I expect you to behave
Neměl jsem ponětí jak, ale on to vážně dokázal. Nevytáhl jsem z Pána sice nic o tom, co mé matce řekl, ale já vážně ležel na zadních sedadlech jeho malého golfu a poslouchal tichou hudbu. Nikdy jsem o něm nepochybovat – to ne, ale přece jen, naši kolem toho dělali poměrně dost haló a najednou to všechno šlo. Chtěl jsem se ho zeptat. Na to všechno. Měl jsem tolik otázek, až mi připadalo, že mi z nich praskne hlava. Ale i přes to jsem byl raději z ticha a snažil se usnout. I tak už jsem byl v průšvihu.
Zaprvé z toho, že jsem nás oba do téhle situace tím stupidním útěkem dostal. A zadruhé proto, protože jsem nechtěl jet vzadu a odmlouval svému Pánovi. A on s tím v tu chvíli nemohl nic moc udělat, jelikož byla poblíž matka. A celé tohle načalo v mé hlavě novou řadu otázek.
Bude dělat, že se nic nestalo? Bude milý a přehnaně opatrný? Nebo naopak? Žaludek se mi stahoval každou vteřinou víc a víc. Bál jsem se, že budu zvracet. Nějakou dobu jsem i přemýšlel, že Pána poprosím, aby zastavil a nechal mě to celé rozdýchat, ale pak jsem ten nápad raději hodil za hlavu. Už jen z toho důvodu, že jsem se na něj bál mluvit. Přitom mi bylo jasné, že za tohle by se nezlobil. Naopak. Naopak by byl naštvaný, kdyby přišel na to, že jsem mu takovou věc zatajil. Ale nebylo to tak daleko. Mohl jsem to zvládnout. Chtěl jsem to zvládnout. Prostě jen být u něj doma. Z bezpečí. To bylo to jediné, co jsem v tu chvíli chtěl.
„Půjdeš a počkáš na mě vevnitř, ano? Zatím zaparkuju a nanosím dovnitř tvé věci," promluvil konečně po takové době a já postřehl, že jsme na místě. Najednou to uteklo až moc rychle.
„Mohl bych pomoct?"
„Troye," zachraptěl, „nepokoušej to. Prostě udělej, co jsem ti řekl," zastavil přesně před vchodem a pak se na mě nervózně otočil.
„Ano, Pane," posadil jsem se pomalu a nejistě se protáhl, „omlouvám se," zamumlal jsem a odešel do domu. Chvilku mě neskutečně štvalo, že mě poslal samotného, ale pak mi došlo, jaká výhoda to vlastně byla. Mohl jsem mu ukázat, kudy chci jít dál. I kdyby to on chtěl jinak. Mohl to alespoň vidět.
Otevřel jsem dřevěné dveře a rychle ze sebe začal shazovat oblečení, nemotorně ho skládajíc do komínků, abych vše stihl dřív, než Pán zaparkuje a bude mě následovat. Možná jsem byl uspěchaný. Možná jsem potřeboval pár dní oraz, ale já v ten moment prostě usoudil, že potřebuju zpátky ten pocit, který jsem měl, než jsem utekl.
Být kontrolovaný. Být jeho.
Vběhl jsem do sprchy takovou rychlostí, že jsem zvládl upadnout a narazit si oba malíčky. V tu chvíli jsem to ani neřešil. Prostě jsem se jen postavil na slabé nohy a pustil vodu. Bylo mi jedno, že tekla poměrně studená. Potřeboval jsem ze sebe jen dostat všechen ten pot.
A pak taky.
Do háje.
Řekl to. Když jsem přišel poprvé. Chtěl mě perfektně oholeného. A já za celou tu dobu doma na žiletku ani nesáhl. Hlavně taky proto, že tam žádná nebyla. Mamka až moc šílela, že bych si něco udělal, když jsem tolik prahl po bolesti.
Byla to taková blbost. Jen se oholit.
Jenže mé ruce. Tolik se třásly. Pořezal bych se. Znovu. A stejně by to k ničemu nevedlo. Rozhodl jsem se na to vykašlat. Stejně bude mít hodně věcí, se kterými nebude spokojený. A bude na ně mít právo. Tahle „maličkost" by ho nemusela tolik rozhodit.
