Probral jsem se na zadních sedačkách jedoucího auta, zabalený v modré dece a zamotaný do bezpečnostních pásů. Cítil jsem se neskutečně euforicky a pohodlně. Dokonale. Božsky. Tak moc spokojeně. Poblázněně jsem vdechoval Pánovu silnou vůni, která se držela v zavřeném prostoru. Nikdy předtím jsem ji nejspíš nevnímal tak silně. Miloval jsem to. Byla tolik krásná a uklidňující.

„V tašce pod sedačkou máš malou odměnu," ozvalo se zepředu a já sebou cukl leknutím. Musel mě kontrolovat přes zpětné zrcátko vážně často, jelikož jsem měl otevřené oči sotva pár vteřin. Přikývl jsem a protáhl se, zvědavě si prohlížejíc tašku pod sedadly. Vážně se dnes choval zvláštně. Nadechl jsem se a zvedl si ji k sobě, pomalu zkoumajíc její obsah. Co když to bude něco úchylného? Nechtěl jsem, aby bylo. Připadal jsem si až moc vyřízený.

„Jen pro případ, že bys nemohl usnout," broukl Pán, když jsem z tašky vytáhl roztomilého, plyšového medvěda.

„Děkuju!" vypískl jsem šťastně a přitáhl si hračku pevně k tělu. Voněla po něm. On toho medvěda navoněl jeho parfémem! Měl jsem pocit, že se rozplynu radostí. Tohle bylo tak dokonale úžasné.

„Nemáš zač," zasmál se lehce, „moc rád bych se o tebe postaral lépe, Tro, ale opravdu na to nemám čas. Omlouvám se."

„To nic," vydechl jsem šťastně, „ani mě nic nebolí. Je to v pořádku, Pane," zavrněl jsem a znovu zavřel oči. Tohle se mu tolik povedlo. Nikdy bych od něj něco takového nečekal. Už vůbec ne po tom, co jsem na něj tenkrát zkoušel tuhle hru v kuchyni. Opravdu jsem ani nedoufal, že by se k tomu mohl vrátit. Navíc takhle dobrovolně.

„Zatím," konstatoval a zastavil auto. Ale ne. To už jsme byli na místě? Nechtěl jsem od něj. Tolik moc. Úzkostně jsem zakňučel, když utichl motor a více se přitulil k medvědovi. Co když prostě odmítnu vystoupit z auta?

Tak bude zklamaný. Z tebe. A to nechceš. Nebo ano?

Protestně jsem zamručel a odpoutal se, pomalu se zvedajíc do sedu. Dobře, teď o sobě ty rány dávaly až moc dobře vědět. Dlouze jsem vydechl a nechal Pána, aby mi otevřel dveře a pomohl mi vystoupit. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem zpátky oblečený. Connor se mnou musel mít spoustu práce, když mě dostával zpátky do auta. Vlastně jsem si ani nepomatoval, kdy jsem odpadl úplně. Zamyslel jsem se nad tím a můj podbřišek se stáhl díky příjemnému lechtání, které ten pocit probudil.

„Přijedeš si pro mě hned, jak budeš moct. Že ano?" zamrkal jsem na něj a hloupě postával na místě. Tak moc jsem ho nechtěl nechat odjet.

„Samozřejmě," přikývl a zavřel za mnou auto. S úsměvem mi prohrábl vlasy a zamířil ke známému domku. Připadal jsem si najednou tak neschopně. Mohl mě přeci nechat doma. Zvládl bych se o sebe postarat. Takhle mi musel hledat hlídání jak malému děcku. Třeba jsem i těm dvěma byl na obtíž.

Connor se zastavil před vchodovými dveřmi a stiskl tlačítko zvonku, zatímco já se líně coural po kamenné cestičce. Nechtěl jsem tam. Vůbec. Po malé chvíli se ve dveřích objevil Phil a oběma nám věnoval zmatený pohled. Zamračil jsem se a přidal do kroku, abych slyšel jejich konverzaci. Vůbec nevypadal, že by nás čekal.

