Seděl jsem na studených dlaždičkách, zabalený v obřím, béžovém ručníku a přemlouval sám sebe, abych vstal a vrátil se za svým Pánem. Byl jsem z toho tolik nepříčetný, vystrašený a zároveň nesnesitelně natěšený.  Bál jsem se sice, že na mě bude mít požadavky, které nebudu moct zvládnout, ale sám jsem tak nějak věřil tomu, že on bude vědět, jak ze mě dostat to nejlepší. Nevypadal jako někdo, kdo by se nevyznal a hlavně vůbec nevypadal jako někdo, kdo by se nezajímal.

Postavil jsem se na rozklepané nohy a pomalu začínal odmotávat světlý ručník. Až ve chvíli, kdy jsem ho chtěl přehodit přes žebřinový radiátor, jsem si všiml obrovské, rudé skvrny. Můj pohled automaticky padl na můj rozkrok a já měl chuť si nafackovat. Nechápal jsem, jak se mi mohlo povést se tolik pořezat a navíc si toho vůbec nevšimnout.

Zpanikařil jsem. Nemohl jsem mu to zatajit. A hlavně, nebyla tu nejmenší šance, že by si toho nevšiml, jelikož ta malá rána pořád nechtěla přestat krvácet. Měl jsem se na to vykašlat. Měl jsem tu žiletku na okraji vany ignorovat. Jenže já to nedokázal. Až moc mě dostalo, jak počítal s tím, že nebudu připravený. Chtělo se mi z mé vlastní neschopnosti brečet, ale na druhou stranu jsem mu nechtěl svojí slabost ukazovat tak rychle a už vůbec ne takovým způsobem. Bylo mi jasné, že mu nebude trvat dlouho a zlomí mě, ale i tak jsem chtěl brečení před ním co nejvíce oddálit.

Počkal jsem, až rána přestane alespoň trochu krvácet a pak jsem nejistě vylezl z koupelny. On jen klidně seděl v tmavém křesle a řešil něco na notebooku. Jeho pohled byl tak soustředěný i přes to, že očima těkal po obrazovce tak rychle. Popravdě mě dost vylekalo, že už ho někdo nejspíš stihl rozčílit dříve, než já.

„Moc nevím, jak ti to říct," vydechl jsem tiše a doufal, že mě uslyší.

„Chceš odvést zpátky domů?" zvedl pohled od notebooku a zadíval se přímo do mých očí, aniž by uhnul alespoň na malinkou chvíli.

„Ne," zakroutil jsem rychle hlavou, „já jen. Mrzí mě to. Nevšiml jsem si toho,"

„Tak už se vyžvýkni," prohodil otráveně, pokládajíc notebook na stůl. Kdyby mi přestal zírat do očí, tak by moc dobře věděl, kde spočívá můj problém. Jenže on měl jednoduše v plánu mě znervóznit ještě víc.

„Zakrvácel jsem ti osušku. Tu béžovou. Nechtěl jsem," zadíval jsem se na zem a zhoupl se na patách.

„Jsi vždy tak nemotorný?" Povzdech si, zvedl se z křesla a několika kroky došel až ke mně, zvedajíc mi palcem bradu.

„Nejspíš ano," pokrčil jsem potupně rameny a znovu se chystal sklonit hlavu, abych se nemusel dívat do jeho jiskřících očí. Jenže on v tlaku, který vyvíjel palcem na mou bradu neustoupil ani o trochu. Naopak ho zesílil a nepřestal, dokud jsem se neodvážil podívat se mu do očí.

„Proč neřekneš, že je ti zima? Klepeš se jak hloupý ratlík," nechal konečně mou hlavu padnout dolů a někam odešel. Neodvážil jsem se bez jeho svolení nic udělat a tak jsem jen čekal, až se vrátí. K mému překvapení mi přehodil deku přes záda a pak zatlačil na má ramena, abych zapadl do sedačky. „Na něco jsem se tě ptal," probodl mě pohledem, když se znovu uvelebil v křesle.

„Jen jsem nechtěl, aby to vypadalo, že se chci zakrývat," přikrčil jsem se nepatrně.

„Upřímnost Troye," protočil oči, „potřebuju, abys byl upřímný. Jasné?" napřímil se. Ten malý, nepatrný pohyb tolik rozbušil mé srdce. Měl jsem neskutečnou touhu padnout před něj na kolena a děkovat mu za to, co právě udělal. Neměl jsem ale nejmenší ponětí, jestli to bylo to, po čem toužil a tak jsem se jen víc zabalil do deky a nervózně si hrál s prsty.

„Mluv proboha," vydechl téměř nepříčetně.

