Už zase jsem ležel na gauči v obývacím pokoji, zkroucený v podivné poloze, hlavu zvrácenou přes opěradlo. V rukou jsem držel učebnici literatury, ale její obsah bylo to poslední, co mě zajímalo. Nepředstíral jsem učení proto, že mi hrozil trest. Vlastně to mělo přesně opačný efekt. Koukal jsem přes hranu učebnice na Connorův zadek v kuchyni a přemýšlel nad tím, jakým způsobem získat co největší kombinaci dvojek a trojek. Pět ran důtkami. Uh. To bylo sotva tak chytit slinu. Rozproudit krev. Moc málo. Potřeboval bych víc. A pokud bychom se dostali k těm deseti ranám rákoskou, tak neexistovala jediná situace, při které bych vážně neprahnul po dalších. Byl jsem z toho zoufalý. Až moc. Kdyby byla možnost dojít teď do školy, pokonit tam nějaké věci a vrátit se pro výprask, byl bych už dávno pryč. Zajímalo mě, jestli tohle vůbec Pána napadlo. Nejspíš si myslel, že mě to vyděsí. Motivuje. Hlavně ta elektrika. Nebál jsem se toho. Navíc, tolik špatně jsem na tom zase nebyl. Tedy, krom literatury. Hloupá literatura. Jen to, jak ta učebnice vypadala, mi vracelo vzpomínky na toho pitomce.

Znuděně jsem zaskučel a odložil učebnici na stolek, převalujíc se na břicho. Byl jsem zvědavý, jestli to Connor vůbec myslel vážně. Chtěl náš vztah rozdělovat a tohle tak vůbec neznělo. Škola přece s hraním neměla nic společného. Na druhou stranu, dal mi dost času na to, abych se jí věnoval a já se na to vykašlal. Dávalo smysl, že mu nejspíš ruply nervy.

Vyhrabal jsem se nemotorně na nohy a váhavými kroky došel do kuchyně. Connor připravoval jídlo a vonělo to tak proklatě dobře. Jako by nestačilo, že byl bůh v sexu. Nejistě jsem přešlápl na místě a odkašlal si, abych upozornil na svou přítomnost. Ani tak se na mě ale nepodíval. To se vážně tolik zlobil? Jen kvůli hloupé škole?

„Mohl bych pomáhat?" zeptal jsem se vesele a stoupl si vedle něj, pohledem přejíždějíc po dění kolem. Jak mohl zatraceně zvládat tolik věcí najednou? Nechápal jsem to. Možná něco bral. Jo. To by odpovídalo.

„Zaprvé se máš věnovat škole," prohodil, aniž by se na mě podíval, „a zadruhé už moc dobře víš, že nemám rád, když se kolem mě u vaření někdo motá."

„Ale já bych se nemotal," vyhrkl jsem a o kousek od něj ustoupil. „Mohl bych alespoň něco míchat, prosím? To zvládnu. Potřebuju pauzu. Pak zase zmizím a nebudeš o mně vědět. Slibuju."

„Fajn," prohodil rezignovaně a vrazil mi do ruky vařečku. Páni. Bylo by o moc lepší, kdyby mě jen ohnul o stůl a naplácal mi. Mohlo by to být bolestivé. Nové. Kromě rákosky na mě nikdy nic dřevěného nepoužil, myslím.

„Co z toho, Pane?" zamrkal jsem nevinně a těkal pohledem po sporáku, stoupajíc si zase blízko k němu. Miloval jsem jeho přítomnost. Tu vůni. Bezpečí, které mi díky tomu poskytoval. Nikdy by se nemohlo stát nic špatného, kdyby byl poblíž.

„Nalevo, ta zelenina. Jen ji jemně promíchávej, dobře? A neopař se, prosím," dodal s drzým úšklebkem. Protočil jsem oči a poděkoval, pohybujíc vařečkou nesmyslnými směry. Byl jsem rád, že mě neposlal zpět na gauč. Pauzy byly důležité. Určitě ano. A on vůbec nemusel vědět, že jsem nepřečetl ani slovo. Ale. Vážně jsem ho chtěl zklamat? To s tím trestem možná řekl kvůli mně. Chtěl, abych prostě jen v klidu procházel. Možná jsem si to celé vyložil moc špatně.

