When I say "I want to be tied up"
what I'm really saying is
"I want to trust you enough to let go."

Hodil jsem na sebe první triko, které mi přišlo pod ruku. Nechtěl jsem, aby na mě zbytečně musel čekat. Džíny spolu se spodním prádlem jsem pak vzal do ruky a vrátil se zpět do obývacího pokoje. Jestli mě chtěl nechat přes noc u Dana, tak mě tam rozhodně nemohl dostat takhle.

„To, že už tě viděl nahého, neznamená, že se před ním tak budeš promenádovat i bez mé přítomnosti," prohodil můj Pán úsměvně a ukousl si z jablka, s kterým si ještě před chvilkou pohazoval v ruce.

„Vtipné," protočil jsem oči a několika pomalými kroky přišel až k němu. Byl jsem rozhodnutý na něj tu prosbu vychrlit rovnou, ale najednou nebylo možné mluvit. Třeba to nebyl až tak dobrý nápad, jak se mi před pár minutami zdálo. Nejspíš bych vůbec neměl být ten, kdo dělá takové návrhy.

„Budeš tu jen takhle stát a tupě zírat do země nebo se bude něco dít?" pronesl hrubě a soudě podle zvuku, si nejspíš znovu ukousl jablka, „jestli máš nějaký problém, tak mluv. Nemůžu tu s tebou takhle ale stát celé odpoledne. Pospíchám, Troye," dal až přehnaný důraz na mé jméno a já nervózně přešlápl.

„Napadlo mě," pípl jsem nejistě, „nemohl bys," vydechl jsem prudce. „Nemohl bys mě zamknout? Bylo by to pro mě lehčí," ztlumil jsem svůj hlas. Mé tváře hořely a to ticho, které mezi námi najednou nastalo, mě zabíjelo. Nejistě jsem polknul a sevřel oči.

Měl jsi držet hubu.

Vždycky bys měl držet hubu, když tě něco takového napadne!

„Podívej se na mě," poručil a počkal, dokud tak neudělám. Pořád jsem čekal, až mi zvedne bradu. Potřeboval jsem jeho pomoc. Byl jsem najednou až moc vystrašený z toho, jak se na můj nápad bude tvářit.. Nakonec to trvalo až moc dlouho a já udělal tak, jak si přál. Vyděšeně jsem zamrkal a těkal jsem pohledem všemi směry, jen abych se vyhnul jeho pohledu. „Těší mě, že tě to napadlo," zavrněl a přistoupil ke mně o krok blíž.

„Vážně?" vypadlo ze mě. Jeho reakce mě až moc překvapila.

„Ano," přikývl, „jen nevím," zamračil se a odložil jablko na stůl, přibližujíc se víc a víc ke mně. Nejistě jsem ucouvnul a pak s těžkým výdechem zůstal stát na místě. „Jak chceš tohle zamknout, hm?" zabodl prst pod můj pupík a sjížděl pomalinku níž a níž. Zalapal jsem po dechu a snažil se odolávat tomu pokušení zaklonit hlavu.

„Nějak to udělej. Prosím," zaúpěl jsem. Neměl jsem šanci své tělo nikterak ovládat. Už jen díky tomu, že mě tolik míst bolelo a to, kolikrát mě za dnešní den téměř dovedl k orgasmu. „Můžeme znovu udělat tu sprchu. Cokoli. Jen mě tam neposílej takhle," zaúpěl jsem.

„Shh," usmál se, „za tohle si nezasloužíš nic takového. Uklidni se. Jen dýchej. Tou tvou panikou nic nevyřešíš," cvrkl mě s úsměvem do nosu a já měl sto chutí zanadávat. Zničil tím celé to napětí, které mezi námi v tu chvíli bylo.

Možná to byl účel.

Ale ani tak to nezabíralo.

„Když já si připadám tak hloupě," kníkl jsem a snažil se zatlačit slzy.

Proč. Chceš. Sakra. Brečet.

Zbabělče!

„Nemáš si proč připadat hloupě," zakroutil hlavou a zmizel do ložnice.

Vrátil se s klíckou, provazy a něčím, co mou paniku ještě prohloubilo. Neměl jsem ponětí, jak se ta věc jmenovala, ale věděl jsem, že dávala elektrické rány a ve všech pornech subíci vždy dělali poměrně rámus, když se jich to dotklo, takže to rozhodně nemohlo být nic příjemného.

Tiše jsem zakňučel a snažil se přemluvit zůstat stát na místě. Vždyť říkal, že si nic takového nezasloužím. Tak proč dělal něco, co bylo tolikrát horší?

Dopad jeho chodidel na podlahu najednou dělal takový rámus. Musel jsem zavřít oči a broukat si v hlavě znělku z Frozen, abych se udržel stát na místě.

„Ruce," poručil a já se oklepal, jelikož jsem si vzpomněl na Sama. Přitom ten pocit byl o tolik jiný. Svému Pánovi jsem věřil. Ale i tak jsem se až moc bál.

