Probudil jsem se až za světla, v prázdné posteli. Rozhlédl jsem se po pokoji a hledal nějaký zdroj času. Marně. Mou pozornost upoutal lísteček na nočním stolku, který ležel hned vedle termosky a připraveného jídla.

Doufám, že nebudu litovat, že jsem tě nechal odemčeného. Najdi si nějakou zábavu, v pokoji je plno knih. Vrátím se kolem poledne.

A pokud už je světlo, zhasni lampičku.

Buď hodný.

Moment.

Jak kolem poledne? Musel jsem do školy. Nemohl jsem už zameškat.

Rychle jsem vstal z postele a chystal se vyjít pokoje.

Oh. Jinak odemčeného.

Proč ale nechtěl, abych chodil z ložnice?

Vrátil jsem se zpátky do postele a zhasl lampičku. Vlastně od něj bylo docela milé, že mi nechal rozsvíceno pro případ, že bych se probudil za tmy a začal vyšilovat.

Ale - to už byl pryč tak dlouho?

Zahrabal jsem se zpátky do peřin a snažil se nepřemýšlet nad tím, proč mě nechal samotného. Tak nějak jsem tušil, že to bylo kvůli mému včerejšímu chování, ale nechápal jsem, proč mě kvůli tomu raději neodvezl domů.

Začínal jsem šílet z toho, že jsem neměl pojem o čase. A pak se konečně ozval nějaký hluk. Měl jsem potřebu ho jít vítat a tak jsem seskočil z postele a klekl si hned vedle dveří. Cítil jsem se božsky. Tak moc na svém místě. A kdyby mě někde uvnitř nehlodalo to, že mě nejspíš vyhodí ze školy, tak bych pravděpodobně brečel štěstím.

Bože. Proč to tak prodlužoval. Už jsem na něj přeci čekal dost dlouho. Tedy. Alespoň mně to přišlo jako neskutečná doba.

A pak konečně odemkl dveře.

„Někdo se nakonec umoudřil?" prohodil mírným tónem a prsty mi lehce přejel po hlavě.

„Nemám rád být sám," kňukl jsem tiše, s pohledem stále zalomeným do podlahy.

„Ale," položil na zem nějaké krabice, „neříkej, že se ti stýskalo?" zvedl mi hlavu, probodávajíc mě neústupným pohledem.

„Měl bych být ve škole," rozhodil jsem se změnit téma. Byl jsem tolik natěšený na jeho přítomnost, že bych se nebyl schopný ovládat. Navíc. Vážně jsem měl být ve škole.

„To tě nemusí trápit. Už tam nebudeš chodit," odstoupil ode mě spokojeně.

„Cože?" vyjekl jsem a rychle zvedl hlavu, „ale já tam musím chodit!"

„Shhh, nekaž si to," zpražil mě pohledem, „jsi můj a já rozhoduju o tom, co se s tebou bude dít. To jsme si už, myslím, vysvětlili," začal s nezájmem rovnat krabice do poliček.

„Ne, počkej. Tak jsem to nemyslel," snažil jsem se mluvit v klidu, „musím tam chodit. Jestli se zhorším a táta se to dozví, tak se budu muset vrátit domů. A já nechci domů. Takže musím do školy," snažil jsem se mu tu situaci vysvětlit co nejrychleji a doufal, že nebude z mého chování zklamaný.

„A kde si myslíš, že jsem teď byl?" prohodil, aniž by se na mě otočil.

„Nevím?" zavrtěl jsem se nervózně. Nemohl o Samovi přeci vědět. Nemohl mu nic udělat.

„Než začneš vyšilovat, neřekl jsem, jakým způsobem mezi sebou fungujeme," zašoupl poslední bednu do poličky a pak se jen líně svalil do křesla, „tvá sestra je poměrně prima. Nechápu, proč ti vadilo, že nás viděla," podložil si hlavu malým polštářkem.

„Mluvil jsi se Sage?" nevydržel jsem mlčet.

„Pomohla mi dostat tvého tátu do školy. Normálně bych to po něm nechtěl, ale můj názor by pochopitelně nikoho nezajímal, jelikož nemám s tvou rodinou nic společného," předklonil se mírně, „mluvili jsme s tvým kamarádem. Je moc hezký, mimochodem. A nemá na rozdíl od tebe takový problém říkat pravdu," poukázal mi, abych šel k němu. Nesměle jsem udělal pár kroků, raději stále po čtyřech.

„Už na to místo nemusíš," pokračoval dřív, než jsem k němu došel, „tvůj táta dostane instrukce od kantorů, co musíš udělat, abys dokončil ročník. Od září budeš studovat někde, kde tě budu moct mít pod kontrolou a budu vědět, že ti tam nikdo takové věci nedělá," přitáhl si mě k sobě za vlasy trochu blíž. Bolestně jsem zakňučel a pak si spokojeně položil hlavu do jeho klína.