Jo. Definitivně na obtíž.

„Jel tak před hodinou na nákup, nejspíš se jen zapomněl zmínit," vysvětloval Phil a pokýval na mě na pozdrav hlavou. Lehce jsem se na něj pousmál a zastavil se vedle Pána.

„To zní jako Daniel," prohodil Pán a popostrčil mě dopředu, „vrátím se nějak k ránu. Budu na telefonu, kdyby něco," oznámil nám a otočil se, odcházejíc zpět k autu. Zakňučel jsem a pevněji obejmul plyšového méďu. Odešel. Bez pořádného rozloučení. Mohl mi alespoň říct, abych byl hodný. Nebo mi dát pusu. Pokroutil jsem hlavou a otočil se, rychle utíkajíc zpátky za ním. Možná jsem se vážně choval moc hystericky a jako malé dítě, ale vážně jsem to teď potřeboval. Dohnal jsem ho a opatrně ho zatahal za rukáv, aby se zastavil. Pán se na mě nechápavě podíval, čehož jsem rychle využil a postavil se na špičky, vtiskávajíc mu alespoň malý polibek.

„Já se ti vrátím, neboj," šeptl s úsměvem a odtáhl se, přejíždějíc palcem po mém spodním rtu. „Hned jak to půjde. Dobře?"

„Dobře," pokýval jsem hlavou a zase se pomalu vracel za mým žirafím kamarádem. Nevěnoval jsem mu jediný pohled a jen jsem kolem něj proklouzl do domu, zoufale padajíc na gauč.

„Vážně tě má rád, víš?" vydechl Phil a sedl si jen kousek ode mě, doširoka se usmívajíc.

„Mhm," přikývl jsem, „a Daniel vážně nenakupuje, nepletu se?" posadil jsem se a nervózně se kousal do rtu. Možná to byla moc podpásovka. Měl jsem zůstat zticha. Jenže já se teď cítil ublížený a opuštěný.

„Nepleteš," povzdechl si a pokrčil nohy, pokládajíc si bradu na kolena. „Nemám nejmenší tušení, kde je. Vážně jsem si myslel, že je v pohodě. Tak moc jsem chtěl, aby to pomohlo, Troye," otočil ke mně hlavu a rychle popotáhl.

„Mrzí mě to," přisedl jsem si blíž k němu a položil si hlavu na jeho rameno. „Co si objednat pizzu a zahrát si nějakou hru? Jako dřív?" navrhl jsem, zírajíc do bílé stěny. Chtěl jsem ho nějak rozveselit. Alespoň trochu.

„Nemám náladu, Troye. Nezlob se," pronesl tiše, aniž by se jakkoli pohnul.

„Měli bychom to říct Connorovi. Třeba u nás měl jen zůstat o něco dýl. Vždyť. Fungovalo to," zaskučel jsem.

„Ne, Troye," zavrtěl se, „on nechce, aby mu nikdo pomáhal. Už tu ani nechce být se mnou. Je to prostě jen otázka času, kdy se někde ožere a netrefí domů nebo se mu něco stane. A já už prostě nemám energii na to, abych ho z toho tahal. Zkusil jsem to, ale nemá zájem. Nemá to cenu. A taky by možná bylo lepší, kdyby sis zalezl nahoru dřív, než se vrátí," prohodil smutně.

„Phile," fňukl jsem a zvedl k němu hlavu. Nechtěl jsem ho nechávat samotného. Připadalo mi najednou nechutně sebestředné, že jsem se vztekal kvůli tomu, že mě Pán na jednu noc nechal bez jeho dozoru. „Chci tu být s tebou," zamručel jsem umanutě.

„Nechci, abys ho takhle viděl," zamračil se. „Prosím."

„Dobře," zakňučel jsem, „Budu nahoře," vzal jsem si medvěda a vyhrabal se na nohy. Chápal jsem to. Tak nějak. Ale i tak jsem byl smutný z toho, že budu celý zbytek večera sám. Neviděl jsem Phila takovou dobu. Jen jsem si s ním chtěl povídat. Bavit se. Jako dřív. Nenáviděl jsem se za to, že jsem dopustil, aby se ti dva seznámili. Byla to moje chyba, že teď Phil tolik trpěl. Jen moje. Neměl jsem tenkrát chtít, aby k Pánovi jezdil.

