When I say "I want be forced "

what I'm really saying is

"Help me not feel guilty about my desires."    

Celou cestu ani jeden z nás nepromluvil. Bylo to pohodlné ale i tak zatraceně napjaté. Přehnaně jsem vnímal každičký jeho pohyb. To, jak prsty objímal řadicí páku. S lehkostí. Znělo to pitomě. Ale já měl vážně pocit, že zešílím jen z toho, jak se pravidelně nadechuje. A jak se pod krátkými nádechy zvedalo tmavé triko, upnuté na jeho božském těle. A to, jak voněl.

Tolik dokonalý.

Všechny tyhle věci jsem od toho mého útěku ignoroval. Připadaly mi přirozené. Normální. Nebylo třeba si jich všímat. Jenže při té jízdě jsem měl naopak pocit, že exploduju jen z toho, jakým způsobem držel volant. Bylo to úchylné.

Před domem parkoval proklatě přesně a opatrně. Prodlužoval to. Schválně. Vyhýbal se mi pohledem a jazykem si neustále navlhčoval rty.

Byl tak moc sexy.

Poručil mi, abych zůstal sedět, když konečně nechal utichnout motor. Jen jsem přikývl. Nebyl jsem schopný nic říct, i když jsem pravděpodobně měl použít slovní odpověď. Pán jen pomalu obešel auto a otevřel dveře u spolujezdce, dávajíc mi dost času na to, abych si srovnal vlastní myšlenky. Nervózně jsem se zavrtěl a odepnul si bezpečnostní pás, zůstávajíc stále na místě. Byl jsem tolik nervózní. Napjatější, než kšandy. Bože. To oslovení jsem vždy tolik nenáviděl.

Pán mě bez varování chytl za lem obojku a vytál ven, přirážejíc mě zády k autu. Tiše jsem zaskučel, když mě tahal za obojek do výšky a já musel stát na špičkách, abych dostal do plic alespoň trochu kyslíku.

„Pověz mi," procedil mezi zuby, druhou rukou pevně chytajíc mou bradu. „Kde máš šátek, hm?" oblízl si znovu tak provokativně rty. Přiváděl mě k šílenství. Byl krásný. Usmíval se. Trochu. Nejspíš mu dávalo hodně práce, aby ten úsměv schoval. Ale já ho prokoukl. To, co bylo v jeho očích, schovat nedokázal. Naštěstí.

„Doma, Pane," zakňučel jsem a znovu zalapal po dechu. „Zapomněl jsem ho."

V té chvíli pustil obojek a široce se usmál.

„Měl jsi ho celou dubu výuky?" usmíval se bláznivě. Dělalo mě to neskutečně šťastným. Už jen pohled na něj.

„Mhm," pokýval jsem rychle hlavou a mírně si odkašlal. „Nevěděl jsem o tom. Bylo to tak přirozené. A pak mě na něj upozornila má spolusedící. Je hodná. Myslím. Neříkala nic špatného. Naopak," sklopil jsem pohled a nejistě se ošil.

„Sprcha a pak herna, jasné?" pozvedl trochu pravé obočí a ukázal pohledem do domu.

„Ano, Pane," vypadlo ze mě automaticky. Na nic jsem nečekal. Rychlým krokem jsem došel do domu a zamířil do koupelny. Věděl jsem – někde uvnitř – že jsem tomu celému měl dát více času. Té sprše. Uklidnit se. Rozdýchat to. Pořádně se umýt. Ale já se jen rychle osprchoval a umyl se na místech, které by Pán mohl chtít používat. Bez rozhlédnutí jsem přeběhl chodbu. Bylo mi jedno, že mě mohl Phil vidět. Tak nějak jsem vsadil na to, že je zavřený s Danem v pokoji.

Zastavil jsem se v malé chodbičce se třemi dveřmi a radostně se zhloupl na patách. Připadal jsem si pitomě – tak trochu. Ale hezky pitomě. Nasucho jsem polkl a otevřel dveře do mé nejoblíbenější herny, doufajíc, že jsem se trefil.