„Connore?" zamumlal jsem tiše a silně se kousl do rtu, nervózně přešlapujíc na místě. Jeho jméno pořád znělo tolik nepřirozeně.

„Ano?" prohodil konečně se zájmem, ztlumujíc rozpálenou desku pod zeleninou. Kdyby takhle vypadal babiččin sporák, určitě bych na něj nikdy jako malý ruku nepoložil. Jenže tenkrát to bylo tolik lákavé. A vůbec ne tak červené.

„Když," zakoktal jsem, „totiž. Dobře. Čistě teoreticky. Kdybych dostal za jedna, smím si pak vybrat, čím a kolik ran dostanu?" sklopil jsem pohled a přikrčil se, pevně svírajíc vařečku mezi prsty.

„To zní jako nabídka," pousmál se a vzal mi vařečku z ruky. „Jdi se učit, Tro, Dobře? Chci, aby sis tam vedl dobře. Jídlo bude za nějakých dvacet minut. Myslíš, že se do té doby vážně zvládneš věnovat učení, aniž bys okukoval můj zadek?" zadíval se na mě zvědavě. Zakňučel jsem a totálně zrudl, s mírným pokýváním hlavou odcházejíc do obýváku. Prima. Tohle byla motivace. Tohle fungovalo. Teď jsem vážně chtěl být ve škole dobrý. Jako dřív. Před idiotem. Troye, totální šprt. Ale na té škole, kam mě Pán dostal, by to jistě nevadilo. Naopak. Byla přeci pro takové lidi.

--

Vracet se do školy bylo těžké. Chtěl jsem jen zůstat s Pánem v posteli a mazlit se k jeho teplému tělu. Cítil jsem se s ním tak skvěle. Svůj. Kompletní, svým způsobem. Nabídl se, že mě odveze, ale já odmítl. Chtěl jsem jet vlakem. Postarat se o sebe sám. Navíc, během cesty jsem měl ještě nějaký čas se podívat na učení. Znělo to dobře. Navíc mi nechal obojek, za což jsem mu byl moc vděčný. Uklidňoval mě. Připomínal mi, že patřím jen jemu a že tu pro mě je, kdyby se cokoliv dělo. Všechno najednou působilo tolik jinak. Ti čumilové ve vlakové stanici. Věděl jsem, že zírali jen na obojek. Já je nezajímal. Jen obojek. Třeba mi alespoň jeden z těch lidí trochu záviděl. Třeba někdo z nich věděl, o co jde. Bral to jako normální věc. Třeba jsem nebyl jediný vlastněný sub na nástupišti. Třeba nás tam bylo víc. Víc stydlivých. Vystrašených. Osamocených. Daleko od našich dominantních strážců. Bylo moc prima nad tím takhle přemýšlet. Kousek ode mě se hádal nějaký pár. Nevnímal jsem ho. Slyšel jsem jen pár slov. Nikdy bych takhle s Connorem nedopadl. Ani doma, ani na veřejnosti. Sice jsem pro něj byl často zklamáním, ale on mi vždycky ukázal, co udělat, aby to bylo lepší. Takhle hystericky křičící holka mohla dostat maximálně tak nějaký dárek. Dárky. K čemu? Ničemu to nepomáhalo. Nikdy.

Nastoupil jsem do přelidněného vlaku a schoval se do rohu, dávajíc si sluchátka do uší. Hudba. Konečně. Jen pro mě. Zavřel jsem oči a poslouchal High hopes. Už zase. A tentokrát mi bylo o tolik jinak. Hezky. Nevnímal jsem text té písničky. Jen melodii. Byl jsem v klidu. V bezpečí. S Connorem. Žádné lidi. Žádný stres. Až moc dokonalé.

Vystoupil jsem na mé stanici a loudal se prázdnými ulicemi do školy. Bylo to o tolik jiné, než jezdit taxíkem. Sice jsem musel stávat téměř o hodinu dřív, ale nebyl jsem ani z poloviny tolik nervózní. Věřil jsem si. Nečekalo mě nic zlého. Jen třída, která proti mně nejspíš vůbec nic neměla. A pak ta spolusedící. Zatraceně. Doufal jsem, že se nebude na nic vyptávat. Pár dní jsem tam nebyl. Co když se bude ptát, jestli jsem byl potrestaný?