„Ano. Jasné. Omlouvám se," kníkl jsem tiše. Proč mi zatraceně dělalo takový problém se soustředit na tak jednoduché věci?

„Prima," přikývl, „teď už se tedy snad můžeme začít věnovat tomu, proč tady jsi. Psal jsi mi, že nemáš žádné zkušenosti, takže ani nepředpokládám, že budeš mít v tom, co chceš, jasno. Řeknu ti, co bych si od tebe představoval a ty mi popravdě povíš, jestli je to podobné tomu, co tě láká. Nechci, abys mi lhal. Vždycky se dá domluvit," umírnil ke konci trochu způsob, jakým mluvil. Nerozuměl jsem tomu, proč jsem z něj měl takový respekt a neustále řešil, abych neudělal něco špatně.

„Dobře," přitakal jsem rychle a přitáhl si nohy k tělu.

„Je důležité, aby sis uvědomil, že v tomhle vztahu nepůjde moc o tvé potěšení, když to řeknu na rovinu. Potřebuju k sobě někoho, kdo se mi odevzdá naplno. Nechci, abys mi odporoval. Nechci, abys to dělal ani v těch věcech, které ti budou nepříjemné. Budeš pořád mít slovo, kterým to můžeš utnout, ale nechci, abys mi říkal, že tohle tě nevzrušuje a proto to nechceš dělat. Nikdy dopředu nevíš, jaké to bude. A navíc. Ty máš být ten, kdo má dělat radost mě,"

„Tohle mi nedělá problém. Naopak," využil jsem malé pauzy, kterou udělal. Ta představa, že mě někdo bude ovládat se vším všudy, mě neskutečně vzrušovala, „ale jak jsi říkal. Nemám zkušenosti. Vůbec nevím, jestli to dokážu."

„Nepochybuju o tom, že bys to se správným přístupem a dobrou motivací nedokázal. Jen se chci prostě vyhnout tomu, že to za pár týdnů ukončíš s tím, že tě nutím do věcí, které se ti příčí. Každý máme své limity a já jsem schopný tohle pochopit. Ale chci, abys to při nejmenším zkusil," mluvil najednou o dost pomaleji. Možná byl taky nervózní? Pochopitelně ne z toho, že by dělal něco špatně, ale nejspíš jen z toho, že se ve mně spletl. A já se tak trochu bál, že ano.

„Když já většinou z krve kolabuju," zaskučel jsem, zadržujíc zpátky všechny ty otravné slzy.

„Co sem teď motáš krev?" Zasmál se a položil se do opěradla.

„Já. Totiž. Co když ty jí máš rád? Je hodně lidí, co si nechávají propíchávat kůži a věšet se na háky," dostal jsem ze sebe koktavě.

„Proboha Troye," zasmál se," ne. To ne. O takových věcech vůbec nemluvím. Tohle už je extrém. Neodsuzuju lidi, kteří pro to žijí, ale tohle není nic pro mě. Mluvím o jednodušších věcech. Podívej, kluk, kterého jsem si sem vzal před tebou, mi řekl, že jsem špatný dominant, protože jsem mu odpíral orgasmus. Neodpíral. Dělal si to sám tím, jak se choval. Jediné, co od tebe do začátku chci je to, abys prostě věřil tomu, že pro tebe chci to nejlepší. Neříkám, že to bude lehké. Ale pokud se k tomu postavíš správně a necháš se vést, budeme si to užívat oba. Jen potřebuju vědět, jestli je něco, z čeho máš strach. Proto vedeme tuhle debatu. Chci vědět, v čem k tobě přistupovat opatrněji."

„Používáš k výcviku elektrické hračky?" zeptal jsem se na první věc, která mě v tu chvíli napadla. Nic mě neděsilo tolik, jako zrovna takhle věc. Byl jsem ochotný být bez orgasmů. Výprasky mě vzrušovaly a nad svazováním jsem se snažil nepřemýšlet, jelikož jsem začínal být neuvěřitelně napjatý a v mém penisu začínalo cukat nadšením.

„Ano," přikývl a já jen nasucho polknul, snažíc se přemluvit mou nabíhající erekci k tomu, aby mě pro dnešek neobtěžovala, „a věřím tomu, že si zrovna tenhle způsob hraní taky zamiluješ. Vypadá děsivěji, než ve skutečnosti je. Věř mi," pousmál se lehce.

„Bylo by příliš troufalé poprosit o to, abys tuhle věc ze začátku nepoužíval?" Zvedl jsem k němu opatrně pohled, zklamaný ze svého strachu.

„Vůbec ne," natáhl se pro notebook, „ale vůbec nepochybuju o tom, že o to sám budeš za chvilku prosit."