Seděli jsme s Connorem v obýváku na rozloženém gauči a sledovali už několikátou epizodu Black Mirror. Connor sliboval, že je to geniální a bude se mi to líbit. Měl pravdu, jako vždy. Ale i tak jsem se začínal nudit. Chtělo se mi spát, tak moc. A soudě podle toho, jak malé Pánovi oči byly, jsem v tom nebyl sám. Jenže on nemohl spát, protože na mě musel dávat pozor. Chtěl jsem ho rozptýlit. Alespoň trochu. A zabavit se.

„Cončičí?" přelezl jsem si líně do jeho klína.

„Nejsem kočka, Troye," pokroutil s úsměvem hlavou a prsty mi prohrábl vlasy. Spokojeně jsem zavrněl a snažil se udělat si pohodlí.

„Ale zní to mile," zaprotestoval jsem opatrně. „Nudím se."

„Ne, nezní. Je to, jako by sis ze mě dělal domácího mazlíčka," zatahal mě lehce za vlasy. Jeho hlas byl nakřápnutý a slabý. A nejhorší bylo, že to bylo jen kvůli mně.

„Tak promiň," zaskučel jsem tiše. „Jen tvé jméno je prostě moc hrubé. Musím ti najít nějakou přezdívku nebo tak."

„Tak tuhle prosím vyškrtni," zamručel a natáhl se pro ovladač, abych mohl pozastavit seriál. Byl do toho zažraný a já mu to kazil.

„Fajn," opřel jsem si hlavu o jeho rameno a těžce si povzdechl. „Mohl bych ti udělat čaj? Nebo kávu? Nebo. Cokoliv?"

„Nehneš ze z tohohle gauče," zavrčel ostře, „a přikryj se. Prosím."

„Když já se tak neskutečně moc nudím, Pane," zaskučel jsem a letmo ho políbil na krk, rukama naslepo pátrajíc po dece.

„Troye," chytl mě pevně za ramena a trochu odtáhl od sebe, abych neměl přístup k jeho krku, „nech toho. Nemám náladu."

Au.

Nespokojeně jsem zakňučel a sklopil hlavu.

„Zlobíš se na mě?" pípl jsem tiše a smutně popotáhl.

„Budu, jestli toho nenecháš," prohodil hrubě. „Jen mi není dobře, okay? Taky jsem tě nechal, aby ses z toho vyhrabal. Udělej pro mě teď to samé."

„Omlouvám se," vydechl jsem rychle a slezl z jeho klína. „Já. Neuvědomil jsem si to. Mrzí mě to. Nechtěl jsem se chovat nevděčně. Nezlob se, prosím. Budu hodný, slibuju-„

„Troye," zastavil mě s úsměvem. „Nezlobím se. Uklidni se, dobře?"

„Dobře," přikývl jsem a natáhl se přes něj pro ovladač, abych mohl nechat seriál pokračovat.

-

Pán byl od toho dne neskutečně odtažitý a opatrný. Nedával jsem mu to za zlé. Taky bych byl. Přemluvil jsem ho, aby mě alespoň pár dní nechal doma. Jen z představy, že budu muset do té odporné školy, se mi zvedal kufr. Chvilku jsem přemýšlel nad tím, jestli by nebylo lepší vrátit se na svou starou školu. Moc debilní nápad. Jenže já se pořád nějak nedokázal smířit s tím podivným přístupem na té škole, na kterou jsem teď měl chodit. Bylo to ujeté. Super moc. Pán na to přistoupil. Abych tam nechodil. Ale jen podmínkou, že se mě do té doby nedotkne. Věděl jak na mě, za což jsem ho neskutečně nenáviděl. Ničilo mě to. Chtěl jsem, aby se mě dotýkal.

Vydržel jsem to tři dny. Ve čtvrtek ráno jsem se brzo vykradl z postele a zmizel do sprchy, ve snaze ho nevzbudit, což se mi samozřejmě nepovedlo. Od toho útěku mě hlídal jak malé dítě.

