Seděl jsem zmrzlý na černém, chundelatém koberečku uprostřed koupelny a čekal na Pána, až se vrátí s lékárničkou. Nějakým nepochopitelným způsobem se mi ho povedlo přemluvit, aby mě nevozil do nemocnice. Slíbil jsem mu, že budu v pořádku, i když jsem se tak rozhodně necítil. Drkotal jsem o sebe zuby a má bláznivá hlava bolestivě třeštila. Ale pořád mi to připadalo lepší, než nemocnice. Nenáviděl jsem doktory. A ten smrad. Slíbil jsem mu, že do večera neusnu, abych mu dokázal, že nemám otřes mozku. A já neměl nejmenší ponětí, jak to udělat.

Omotal jsem kolem těla ruce a odolával touze stočit se na kobereček jako kotě a zavřít oči. Chtěl jsem se probudit a zjistit, že to všechno byl jen sen.

„Myslím, že ta ruka by si zasloužila alespoň pár stehů, Troye," ucítil jsem dotek teplých prstů na pravém rameni. Spokojeně jsem se pod tím pocitem otřásl.

„Je to jen odřené," zaskuhral jsem a sklopil hlavu, když se Pán posadil přede mě a otevřel malou, bílou krabičku. „A bude to tak moc pálit," dodal jsem rychle, když jsem zahlédl, jak nalévá desinfekci na kus tampónku.

„To je poprvé, co slyším, že máš strach z bolesti," zasmál se a políbil mě letmo do vlasů, zvedajíc mi prsty bradu. „Není to nic, co bys nezvládl, Odřenino. Hlavně klid, dobře?"

„Opravdu se na mě nezlobíš?" fňukl jsem a sykl hlasitě bolestí, když začal čistit menší ranku na zápěstí. „Hrozně mě to mrzí. Vážně, vážně moc," pokračoval jsem dál a snažil se soustředit na to, co říkám. Ta bolest mi připadala nesnesitelná. Takhle vůbec nebyla hezká a vzrušující.

„Připadám ti snad naštvaný?" pokračoval s čištěním mé sedřené kůže dál a já měl co dělat, abych se mu nevytrhl. Tohle by snad nebylo příjemné ani s tunou viagri v krvi.

„Právě, že ne," sevřel jsem pevně oči, „to je to, co nechápu. A tohle tak moc bolí," zafňukal jsem a odmítal otevřít oči. Zbýval už jen kousek k té velké ráně. Připadalo mi, že bolestí počůrám.

„Nemůžu se na tebe přece zlobit za to, že ti tvá hlava dává tolik zabrat, Tro," pokrčil rameny. „Ale ano. Moc rád bych si tě teď přehnul přes koleno a vymlátil z tebe podobně pitomé nápady.

„Tak," polkl jsem nasucho a otevřel oči, rychle mrkajíc, „proč to neuděláš? Zasloužil bych si to."

„Tak zaprvé proto, že jsme se dohodli, že budeme tyhle naše dva životy rozlišovat," dolil na tampónek další desinfekci a těžce si povzdechl. „A taky proto, že si nemyslím, že by to teď bylo efektivní. Akorát by ses zavrtal víc do toho tvého myšlení, jak moc si špatný. Nepletu se?"

„Já," zakoktal jsem a snažil se udržet slzy v očích, „já nevím. Možná. Nerozumím sám sobě. Těžko říct. Myslíš, že jsem vážně blázen?" pípl jsem vystrašeně.

„To myslím oba tak nějak už dávno víme," prohodil opatrně a já naprosto ztuhl, neschopný jakéhokoliv pohybu. Čekal jsem, že mě bude uklidňovat. Říkat, jaká je to blbost. Ale tohle mě zničilo. Úplně.

„Pak bys mě měl nechat zavřít do blázince, nemyslíš?" zavrčel jsem ublíženě. Chtěl jsem na něj začít křičet. Možná se měl radši zlobit, než říkat takové věci. Vážně to bolelo. Víc, než celé to proklaté čištění odřenin. Tohle bylo jiné a až moc nové. Nebylo to nic, co bych si vymyslel nebo jen přeháněl. Tohle vážně řekl. A bylo to hnusné.

„Prosím, Troye. Uklidni se," chytl pevněji mou ruku. „Nechci to řešit přes doktory, jasné?" zvedl ke mně pohled, ale já rychle uhnul. Byl jsem naštvaný. Dotčený.

„Ale," popotáhl jsem hlasitě, „jak jinak? Nechci, abys musel být se šílencem. Chci pro tebe být dobrý. Abys ze mě měl radost."

„Jediný problém, který mezi námi je, je ten, že se mnou až moc málo mluvíš, Tro," odhodil tampónek na zem a zvedl se, napouštějíc vanu. „Jsi pro mě proklatě moc dobrý a mám z tebe radost. Netušíš jak moc," zvedl mě opatrně na nohy. „Ale je to pak pro mě těžké, víš? Když se pak takhle sebereš a utečeš. Dávám to za vinu sobě, protože nejsem schopný poznat, kdy je to zlé a kdy jsi jen uražený."

„Není to tvoje vina," vyjekl jsem rychle a opřel si hlavu o jeho hrudník. „Vážně jsem myslel, že na mě ty hlasy už nemůžou. Od té chvíle, kdy jsi je vypnul v herně," omotal jsem ruce kolem jeho pasu. Už nikdy jsem ho nechtěl pustit.