To pro mě vážně tohle zařídil?

„Ty to se mnou doopravdy myslíš vážně?" zamrkal jsem na něj, mírně se usmívajíc.

„Nelíbí se ti to snad?" Zamračil se.

„Ne. Ne," zavrtěl jsem hlavou, „líbí. Jen. Dost mě po včerejšku překvapuje, že mě chceš ještě cvičit dál. Musel jsem tě rozčílit," zaskučel jsem tiše.

„Oh, Troye," zatahal za pramínek neposlušných kudrlinek, „je s tebou spoustu srandy. Provokuješ. Jsi neposlušný a pak dokážeš přijmout trest, jelikož víš, že si ho zasloužíš. Co tě vede k tomu si myslet, že bych s tebou nebyl spokojený," přitáhl si mě ještě blíž k sobě a já z té blízkosti začal být zatraceně nervózní.

Nevěděl jsem, co mu na to říct a tak jsem raději mlčel. Ta představa strávit zbytek školního roku jen s ním a pak být připravovaný na zkoušky taky jen Pánem, mě neuvěřitelně vzrušovala. Bylo mi jasné, že nebude lehké se pod jeho dohledem učit a že už se vůbec nebudu moct flákat, ale to bylo právě to dokonalé.

„Bolí tě po včerejšku něco?" zeptal se s neuvěřitelnou jiskrou v očích.

„Zadek. Trochu," přiznal jsem potupně.

„Tak ho necháme si dnes odpočinout, co říkáš?" pousmál se, „za chvíli dávají něco moc hezkého. Chtěl bych se jít koukat. Vstávej," pobídl mě a odešel z ložnice ještě dřív, než jsem se vysápal na nohy.

To byl vážně tak hotový z nějakého filmu?

Jenže ve chvíli, kdy jsem přišel do obýváku, mi jeho slova začala dávat smysl.

Celý pokoj byl zahalený šerem a jediné, co ho trochu prosvětlovalo, byly svíčky. Nechutné množství svíček.

Stolek, který se normálně nacházel mezi pohovkou a televizí byl teď přiražený ke stěně. Pohovka se zdála být posunuta trochu dozadu a místo koberce, na kterém jsem často klečel, teď plovoucí podlahu pokrývalo jen několik provazů.

Vystrašeně jsem polknul a pak přišel až ke svému Pánovi, který stál na místě, kde normálně býval stolek.

„Uklidni se," pronesl hrubě. Zatraceně. Tolik mě tenhle jeho hlas hecoval. Přál jsem si pro něj být nejhodnější kluk na světě.

„Neděje se nic hrozného. Tenhle závěs nebude bolestivý. Chci, aby sis zamiloval mít provazy natěsno na své kůži," přejížděl mi prsty po klíčních kostech a postupně sjížděl dolů, díky čemu naskočila husí kůže na celém mém těle.

Nečekal na nějakou další mojí reakci a začal pomalu obmotávat provazy kolem mého těla.

První byly boky, což se nezdálo být tak hrozné. Líbilo se mi, že jsem na něj viděl a mohl jsem se tak kochat tím fascinovaným výrazem, který měl ve tváři. Byl tolik přesný a bylo vidět, jak moc si to užívá. Další provaz sloužil pro svázání mých rukou za zády. Pořád jsem stál na nohou, takže se vše zdálo být až příliš lehké.

A pak prohodil oba provazy skobou ve stropu.

Vzpomněl jsem si na to, jak jsem do toho pokoje přišel poprvé a zdál se mi nevinný.

„Klekni si," poručil a já bolestně dopadl na tvrdou podlahu. Má kolena už toho měla za poslední hodiny vážně dost. Na jejich bolest jsem se soustředil ale jen chvilku. Vlastně jen pár vteřin, dokud nedokončil práci na zemi a nezačal mě pomalu zvedat do vzduchu.

„Uvolni se," broukl a pomalu tlačil na můj hrudník. Po chvilce mi došlo, co po mě chce a když jsem měl pocit, že jsem dostatečně vysoko, nechal jsem své tělo padnout do provazů naplno.

Mé nohy byly výš, než hlava, což mě prvních pár chvil dost znepokojovalo a můj Pán díky tomu mohl v klidu dokončit to, o co se snažil.

Chodil kolem mě děsivě pomalu a pečlivě utahoval uzlík po uzlíku.

Měl pravdu. Nebylo to bolestivé. Zato ale hodně nepřirozené. Pořád jsem měl nutkání zvedat hlavu, abych ji dostal do pro mě přirozené pozice.  Můj Pán se usmál, když jsem to konečně vzdal.