„Chystáš se někam?" zeptal se rozespale hned, co jsem se vrátil do pokoje. Měl jsem chuť odseknout mu. Říct něco hnusného.

„Do školy," pokrčil jsem mírně rameny a začal se po tmě oblékat. „Klidně spi. Vezmu si taxíka," dodal jsem rychle. Měl jsem pocit, že už bych s ním dál bez jeho doteků nevydržel. Akorát bych byl protivný a on zklamaný.

„Jak chceš," zamumlal, „napiš mi a pak pro tebe přijedu, dobře?"

„Dobře," pokýval jsem hlavou a chystal se z pokoje.

„Pojď sem ještě," broukl jemně a já se zastavil na místě, nejistými kroky se vracejíc k posteli. Connor se vyhrabal do sedu a promnul si kořen nosu, natahujíc ke mně ruce. Protočil jsem oči a sedl si vedle něj.

„Děje se něco?" prolomil jsem nechápavě trapné ticho.

„Ne," zasmál se a přitáhl si mě do dlouhého polibku, ruce položené na mém krku. Měl jsem pocit, že se pod jeho dotekem roztaju. Skoro, jako bych zapomněl, jakou chuť mají jeho rty. Dokonalé. Tak moc. „Dej na sebe pozor, ano? Kdyby něco, napiš mi. Mluvil jsem s třídním. Nechá tě být na telefonu. Ale nebudeš toho využívat, jasné?" zvedl tón hlasu, zírajíc přímo do mých oči.

„Ano, Pane," vydechl jsem spokojeně, „děkuji."

„Nezapomeň šátek a telefon. A buď hodný," zahrabal se zpět do postele.

„Budu, slibuju," pokýval jsem bláznivě hlavou a zvedl se na nohy. „Těším se na odpoledne," prohodil jsem rychle a zmizel z pokoje dřív, než mohl stihnout něco namítat. Nejspíš bylo hloupé mu to připomínat. Možná i drzé. Ale bylo mi to tak nějak jedno. Vážně jsem se těšil na to, až před ním zase budu klečet na kolenou. Až mi bude říkat, že jsem jeho malá čubka. Nad tou představou jsem nadrženě zakňoural.

Rychle jsem zatřepal hlavou, abych takové myšlenky zase rychle zahnal. Zavolal jsem si odvoz a znuděně se točil na stoličce v kuchyni. Přemýšlel jsem nad tím, že bych tam vlastně vůbec nemusel. Stačilo by mu pak zavolat a čekat před školou.

Byl by to geniální nápad, kdybych chodil na normální školu. Nikdo sice nevěděl, že tam dnes přijdu, ale rozhodně jsem to nehodlal riskovat. Connor by mě roztrhal. Bez pochyb. A já tam vážně tak moc nechtěl.

Nespokojeně jsem zamručel, když se můj telefon rozezvučel. Chtěl jsem zůstat doma. Možná jsem se na to měl ten den ještě vykašlat. Na druhou stranu – jen to, jak mě líbal. Bylo to božské. Zastrčil jsem telefon do kapsy, přehodil tašku přes rameno a zamířil ven z domu. Neochotně jsem naskočil do tmavého auta a nadiktoval řidiči adresu. Připadal jsem si hloupě. Jezdit do školy taxíkem. Jako rozmazlený parchant.

Cestou jsem zkontroloval veškeré sociální sítě a napsal Sage. Měl jsem od ní hodně zpráv, ale nikdy jsem neměl pořádně čas na ně opravdu odpovědět. Přál jsem si ji zase vidět. Chyběla mi.

„Jsme na místě, Pane," prohlásil hlasitě taxikář a já se bláznivě zasmál kvůli tomu oslovení. Nejspíš už mi nikdy nebude připadat nevinné. Tiše jsem poděkoval, zaplatil a vyskočil z auta, nabírajíc nový vzduch do plic. Byl jsem tam poměrně brzo, což znamenalo, že jsem se alespoň mohl proplížit do třídy bez větší pozornosti.

