Dostat Phila do domu nakonec nebylo tak těžké, jak jsem si myslel. Docela spolupracoval, možná během cesty trochu vystřízlivěl. Možná to bylo i díky tomu všemu, co se dělo. Navíc, byl žirafa. Jeho metabolismus nejspíš fungoval o dost rychleji, než ten můj.

Co mě ale překvapilo, byl čas, který ukazovaly nástěnné hodiny. Podle světla venku jsem si vážně myslel, že už musí být večer.

Za tři minuty půl jedné.

Bylo smutné, že se tak skvělý den dokázal tolik rychle pokazit. Vlastně byl pokažený už dávno, dávno předtím. Jen já to neviděl. Připadal jsem si hloupě. Jako kamarád k ničemu. Vůbec mě nenapadlo se o Phila nějak víc zajímat. A to jen proto, že já se měl dobře.

Hloupé sobectví.

Nechal jsem Phila, aby si lehl na gauč a udělal mu kafe. Tenkrát, když tu byl on i Dan a já v sobě měl viagru spolu s whiskey, mi poměrně pomohlo. Doufal jsem, že to zabere i na něj, ikdyž jsem vlastně nevěděl, jestli byl dobrý nápad nechat ho vystřízlivět. Jenže pokud měl Connor vážně přivést Daniela domů, tak by opilý Phil mohl dělat zbytečně problémy.

Chtěl jsem si lehnout na podlahu a brečet. Připadal jsem si bezmocný. Potřeboval jsem vedle sebe někoho, kdo by mi říkal, co dělat. Na jeden den jsem byl až moc dlouho bez Connorovi přítomnosti. Nejdřív ve škole, pak s Philem v klubu. Vážně mi chyběl. Znělo to pitomě, ale jeho přítomnost mi poskytovala pocit bezpečí.

Vytáhl jsem telefon z kapsy a napsal Pánovi, zda je v pořádku. Připadal jsem si paranoidní, ale já se o něj vážně bál. Phil sice říkal, že mu Dan nikdy neublížil, ale na Connora by mohl reagovat úplně jinak.

Šílel jsem.

Phil usnul, takže jsem nechal kafe na stole v obýváku a sedl si do křesla, ve kterém obvykle sedával Connor. Nervózně jsem tiskl telefon v rukou a čekal na odpověď. Děsilo mě, že neodpovídal. A nejděsivější na tom bylo to, že měl prostě jen nejspíš moc práce nebo už dokonce řídil a já se prostě choval jako idiot. Jako by to mu snad nikdy bylo jinak.

Nevěděl jsem, co dělat a tak jsem se prostě jen v křesle stočil do klubíčka, objímajíc telefon jako plyšáka a pokusil se uklidnit. Nechtěl jsem vyšilovat, jelikož mi bylo jasné, že bych se pak nedokázal uklidnit, kdyby se mělo něco dít. A já tak moc nechtěl přidělávat problémy. Chtěl jsem být hodný. Prostě být Pánův hodný kluk tak, jak mi často říkal, když mě chtěl povzbudit. Nebo možná, když to byla pravda. Ale to se určitě nestávalo moc často.

Z přemýšlení mě vytrhlo rozvibrování té věcičky, kterou jsem svíral v rukou. Nadskočil jsem leknutím, a když jsem na displeji uviděl Pánovo číslo, jsem se jen postavil na nohy a odešel zvednout hovor do chodby, abych nevzbudil Phila. Mé nohy se klepaly. Moc jsem se bál, že se něco stalo. Že je něco špatně.  Vibrace mě doháněly k šílenství. Musel jsem to zvednout. Connor by se jinak zlobil. Určitě ano.

„Pojď ven. Potřebuju pomoct." To bylo všechno, co řekl. Pak to típnul. Nějakou chvíli jsem jen stál na místě, než mi došlo, že bych měl dělat, o co mi řekl. S dlouhým výdechem jsem se otočil a došel několika rychlými kroky přes obývák, až ke vchodovým dveřím. Snažil jsem se zahnat všechny bláznivé nápady v mé hlavě. Raději jsem jen rovnou otevřel dveře.

Vypustil jsem všechen vzduch z plic a vjel si rukou do vlasů, nejistě přistupujíc ke Connorovi, který stál u auta. Vypadal v pohodě.

„Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě a já nechápal, proč bych neměl být. To jemu se mohlo něco stát. Já jen uvařil svému kamarádovi kafe a pak se válel v křesle.

„Jup," zaskučel jsem, „ptal jsem se tě na to samé. Bál jsem se," přešlápl jsem na místě, opírajíc si hlavu u jeho rameno.

„Nějakou dobu už Dana znám. Vím, jak se k němu chovat.  Uklidni se, dobře?" umístil ruce na má záda a vytvářel mi na nich prsty malé kroužky.

„Jsem klidný. Myslím. Jen mě to vyděsilo," odtáhl jsem se rychle, „co bude s ním?" těkl jsem pohledem k autu. Danielovo dlouhé tělo bylo naskládané na zadních sedačkách, na kterých ho držely bezpečnostní pásy. Bez nich by už nejspíš ležel na zemi.

„Dohodli jsme se. Ani jeden z nás nechce, aby skončil v léčebně. Zítra dostanu prášky, které mu znechutí alkohol," odmlčel se na chvilku, „teď je utlumený, vypil hodně heřmánkové čaje a asi milionkrát zvracel. Potřebuju, abys mi pomohl dostat ho dovnitř. Šel by sám, ale tělo ho moc neposlouchá," otevřel zadní dveře od auta.

