„Máš to tu hezké," prohodil jsem do trapného ticha, rozhlížejíc se po obrovském obývacím pokoji.

„Přede mnou nemusíš být nervózní," prohodil úsměvně a pomocí nohy zabouchl dveře.

„Nejsem nervózní," zamumlal jsem. Z nějakého důvodu mě vážně nijak neznervózňoval. Kdyby nebyl tak vysoký a hezký, tak bych byl nejspíš v klidu úplně.

„Tak si alespoň sedni?" poukázal na gauč v rohu, „tady se nemusíš řídit žádnými pravidly," prohodil, jako by mi snad někdy vadilo mého Pána poslouchat.

„To," polknul jsem nejistě, „To je dobré. Máš tu spoustu knih. Čteš rád?" otočil jsem se rychle k obrovské knihovně, abych nějak zamluvil to, že nechci sedět. Cesta autem sem mému zadku bohatě stačila.

„Vážně se s tebou nedrží zpátky," slyšel jsem lehké uchechtnutí a pak to, jak jeho velké tělo nejspíš dopadlo na gauč, „vyřádil se na tobě, nepletu se?"

„Jak to myslíš?" otočil jsem se na něj a snažil se dělat, že nevím, o čem mluví.

„Troye," povzdechl si, „nemusíme si hrát na to, že je Connor svatoušek a nemiluje červené zadky. Znám ho už dost dlouho, takže je mi naprosto jasné, proč tu teď radši budeš celý večer hloupě postávat na místě," mrkl na mě a otočil se zpět na televizi.

„Nejspíš bychom se o tom neměli bavit," zhoupl jsem se nervózně na patách.

„Nevím jak ty," natáhl se pro ovladač a pustil nějaký film, „ale já mu to rozhodně neřeknu. Přinesu ti polštář, chceš?" navrhl s nadšením. Můj Pán měl pravdu. Nejspíš to vůbec není špatný člověk.

„To by bylo prima," přikývl jsem a šouravými kroky jsem došel ke gauči, mezitím co on zmizel někam do chodby.

Nevěděl jsem, kam se v jeho domě koukat dřív. Byl tak velký a přesto krásně zabydlený. Vůbec nepůsobil tak, že by v něm mohl bydlet jen jeden člověk.

Zdálo se, že ho to hledání polštáře zabavilo na delší dobu, než se zpočátku zdálo a tak jsem jen z kapsy vytáhl mobil a napsal Philovi. Najednou jsem se cítil až moc hloupě, že jsem to neudělal dřív. Můj Pán by mi to jistě nezakázal. Rozhodně ne po tom, co měl Phila za hodného kluka, který nelže. Pro jistotu jsem napsal i domů, což bylo ještě víc zvláštní. Až teď jsem si začal uvědomovat, jak moc bylo divné, že jsem stále mohl být tam, kde jsem byl. To si táta vážně nechal od cizího člověka namluvit, že musí do školy a pak mě u něj klidně nechal, aniž by se víc zajímal?

Zpráva od Phila naštěstí přerušila mé myšlenky. Nebyl naštvaný, což mě potěšilo. Dokonce se omluvil za to, že měl Connora za pedofila a přiznal, že je hezčí, než na fotkách.

„To už mu píšeš? Vždyť odjel sotva před pár minutami. Nebuď stíhačka," polekal mě Danův hlas a já reflexivně zastrčil mobil zpátky do kapsy.

„Nepsal jsem jemu," pípl jsem tiše, „a děkuju," dosedl jsem opatrně na polštář, který mi donesl a snažil se nevydat žádný bolestný zvuk.

„Tak komu?" ušklíbl se a uvelebil se na gauči.

„Kamarádovi," přiznal jsem popravdě a vytáhl vibrující telefon z kapsy. Nic neříkal, což mě znepokojovalo. „Vážně je to jen kamarád," dodal jsem po chvíli, „Connor o něm ví."

Bylo tak nepřirozené říkat mému Pánovi jménem. Nedávalo to žádný smysl. Prostě pro mě neměl jméno. Jenže před jeho nejlepším kamarád by asi bylo dobré ho používat.

„Přede mnou se nemusíš obhajovat. Zatím jsi jediný, kdo ho vystál tak dlouhou dobu v kuse, aniž by si stěžoval," věnoval mi milý úsměv.

