„Jsi neobvykle moc potichu," prohodil Pán, když jsme spolu s malým golfem opouštěli dálnici. Měl jsem pocit, že mě to napjetí roztrhá na kousky. „Nemáš žádné otázky?" zeptal se s podivným úsměvem na rtech po trapné chvíli ticha.

„Mám," špitl jsem, „ale stejně mi nepovíš, kde pracuješ, dokud tam nebudeme," povzdechl jsem si a přitáhl si nohy k tělu, rychle shazujíc boty, abych Pánovi nezašpinil potahy na sedačkách. Na můj vkus měl to auto až moc uklizené. To měl vážně čas se o něj tolik starat?

„Chytrý kluk," přikývl, odkládajíc si pravou ruku na mé stehno. Nahnal jsem co nejvíce vzduchu do plic a naprosto zkameněl. Pán jen dál přejížděl prsty snad všemi směry. Namáčkl jsem se ještě víc do sedačky, zatímco jsem nechával mé nohy zase padat dolů, aby se mě mohl dotýkat tak, jak chtěl. Bylo to zvláštní. Z jedné strany jsem si před ním přál utéct a z druhé strany jsem miloval, když se bříška jeho prstů dotknula látky džínů.

„Uvolni se trochu ano? Alespoň na chvíli," položil ruku zpět na řadící páku a obemkl ji jeho dokonalými, dlouhými prsty. V tu chvíli jsem na ni vážně žárlil. Žárlil jsem na neživou věc. Žárlil jsem na ni jen proto, že se jí dotýkal. A taky proto, že se jí dotýkal s takovou ladností a dokonalostí.

„Trochu se bojím," přiznal jsem popravdě, když zahnul do dvora pro mě dost strašidelné budovy. Vypadalo to trochu jako to místo, kde upálili Freddieho Kruegera. Opuštěné, obouchané. Nikde nikdo.

„Jen to jen zástěrka. Pojď," pousmál se a odepnul mi bezpečností pás. Seděl jsem v tom malém golfu tak dlouho, dokud neotevřel dveře u spolujezdce a nevytáhl mě za paži ven z auta.

„Potřebuju, abys mě tady poslouchal. Budeš se chovat jako hodný kluk a dělat všechno tak, jak jsem tě to zatím naučil, ano?" zabouchl za mnou dveře, zatímco já si stále mnul ruku od jeho pevného stisku. Tímhle mému strachu vážně nepomáhal.

„Ano, Pane," vykoktal jsem a nejistě ho následoval. „Mohl bych vědět, co je to za místo, prosím?" ucouvl jsem o malý kousek. Už skoro bral za tu mohutnou kliku. Kdyby tam alespoň nebylo takové pusto.

„Je to místo pro lidi, jako jsme my. Nemusíš se bát, ano? Prostě mi věř. Lidi tady jsou prima. Bude se ti to líbit. Dnešní program je fajn a nenásilný. Prostě pojď. Uvnitř to vypadá daleko lépe," položil mi ruku na záda a nasoukal mě teď už otevřenými dveřmi dovnitř. Možná kdybych ho už těch pár dní neznal, tak bych věřil mé teorii o trhu s bílým masem. To místo by na to bylo ideální. Nikdy by na to nepřišel.

„Jak pro lidi, jako jsme my?" nechápal jsem. Ocitli jsme se za barem nějaké poměrně milé restaurace. Nejspíš jsem nikdy nebyl zmatenější.

„Vanilky by řekly pro úchyly," zasmál se," provedu tě tu, chceš?" proklouzl kolem baru a vydal se opačným směrem, než jsme přišli.

A pak mi to došlo.

„Smím se zeptat, jako co tady pracuješ?" rozhlížel jsem se po místě, které jsem chtěl nespočetněkrát navštívit, ale nikdy jsem na to nesebral odvahu. Zaprvé proto, že adresa nebyla veřejná, takže bych musel někoho požádat, aby mě navedl. A zadruhé proto, že jsem se vždy bál, že se tu dějí divné věci. A přitom to vypadalo tak nevinně. Minimálně tahle část ano.