„Dobře," vydechl jsem nejistě a počkal, dokud Pán Dana nedostane z auta. Pak jsem se jen snažil chytit Žirafáka kolem pasu, abych nad ním měl trochu kontrolu. Do domu to bylo jen kousek, ale stejně mi to připadalo jako nemožný úkol.

„Jak jsi ho dostal do auta?" zachraptil jsem zadýchaně po pár krocích.

„Šel sám," zasmál se Pán a natáhl se pro kliku. Dan jen šoupal nohama. Doslova. Snažil se. Nemohl jsem říct, že ne. Nejhorší na tom nejspíš bylo, že hlavou už vnímal, ale tělo odmítalo poslouchat. Muselo to být na nic. Bylo mi ho líto. Zvláštní. Ještě před pár minutami jsem na něj byl tolik naštvaný.

„Kam ho chceš vůbec dát?" zeptal jsem se hned, co jsme byli uvnitř. Dost se mi ulevilo. I kdybychom ho měli nechat spát na podlaze, nebylo by to tak hrozné.

„Myslel jsem na gauč, ale ten už je koukám, zabraný," pozoroval s úsměvem oddechujícího Phila, „zvládneš to až do pokoje pro hosty?"

„Snad ano," přikývl jsem a pevněji chytl Daniela kolem pasu, abychom mohli jít dál. Štvalo mě, jak mrňavý jsem proti tomu klukovi byl. Ještě, že byl Connorův dům poměrně malý. Bylo to jen pár kroků, než jsme se ocitli v tom pokoji. Ale i tak to bylo zatraceně vyčerpávající. Tak trochu jsem si přál, aby vážně byl večer a šli jsme všichni spát.

„Co teď," šeptl jsem, když byl Dan celým tělem na posteli, zatímco mu Connor sundával boty.

„Jak to myslíš?" ušklíbl se, odkopávajíc boty ke stěně.

„No," pokrčil jsem rameny, „co teď bude s Danem? Bude spát?"

„Bude, když to trochu podpoříme. Jdi do ložnice, dobře? Za chvilku jsem u tebe," věnoval mi vlídný pohled. Jen jsem přikývl a rychle vycouval z místnosti. Nelíbilo se mi tam. Nelíbila se mi Danova přítomnost. Nelíbilo se mi to, co Pán řekl.

Ložnice naopak působila o tolik bezpečněji. Jen jsem si klekl a úlevně vydechl, čekajíc na to, až Connor přijde. Bylo mi jasné, že na nic takového vzhledem k okolnostem neměl náladu, ale nějak jsem doufal, že pochopí, jaká úleva to bylo pro mě. Stačilo mi klečet, připomenout si své místo a najednou mi připadalo, že se nemusím o nic starat. Otravný stres a obavy – všechno to bylo pryč – jen proto, že jsem klečel.

Tak krásná, jednoduchá věc.

„Tro?"

Ten hlas. Nesl se ložnicí tak božsky. Naskakovala mi díky němu husí kůže.

„V pohodě?" přidřepl si přede mě a zvedl mi palcem bradu. Miloval jsem ten moment. Dělal to často, ale pořád to bylo tak stejně dokonalé. Bylo to jen nepatrný dotek. Tak jemný. A přesto tak intensivní.

„Uh-huh," zvedl jsem pohled, abych se mohl podívat do Pánových očí. Nezlobil se. Alespoň jeho výraz říkal, že ne. Byl tak klidný.

„Slíbil jsem ti ten oběd. Máš hlad?" obkresloval palcem mou čelist.

„Možná trochu. Ale nechce se mi někam jezdit. Nemůžeme je tu nechat. Nebo možná můžeme. Nechci. Phil se může probudit. A najde Dana, kterému jsi dal něco. A já nechci vědět co. A,"

„Troye," zastavil mě s úsměvem, „objednám pizzu. Je to v pořádku?" stále si mě opatrně prohlížel.

„Ano, Pane," špitl jsem spokojeně, „tvá malá čubka by uvítala něco takového."

„Líbí se mi, když se takhle chováš. Konečně začínáš mít nějaké sebevědomí," rozcuchal mi vlasy a zvedl se na nohy, odcházejíc do chodby.

Nesnažil jsem se hledat důvod. Nejspíš šel objednat jídlo. A pokud ne, nechtěl jsem to vědět. Mou hlavou se proháněla ta slova, co řekl.

Že se mu tak líbím a že jsem sebevědomý. Nepřipadal jsem si tak. Ale možná měl pravdu. Dříve mi dělalo problém takové věci říkat. A nejednou to bylo tak přirozené. Netušil jsem sice, zda to má něco společného se sebevědomím, ale rozhodně to byl krásný pocit.

Trrrm. Krásnou neděli všem! Chtěla bych do večera zkusit napsat ještě jednu kapču, trochu víc "uvolňující" - ve smyslu tématu téhle story ^^ =D Ale nic neslibuju, jsem moc líná lama, takže když se mi to nepovedlo, předem se omlouvám ... =)

Ještě jedna věc. Předpokládám, že většina z vás zná příběh Balletboy & Criminal od Anny695 (kdo ne, doporučuju přečíst, šíleňácky na tom ujíždím) Jde o to, že autorce odpadl človíček, který její příběh překládal do angličtiny, takže kdyby se našel někdo z vás, kdo by ji s tím mohl pomoct, bylo by to prima =)

^_^

N.