Seděl jsem a zíral do země ve snaze nezačít panikařit. Byl jsem vystrašený. Z toho, co se stalo. Z toho, co se stane, až mě Pán najde. A opravdu pršelo. Byla mi zima. A ty dvě tam pořád čekaly. Bylo to milé. Tak nějak.  Bylo to na nic - přicházet zase k sobě. Začínat normálně přemýšlet. Cítil jsem zimu, jak se mi dostává pod kůži a strach, jak svírá můj žaludek. Nenáviděl jsem ten pocit. Přál jsem si sám sobě nafackovat za vlastní chování. Možná kdybych se dokázal zvednout, tak se pokusím pod vlak skočit znova, ale tentokrát úspěšně. Jen jsem přidělával problémy.

Cukl jsem sebou nad bláznivou vyzváněcí melodií. Debs mi znovu podávala její telefon, ale já tentokrát zakroutil hlavou. Nemohl jsem s ním mluvit. Rozbrečel bych se a začal na novo hysterčit. A to jsem nechtěl. Rozhodně ne bez jeho přítomnosti. Bál jsem se toho, že budu mít potřebu znovu utíkat. Oddálit to, až ho uvidím. A on mě. Až bude křičet a zlobit se. Popotáhl jsem a ta malá jen protočila oči, odcházejíc kousek ode mě, než hovor zvedla. Neříkala nic, co by mi nějak napovědělo. Většinou jen jo a ne. Pak řekla, že vpravo. To bylo celé. Myslím. Moc jsem se na to nedokázal soustředit.

„Za chvilku je tady," přisedla si rychle vedle mě a já znovu ucuknul leknutím. Byl jsem moc zabořený ve vlastních myšlenkách. Pomalu jsem zvedl hlavu a tiše poděkoval. Emily byla stále opřená o strom, dost daleko ode mě.

„Byl naštvaný?" zeptal jsem se tiše, zírajíc před sebe. Bylo hloupé, že jsem ji do něčeho takového zatahoval. Ale já potřeboval vědět, jak moc zlé to bude.

„Nepřišlo mi to tak. Spíš ztracený. Nevěděl, kde nás hledat," zachichotala se vesele, „proč by se měl vůbec zlobit? Udělali jste si něco? Proto jsi utekl?" vyzvídala zvědavě. Připadalo mi to roztomilé.

„Právě, že vlastně vůbec ne," pokroutil jsem roztřeseně hlavou, „jen jsem se choval jako blb a teď nevím, jak to vyžehlit," zaskučel jsem vystrašeně.

„Jestli tě miluje, tak to pochopí, ne?" žďuchla do mě ramenem. Bože. Dětská naivita a představa lásky je tak krásná.

„Jasně," vydechl jsem a doufal, že má třeba pravdu. Bylo by to hezké.

„Miluje tě?" zeptala se, její hlas stále plný smíchu. Jenže mě ta pitomá otázka naprosto zlomila. Lehce jsem pokrčil rameny a znovu sklopil pohled. Nikdy mi nic takového neřekl. Nemohl jsem si tím být jistý. Nenáviděl jsem sám sebe za takové přemýšlení. Za to, jak moc jsem o něm pochyboval. Vlastně jsem nepochyboval o něm, ale o sobě. Nejspíš to bylo jedno.

Doslova jsem přestal dýchat, když jsem uslyšel z dálky kroky. Neodvážil jsem se ani pohnout. Očekával jsem křik. Že mi prostě vynadá jako malému klukovi. Lehce jsem se přikrčil, když kroky byly až moc blízko. Byla z nich cítit agresivita. Šel dost rychle. Jo. Jistě byl naštvaný.

Ucítil jsem dotek na mé bradě. Svíral ji dvěma prsty. Silně. Neústupně. Tahem se mi snažil zvednout hlavu. Tiše jsem fňukl a panicky se kousl do rtu. Celé mé tělo se třáslo. Zimou. Nejistotou. Strachem. Naštvaností. Chtělo se mi křičet. Zvednout se a utíkat. Už zase.

„Troye," prohodil mírně nakřápnutým hlasem, díky kterému mi přeběhl mráz po zádech, „co tě to zatraceně napadlo?" chytl mou bradu pevněji a donutil mě zvednout hlavu. Ihned jsem zavřel oči. Bál jsem se na něj podívat. Moc jsem se za sebe a své chování styděl.

„Já," vykoktal jsem, neschopný pokračovat. Přál jsem si propadnout se do země.

„Podívej se na mě," poručil Pán jeho typickým hlasem. Věděl jsem, že bych neměl odmlouvat. Ale já se tolik bál. Jen jsem pokroutil hlavou, držíc štiplavé slzy v očích. „Prosím," dodal zoufale.

„Bojím se," popotáhl jsem a pevně svíral oči, „mrzí mě to. Opravdu. Moc," zlomil se mi hlas a začal jsem naplno brečet.