„Proto mě sem poslal? Aby zjistil, jestli si nebudu stěžovat?" vydechl jsem, i když mi bylo jasné, že by to stejně nepřiznal.

„Ne, „ zakroutil hlavou a zvedl se, „poslal tě sem, jelikož mu na tobě záleží. Nikdy jsem tu žádného z jeho kluků neměl. Dáš si něco k pití?" zeptal se vesele.

„Slyšel jsi. Nesmím pít. A ani nechci," zvedl jsem k němu pohled hned, co jsem Philovi poslal další zprávu.

„Nemyslel jsem alkohol, trubko," zasmál se, „čaj? Kafe? Minerálku?"

Kafe. Bože. Tak moc jsem měl chuť na kafe.

„Voda bude prima," pokusil jsem se mu vrátit milý úsměv. Nejspíš bych se měl už vážně svého Pána zeptat, proč ho nesmím. Možná jsem se pletl. Třeba mi to tak jen připadalo.

„Dobře," proklouzl kolem stolku. Bylo komické, jak byl obrovský a nemotorný. Trochu jak slon v porcelánu. Vlastně úplně. „Bude ti vadit, když si já trochu naleju?" otočil se na mě prudce.

„Jsem u tebe doma," položil jsem si na chvilku ruce spolu s mobilem do klína, „a jsem tu jen proto, že se bojím být u Pána, totiž Connora sám, takže si nemyslím, že mám nějaké oprávnění ti v tom bránit," snažil jsem se zahnat rudou barvu, která se pomalu hrnula do mých tváří. Hloupé automatické oslovování. On ale nevypadal, že by ho to nějak rozhodilo.

„Ptal jsem se, jestli ti to bude vadit a ne, jestli můžu," zatvářil se zvláštně. Nejspíš se cítil tak trochu hloupě za to, že bez pití nevydrží.

„Ne," zakroutil jsem hlavou, „nebude mi to vadit, pokud se nezřídíš do nepříčetna," vrátil jsem svou pozornost k mobilu a když jsem slyšel přicházející kroky, tak jsem se raději s Philem rozloučil. Nepřišlo mi slušné si s ním psát, když jsem měl společnost. Navíc společnost, které nebylo nejspíš úplně prima.

Podal mi v tichosti vodu a zasedl zpět na gauč. Dál jsme jen oba věnovali pozornost filmu a já ho proklínal za to, že tam pustil nějaký hloupý, bafající horor. Jako bych i bez toho nebyl poseroutka.

„Proč jsi vůbec začal pít?" vypadlo ze mě po další děsné scéně. Nepřemýšlel jsem nad tou otázkou. Byl jsem zvědavý a hlavně jsem chtěl zahnat ten strach, který mě kvůli filmu pomalu svíral na tolik, že jsem se mohl sotva pohnout.

„Protože lidi jsou svině," pokrčil rameny a znovu se napil. Jen jsem přikývl, jelikož jsem s ním souhlasil. „Promiň já. Nechci tě zatěžovat mýma problémama," položil prázdnou skleničku na stůl a opřel se do opěradla.

„Mě to nevadí," natočil jsem se nadšeně směrem k němu a tiše zaskučel, jelikož jsem až moc zapomněl na to, v jakém byl můj zadek stavu, „můžeš o tom mluvit, pokud se ti uleví," snažil jsem se zůstávat optimistický, i když už jsem se dávno nenáviděl za to, že jsem se vůbec ptal.

„Neuleví. Jen se přes to musím dostat. Ale díky za snahu," usmál se mírně.

„Mohl bych jít spát?" šeptl jsem, jelikož mi začalo z celé té situace být nepříjemně a navíc mě ten film až moc děsil.

„Jup. Ložnice je nahoru po schodech a pak přímo za nosem," svezl se na gauči ještě o trochu níž.

„Já," nahnal jsem nový vzduch do plic, „nemohl bys jít se mnou, prosím? A zůstat, aspoň chvilku?" Začal jsem si nervózně hrát s prsty. Bylo to tak trapné. Ale já byl prostě až moc nerad v cizích domech sám. Potřeboval jsem něčí přítomnost.

„Promiň," vyskočil rychle na nohy, „zapomněl jsem. Tak pojď," pokynul mi a vydal se po schodech nahoru. V tu chvíli mě nezajímalo nic jiného, než kolik toho o mně a mém Pánovi vlastně ví. Nechtěl jsem, aby toho bylo moc.

