„Víš, že je to stejně celé hrozně zvláštní?" prohodil Pán do ticha a lehce se zasmál. Nechápal jsem ho. Byl jsem vyřízený a bolavý.

„O čem přesně teď mluvíš?" zeptal jsem se opatrně, převalujíc se na záda tak, abych na něj viděl.

„O tom, že jsi se mnou po té první schůzce vážně šel. Copak jsi neměl strach?"

„Měl."

Nemohl jsem se přestat smát. Nešlo to. Připadalo mi to od něj roztomilé. A zvláštní. Ale hlavně roztomilé.

„Tak proč jsi se mnou jel ke mně domů? Po několika propsaných hodinách a sotva patnácti minutách společné řeči?" broukl a rychle mi upravil vlasy z čela.

„Zaprvé jsi proklatě krásný," vydechl jsem opatrně. „A já nevím. Opravdu ne. Byl jsem v tu dobu mimo. Bylo by mi možná i jedno, kdybys mě někde znásilnil a stáhl z kůže. Jen jsem chtěl pryč od našich. Cítit se v bezpečí. A ty jsi tak působil. Já vím, že je to divné. Ale nespletl jsem se v tobě, takže. Um. No. Nemám nic dalšího, co bych ti k tomu mohl říct."

„Je hezké, že mi nelžeš. Cením si toho," zasmál se hlasitě. „Hlavně už nikdy nedůvěřuj žádnému dominantovi na základě vzhledu. Není to dobré. Jasné?" zatahal hrubě za mé vlasy. Jen jsem ublíženě zakňučel a přikývl. Nechtěl jsem ho rozčílit nebo zklamat. Všechno působilo až moc uvolněně. Zvláštně, ale zároveň hezky. Možná to bylo tím, že jsem se stále nevzpamatoval z toho, co se mnou před pár minutami provedl. Bylo to tak silné. Tak moc.

„Connnore?" šeptl jsem nejistě a čekal na jeho reakci. Doufal jsem, že ho oslovení jménem nikterak nerozčílí. Byl to přeci jen on, kdo navrhl tuhle hru na normální pár a pak ten "úchylný". Neměl jsem mu to za zlé. Jistě to myslel dobře. Nebylo nejspíš ani možné někomu subčit pořád, bez oddechu.

„Jo?" pustil mé vlasy a mírně se ušklíbl.

„Nemohl bys mě vzít za tím člověkem už dnes? Pondělí by pak nebylo tolik strašidelné, kdybych věděl, co mě po škole čeká," zvedl jsem se nervózně do sedu.

„Pokud chceš," pokrčil rameny a natáhl se pro telefon. „Mazej se vysprchovat a obléknout. Zařídím to."

--

Seděl jsem v Pánově autě. Už zase tak nervózní. Napjatý. Pořád jsem se ho chtěl zeptat, zda je ten člověk jeden z jeho subčících kluků, ale neměl jsem na to odvahu. Třeba to s tím nemělo nic společného. Ale pokud ano – bože – řítil jsme se do pekla. Někdo takový by mi to dal určitě sežrat. Už jen z principu.

„Co když na mě bude zlý?" vyjekl jsem, když Pán parkoval. Bylo to opravdu jen kousek od školy. Poznával jsem to místo. Což bylo bláznivě. Klepal jsem se jak hloupý ratlík. Nechtěl jsem poslouchat nikoho jiného, než Connora. Byl jsem jeho. Ne nějakého subčete. Přišlo mi to uhozené.

„To nejspíš bude, Tro," povzdech si Pán a vystoupil z auta. Nespokojeně jsem zakňučel a raději také vystoupil. Nechtěl jsem ho v tomhle zklamat. Já ho poprosil, aby mě sem vzal. To já na tohle přikývl. Jenže jeho odpověď. Tolik mě vyděsila.

„Proč?" zaskučel jsem, když jsme společně vcházeli do velkého domu. Cítil jsem úzkost, jak mě nenasytně pohlcuje. Nenáviděl jsem ten pocit. Tolik pitomý. Tak k ničemu.

K ničemu. K ničemu. K ničemu. Totálně k ničemu.

„Nepatřím mezi lidi, které by měl rád," zastavil se pod schody, „poslouchej ho jen ohledně toho, jak se správně protahovat, jasné?" zastrčil mi neposlušné kudrlinky za ucho.

„Jasné," prohodil jsem automaticky. Byl jsem připravený pro něj udělat cokoli, i když jsem se hrozitánsky bál.

„Půjdeš do druhého patra a pak až na úplný konec chodby. Ten člověk se jmenuje Trevor, ale to ani není nikterak důležité. Zaklapej a chovej se vzorně," usmál se na mě, nejspíš jen proto, aby uklidnil mou paniku.

„Budu vzorný, slibuju," zhoupl jsem se na patách. „Chci, abys na mě byl pyšný."

