoval, k čemu jsem vlastně upsal své vlastní tělo.

--

Trrrm. Dobře. Já prostě neskutečně miluju BDSM svět a tak nějak mě štve, že jsem v tomhle dost podělala It was your choice.

Chtěla bych tuhle povídku celkově víc zaměřit na tohle téma a co nejvíc ho přiblížit realitě, i když nevím, jestli je to v mých silách. Ale i tak slibuju, že se budu snažit.

Každopádně, upozornění dopředu. Určitě to bude ostřejší, než všechny moje povídky. Sice nevím, jak to udělám, jelikož jsem totální stydlín, ale snad se nějak dokopu.

Doufám, že vás bude tahle povídka bavit, jelikož já jsem z toho teď až moc nadšená.

^_^

N.