„Patří mi to tu přece," ušklíbl se spokojeně a otevřel další dveře. Poskytl se mi pohled na dlouhé, točité schodiště. Všechno bylo z kamene a působilo až moc chladně. Nejistě jsem polknul a vylezl na první schod, abych byl o trochu vyšší, než on.

„To jako vážně?" zamrkal jsem nevěřícně. Nemohl mu přece patřit jediný BDSM klub ve městě. Nebo tedy, alespoň jediný, o jehož existenci jsem věděl. Což bylo divné tvrdit, když jsem ho ani z venku nepoznal. Možná v tom bylo to dokonalé kouzlo.

„Pokračuj," pobídl mě pohledem, „dnes je tu první část bondage workshopu. Chci ti to tu ukázat, dokud tu nebude zbytečně plno."

„Dobře," přikývl jsem nadšeně, vylezl schody a zastavil se až před dalšími dveřmi.

Zatraceně.

Mohlo být tohle místo ještě víc strašidelné? Vylezli jsme přesně u malého obchodu a jen ty všechny předměty za výlohou mě vyděsily natolik, že jsem ani nebyl schopný dýchat.

Vážně.

K čemu tohle všechno používali?!

„Connore!" ozval se z druhé strany chodby křičící hlas a já leknutím nadskočil. Můj Pán se nad tím jen lehce uchechtl a udělal pár kroků směrem ke hlasu, zatímco já za ním jen nejistě cupital.

„Neměl by ses pomalu připravovat? Nebudu muset litovat toho, že jsem ti tu ten kurz dovolil, že ne?" probodl ukřičeného člověka pohledem a ten jen pomalu ucouvl. Byl to poměrně hezky vypadající, vyšší kluk se světlými, tak trochu kudrnatými vlasy. Vůbec nevypadal jako někdo, kdo by mohl někoho něco učit.

„O to právě jde," vydechl a na okamžik sklonil hlavu, kterou po chvilce mírně zaklepal a znovu zvedl svůj pohled, snažíc se ho udržet na Pánových očích. Bylo fajn vědět, že jsem nebyl jediný, kdo z něj měl takový respekt. Na druhou stranu, pokud to byl jeho šéf, tak to asi bylo pochopitelné.

„Mluv sakra. Chci ho tady ještě provést, než se sem všichni nahrnou," zamručel Pán naštvaně.

Ho.

To by tolik bolelo použít mé jméno? Protože, určitě to bolelo méně než to použité zájmena. Ale na to bych si měl nejspíš zvyknout. Měl bych být rád za to, že mě s sebou vzal. Že jsem nemusel klečet a mít obojek. I když ten by mi popravdě vůbec nevadil. Naopak.

„Prostě mi odpadl model," rozhodil ten kluk bezmocně rukama a udělal pro jistotu ještě jeden krok dozadu. „A teď nemám na kom vázat. Nevíš o někom? Prosím? Nechci o tu příležitost přijít a já měl co dělat, abych ho vůbec přemluvil a on se na mě vykašlal," chrlil ze sebe dál, nervózně se houpajíc na patách.

„Třeba bych mohl pomoct já?" špitl jsem tiše. Ten kluk vypadal tak zničeně a vážně mi ho bylo líto. Chtěl jsem pomoct. O nic přece nešlo, ne?

Jenže svých slov jsem litoval hned v momentě, kdy se můj Pán nadechl. V tichosti jsem se přikrčil a raději dál nic neříkal. Už tak jsem byl nejspíš v průšvihu. Přitom jsem to myslel dobře.

„Máš plnou účast. Někoho ti najdu. Jdi si všechno nachystat, jasné?" zachraptěl Pán a mně se pod jeho hlasem téměř podlomila kolena. Ten kluk jen poděkoval a zmizel. Nejspíš věděl proč.