Můj Pán seděl na gauči a dělal nějaké věci na notebooku. Byl do nich tak zabraný. Bál jsem se ho vyrušit. Vážně teď musel pracovat? Nebo to snad dělal schválně, abych se dál vařil ve vlastní šťávě?
„Teď odpověz popravdě, ano?" prohodil, aniž by se na mně podíval.
„Ano, Pane."
„Udělal jsi to proto, že si zachraňuješ svůj ubohý zadek nebo proto, že vážně chceš, abychom se nevraceli zpět?" navázal se mnou oční kontakt a já naprosto ztuhl. „Odpověz," pobídl mě nepříčetně.
„J-já," zakoktal jsem, hrajíc si s prsty, „to druhé, Pane. Jestli je to možné?"
„Hm," broukl, „byl bys tak hodný a řekl mi, co tím máš na mysli?"
Zatraceně.
Jeho hlas.
Byl tak hrubý. Tak neústupný. Bál jsem se šlápnout vedle. Zklamat ho. Jakkoli. Udělat nějakou pitomost.
„Udělal jsem to, protože," vydechl jsem dlouze, „protože," zasekl jsem se znova.
„Troye," zakroutil hlavou, „ten džbán přetéká. Mluv."
„Chovej se ke mně jako předtím," zadrmolil jsem, „než mi to ujelo. Než jsem utekl. Prosím. Klidně mě za ty všechny věci potrestej, ale neustupuj. Nechci. Nechci jít zpátky," fňukl jsem nepříčetně.
„Třeseš se," chytl mě pevně za paže, „uklidni se trochu," zvážněl, ale já v tu chvíli přemýšlel nad tím, zda z toho doteku budu mít druhý den modřiny.
„Kleknout," poručil a já bolestivě padl na kolena. Bylo to po takové době tak těžké.
„Narovnej se. Ruce za záda," pokračoval v rozkazech. Snažil jsem se je splnit tak rychle, jak jen to šlo. Ale najednou jako bych byl ještě víc neschopný, než kdy předtím. Bylo moc těžké dýchat. Být v klidu. A mé tělo se jen dál stupidně třáslo. Nenáviděl jsem ten pocit, že to nedokážu zastavit. Neměl jsem nad tím kontrolu.
„Tohle je to, co chceš?" zeptal se vážně. „Abych tě prostě jen nesmyslně zlomil. Bylo by ti pak dobře?" dal mi ruce za zády do pozice, v které je chtěl mít. Dlouze jsem vydechl a snažil se nesyknout bolestí. Všechny mé svaly byly až moc ztuhlé.
„Ne-nezeptáš se, proč jsem utekl?" pokusil jsem se odvést konverzaci někam jinam. Bylo to sice příliš troufalé, ale já prostě jen nebyl schopný mu odpovědět. Jistě. Z jedné strany jsem vážně jen chtěl, aby mě zlomil. Z té druhé jsem se ale až moc bál, že vypnu. Neměl jsem do toho daleko. „Je," vyšlo ze mě hlasem, který se nepříčetně třásl, „je červená pořád to slovo?"
A on se jen sklonil a zvedl mě do náruče.
„Vždycky Troye. Pokud nechceš mít jiné. Ale vždycky to nějaké zastaví," broukl a odnesl mě do postele, „ale teď spi, ano? Můžeme pokračovat zítra. Nemůžeš po mě chtít, abych na tebe naléhal stejně jako předtím, když to tvé tělo nezvládne. Dej tomu čas. Nepospíchej,"
„Když," přerušil jsem ho, ale on mi jen přilož prst na rty.
„Není žádné Když. Pánovi se nedomlouvá," pokroutil hlavou, „nebudu na tebe mírný. Jen nechám tvé tělo se vzpamatovat. A teď už vážně spi. Protože, pokud tu energii nenabereš, budeš toho ráno vážně litovat. A nebude to tvé tělo, které bude trpět. Potřebujeme pracovat někde jinde," usmál se. „Přesně tady," zabodl mi prst do středu čela, „tady, kde vznikají všechny ty šílenosti."
--
Tadá. Hezkou neděli přeju! =) A moc děkuju za 18K přečtení. Jsem šťastný Brambůrek
^_^
N.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top