Tak jí prostě řekneš pravdu. Chápala by to.

Oh. Ano. To by šlo.

Zatřepal jsem hlavou a vešel do obrovské budovy, zesilujíc hudbu ve sluchátkách. Bylo divné tam jít s takovým odhodláním. Vážně jsem chtěl dostávat dobré známky. Dělat Pánovi radost. Mít se dobře. Nechodit do školy vystresovaný. Znělo to fajn. Až moc fajn. Má hlava mě mučila návrhy nad tím, kde by mohl být háček. Snažil jsem se to zavrhovat. Všechny ty nápady. Nikde nebyl háček. Všechno mohlo být fajn. Stačilo se snažit. Být hodný a upřímný. Nic jiného.

Zaplul jsem na své místo a nejistě pozdravil, pohled na různých místech, jen ne na mé spolusedící. Jenže ona jen mile pozdravila zpátky a dál se věnovala knize, kterou měla otevřenou. Párkrát jsem nechápavě zamrkal a pak se raději pustil do přípravy na hodinu. Tohle bylo tolik divné. Nepřirozené. Chyběl mi Phil. Ve staré škole mi sice ubližoval pan idiot, ale alespoň jsem tam měl dobrého kamaráda, s kterým se dalo normálně povídat. Opřel jsem se lokty o stůl a přemýšlel nad tím, jak se asi má. Od té doby, co s Danem odešli, se neozval. Možná ho Daniel znovu utiskoval. Nebo možná jen nedělali nic jiného, než sexovali. To ale vůbec neznělo jako Phil. Nebyl to ten typ, co by potřeboval veškerý čas trávit sexem. Tohle bylo tolik pokrytecké. Taky jsem si před Connorem myslel, že nikdy nebudu posedlý tak primitivní touhou. Že jsem schopný žít bez něčeho takového dál. Taková hloupost. Umřel bych, kdyby se mě nedotýkal byť jen jeden hloupý den.

Zazvonilo a já sebou leknutím trhl. Nenáviděl jsem ten zvuk. Tolik otravný. Phil říkal, že jeden jeho kamarád měl ve škole místo zvonění písničky. Každý týden jinou. Znělo to parádně. Měli by to zavést všude.

Znervózněl jsem, když se ve dveřích objevil náš třídní učitel. Nechápal jsem, co mě na něm tolik děsilo, ale obojek mi byl najednou až příliš úzký. Ten pocit byl hezký, jen bylo divné cítit se tak zrovna ve škole. Těžce jsem vydechl a snažil se nepřemýšlet nad ničím, co by mohlo ten pocit ještě podpořit. Třeba nad tím, že můj zadek bude božsky rudý, ať už se vrátím s jakoukoli známkou. Pevně jsem sevřel čelist a zavrtěl se na místě.

Nesmí se ti postavit ve třídě, Troye. Soustřeď se.

Zavřel jsem oči a snažil se uklidnit.

Ne. Ne. Ne. Tohle byl moc zlý sen.

Dobře. Klid. Bude to v pohodě. Rozdýcháš to a doma poprosíš Pána, abys mohl chodit do školy zamčený. Uvítá to.

Zoufale jsem zakňučel a natáhl se pro telefon. Tohle byla ta chvíle, kdy jsem ho potřeboval. Alespoň mu napsat. Vědět, že to bude dobré.

Na naší lavici dopadla s hlasitou ránou obrovská dlaň a já znovu nadskočil leknutím. Nasucho jsem polkl a zvedl pohled k učiteli, telefon si tisknouce k tělu. Neexistovalo, že bych mu ho odevzdal. Ne teď.

„To, že máš povolený v případě nouze mobilní telefon, neznamená, že ho budeš drze používat před ostatními," upřel na mě ostrý pohled. „Jestli si potřebuješ zavolat, jdi na chodbu. Za deset minut budeš zpátky," oznámil mi prostě a vrátil se zpět k tabuli. Nechápal jsem to. Myslel jsem, že s ním Connor mluvil. Že tohle smím. Nemohl jsem vstát. Ne teď. Pokroutil jsem hlavou a se zlostí hodil telefon do béžového batohu, nahánějíc nový kyslík do plic.