„Budeš v posteli a já na křesle, souhlasíš?" zeptal se a rozsvítil světlo.

„Ano," přitakal jsem rychle, „děkuju," zaplul jsem rychle do postele a zahrabal se do peřin. Bože. Měl takových polštářů.

„Eh. Nechceš půjčit něco na spaní?" usadil se v křesle a stáhl si do klína notebook.

„Ne," obejmul jsem první polštář, který mi přišel pod ruku, „to je dobré."

--

Leknutím jsem se probral z děsivého o snu a rychle se posadil, snažíc se zorientovat v místnosti. Nepoznával jsem jí. Až po chvilce mi došlo, že jsem u Dana a trochu jsem se uklidnil. Nechal mi otevřené dveře a rozsvíceno na chodbě. Bylo to hezké, ale i tak se mi panicky svíraly všechny svaly v těle. Potřeboval jsem víc světla, ale moc jsem se bál vylézt z postele a rozsvítit.

Slyšel jsem televizi, která stále dole hrála. Podle přidaného smíchu koukal na nějaký sitcom, což bylo alespoň trochu uklidňující, ale i tak jsem si přál, aby už pro mě můj Pán přijel. Vyhrabal jsem telefon z kapsy. Byly dvě ráno. Kde sakra pracoval, že byl ještě ve dvě v práci?

Co když se mu něco stalo?

Uklidni se. Nestalo. Nebuď paranoidní.

Ale co když!

Dýchej.

Nahnal jsem co nejvíc vzduchu do plic a pomalu vydechl. Nechtěl jsem, aby mě našel v panice. Chtěl jsem pro něj být hodný kluk, co bez svého Pána zvládne pár hodin. Lehl jsem si zpátky do postele a snažil se uklidnit. Naštěstí jsem brzy zaslechl zvonek a známý hlas.

Chtěl jsem usnout. Tak moc jsem chtěl v tu chvíli usnout.

Nešlo to. Jeho hlas probouzel víc a víc hloupých motýlků uvnitř mého břicha.

A pak byl na Dana nepříjemný kvůli tomu, že mě nechal v ložnici samotného.

Přitáhl jsem si polštář víc k tělu. Zlobil se. Zlobil se kvůli mně, jelikož jsem byl vystrašené pako. Dan za to nemohl. Snažil se. Nechal mi rozsvíceno na chodbě! Nemusel na něj křičet.

Slyšel jsem ho jít do schodů. Tolik dupal. Byl naštvaný. Ale proč?

„Dobré ráno," prohodil vesele, když zjistil, že nespím.

„Kde proboha pracuješ, že se vracíš tak pozdě," zvedl jsem se unaveně do sedu, „prodáváš snad neposlušné subíky za těžké prachy lidem, co si je nezaslouží?" promnul jsem si oči a následně nevinně zamrkal.

„Ne," sedl si vedle mě na postel, „ale někam si to napíšu jako prima nápad pro případ, že by ses začal vymykat kontrole," prohrábl mi vlasy, „pojedeme domů, hm?"

„Dobře," vyhrabal jsem se na nohy a pak ho tiše následoval. „Pane?" chytl jsem ho lehce za černé triko a pak ho zase rychle pustil.

„Ano?" zavrčel, chystajíc se sejít ze schodů.

„Já. Já jen," kousal jsem se do rtu, „seděl v té ložnici se mnou, dokud jsem neusnul. Je mi hloupě, že jsi na něj kvůli mně křičel."

„To, co je mezi mnou a Danem neřeš, ano? A teď už pojď. Oba jsme moc unavení na to, abychom si dokázali udržet úsměv a dobrou náladu."

--

Trrm.

Jup. Já vím.

Ale já potřebovala asi trochu oddech nebo tak. Nejspíš bych prostě v takových stavech neměla psát, ale já se neumím udržet, takže tady prostě jen máte něco, co ani neumím pojmenovat. Začala jsem to psát včera v práci, pokračovala včera večer, pak dnes v práci a dokončuju to už tak od pěti (což je u mě divé, jelikož většinou napíšu kapitolu najednou) a mockrát jsem měla nutkání to smazat.

Jenže já nevím prostě, ale. uh. je to blbý nápad. Ale, Phan?

^_^

N.