Zahrabal jsem se do postele, v které jsem spal minule a tiše pofňukával. Byl jsem ten poslední, kdo měl právo brečet. Jenže mně bylo prostě až moc smutno. Tiskl jsem k sobě medvěda a bláznivě vdechoval jeho vůni, zavírajíc oči pod něčím tolik známým.

Už jsem téměř spal, když se zezdola ozvalo praštění dveří a následně spousta křiku. Přikrčil jsem se a stočil se do klubíčka, hlavu si přikrývajíc všemi polštáři, které jsem v posteli našel. Nechtěl jsem to slyšet. Nic z toho. Brečel jsem a přál si být u Pána. V bezpečí. Ne v domě s ožralým Danielem a naštvaným Philem. Bál jsem se, že si navzájem něco provedou. Křičeli tak moc nahlas a ty proklaté polštáře vůbec nepomáhaly. Potřeboval jsem pryč. Do bezpečí. K Pánovi. Tak moc jsem se bál, že půjdou nahoru. Že on půjde nahoru. Ležel jsem v jeho posteli. Určitě by to nedopadlo dobře.

„Nebudeme tady," zašeptal jsem směrem k medvědovi a vyhrabal se z postele. Doufal jsem, že jsou ve své hádce zabraní natolik, aby si mě nevšimli. Potřeboval jsem odtamtud. Tak proklatě moc. Měl jsem pocit, že bych zešílel, kdybych v tom domě měl zůstat další minutu. Tiskl jsem si medvídka silně k tělu a pomalu scházel schody, kontrolujíc situaci v obývacím pokoji. Na zemi leželo roztříštěné sklo a Dan jen seděl na gauči se znechuceným pohledem, zatímco mu Phil dělal poměrně slušnou přednášku, plnou hysterického křiku.

Pomalu jsem sešel poslední schod, a co nejvíc potichu se kradl kolem nich, potlačujíc bolestný skřek, když jsem došlápl na jeden ze střepů. Ignoroval jsem tu protivnou bolest a proklouzl do předsíně, rychle sundávajíc z chodidel veškerou špínu, abych se mohl obout a vypadnout. Byl jsem tak moc rád, že si mě ani jeden z nich nevšimnul. Vůbec by to teď jejich situaci nepomohlo. Pomalu jsem vzal za kliku a vyplížil se ven, utíkajíc prázdnou ulicí, aniž bych za sebou zavřel dveře. Bylo mi ukradené, že si toho později všimnou. Jen jsem potřeboval pryč. Utéct. Pryč. Do bezpečí. To ranní běhání se vážně hodilo. Zastavil jsem se u hlavní silnice a snažil se zorientovat. Vůbec jsem netušil, ve které části města vlastně Dan bydlel. Mohl jsem být od mého Pána i několik kilometrů. Ta myšlenka mě vyděsila. Neměl jsem u sebe žádné peníze, takže jsem si ani nemohl zavolat taxíka. Frustrovaně jsem se zatahal za vlasy a rozhlížel se kolem, hledajíc nějaké řešení.

Prostě by ses mohl vrátit zpátky a přestat dělat scény.

NE.

Protože jsi panický trotl?

Zakňučel jsem a zamával na první jedoucí auto, které jsem uviděl. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlel. Prostě jsem potřeboval za Pánem.

Už zase panikaříš. Uklidni se.

„Sklapni!" vyjekl jsem a zoufale se sesunul k zemi. „Sklapni! Sklapni! Sklapni! Potřebuju přemýšlet," vydechl jsem prudce a znovu se postavil na nohy, vytahujíc z kapsy kalhot telefon. Stačilo jen trochu přemýšlet. Moderní technika byla super věc. Byl jsem tři kilometry od toho místa, kde byl Pán. Vítězně jsem se usmál a šel rychlým krokem podle navigace. Byl jsem na sebe pyšný. Zvládl jsem to tak dobře.