„Já," zakoktal jsem, přemýšlejíc nad vhodnými slovy.

„Buď zticha," chytl mě za dlouhý rukáv a otevřel první dveře, které mu přišly pod ruku, přirážejíc mě zády na zeď místnosti, v které jsme se rychle ocitli.

„Chtěl jsem jen pomoct," pípl jsem vyděšeně. Proč jsem sakra nebyl zticha?! Všechno jsem si zkazil. Musel ze mě být tolik zklamaný.

„Člověku, kterého jsi viděl poprvé v životě?" povytáhl obočí. „Zapomněl jsi snad na to, komu teď patříš?!" Natiskl se na mě natolik, že jsem se byl sotva schopný nadechnout.

„Tobě, Pane," zasípal jsem, zatímco on mě hrubě kousal do citlivé kůže na krku. Ta bolest byla děsivě nesnesitelná. Připadalo mi, jako bych o sebe ty zuby slyšel cvaknout, jak pevně mezi nimi mou kůži svíral.

„Tak proč se tak nechováš?" sykl naštvaně, přejíždějíc po kousanci prsty. „Chtěl jsem po tobě, abys pro mě byl dnes hodný. Nebo ne?" poodstoupil o kousek, stále mě propalujíc pohledem.

„To ano," přikývl jsem rychle, „mrzí mě to. Mohl bych být potrestaný až doma a ne tady?" rozhlídl jsem se konečně po místnosti. Bylo zvláštní, že jsem se na to zeptal ještě předtím, než jsem to udělal. Ne že by se mi všechny ty nástroje kolem nelíbily. Jen jsem byl až v moc velkém průšvihu na to, abych si trest alespoň trochu užil. Navíc jsem téměř s ničím z toho neměl zkušenosti. Několik lavic, kříž a hodně věcí k výpraskům. Ale kruhová deska, ke které se měly připoutat ruce i nohy a následně se s ní dalo točit mě nejspíš vyděsila nejvíc.

„Neudělal bych to tady," zakroutil směšně hlavou, „nechám tě o tom přemýšlet. Mám takových věcí doma daleko víc, než tady teď vidíš. Co myslíš, že s tebou provedu, hm?" poplácal mě lehce po tváři, čímž mě zase probral do plného vědomí.

Měl vážně všechno tohle doma a já o tom jen nevěděl? Ale. Proč mi ty předměty neukázal už předtím? Bál se snad, že uteču? Nebo si to schválně nechával jako překvapení? V jeho domě bylo hodně dveří, do kterých jsem nikdy nevešel. Ale nemohl přeci ve všech mít takové věci. Nebo ano?

„Teď nad tím nepřemýšlej," broukl až nebezpečně blízko mého ucha, „dovedu tě na ten kurz, ano? Potrvá jen tři hodiny. Chci, abys celou dobu dával pozor. Prověřím si to," otevřel znovu dveře a já rychle proklouzl zpátky na chodbu.

Myslel jsem si, že ten kurz bude prima. Že se prostě jen budu moct dívat na toho vyplašeného človíčka, jak omotává provaz kolem někoho dalšího.

Jenže dokud to celé nezačalo, tak jsem neměl ani nejmenší tušení, že tím – někým dalším – měl být můj Pán.

A že mě od začátku hodlal ničit jeho vyvážeností a klidem. Byl sice oblečený, ale i tak bylo poměrně těžké viset na něm pohledem a nerudnout.

Ten jeho zatracený, žhnoucí pohled.

Vážně jsem se začínal až moc bát toho, co se mnou měl v plánu.

---

Dokopala jsem se! Juhuu. Ne, dobře, není to tak juhů, ale alespoň něco. Já nevím. Poslední dobou je fakt dost těžké něco napsat. Omlouvám se. Štve mě to. Ale no. Další díl by mohl být lepší, doufáám, slibuju, budu lepší Lama, vážně.

^_^

N.