Kupodivu ano.

Pán seděl v křesle v rohu místnosti a v ruce držel plechovku piva, nohu přehozenou přes nohu. Nejistě jsem polkl a zavřel za sebou dveře. Byl plně oblečený. Já přesný opak. Nejspíš to udělal schválně.

Ukázal na mě prsty. Abych se pohnul a šel k němu. To pivo jistě bylo nealkoholické. Nikdy by při scéně nepil alkohol. Věděl jsem, že ne. Ale i tak to splnilo svůj účel. Připadal jsem si ponížený. Postavený tolik moc pod ním. Tak krásně. Dokonale.

„Zastav se," poručil, když jsem byl sotva pár metrů od něj.

Takový kousek.

Poslechl jsem bez přemýšlení, pohled zalomený k zemi.

„Lehni si na záda. Zadkem ke mně. Nohy od sebe, jak jen to jde. Hezky je zvedni. Ukaž mi, co pro mě máš."

Ta slova. Řekl je tak pomalu. S děsivou přesností. A když skončil, znovu se napil piva. Cítil jsem jeho pohled, jak se do mě zabodává. Úzkostně jsem zakňučel a snažil se splnit každičký jeho rozkaz. Rychle jsem se položil na záda a roztáhl nohy, zvedajíc je pokrčené nejistě do vzduchu. Neměl jsem nejmenší ponětí, jestli tak dělám správně.

„Začni zlehka. Jedním prstem," slyšel jsem, jak se zavrtěl v křesle. Tiše jsem zasténal, natahujíc pravou ruku mezi mé nohy. Bylo by tolik ponižující. Ale sakra. Tak moc žhavé. Obkroužil jsem ukazováčkem svou těsnou dírku a silně na ni zatlačil, pronikajíc dovnitř s blaženým zasténáním. Bylo to tolik divné. A tolik dobré.

„Pokračuj," prohodil s nezájmem a vstal z křesla. „Připrav se na další prst tak rychle, jak jen můžeš," pozoroval jsem periferně, jak bere do rukou mohutné, černé důtky. Pevně jsem sevřel čelist a snažil se ho poslechnout. Nedokázal jsem udržet pohled na jednom místě. Pozoroval jsem každičký Pánův pohyb. Kroužil kolem mě a se zájmem si prohlížel mé tělo. Nakonec se zastavil kousek za mou hlavou a chytl mě za kotník, zvedajíc mi levou nohu více do výšky.

„Měl jsi dost času," zamlaskal nespokojeně a uhodil mě důtkami silně přes nohu, jejíž kotník pevně svíral. Hlasitě jsem zasténal a propnul se v zádech, přidávajíc do sebe další prst, aniž bych nad tím nějak víc přemýšlel.

„Pane," zakňoural jsem poblázněně.

„Rychleji," poručil a znovu mě silně udeřil. Ta bolest byla jako pobídka k tomu, abych se uvolnil.

„Prosím."

Mé zuby o sebe rychle cvakaly. Byl jsem mimo. Tak trochu v euforii. Jestli to bylo dobré slovo. Bylo mi to jedno.

„Další prst. A zrychli."

Další rána. Vlastně několik za sebou. Nesly mě o tolik dál.

„Udělám se," pokroutil jsem rychle hlavou, zatímco on chytl i můj druhý kotník a roztahoval mi nohy od sebe, aby mi ulehčil práci. „Prosím."

„Můžeš," vydechl lehce. „Ale jen v případě, že budeš schopný pokračovat dál. Nebude mě zajímat, jak moc citlivý jsi," natahoval víc mé nohy, čímž mi poskytoval novou vlnu bolesti. Neudržel jsem se. Nešlo to. S hlasitým výkřikem jsem dosáhl orgasmu, který jsem se snažil co nejrychleji rozdýchat.

Nedal mi vlastně vůbec žádný čas. Jen mě zvedl do náručí a položil na břicho na lavici, plácajíc mě silně po zadku.

