I know that it's been rough,
It shows in your reflection, 
You've fallen out of touch,
Got lost along the way,
I know it's not enough,
But these things they all get better  

 Už podruhé ten stejný den jsem seděl na sedadle spolujezdce malého auta, tentokrát jsem byl ale plně uvolněný a jen jsem se kochal výhledem z okénka. Connor mě nechal pustit vlastní hudbu a já už u první písničky umíral díky krásnému, nostalgickému pocitu.

Aquilo – Human

Bylo divné, že jsem takovou dobu vydržel, aniž bych měl potřebu poslouchat hudbu. Connor mě sice hodně zaměstnával, ale já měl za normálních okolností pořád něco puštěného.

Ráno, když jsem vstával. Když jsem si čistil zuby. Při oblíkání. Mamka vždy křičela, že budím celý barák. Pak ve sluchátkách, cestou do školy. Ve škole, dokud jsem nenašel Phila. Většinou i na hodinách, pokud to šlo. Cestou ze školy. A pak doma, dokud jsem neusnul.

Myslím, že jsem přesně tuhle písničku měl puštěnou, když jsem jel na to setkání s Connorem. Nebyl jsem si jistý, ale rozhodně ke mně zpátky přiváděla celou tu nedočkavost, napětí a nervozitu. Divný tlak v břiše. Nechutnou těšivost. Připadal jsem si na hlavu.

„Kam že tě mám vlastně odvést?" promluvil na mě poprvé za celou cestu Pán a já si až v ten moment všiml, že jsme kousek od centra.

„Je to kousek od toho místa, kde jsme se tenkrát sešli. Vyhodíš mě tam a já to dojdu?" ztlumil jsem hudbu, jelikož mi připadalo hloupé ji překřikovat.

„Dobře," přikývl, „jen buď na telefonu, kdyby cokoliv. Napiš, až budeš potřebovat odvést zpátky," přibrzdil, zahýbajíc do jedné z ulic. Chvilku jsme jen popojížděli a hledali místo k zaparkování. Připadalo mi, že ho nikdy nemáme šanci najít. Nakonec musel Connor stejně zastavit u kraje silnice s tím, že mám jí za Philem a že zaparkuje jinde. Rychle jsem poděkoval a zmizel z auta, jelikož se za námi rychle začala tvořit kolona. Obdivoval jsem Pána, že dokázal zůstat tak v klidu. Já bych šílel, kdybych za sebou viděl tolik aut.

Procházel jsem ulicemi známého města a užíval si každičký krok. Byl to tak zvláštně nostalgické. Ani nevím, jestli hezky. Nejspíš ne. Jenže, pořád jsem na tom místě strávil tolik času. A kdyby na mě Phil nečekal, nejspíš bych se toulal dál.

-

„Jdeš pozdě," prohodil můj nejlepší kamarád hned, co jsem se přiblížil ke stolu. Oklepal jsem se nad smradem, který mě po chvilce praštil do nosu. Smrdělo to tam tak děsně vždycky? Nikdy jsem to nejspíš nevnímal. Chodili jsme s Philem do Tygra vždy po škole. Byl to neskutečný pajzl, takže nehrozilo, že by se tam mohl Sam ukázat.

„Promiň," zaskučel jsem tiše a sedl si naproti němu, „nemohli jsme zaparkovat," podíval jsem se na něj omluvně a vytáhl z kapsy telefon, ihned ho dávajíc na stůl, abych na něj nezapomněl.

„My?" podivil se a ohlédl se směrem, kterým jsem přišel.

„Jo," pokrčil jsem rameny, ale on to stejně nemohl vidět, „Connor mě přivezl. Jinak bych to nestihl."

„Protože ste šukali?" vyhrkl vesele.

„Ne," pokusil jsem se znít sebevědomě, ale bylo mi jasné, že mu muselo dojít, že lžu. „Zněl jsi vystresovaně. Děje se něco?"

„Vlastně jo," houkl, „ale paradoxně bych nám na to objednal panáka. Můžeš pít? Nedostaneš kvůli mně na zadek nebo tak?" zrudl nad těmi slovy a já se zasmál.

„Ne," pokroutil jsem hlavou, „myslím, že nedostanu. Proč paradoxně?" nechápal jsem.