Byl jsem na sebe pyšný ale jen do té doby, než se na mobilu rozblikalo Philovo jméno. Protočil jsem oči a rychle hovor vytípl, abych mohl dál koukat na cestu. Byl jsem už jen takový kousek od cíle. Nechtěl jsem nic řešit. Jen být Pánem.

Co když teď zavolá jemu? Bude tak zklamaný. Akorát mu přiděláš práci.

Pokroutil jsem hlavou a rozběhl se. Znělo to jako něco, čeho by byl Phil schopný. A já tolik nechtěl, abych Pána zklamal. Ne ten den. Ne takhle. Jen jsem chtěl být s ním. V bezpečí. Začínal jsem poznávat okolí. Byl jsem vážně jen kousek. Vběhl jsem rychle do dvora a uskočil před dvěma prudkými světly, dopadajíc tvrdě na zem. Uslyšel jsem následné zapískání pneumatik a cvaknutí dveří. Nejspíš bych měl začít pořádně přemýšlet. Stáhl jsem se na zemi do klubíčka a naplno se rozbrečel. Nechal jsem se málem přejet. Znovu!

Idiote! Idiote! Idiote! Naprosto k ničemu!

Přikrčil jsem se před přicházející postavou a vyděšeně zavřel oči. Nechtěl jsem se s nikým bavit. Chtěl jsem jen Pána. Byl jsem tak blízko. Jen přejít přes dvůr.

„Nemůžeš tohle zatraceně přestat dělat?!" vyjekl známý hlas a já se stáhl ještě víc do klubíčka.

To ne. Prosím.

Vidíš. Já říkal, že ho zklameš.

„Co tě to zatraceně popadlo? Nemohl jsi prostě zvednout telefon a zavolat, hm?" povzdechl si a zvedl mě do náruče.

„Omlouvám se," popotáhl jsem a schoval hlavu do jeho hrudníku. „Moc se hádali a já potřeboval tebe, protože s tebou jsem v bezpečí," chytl jsem se ho pevně kolem krku.

„Shh, uklidni se," broukl jemně a nesl mě dovnitř klubu. Zavřel jsem oči pod nepříjemným hlukem a více se na něj natiskl. Neodvážil jsem se je otevřít, dokud jsme nebyli nahoře, zamčení u něj v kanceláři. Všichni tam dělali tak divné zvuky. Děsilo mě to.

„Je mi to líto," zafňukal jsem. „Nechtěl jsem tě zklamat. Moc. Moc mě to mrzí."

„Nejsem zklamaný," pokroutil hlavou a setřel mi slzy z tváře. „Naopak, Tro. Vždycky si v takových stavech utíkal ode mě. Copak nevidíš ten obrovský pokrok, který jsi udělal?" věnoval mi krátký úsměv. Přikývl jsem a lehl si mu do klína, šíleně se usmívajíc.

Měl pravdu. Konečně jsem pochopil, že u něj vždycky budu v bezpečí. Že mě vždycky ochrání. Patřil jsem jen a jen jemu. A on by nikdy nedopustil, abych toho litoval.

--

Trrrm!

Tak jo. 

Já vám říkala, ať od toho nečekáte nic velkýho :) Prostě neumím psát konce a omlouvám se, pokud to pro vás bylo zklamáním.

Každopádně. Přidám za chvíli ještě jednu část, ale chtěla bych vás všechny poprosit, aby se do ní pustili jen ti z vás, co neholdují šťastným koncům. Původně jsem ani neměla v plánu ji zveřejnit, psala jsem to jen pro sebe, ale tak nějak mi bylo líto to pak nezveřejnit. Jen prosím, vážně radši zůstaňte u téhle verze konce, nerada bych, aby mě pak nikdo z vás proklínal. :)

Moc vám všem za všechno děkuju. Za podporu, votes a komentáře, které jste v průběhu tohohle příběhu zanechali. Udělali jste mě nejšťastnější osobou na světě 

^^

N.