„Poddej se tomu," zkoumal prsty každičkou část mého těla, „neublíží ti to, když se nebudeš bránit. Stejně jako většina věcí, které po tobě budu chtít," lehce do mě strčil, čímž zapříčinil, že jsem se začal točit do kolečka.

Koukal jsem fascinovaně na všechny ty odrazy světla. Bylo to krásné, jednoduché, nenásilné.

„Připravený pokračovat?" zeptal se po chvilce a zamezil tomu, abych se točil dál.

Nebyl jsem si jistý, jestli by mé hlasivky vůbec vydaly nějaký zvuk a tak jsem se na svého Pána jen nejistě zadíval. On pak zvedl jednu z hubených svíček a s milým úsměvem si přede mě přiklekl, nechávajíc kapat vosk přímo do jeho dlaní.

A sakra.

Vystrašeně jsem se zavrtěl, ale nemělo to žádný efekt.

„Jediné, co musíš dělat, je to, že se na mě budeš soustředit," obkreslil voskem ztuhlým prstem mou tvář, „ignoruj tu počáteční bolest, hm?" zvedl se zpátky na nohy a naklonil svíčku tak, aby kapky vosku dopadly na mé boky.

Zavřel jsem bolestně oči a tiše zaskučel.

Ignoruj tu počáteční bolest?

Copak to šlo?!

„Dýchej," prohodil a propletl svíčku do provazů, které mě držely nad zemí. Naštěstí ji umístil dostatečně nahoru, takže vosk stihl zchladnout, než dopadl na mé tělo. Ani tak jsem se ale neubránil tichému kňučení. „Buď pro mě hodný kluk, ano?" přejel mi prsty po lýtku a další svíčku už připevnil o něco níž.

„Pokračuj rychleji, prosím," zaúpěl jsem. Ani nevím, kde se ve mně najednou ta odvaha vzala, ale nechtěl jsem cítit nic jiného, než tu boží, pálivou bolest.

„Nebuď uspěchaný," napomenul mě a dál pokračoval ve svém tempu.

Napočítal jsem těch svíček patnáct a ta poslední byla vážně blízko. Svíjel jsem se dokonalou bolestí a on jen s lehkostí dopadl do gauče, následně popíjejíc červené víno. Tolik to všechno ladilo. Víno, rudé provazy, odrazy stínů všechny těch svíček, které působily červeně.

Nemohl jsem se dočkat, až se provaz zase dotočí na to místo, kde jsem viděl svého Pána. To, jak se tvářil. Vypadal neuvěřitelně spokojeně. Byl uvolněný a palcem přejížděl po skleničce pomalu nahoru a pak dolů. Ani na okamžik ze mě nespouštěl oči.

Neměl jsem ponětí, jak to bylo možné, ale vosk byl najednou o tolik zákeřnější a dopadal na mou kůži o dost rychleji. Cukl jsem sebou v provazech, což celou tu situaci jen zhoršilo.

A on tam pořád jen seděl a spokojeně mě pozoroval.

„Buď hodný," zamručel a věnoval jeho tělu další lok červeného vína, „snaž se pro mě," vstal z křesla a přidřepl si kousek ode mě ve chvíli, kdy jsem k němu zrovna byl zády. Cítil jsem jeho přítomnost. Bylo to nechutně silné, až se mi z toho obracel žaludek. „Nehodlám tuhle dokonalou podívanou přestat sledovat dřív, než všechny ty svíčky uhasnou" položil skelničku na podlahu a pak si mě oběma rukama přitáhl k sobě. Chvilku jsem si myslel, že mě začne líbat, ale on mě jen znovu roztočil.

Nespokojeně jsem zamručel, ale nedovolil jsem se nikterak pohnout.

„Tak se mi líbíš," zapředl. Rychle jsem se svému Pánovi podíval do očí, ale ten pohled mě až moc ubíjel. „Už skoro dohořívají, jaká škoda," povzdech si, odsunul se zpět ke křeslu a zůstal sedět na zemi, odkud mě pozoroval.

„Co jen s tebou provést dál?" dopil sklenku, „možná bych ti měl taky dát napít. Ne moc, abych neotupil tvé smysly, ale jen tak trochu. Na kuráž," pousmál se. „Nebo bych tě tam mohl takhle nechat viset a dál se kochat tím výhledem ještě několik hodin, co říkáš?"

---

Trrrm.

3K přečtení. Jdu radostí vyskočit z okna ^^

A kdyby tu byl někdo, kdo umí vázat a ví, jak to funguje, tak se omluvuju. Já se přemlouvám jít na nějaký shibari workshop už hrozně dlouho (protože omg, je to fakt boží ^^) ale fakt mám moc strach...

^_^

N.