Mé tělo to pomalu vzdávalo. Celé se třáslo. Cítil jsem, jak slábnu. A kdyby mě nedržely ty provazy, pravděpodobně už bych ležel rozplácnutý na lavici.

Jenže má hlava chtěla opak. Bylo mi tak krásně.

Tolik v bezpečí.

Dál a víc, s každou další bláznivou ránou. Myslím, že už ani nebyly tolik silné. Vlastně už to ani nebylo nic, co by mi působilo bolest. Spíš jen vzrušení. Nádherné a zatraceně obrovské. Pořád jsem nějak podvědomě vnímal, že se nesmím udělat bez dovolení. Nebyla ale jediná šance, že bych se sebe nějaká slova dostal. A už vůbec nebyla šance, že bych to dokázal ovládnout. Nepatřila mi žádná část mého těla. Všechno bylo Pánovo. Bez výjimek. Nikdy jsem to nejspíš nepociťoval tolik intensivně. A krásné. Dokonale. Příjemně. Nejspíš jsem ani nebyl schopný racionálně přemýšlet, což na tom bylo to nejkrásnější.

Tolik pohodlné.

Nechtěl jsem pryč. Nikdy.

Pán na mě začal mluvit. Znovu. A já pořád nebyl schopný rozeznávat slova. Ty rány byly pryč. Nelíbilo se mi to. A pak mé tělo klesalo dolů, dokud se nepotkalo s chladným povlakem na lavici.

Ne. Ne. Ne. Ne. NE!.

Nechtěl jsem přestávat.

Prosím.

Přejel mi prsty podél páteře. Táhle. A pak znovu. Zase nahoru. Pokračoval na ruce a skončil u zápěstí. Slyšel jsem cinkat zápinky.

Začínal jsem být smutný. Nechtěl jsem zpátky. Tohle bylo tolik prima. A polevovalo to. Tak moc rychle.

„Nechci," zamumlal jsem zlomeně, překvapený, že dokážu mluvit. Možná jsem to ani neměl v plánu říct nahlas.

„Vítej zpátky," pohladil mé uši radostný hlas. Byl někde za mnou.

Oh, ano. Odepínal mé kotníky.

Zvědavě jsem otevřel oči a ohlédl se na Pána. Usmíval se. Byl tak moc šťastný. A pak zvedl pohled a usmál se ještě víc, když zjistil, že ho pozoruju. Lehce pokroutil hlavou a přešel ke mně, dřepajíc si na bobek.

„Proč jsi přestal?" zasípal jsem vyčerpaně. „Zvládl bych víc."

„Nemáš nejmenší ponětí, jak vypadá tvůj zadek," usmál se blaženě a odhrnul mi vlasy z čela. „Byl jsi mimo téměř hodinu, Tro. Nechtěl jsem riskovat, že mi tu omdlíš."

„Ale," zakňučel jsem, „bylo to tak boží."

„Já vím," pokýval hlavou a postavil se na nohy. Chtěl jsem začít protestovat, ale naštěstí mě zvedl do náruče dřív, než jsem se k tomu odhodlal. „Ale jistě to nebylo naposledy."

„Slibuješ?" vyhrkl jsem nadšeně, hlavu opřenou o jeho rameno. „Cítil jsem se tak v bezpečí. Tak dokonale."

„Hlavně klid," zasmál se a došel se mnou do koupelny. „Vykoupeme tě a půjdeš spát, dobře?"

„Nejsem unavený," zamručel jsem nespokojeně. „Nechci spát. Chci být s tebou. Mohli bychom někam zajít. Jít se bavit. Opít se. Nebo vařit. Cokoliv. Prosím."

„Odmlouváš mi?" zastavil mě pevným hlasem a položil na studenou podlahu.

„Ne. Jen," zmlkl jsem, když mě probodával pohledem. Teď už jeho tvář nezdobil ten krásný úsměv. Zlobil se. „Omlouvám se, Pane," pípl jsem nejistě a sklopil pohled.

„Lepší," přikývl a došel napustit vanu. Alespoň myslím. Znělo to tak. Neodvážil jsem se zvednout hlavu. „Je to jen euforický stav, Troye. Věř mi. Za chvíli nebudeš mít energii ani na to, abys pohnul prsty."

„Myslím, že mě začíná pálit zadek. A záda," zvedl jsem k němu opatrně oči, „je to zvláštní. Trochu jako mravenci v noze nebo tak. A ani nevím, kdy jsi mi sundal ty svorky se zvonečky," prohodil jsem opatrně.