„Přinesu nám panáka," zvedl se s povzdechem od stolu a odešel k baru, za kterým stála rádoby servírka, která stále zírala do telefonu. Bylo moc zvláštní být po takové době na místě, které jsem vlastně nikdy neměl rád a zároveň jsem ho miloval, jelikož mi poskytovalo bezpečí.

Phil se vrátil ke stolu spolu s malým táckem, který byl plný průhledných panáků. Moc jsem nechápal, proč jsem se vlastně nechal přemluvit k pití. Jenže Phil do toho telefonu zněl vážně zoufale a já mu chtěl pomoct.

„Nehodlám vypít ani třetinu z toho, cos přinesl. Dám tak dva a budu mumlat," zaskučel jsem a natáhl se pro malinkou skleničku, ťukajíc si s mým nejlepším přítelem.

Nenáviděl jsem chuť vodky.

Možná jsem si měl říct o něco jiného.

„Neboj," zakřenil se, „většina je pro mě," kopl do sebe rovnou další dva panáky a já ho jen s otevřenou pusou pozoroval.

„Hej," broukl jsem, když si bral do ruky třetího, „o co jde? Děsíš mě."

„O Daniela," protočil oči a znovu se napil, „už nevím, co dělat, aby to ho nechal. Nemám na to. A to už to vypadalo, že to bude dobré. A není. Včera, když jsem se vrátil z brigády, tak byl zase mimo," povzdechl si, pokládajíc si hlavu do dlaní.

„Udělal ti něco?"

To byla ta první věc, co mě napadla. Bylo mi jasné, že Phil byl zničený hlavně z toho, co Dan dělal, jak moc se opíjel, ale já potřeboval vědět jen tohle. V tu chvíli nebylo nic důležitějšího.

„Ne," vydechl rychle, „on nepije, když jsem u něj. Ale já tam nemůžu být pořád a," natáhl s pro dalšího panáka. Teď už jsem chápal ten paradox. Stejně tak jsem ale chápal, proč se v tu chvíli potřeboval opít. Mluvit o něčem takovém mohlo být dost těžké, hlavně pokud spolu vážně byli už od té doby, co jsme je seznámili.

„A. A stačí, abych odešel jen na chvilku. Nakoupit. Za mamkou. Na brigádu. Většinou není schopný ani mluvit. O tolik se to zhoršilo. A mě napadlo," zastavil a znovu se natáhl pro skleničku, jenže tentokrát se zastavil, „slib, že mě za tohle neodsoudíš?"

„Slibuju," přikývl jsem rychle. Udělal bych cokoliv, abych mu pomohl. Rozhodně jsem ho nechtěl soudit. Navíc, neměl jsem důvod. Pokud s Danem v opileckém stavu vydržel takovou dobu, zasloužil si spíš medaili.

„Nemohl by to z něj Connor nějak. Já nevím," zaskučel vyčerpaně, „vymlátit?" to slovo téměř zašeptal. Bylo na něm vidět, že se stydí, ale já chápal, jak to myslí.

„Můžeme se ho na to zeptat," odsunul jsem panáky tak daleko, aby na ně nedosáhl.

„Jen jsem chtěl vědět tvůj názor," fňukl, „musí vystřízlivět. Jen na pár dní. Třeba pak bude zase v pohodě. Nebo ne?"

„Podívej," natáhl jsem se a chytl jeho ruce, „viděl jsem Dana párkrát, nevím, jestli to je možné. Connor je někde poblíž. Zavolám mu a on přijde, jestli o tom chceš vážně mluvit. Možná na to nepřistoupí, ale zná Dana nejlíp z nás. Určitě ho něco napadne," chlácholil jsem Phila slovy, o kterých jsem si vůbec nebyl jistý.

„Dobře," škytl, „děkuju."

Pokýval jsem hlavou a pak vyšel ven, abych se dostal na vzduch a pořádný signál. Vytočil jsem Connoro číslo a pak jen počkal, dokud to nezvedne, vysvětlujíc mu celou tu situaci. Kupodivu to přijal lépe, než jsem čekal. Jen mě poprosil, abych mu poslal adresu, kde právě jsme, což jsem hned udělal a pak se vrátil k Philovi, který do sebe klopil další panáky.