„Jsem tu Tro, nemusíš se bát," povolil stisk na mé bradě a palcem pohladil místo, které to té doby pevně tiskl, „podívej se na mě, dobře? Prostě mě poslechni."

Párkrát jsem nepříčetně pokýval hlavou. Nechtěl jsem ho víc rozčílit nebo zklamat. Dlouze jsem se nadechl a s výdechem pomalu otevřel oči.

„Dobře," vydechl Pán rychle a věnoval mi krátký úsměv. Zmateně jsem si ho prohlížel. Jeho oči byly zarudlé a rty bolestivě napuchlé. Barva jeho tváře byla nezdravě světlá a veškerý elán, který z něj běžně sálal, byl pryč. Pevně jsem sevřel čelist a sám sobě zanadával. Byl jsem idiot. Naprostý kretén. Sebestředný debil. Prostě mu jen bylo ráno zle, jako včera mně.

„Tolik se omlouvám," zavzlykal jsem a dál se třásl.

„Teď mi pověz, co se stalo, ano?" zeptal se, ignorujíc obě holky, které na nás bez ustání civěly. Vážně o mě nejspíš měl strach.

„Myslím, že jsem chtěl skočit pod vlak," hrál jsem si nervózně s prsty, „teda. Ne já. Já. Já nevím, Connore. Bylo to. Mohl bych. Totiž. Mohl bys mě odvést domů? K tobě domů?" zakňučel jsem ubrečeně.

„K nám domů," opravil mě s úsměvem a zvedl do náruče, „a rozhodně nejdřív musíme odvést tyhle dvě k nim domů a pak tebe do nemocnice. Budete z toho všichni mít minimálně zápal plic," zamručel opatrovnicky a vydal se se mnou zpět směrem, ze kterého přišel. Položil jsem si hlavu o jeho rameno a bláznivě nasával jeho vůni. Uklidňovala mě. Byla tak známá. Tak nostalgická.

Nikdo z nás celou cestu k autu nemluvil a myslím, že jsme za to všichni byli rádi. Holky nejspíš vůbec nechápaly, co se děje, ale poslušně za námi cupitaly.

„Klíčky. Levá kapsa u kabátu. Jedna z vás, prosím," prohodil Pán, když jsme konečně stáli u malého auta. Zvědavě jsem zvedl hlavu a pozoroval Debbie, jak s úsměvem hledá klíče v Connorově kapse. Přemýšlel jsem nad tím, jestli by byla takhle nadšená, i kdyby věděla jak obrovský sadista je. Jen se vesele zasmála, když konečně našla malý svazek klíčů a bez rozmyšlení odemkla auto, otevírajíc dveře spolujezdce.

Connor mě rychle nasoukal na sedačku a přetáhl přese mě bezpečností pás.

„Neusneš. Rozumíš?" zkontroloval mě pohledem a pomalu se narovnal.

„Rozumím," pípl jsem tiše a pro jistotu přikývl.

„Dobře," zabouchl za mnou dveře a otočil se na holky. Chvilku si povídali a já neměl nejmenší tušení o čem. Stáli moc daleko a silný déšť, který narážel do auta, mi dost znemožňoval poznat jediné slovo.  Opřel jsem si hlavu o okýnko a naštvaně si povzdechl. Stačilo by všeho víc všímat. Nebýt sobec. Kdyby mě ráno napadlo, že se ode mě mohl Connor nakazit, rozhodně bych takhle nevyváděl.

„Vidíš, říkala jsem ti, že tě miluje," ozval se za mnou pisklavý hlas, který mě znovu probral do reality. Neusnul jsem. Myslím.

„Jo, já vím. Díky," usmál jsem se na ni skrz zpětné zrcátko a nasucho polkl, když si nastoupil i Pán.

„Jak je ti, Troye?" zeptal se, než otočil klíčky v zapalování. Překvapovalo mě, jak klidně pořád působil. Možná s tím jen čekal domů. Až budeme sami.

„Zima," přiznal jsem popravdě, „a trochu mě bolí ruka. Ale vážně jen trochu. Nemusím do nemocnice. Opravdu," zaskučel jsem úzkostně.

„To probereme, až ty dvě vysadím doma. Do té doby zůstaň vzhůru," zamručel a nastartoval, pouštějíc topení na plné obrátky. V tichosti jsem přikývl a omotal ruce kolem mého těla. Potřeboval jsem se trochu zahřát ale vzhledem k tomu, že jsem byl promočený na kost, se mi to moc nedařilo.

Pozoroval jsem všechna ta místa, kolem kterých jsme projížděli, a snažil se jim věnovat pozornost. Nechtěl jsem se znovu ztratit v mé hlavě. Děsilo mě to. To, jak hloupě jsem uměl přemýšlet. Blondýnky vzadu si vesele něco vyprávěly. Musel jsem se kvůli tomu pitomě usmívat. Bylo hezké, jak vůbec nic z toho, co se stalo, neřešily. Být dítě bylo super. Chybělo mi to. To, že jsem nemusel nic řešit a prostě se o mě někdo postaral. Možná jsem měl do dneška to samé s Connorem. Praštil jsem hlavou silně o okýnko a v duchu zanadával sám sobě.