Bez dalších slov uvázal mé ruce nad hlavu a provaz znovu prohodil skobou ve stropě. Donutil mě si stoupnout na špičky a mě v tu chvíli přišlo jako nejlepší řešení se do provazů jen prostě zavěsit. Nechat tam mé tělo, jako by mi nepatřilo.

Dotýkal se tou věcí mého těla,  ale já nejednou neměl žádnou sílu mu vzdorovat. Soustředil jsem se jen na to, abych nebrečel. Nevím, proč mi na tom najednou tak záleželo. Možná proto, že mi to od něj trochu přišlo jako podpásovka. A taky možná proto, že jsem se až moc bál té elektrické rány, která měla nejspíš přijít každou chvíli.

A pak jsem ucítil jeho hebké ruce na své chloubě. Byl tak rychlý. Nechápal jsem to.

„Jsi úžasný," vydechl a povolil provazy tak, abych pomalu dopadl na kolena, „nic se neděje, shhh," držel mou hlavu pevně v dlaních. Nejspíš čekal jen na to, až otevřu oči. Tolik jsem se k tomu neměl. Potřeboval jsem se nejdřív trochu uklidnit.

„Tohle už prosím nikdy nedělej," popotáhl jsem, „tolik jsi mě vyděsil," rozlepil jsem konečně oči a zahleděl se přímo do těch Pánových. Nejspíš to bylo vše, co jsem v tu chvíli potřeboval.

„Nic se nestalo," pousmál se a osvobodil má zápěstí, „myslel sis, že to vážně udělám? Tahle?" nakrčil obočí a chvilku mě přidržoval, dokud si nebyl naplno jistý, že jsem chytl balanc.

„Já nevím," hrál jsem si s prsty, „možná. Trochu. Omlouvám se."

„Pak prostě jen budeme muset zapracovat na tom, abys mi víc věřil," povzdechl si, „vstávej. Už teď tam přijedu pozdě," prohodil s nezájmem.

Rychle jsem se vyškrábal na nohy a dooblékl se. Byl to krásný pocit, být zase zamčený.

Bylo to tak trochu bezstarostné. Klícka mě držela zpátky. Vždy, když bych měl začít být tvrdý, mi prostě připomene, že nesmím.

Musel jsem téměř běžet, abych stihl nastoupit do auta. Vyjel ještě dřív, než jsem zabouchl dveře. Nasucho jsem polkl a snažil se nevnímat tu atmosféru, která mezi námi najednou vládla. Byl na mě kvůli tomu snad naštvaný? Mohl to přece říct. Nemusel to dělat.

„Budeš kvůli mně mít v práci průšvih?" zeptal jsem se opatrně.

„Ne," zakroutil hlavou, „jen nerad jezdím pozdě," zrychlil, aby nemusel zastavovat na červenou. „Ráno mi to nějak vrátíš, jasné? Je mi jedno jak. Máš konec konců dost času nad tím přemýšlet," zahnul ostře doprava.

„Ano, Pane," zaskučel jsem nejistě. Vůbec jsem neměl ponětí, co tím myslel. Nemohl jsem mu udělat dobře, jelikož by se nenechal, protože jsem na to stále nebyl dost trénovaný. Jak jinak jsem mu to měl ale vrátit? Jistě, mohl jsem mu udělat jídlo, uklidit dům, ale něco mi říkalo, že to vůbec nebylo to, co měl na mysli.

„Prima," přikývl a zastavil u kraje silnice, „vystup si," zavrčel a odepnul nám oběma bezpečnostní pás.

Cupital jsem za svým Pánem k jednomu z rodinných domků a pro jistotu se zastavil pár metrů před vchodem. Byl jsem až moc nervózní.

Daniel nás oba přivítal s milým úsměvem a vyzval nás, abychom šli dovnitř, což můj Pán rychle odmítl s tím, že pospíchá.

„Ani se ho nedotkneš. Nebudeš se chovat jako blbec a nebudeš ho nutit do žádných tvých hloupých nápadů," začal můj Pán s pravidly a já se musel zevnitř kousat do tváře, abych se nesmál. Dan oproti němu byl tolik vysoký a celá ta situace byla dost komická.

„Neber mu telefon, chci s ním být v kontaktu," zaslechl jsem další věc ze seznamu, „a žádný alkohol," přejel pohledem i na mě. „Nenajdu tě tu opilého, rozumíš?"

„Ano, Pane," podíval jsem se přímo do jeho očí, „rozumím. Nebudu pít. Slibuju. Budu hodný," díval jsem se pořád na to stejné místo. Nejednou vypadal, jako by vůbec nechtěl odejít. Popravdě mi to dost udělalo radost.

„Tak tedy ráno," probodl nás oba pohledem a pak se vrátil zpět do auta.

---

Trrrm.

Vůbec jsem neměla v plánu psát dneska další kapitolu (asi je to znát), ale vaše komentáře a podpora a vůbec to všechno na předchozí kapitole mě tak nějak nakoplo, takže jsem se neudržela a začala psát s děsným nadšením.

Vážně moc děkuju.

^_^

N.