„Nebuď pokrytec," zastavil jsem ho se smíchem, „Connor je na cestě. Pomůže ti, jasný? Chovej se jako chlap. Když nebudeš schopný mluvit, bude to celé na nic."

„Omlouvám se," vychrlil, „jen jsem unavený," sklopil pohled a začal si točit s telefonem, který do té doby ležel na stole.

„Bude to dobré, slibuju," ujistil jsem ho a přál si, aby byl Pán vážně někde poblíž.

Měl jsem vztek.

Na sebe, protože jsem byl na nic kamarád.

Na Phila, protože mě dostatečně neuháněl.

Na Dana, protože tohle dělat neměl.

A na Connora, protože už mu to zatraceně moc trvalo.

-

Když Pán konečně dorazil, tak mě poprosil, abych je nechal o samotě. Chápal jsem, proč si chtěl Connor s Philem promluvit sám a tak jsem jen znovu vylezl na ulici. Tentokrát už se stmívalo a bylo o dost chladněji. Nevadilo mi to. Jen jsem se opřel o zeď a díval se kolem. S Philem jsme takhle strávili hodně času, když ještě kouřil a servírka nenáviděla, když si někdo zapálil uvnitř. Tenkrát jsme byli oba na pár facek a já se takhle zpětně divil, že mi rodiče vůbec dovolili chodit ven, jelikož jsem se často vracel mimo a načuchnutý kouřem.

Když ti dva konečně vyšli ven, ani jeden nemluvil. Connor se jen podivně usmál a chytl mě za rukáv, abych šel s nimi. Phil popotahoval a koukal do země.

„Kolik jsi toho vypil?" zeptal se mě Pán po chvilce, zatímco Phil se za námi jen líně coural a občas zakopl.

„Měl jsem jen jednoho panáka. Zlobíš se?" znervózněl jsem, jelikož jsem mu nechtěl přidělávat další starosti.

„Jistě, že se nezlobím. Byl jsi venku s kamarádem, není nic špatného na tom se napít, pokud to máš pod kontrolou," žďuchl do mě, „jen jsem potřeboval vědět, jak moc jsi při smyslech."

„Nejvíc," pousmál jsem se i přes to, jak moc bylo těžké dostat na rty upřímný úsměv.

„Dobře," zastavil se konečně, chytajíc Phila, aby taky zůstal na místě, „zavolal jsem vám taxi a domluvil s řidičem, aby ti s Philem pomohl do domu. Jen ho dostaň do volného pokoje a nech ho spát. Já se jedu podívat k Danovi. Zvládneš to?" zadíval se na mě vážně. V jeho výraze bylo vidět, že něco takového dělá nerad.

„Jsem tvůj hodný kluk, zvládnu všechno," zažertoval jsem, abych trochu uvolnil atmosféru.

„To vskutku jsi," oplatil mi úsměv a pak lehce zatřásl s mým kamarádem, aby ho probral k vědomí. Bylo děsivé, jak rychle se dokázal zřídit. Na druhou stranu, vypadal bych ještě hůř, kdybych vypil to, co on.

Po několika minutách konečně přijelo objednané taxi. Nějakým způsobem jsme Phila nasoukali na zadní sedadla a já se pak usadil vedle taxikáře.

„Volej, kdyby cokoliv, jasné?" upozornil mě ještě Connor, než zavřel dveře.

A pak jsem si najednou připadal tak v koncích.

Byl jsem v autě s Philem, který byl na sračky a taxikářem, kterého jsem neznal. Ale nejděsivější pro mě pořád bylo to, kam měl namířeno Connor. Bál jsem se, že se něco pokazí.

--

Trrrm. Um. No. Dobře. Omlouvám se, asi je tohle trochu mimo to, jak jste čekali, že se bude příběh vyvíjet nebo tak. Ale já si tak nějak nemohla pomoct - pojďme to svést třeba na podzimní depresi, když je ten první podzimní den, kterej je až za dva dny =D (dělám si srandu, já tohle roční období miluju). Jen jsem to asi na chvilku chtěla odvést dějem jinam, abych se pak mohla vyřádit. Jelikož. Já nevím, byla by to "nuda", kdyby to bylo pořád jen o sexu? Nebo ne? Dejte vědět, pokud vám tyhle odbočky vadí :) Chtěla abych, aby vás příběh bavil co nejvíc :) 

^_^

N.