„Říkal jsem ti, že jsi byl dost dlouho mimo. Tím myslím úplně mimo," přišel zpátky ke mně a znovu mě zvedl. „Netrap se tím. Důležité je, že ses probral spokojený a bez paniky," ujistil mě a pomalu položil do vany.

Vážně to dost pálilo, ale nic jsem neříkal. Pořád to nebyla nepříjemná bolest.

„Proč bych se měl probrat s panikou?" zeptal jsem se zvědavě a pokrčil nohy, pokládajíc si bradu na kolena.

„Tak z největší části hlavně proto, že to pro tebe muselo být silné a nejspíš jsi neměl nejmenší ponětí, co se děje," sedl si na zem vedle vany a zkoumal mě pohledem. „A pak taky proto, že je u tebe panika poměrně častá. Nemyslím to zle. Ale oba víme, že si občas věci vysvětlíš trochu špatně a začneš vyšilovat," usmál se povzbudivě.

„To dává smysl," povzdechl jsem si. „Proč vlastně nechceš, abych si někam zašel? Třeba bys se mnou pak měl mnohem méně starostí."

„To raději budu mít ty starosti," usmál se a přesedl si do tureckého sedu.

„Ale. Proč?" nechápal jsem. „Je to přece normální. Spousty lidí chodí k psychologovi,"

„Tak zaprvé," přerušil mě hrubě, „Tohle rozhodně není na psychologa, Tro. Nepotřebuješ se jen někomu vykecat ze splínu. Řeknu ti přesně, jak by to dopadlo. Začal bys chodit na sezení, plýtval se svým časem, zatímco oni by do tebe cpali asi tak miliardu naprostých sraček, dokud bys jim nezačal kompletně zobat z ruky. A pak, když by tě měli připraveného, tak by ti řekli takovou tu klasickou větu, že by sis měl jít jen odpočinout. Věř mi, že jsi v pohodě, dokud tam vážně nezačneš chodit. Protože jak tam jednou vlezeš, je z tebe troska."

Nechápavě jsem na něj zíral. Jeho dech byl splašený, nepravidelný. Teď už nekoukal na mě, ale do země a nervózně si pohrával s prsty.

„Proč si tohle myslíš?" zakňučel jsem tiše. Nechápal jsem to. Myslel jsem, že tyhle lidi měli hlavně pomáhat.

„Protože když jsem byl naposledy navštívit mamku, tak ani nevěděla, kdo jsem," povzdechl jsi. „Prostě byla jen hotová z toho, že to mezi ní a tátou neklapalo, tak začala chodit na sezení k jednomu doktorovi, kterého ji doporučila kamarádka. Řekli jí, že má nějakou psychickou poruchu, protože – kdo dneska nemá, a předepsali prášky. Nepůjdeš nikam. Rozhodně ne, pokud chceš zůstat se mnou."

„Connore," prohodil jsem tiše a vydrápal se z vany, sedajíc si vedle něho. „Omlouvám se. Mrzí mě to."

„Nemusíš se omlouvat," usmál se lehce. „Nemohl jsi o tom vědět a rozhodně to není tvá chyba. Jen mi slib, že se těmhle věcem vyhneš, dobře?" chytl mě pevně za bradu, abych se mu podíval do očí.

„Slibuju," vydechl jsem bez přemýšlení. „Cokoliv řekneš," vrátil jsem mu milý úsměv. Znělo to hloupě, ale vážně jsem to tak myslel. Pán by nikdy nedopustil, aby se mi stalo něco zlého. Byl jsem s ním v bezpečí.

„Pro tentokrát bude stačit, když se osušíš a půjdeš spát," zasmál se uvolněně a zvedl se ze země, podávajíc mi obrovskou osušku. Tiše jsem poděkoval a rychle se utřel. Chtěl jsem pro něj být hodný. Udělat mu radost.

„Odneseš mě?" zamrkal jsem mile a natáhl k němu ruce. Měl pravdu. Moje nohy začínaly být zatraceně slabé. „Prosím?"

„Ale jen proto, že tak hezky prosíš," uchechtl se a přehodil si mě přes rameno.

Trrrm. Je divný psát během dne. Ani nevím, jestli jsem tuhle povídku psala jindy, než večer =D Snad to není moc znát.

^^

N.