Chasing cars
Probudil jsem se za tmy. Nechápal jsem to. Kdy jsem sakra zase usnul?
Líně jsem se převalil na druhou stranu postele, hledajíc Pána. Potřeboval jsem obejmout. K něčemu se přitulit. Nejlépe k Pánovi. On mě vždy dokázal uklidnit.
„Connore!" vyjekl jsem z plných plic, když mi došlo, že jsem v posteli sám. Schoulil jsem se do malého klubíčka a prudce dýchal. Měl pocit, že mě ten strach zabije. Všude ta tma a nechutné ticho. Chtělo se mi plakat. Byl jsem rozespalý a vystrašený. Chtěl jsem se natáhnout na noční stolek a rozsvítit malou lampičku. Nešlo to. Moc jsem se bál.
Posero!
Cvakly dveře a já schoval hlavu pod polštář. Nepřemýšlel jsem nad tím. Bylo to automatické.
„Tro?" pohladil mé uši milý hlas a já se ihned posadil, zmateně mžourajíc na Pánovu siluetu, „proč nespíš? Hm?," přisedl si na postel a silně mě chytl prsty za bradu.
„Nevím," pokrčil jsem rameny, „chtěl jsem. Ale pak jsi tu nebyl a já se bál," zakňoural jsem dlouze a sklopil pohled do peřin.
„Mám práci, Tro," pustil mou bradu a lehce si povzdechl. Zněl vyčerpaně, což mě mrzelo.
„Omlouvám se," zaskučel jsem rychle, „jen mě vyděsila ta tma. Vím, že toho musíš mít moc. Dan, práce a já místo toho, abych ti dělal radost, tak umírám na rýmičku a nenechám tě chvíli o samotě," šeptl jsem zahambeně.
„Meleš hrozný nesmysly, když je ti špatně," pokroutil hlavou, „vážně musím pracovat. Nechám ti otevřeno a rozsvíceno na chodbě. Zkus usnout, dobře?"
„Chci být s tebou," fňukl jsem zoufale.
„Nezájem, Troye," zvedl se zpět na nohy, „spi, jasné? Buď hodný. Ráno tě odměním. Dohodnuto?"
„Budu tu smutný. Je mi bez tebe divně," šeptl jsem, ale poslušně si lehl a přikryl se až po krk peřinou, „ale jasné, Pane. Budu hodný," přikývl jsem a převalil se na jeho polštář, nasávajíc tu božskou vůni.
„Tak se mi líbíš," zamručel a já pozoroval, jak jeho postava mizí.
Otevřel dokořán dveře a nechal rozsvíceno na chodbě tak, jak slíbil. Stejně jsem ale nedokázal usnout. Nebyl jsem unavený. Vlastně už mi ani nebylo špatně. Jen jsem si potřeboval s někým povídat. Vybít tu energii.
Ale já Pánovi slíbil, že budu hodný a budu spát.
A nechtěl jsem ho zklamat. Takže jsem pevně sevřel oči a v duchu si zpíval jednu z mých oblíbených písniček.
Chasing cars.
We'll do it all
EverythingOn our own
We don't need
AnythingOr anyone
If I lay here
If I just lay here
Would you lie with me and just forget the world?
Přitáhl jsem si svůj vlastní polštář k tělu jako obrovského plyšáka a křečovitě ho obejmul. Chtěl jsem jít za Pánem. Dělat mu společnost.
Jenže já nesměl.
Jistě by to pochopil, kdybych přišel. O tom jsem nepochyboval. Ale já se cítil špatně už jen proto, že jsem byl nemocný.
A ty hlasy v mé hlavě. Cítil jsem je. Draly se napovrch. Moc silně. Protivně.
Znovu jsem se zamyslel nad tím textem.
K ničemu. K ničemu. Chcípák. Nicka. Jsi moc špatný sub, víš to vůbec?
I don't quite know
How to say
How I feel
„Sklapněte," zamručel jsem sám pro sebe a přemlouval se neotvírat oči, „jsem pro něj dobrý. Vím to."
Ta melodie naštěstí hrála v mé hlavě dost přesně. Pomáhalo to.
Those three words
Are said too much
They're not enough
Proč s námi vůbec bojuješ, hm? Víš, že máme pravdu. Víš, že jsi pro něj jen bezvýznamná děvka. Nic víc. Co když tam teď někoho má? Co bys s tím udělal? Neláká se tě to? Zvednout se? Zkontrolovat to?
Rozbrečel jsem se, schovávajíc hlavu pod polštář.
Mysli. Mysli. Mysli. Jen si zpívej tu písničku, přejde to.
If I lay here
If I just lay here
Would you lie with me and just forget the world?