Podělaná škola.

Zlá, debilní, otravná, nejvíc kreténská škola! Nenáviděl jsem to místo.

A ještě víc jsem nenáviděl toho učitele. Netušil jsem, jestli jsem to spustil já, ale rozdal nám testy. Angličtina. Angličtina byla v pohodě. Nikdy jsem s ní neměl problém. Až teď. Koukal jsem na kus papíru a snažil se přemluvit mé tělo, aby soustředilo krev trochu někam jinam, než do mého rozkroku. Jenže čím delší dobu ten proklatý papír zůstával nepopsaný, tím víc jsem přemýšlel nad tím, co by mi Pán provedl, pokud bych vážně přišel s pětkou. Nesedl bych si. Alespoň pár dní. A znělo to tak skvěle.

Soustřeď se sakra, vždyť z tebe bude zklamaný!

A ten pitomý hlas měl pravdu. Jestli se Connor s těmi lidmi, co na téhle škole učili znal, tak určitě nechtěl slýchat, jak hloupý a neukázněný jsem. Kousl jsem se silně do rtu a pohrával si s tužkou v ruce, snažíce se správně vyplnit co nejvíce otázek. Nebylo to tak těžké. Naopak. Jenže udržet pozornost na těch poblázněných písmenkách. Bylo to tolik náročné. Nesmyslně moc.

--

Ze školy jsem se odebral rovnou do té budovy, kam mě předtím Pán vzal kvůli protahování. Nechtěl jsem tam. Jenže mně bylo až moc jasné, že čas, který mi Connor dal, pro mě nebyl dostatečný. A on vážně vypadal, že si přál, abych tohle dokázal. Nebylo to nemožné. Stačilo se snažit. Doufal jsem, že se Trevor nebude chovat stejně, jako když jsem ho viděl poprvé. Chtěl jsem od něj jen radu. Být pro Pána připravený. Udělat mu radost. Vlastně mě ani nezajímalo, jestli bude říkat něco jiného. V tomhle jsem si byl až moc jistý. Pán o mě stál a udělal by cokoliv, abych u něj chtěl zůstat a byl s ním šťastný. Bylo hezké si to uvědomit.

Zaklepal jsem na tmavé dveře a o krok ustoupil, pohled zalomený v zemi. Najednou mi to připadalo jako moc špatný nápad. Nečekal mě. Co když tam bude někdo jiný? Možná mu to místo ani nepatřilo. Otřásl jsem se, když cvakla klika a raději ustoupil ještě o malý kousek, abych měl popřípadě alespoň malý náskok, kdybych potřeboval utíkat.

„Connorova malá čubička, huh?" ozval se ode dveří protivný hlas a já otráveně protočil oči.

„Potřebuju radu ohledně mého těla. Nechci mluvit o Pánovi," vydechl jsem tiše a nejistě k němu zvedl pohled. Jen se ušklíbl a ustoupil ode dveří, abych mohl projít. Nechtěl jsem tam. Jenže já jeho pomoc potřeboval. A taky bylo jistě nereálné, aby mi něco udělal. Nebyl to zlý člověk. Myslím. A podle toho, co Connor říkal, tak měl tak trochu důvod k tomu, aby o něm nepřemýšlel hezky.

„Tak mluv, Troye. A kalhoty dolů, stejně jako předtím. Dnes vážně nemám čas," zastavil se uprostřed prázdné místnosti. Už nezněl tolik protivně. Spíš napjatě.

„Začal jsem běhat," vyhrkl jsem a soukal se z kalhot, „pomáhá to. Jen. Pán chce, abych byl schopný udělat provaz. Našel jsem si nějaké rady na internetu, ale pořád nevidím žádné změny a já bych to pro něj vážně chtěl dokázat," špitl jsem nejistě.

„Provaz, hm?" založil si ruce na prsa a opřel se o čistě bílou zeď. Jeho výraz byl naprosto neutrální. „Tak ukaž," pobídl mě a narovnal se, pouštějíc ruce zpět podél těla.