„Na čtyři."

Ten hlas. Nemohl jsem mu odporovat. Znělo to jako cesta do pekel.

Přemluvil jsem slabé nohy a ruce, aby dál nesly mou váhu. Připadal jsem si tolik slabý. Pořád jsem sebou křečovitě házel. Bylo to šílené. A Pán omotával provaz kolem mého hrudníku, vázajíc ho ke stropu tak, abych nemohl padnout zpět na lavici. Pak mi jen připoutal ruce a kotníky. Byl jsem na všech čtyřech, neschopný většího pohybu. Jen jsem se mohl mírně vrtět.

„Zopakuj mi tvá slova, čubičko," broukl jemně, prstem dělajíc slalom mezi obratli mé páteře.

„Červená, žlutá a zelená, Pane," zamumlal jsem rychle, hlavu povolenou mezi rameny.

„Moc dobře," zasmál se s kapkou hořkosti v hlase, „nezapomínej na to, že tohle není trest," praštil mě dlaní přes zadek a odešel dál do místnosti. Napjatě jsem čekal, zkoušejíc, jak moc se můžu pohnout. Bylo to divné. Jako by mi dával ten pocit volnosti a zároveň mi ho zase bral.

„Pamatuješ si, jak jsem tě chtěl naučit, aby ses vůbec nehýbal?" zeptal se nadšeně a prohrábl mi vlasy.

„Ano, Pane," pípl jsem nejistě.

„Zvonečky tě teď prozradí," chytl mě za vlasy a donutil tak zvednout pohled. Držel v druhé ruce svorky na bradavky, na obou z nich malé zvonečky. Opatrně jsem se mu podíval do očí a vystrašeně zakňučel.

Nebyla nejmenší šance, že bych tohle zvládl.

„Barva?" držel dál silně mé vlasy. Bolelo mě kvůli tomu v zádech.

„Zelená," vydechl jsem. Chtěl jsem to zkusit. Tak. Moc.

Jen mě poplácal po tváři a umístil mi svorky na bradavky, ignorujíc mé bolestné naříkání. Možná se mi líbilo, že můžu být tolik hlasitý.

„Tohle mi tolik chybělo, čubičko," přemístil se někam za mě, rukama mi roztahujíc půlky. Zvědavě jsem zadržel dech. Byl jsem už zase tak nadržený.

Pán jen vyfoukl obsah jeho plic na můj vstup a já se otřásl.

Tak rychle udělat chybu.

Zvuk, který vydávaly zvonečky, mě bodal do uší.

„Už zase tak nadržený, čubko?" chytl mou chloubu a stáhl ji dozadu, pouštějíc ji v momentě, kdy daly zvonečky znovu vědět o mém pohybu.

„Omlouvám se, Pane," zaskučel jsem rychle, ale on už bral do ruky dlouhý, kožený bič.

„Přestanu, až začneš poslouchat," prohodil někde za mnou. Musel stát daleko. Kvůli tomu biči. Připadalo mi, že jsem slyšel tu ránu dřív, než cítil bolest.

A zvonečky na mých bradavkách už zase zvonily. Tolikrát za sebou. Při každé ráně. Pán nebyl hrubý. Naopak. Dával mi čas na rozdýchání. Pokaždé. Ale ty rány prostě moc štípaly. Nevydržel jsem se nehýbat.

A pak mi to najednou všechno bylo ukradené. Ten zvuk zmizel. Žádné zvonění. Jen to boží práskání biče a přímá bolest. Bylo to, jako by mě někdo zabalil do moc teplé deky. Ani už mě neobtěžovaly pouta nebo provazy. Měl jsem pohodlí. Tolik moc. Tak úžasné. Teplé. Slyšel jsem, jak na mě Pán mluví. Ale já se odmítal probudit. Líbilo se mi v takovém snu. Tak moc.

Trrrrm. Doufám, že jste všichni měli o dost lepší pondělí, než já. A kdyby ne, snad jsem vám aspoň trošičku zvedla náladu 

^^

N.