-
Otevřel jsem oči a kolem bylo světlo. Úlevně jsem vydechl. Konečně. Navíc, to oddechování za mnou. Ta vůně. Vesele jsem se otočil a narazil na Connora, který těžce oddechoval. Přitulil jsem se k němu a párkrát do něj drkl hlavou.
„Budeš spát svázaný, pokud mě budeš budit," zamručel tiše.
„To zní jako nabídka," překulil jsem se na břicho a opřel se o lokty, „nejsem unavený. Vstávej. Prosím," kousl jsem ho mírně do ruky.
„Tak si najdi vlastní zábavu, Čubičko. Prosím. Potřebuju spát," přetočil se na druhý bok, zády ke mně.
„Ale Paneeeee," vydechl jsem dlouze, „nudím se. Je mi dobře. Nevím, co mám dělat. A slíbil jsi mi včera odměnu, když budu spát. A vážně to nebylo lehké," postěžoval jsem si, přetočil se zpět na záda a založil si ruce na hrudník. Byl jsem uražený.
„To ti vážně stačí taková chvilka, aby ses choval tak moc nevychovaně, Troye?" zvýšil tón hlasu a já se mírně otřásl.
„Mo-žná," polkl jsem nasucho, „to ta škola. A Dan s Philem. Potřebuju pozornost. Omlouvám se," pípl jsem nejistě. Nechtěl jsem ho rozzlobit.
„Tohle je má chyba. Moc ti toho toleruju," povzdechl si naštvaně, „vysvlékni se a vstaň," pokračoval dál. Řekl to s naprostým nezájmem. Měl jsem strach. Mrzelo mě to.
„Ale," zaskučel jsem, přetahujíc si triko přes hlavu a otřásl se zimou, „nic, Pane. Nic. Omlouvám se," šeptl jsem. Pánův pohled byl děsivý. Takového jsem ho neznal. Možná jsem to vážně přehnal.
Nemotorně jsem ze sebe shodil zbytek oblečení a postavil se na nohy, hned vedle postele. Koukal jsem do země, jelikož pohled na Pána mě až moc děsil.
„Ani nevím, jestli mám náladu tě trestat, Troye," vydechl, aniž by se na mě podíval, „prostě mě teď nech."
Nervózně jsem přešlápl na místě.
Vidíš. Říkal jsem ti to. Jsi k ničemu.
Chvilku jsem čekal, jestli Pán dál něco řekne. Věřil jsem tomu, že je to jen zkouška.
Usnul.
Hlasitě chrápal.
Sesbíral jsem svoje oblečení a znovu se co nejtišeji obléknul. Bylo mi mizerně. I kdybych vážně udělal super velkou chybu, tak tohle přeháněl. Měl to zastavit on. Neměl mi něco slibovat, když se pak choval takhle. Byl jsem zmatený. Moc.
Neskutečně moc.
Protože jsi k ničemu. Skoč si pod vláček, čubko.
Nebo běž za Samem. Ten tě uvítá. Stejně si nikoho jiného nezasloužíš.
„Červená!" zavzlykal jsem zlomeně, stojíc stále uprostřed ložnice, „Pan-e," fňukl jsem.
A on jen dál oddychoval.
Vidíš. Je mu to fuk. Ani mu nestojíš za to, aby přestal hrát, že spí. Jsi mu ukradený.
„Červená," rozbrečel jsem se naplno, „prosím. Pane. Prosím. Potřebuju," popotáhl jsem dlouze a zamrzl v pohybu, když si přehodil peřinu přes hlavu.
Nestojí o tebe.
Těžce jsem polkl a odešel z pokoje.
Ten hlas měl pravdu. Pán o mě nestál. Byl jsem mu přítěží.
S pláčem jsem vyběhl věn, utíkajíc dlouhou ulicí. Troubilo na mě několik aut a já si vzpomněl na tu mou nehodu. Bylo to podobné. Jen tentokrát jsem si byl vážně jistý, že se zlobí. Doběhl jsem až k železnici. Vlaky byly boží. Miloval jsem je.
A ten zvuk, který vydávaly.
Ale já se nemohl zbavit toho hlasu v mé hlavě.
Prostě to udělej. Nikdo o tebe nestojí. Jsi k ničemu. Jdi na vlak, nicko. Prostě jdi na vlak.
If I lay here
If I just lay here
Would you lie with me and just forget the world?
--
Trrrm. Omlouvám se za dlouhé čekání a depresivní kapitolu. Nevím, co se se mnou děje. A asi to teď říkám pořád. Achjo. Možná bych se měla na psaní vyprdnout. Aspoň na nějakou dobu. Než se zase vzpamatuju...
Omlouvám se.
Vážně.
N.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top