Panicky jsem se nadechl a předklonil se, stejně jako poprvé. Nebylo to ani z poloviny tolik trapné, jako předtím. Vnímal jsem ho prostě jen jako člověka, který tohle nejspíš vídá denně. Chodil pomalu kolem mě, pohled zalomený dolů, pravděpodobně na mé nohy.

„Fajn, Troye. Teď se uvolni," prohodil mile a postavil se těsně za mě, silně tlačíc na má záda, abych se sklonil ještě níž. Nelíbilo se mi to. Připadal jsem si jak na hodinách tělocviku. Hloupě. Poníženě.

„Bolí to," zaprotestoval jsem a snažil se zpět postavit. Nepolevil, ani o trochu. Naopak jen víc zatlačil proti mým zádům.

„Tohle ale bez bolesti nepůjde, Troye. Soustřeď se na dýchání. Stejně jako s Connorem. Nemůžeš se proti tomu vzpínat. Bude to jen horší," povolil na malou chvilku, palcem kroužíc po mé pokožce. Nepatrně jsem pokýval hlavou a uvolnil se, nohy natažené proti těm jeho. Do očí se mi tlačily slzy ze vší té poníženosti a hlouposti. Netrápila mě bolest. Měl pravdu v tom, že šla vytěsnit poměrně lehko. Navíc nejspíš věděl, jak moc si může dovolit. Bylo to divné. Nepřipadal mi najednou necitlivý a zlý. Naopak. Dotýkal se mě jemně, vyvíjejíc na má záda jen takový tlak, abych se mu podvolil a pomalu se ohýbal dolů.

„Když teď povolíš ty zatnuté pěsti, budeš se dotýkat země," oznámil mi prostě. Až v ten moment jsem si uvědomil, že mám zavřené oči. Lehce jsem pokroutil hlavou a rychle je otevřel, narovnávajíc prsty.

Zatraceně. Měl pravdu. Já se vážně téměř celou délkou prstů dotýkal země.

„Zbýval mi takový kus," vydechl jsem nechápavě a pomalu se narovnával, když tlak jeho prstů ustupoval. „Nechápu to. Nemohl jsi přeci teď během pár minut udělat takové kouzlo, ne?" otočil jsem se na něj.

„Ne. Troye. To opravdu nemohl," zasmál se upřímně. „Jen jsem ti ukázal, že to jde. Stačí to nevzdat a chvilku bojovat sám se sebou. Místo paniky se raději pořádně nadechni a půjde to o moc líp," pokrčil rameny a podal mi kalhoty.

„Díky," oblékl jsem se a dlouze se protáhl."Ne za kalhoty. Za to, žes mě teď nevyhodil a pomohl mi," zaskučel jsem. Bylo to hloupé.

„Na tohle vážně nemám čas," zasmál se. „Vypadni už. Věnuj se trochu víc sám sobě a za pár dnů máš Connorův úkol splněný bez problémů. Mě k tomu vážně nepotřebuješ."

Přikývl jsem a sebral batoh ze země, rychle mizejíc pryč. Byla to až moc velká změna. Proč na mě teď byl takový? Nechápal jsem to. Mohl mi to dát sežrat.

Pomalu jsem se loudal se schodů, batoh ledabyle hozený přes rameno. Kdybych nepokazil ten test, tak by to byl dobrý den. Pán by mohl být pyšný.

Oh.

Pán.

Nejspíš vůbec netušil, co se mnou bylo.

Rychle jsem si sundal batoh a vytáhl mobil.

Tolik nepřijatých hovorů.

Pevně jsem sevřel oči a sám sobě v duchu zanadával. Rozklepanými prsty jsem vytočil Pánovo číslo a dál scházel schody, čekajíc na kázání a starostlivé řeči.

Jenže on to nezvedal. Nechápavě jsem se zamračil a znovu se mu chystal zavolat. Vyděsilo mě to. Jenže dřív, než jsem stihl zmáčknout to jedno hloupé tlačítko, mi od něj přišla zpráva.

Ta stejná cukrárna, ve které jsme byli po tvém prvním školním dnu. Máš pět minut.