„Takže jsi o tom radši mlčel, abys to mohl nalhávat sám sobě, nemám pravdu?" přehraboval se mi mírně ve vlasech.

„Jo," zaskučel jsem rozhozeně, „nenávidím je. Jsou kreténsky otravný."

„Troye."

„Promiň, ale nemám pro ně slovo, které by nebylo sprosté," přešlápl jsem nervózně na místě. Všechny ty pocity se ve mně bláznivě mísily. Měl jsem pocit, že vybuchnu a začnu nekontrolovatelně ječet.

„Děláš to znova," zvedl mi tahem za vlasy hlavu, „pusť to ze sebe," zamručel hrubě a odmítal pustit mé vlasy, i když jsem bláznivě kroutil hlavou. Nechtěl jsem před ním brečet. Připadalo mi to pitomé. Srabácké.

„Pusť mě," zaprotestoval jsem zoufale. Jen nespokojeně zamlaskal. „Prosím, Connore," škubl jsem sebou a zaúpěl bolestí, když mi díky tomu vytrhl několik vlasů. Frustrovaně jsem dýchal a zíral prázdně na jeho obličej. Snažil jsem se uklidnit, ale ta bezmoc a to, jak na mě koukal, mě prostě až moc deptala. Naplno jsem se před ním rozbrečel jak malé dítě. Mé nohy se třásly tím, jak moc slabé najednou byly.

„Je to v pohodě," pustil mé vlasy a pomalu se i se mnou svezl zpět na podlahu, přitahujíc si mě do klína. „Brečet je v pohodě. Je to dobré," pokračoval tiše, prsty přejíždějíc po mých zádech.

„Jsem hys-ter-ka," škytal jsem a snažil se v klidu nadechnout. Nešlo to. Až moc mě to celé pohlcovalo.

„Nebraň se tomu, okay?" odhrnul mi vlasy z čela, „i kluci můžou brečet, Troye. Kor moji hodní kluci, hm?"

Nenápadně jsem přikývl a uvolnil veškeré svaly, poddávajíc se tomu bláznivému pocitu. Má hlava tříštila s každým nádechem ještě víc. Měl jsem pocit, že mě bolí plíce z toho, jak násilně do nich tlačím nový vzduch. Pořád mi připadalo, že ho mám málo. A Pánovi ruce pořád jezdily nahoru a dolů, kolem mé páteře.

Tak uklidňující.

„Proč se za tohle tolik stydíš?" zvedl mě z tvrdé podlahy, když jsem se konečně začal uklidňovat a pomalu položil do vlažné vody. „Není na tom přece nic zlého. Když to v sobě budeš dusit, budeš pořád končit v těch tvých hysterácích."

„Pálí," zaskučel jsem pisklavě, když se voda dostávala do všech odřenin na mém těle. „Půjdeš ke mně, prosím?" zvedl jsem k němu pohled a chtěl nevinně zamrkat, ale Pán už byl překvapivě téměř vysvlečený. Mile se na mě usmál a shodil se sebe tmavé boxerky, sedajíc si do vany. Doufal jsem, že si sedne za mě. Že se o něj budu moc opírat. Jenže – naopak, sedl si přímo naproti mně. Možná se bál, že zase odpadnu. Což bylo nejspíš pochopitelné.

„Vidíš?" chytl mě za lýtka a natáhl obě nohy podél jeho těla, „není ti teď lépe?"

„Když já tak nerad před někým brečím. Je to srabárna."

„Tak znova," povzdechl si těžce. „Není ti teď lépe?"

„Je," přikývl jsem, rudý jako rajče, „ale nelíbí se mi to. Brečet před tebou."

„Do prdele Troye," pokroutil hlavou a přisunul se blíž ke mně. „Málem ses nechal přejet vlakem. Přestaň řešit takové blbosti, jako je pláč. Prosím."

„Ale," zaprotestoval jsem, „říkal jsi, že když před tebou budu brečet, tak se neudržíš a budeš mě pak muset. Totiž, to," sklopil jsem pohled do vody a prudce vydechl. Udržel jsem se. Neřekl jsem šukat. Je to v pohodě.

„To bylo sladce dětské, Tro," zasmál se upřímně, „rozdělujeme náš vztah. Nezapomínej na to. Nejsem zase takový prasák, aby mě vzrušoval takový typ pláče."

„Dobře," prohodil jsem rychle, „asi jsem jen moc zmatený."

„Já vím," přikývl a opřel se zády o kraj vany, „a tohle je vážně moje chyba. Říkej si, co chceš. Ale je to tak. Byl jsi první, kdo byl tolik v pohodě se všemi mými požadavky a já se do toho pustil moc po hlavě. Proto jsi teď zmatený. Pokusím se to napravit, ale musíš mě teď poslouchat a snažit se, jasné?" hladil mě palci u nohy po stehnech.

„Ano, Connore," vydechl jsem spokojeně. Bylo krásné mu tak říkat. Miloval jsem oslovení Pane, ale v té chvíli by ho to jen rozčílilo.

„Prima," usmál se šťastně. „Můžeme začít tím, že mi budeš psát na tumblr, když budeš cokoliv potřebovat. Mohlo by to proto tebe být lehčí, než mluvení."