Zastavili jsme u jednoho z modernějších domů v centru města a holky rychle vyskákaly z auta. S úsměvem jsem je pozoroval. A taky Pána, jak jim podává peníze a doprovází do domu. Byl úžasně pozorný. Nějakou dobu se jen vybavoval s blondýnou ve středních letech. Nejspíš mamkou jedné z nich. Párkrát ukázal rozházeně směrem k autu, takže ji pravděpodobně vysvětloval, proč její holčička přišla domů v takovém stavu. Bylo to milé, jelikož jinak by měly obě pravděpodobně slušný průšvih. Rozhodně ale menší, než já.  Pán se s potřesením ruky rozloučil a vracel se k autu, obě ruce v kapsách kabátu.

Už znovu jsem nemohl dýchat. Teď to mělo přijít. Teď měl začít ječet. Zlobit se na mě. Měl na to právo.

„Nekřič na mě," přikrčil jsem se, když si nastoupil do auta, „pro-sím," fňukl jsem zoufale.

„Vzpomínáš si na to, když si mi řekl o tom tvém poprvé?" zeptal se a já nechápal, co to s tím má společného?

„Ano," vydechl jsem zmateně a zadíval se na ruce. Byl jsem z něj zase tolik nervózní. Napjatý.

„Řekl jsem ti přece, že se ode mě křiku nedočkáš," uvedl znovu auto do pohybu a já tiše zaskučel. Byl naštvaný. Určitě ano.

„Ale já nechci, abys to v sobě dusil. Vím, že jsem to posral," zamumlal jsem rozklepaně.

„Posral jsi to až tím, že jsi právě řekl, žes to posral," zasmál se lehce, „přestaň mluvit sprostě, prosím."

„Omlouvám se," prohodil jsem rychle, „jen. Jen mě to vážně mrzí. Nevím, co se stalo. Zastavíš, prosím?" narovnal jsem se pomalu, kousajíc se nervózně do tváře.

Na nic se neptal a jen sjel na kraj silnice, pouštějíc čtverky. Vydechl jsem všechen vzduch z plic a rozklepanýma rukama rozepnul bezpečnostní pás. Znovu jsem se nadechl a nejistě si přelezl na jeho klín.

„Moc mě to mrzí, Connore. Opravdu. Přeskočilo mi. Nechtěl jsem. Možná jsem blázen. Mrzí mě, že jsi  kvůli mně nemocný. Že jsem se choval jako hovado. Že jsem tolik sebestředný,"

„Troye," pokroutil mírně hlavou, „nejsem naštvaný dobře? Jen jsem o tebe měl strach," zakašlal a odhrnul mi několik vlasů z obličeje. „Tak moc jsem se bál, že se ti něco stalo. Nebo žes ode mě odešel. Proboha, tohle už mi nikdy nedělej, jasné?"

„Jasné," zamumlal jsem a opřel si čelo o jeho rameno, „máš mě rád, tak nějak. Že jo?"  Vážně jsem měl slabou chvilku. Navíc ta věc s Debbie. To, že mě má Connor milovat. Chtěl jsem se ujistit. Tak nějak.

„Pochybuješ o tom snad?" zatahal mě lehce za vlasy. Z jeho hlasu bylo znát zklamání. Mrzelo mě to.

„Já nevím. Nepochybuju o tobě. Jen o sobě. Porazilo mě auto. Tenkrát. A pak si mi nabídl, že bych mohl být tvůj přítel. Já nevím. Není to z lítosti, že ne?" dýchal jsem prudce.

„Troye," zavrtěl se a zvedl mi hlavu, „měl jsem před tebou hodně subčat a dělali i šílenější věci. Nikdy bych s nikým nebyl z lítosti. To není můj styl," cvrnkl mě lehce do nosu. „jsem s tebou, protože mi děláš radost a taky hlavně proto, že je mi s tebou dobře."

„Omlouvám se. Za ty řeči. Jen,"

„Jen si prostě potřebujeme promluvit, hm?" naklonil lehce hlavu, „nechme to ale na doma, dobře? Potřebuješ suché oblečení, zahřát se a ošetřit."

--

Trrm. Wohoo. Tybrdo. 80. část. Bláznivý, wheee ^^

U minulé části byly "jen" dvě otázky (a moc za ně děkuju ^^) - takže mi přišlo tak nějak lepší je zakomponovat takhle do příběhu, snad to neva.

Moc vám všem děkuju. Za podporu. Tolik přečtení. Zájem, hvězdičky a krásné komentáře. Vážně moc.

^^

N.