„To už jsem, Tro," zavrněl, letmo mě políbil na čelo a rychle se otočil, odcházejíc z budovy. Chápal jsem, proč to udělal. Měl jsem plno otázek. A taky mě zabíjela panika spolu s nervozitou. Šílené. Až moc šílené. Byl jsem vyděšený. Něco uvnitř mě mi radilo vzít nohy na ramena a utíkat zpět za Pánem. A pak tu byla ta druhá část mě, která to prostě jen chtěla dokázat.

Dlouze jsem vydechl a vydal se do schodů.

Druhé patro.

Dobře. Hlavně klid. Jen dvě poschodí.

A pak pořád rovně. Až na konec chodby. Neznělo to nijak složitě.

Jenže každý další krok byl tolik těžký.

A já pak najednou stál před těmi dveřmi.

Nepřemýšlel jsem a prostě zaklepal. Kdybych si dal chvíli na oddech, nikdy bych to neudělal. Až moc mě to děsilo. Bláznivě moc.

„Přeješ si?" vykoukl ze dveří hubený, docela vysoký kluk. Rozhodně vyšší, než já. Nezněl zle. Naopak. Což mě překvapilo.

„No. Já. Totiž," koktal jsem rozhozeně. „Poslal mě sem Pán. Víš o mně, doufám," zakňučel jsem roztřeseně.

„Connor?" prohodil znechuceně. Přál jsem si utíkat. Tak moc. Ale Pán říkal, že na mě bude zlý. Mohl jsem to čekat.

„Jo-o," přikývl jsem, „smím dovnitř? Oba nejspíš chceme, abych už byl pryč."

„Posluž si," odstoupil ode dveří, „a ty džíny dolů. Hned. V těch se sotva ohneš."

Jo.

Connor měl pravdu. Ani toho nemusel říkat moc, ale opravdu nepůsobil mile. Přitom jeho vzhled a tón hlasu. Působil tak moc teple, až to nebylo přirozené.

Nejistě jsem se vysoukal z upnutých kalhot a pro jistotu sundal i ponožky. Připadalo mi to asexuální. Přitom mi to před tím člověkem mohlo být úplně ukradené. Ale nebylo. Byl jsem z něj nervózní.

„Pro začátek si stoupni sem," ukázal na místo uprostřed prázdné místnosti. „A co nejvíc se předkloň. Potřebuju vidět, jak moc si zkrácený."

Připadal jsem si jako malé dítě. Idiot na hodině tělocviku. Chvilku jsem na něj jen vystrašeně zíral a doufal, že si dělá srandu.

Nedělal.

Kdybych byl oblečený, utíkám.

Jenže já nemohl. Možná i bylo zamčeno. Ta myšlenka mě děsila.

„Poslyš, Troye," prohodil naštvaně, „nemám na tebe ani z poloviny tolik času, co si Connor myslí. Prostě se předkloň ať vím, co s tebou dělat."

Nespokojeně jsem zaskučel a předklonil se, snažíc se dotknout vlastních špiček.

Tak moc ponižující.

„Dobrá, to stačí," zastavil mě ten kluk se smíchem v hlase. Nejistě jsem se narovnal a vyhýbal se pohledu do jeho očí. Bylo to špatné. Moc špatné. I já jsem věděl, že ano.

„Omlouvám se," popotáhl jsem a nervózně přešlápl.

„Na to ti seru, Troye," zasmál se ošklivě. „Connor si myslí, jak hrozně úžasný je a opravdu nechápu, kde to bere. Ničí tě, stejně jako ničil lidi před tebou. Neumí nic jiného. Ale pokud vážně tohle chceš, nebudu ti to rozmlouvat. Už to nikdy nebudu nikomu rozmlouvat. Jste všichni stejně hloupí. Až sem přijdeš v pondělí, chci vidět nějakou změnu. Nebudu s tebou pracovat, pokud neuvidím snahu. Začni trochu zahřívat své tělo. Jsi hubený, ale to nestačí. Choď běhat. Snaž se dosáhnout si na špičky. Je nechutné, jak moc tě Connor nechával být. Jestli tě v tomhle stavu sváže, tak akorát dostaneš nepříjemnou křeč do tvého ztuhlého těla. Zkus ho vytáhnout plavat. Plave rád."

„Jak tohle víš?" přerušil jsem ho nejistě.

„Protože se věnuju vlastnímu tělu? Nejsme zase tak rozdílní."

„Ne," vyhrkl jsem. „O Connorovi."

„Už to není Pán, hm?" ušklíbl se spokojeně. „Prostě se oblékni a zmiz. A jestli do pondělka nebudeš lepší, budeš tu trpět. Zkus si to zapamatovat. A mimochodem. Rád jsem tě poznal, čubičko."

--

Um. No. Hezký zbytek neděle všem. Tahle kapitola je až moc hektická a vůbec ne podle přestav. ale já tak moc chtěla napsat další část...

^^?

N.