Zaplul jsem do lavice a dlouze si povzdechl. Nebyl jsem tam jediný, ještě tři další děcka, nadšeně zírajíc do jejich telefonů. Alespoň si nevšímaly mě, což bylo dobré. Vytáhl jsem vlastní telefon a našel na něm zprávu od Pána. Bylo za deset minut osm.

Cončičí: Děláš mi radost, Tro. Buď statečný a zvládni to. Mysli na to, že se ti tam nikdy nic nestane. A taky na to, to tě čeká odpolene.

Já: Co mě čeká odpoledne, Pane?

Frustrovaně jsem zamručel. Měl jsem sto chutí sebrat se a jet za ním. Ale on by se jistě zlobil.

Cončíčí: Nechám tě o tom přemýšlet. Jistě to pro tebe bude mnohem zajímavější ; )

Já: Nenávidím to tu.

Cončičí: Ale nikdo ti tam neublíží. Nebuď nevděčný.

Já: Nebo mi naplácáš?

Cončičí: Jsi sladce skromný.

Já: A nadržený.

Cončičí: Za to si můžeš sám.

Já: Hm.

Cončičí: Nezlob. Jinak tě do konce týdne zamknu a jen si s tebou budu hrát. Zešílel bys z toho, nemyslíš?

Já: Musím. Začíná mi hodina.

Dlouze jsem vydechl a snažil se to celé rozdýchat. Lhal jsem. Měl jsem ještě dobrý sedm minut. Naštěstí to už nijak nekomentoval. Cítil jsem, jak pod pevnou látkou úzkých džínů nekontrolovatelně tvrdnu. Bál jsem se, že si toho někdo všimne.

„Myslela jsem, že už se neukážeš," ozval se vedle mě tichý hlásek. Na chvíli jsem zavřel oči a snažil se vydýchat. Možná bylo dobré, že vedle mě alespoň seděla holka. Nijak mě to nevzrušovalo. Vlastně spíš naopak.

„Kdyby to šlo, tak by to tak bylo," zaskučel jsem a pohrával si nervózně s prsty.

„Nevypadáš jako někdo, kdo by rád dělal problémy," zasmála se a naházela několik sešitů na lavici. „Budeš to tu mít v pohodě. Stačí prostě jen být hodný. O nic jiného nejde. Pak se ani tolik nemusíš učit a tak," prohodila vesele.

„Jen mi to přijde bláznivé. Co je celé," pokrčil jsem mírně rameny.

„Soudě podle obojku ti princip trestů a odměn vyhovuje, tak o co jde?" zeptala jsem nadšeně.

„Kurva," vydechl jsem bez přemýšlení. Naprosto jsem zapomněl na šátek. Klidně jsem si seděl ve třídě s obojkem na krku. Všichni to budou vědět.

Ne. Ne. Ne. Ne. Ne!

Zatraceně!

Zvedl jsem se, odhodlaný utéct ze třídy, ale ona mě jen chytla za zápěstí a stáhla zpět na židli.

„Nikdo tě tu nebude odsuzovat, uklidni se," smála se vesele dál. Bylo to protivné. „Alespoň z toho pak něco máš, když doma dostaneš na zadek."

„Co když se mi bude někdo smát? Nebo si na mě počká? Po škole?" hysterčin jsem dál, ignorujíc fakt, že bych něco takového vůbec neměl sdílet s někým cizím.

„To je to, proč si tady? Šikanovali tě na té druhé škole?"

„Jo."

„Slibuju, že se ti tady nikdo nebude smát. Ani si na tebe nikdo nepočká. Nikdo si to nedovolí," uklidňovala mě milým hlasem.

„Ale,"

„Zvoní," přerušila mě rychle. „Nechci být v průšvihu."

Lehce jsem přikývl a udržoval pohled zalomený dolů. Mé srdce bláznivě tlouklo. Vážně jsem si přál, abych byl doma. Nebo abych alespoň měl šátek. Chtěl jsem napsat Pánovi. On by věděl, jak mě uklidnit. Ale já pro něj chtěl být statečný a zvládnout to. Navíc. Třeba měla ta holka vážně pravdu.

-

Kupodivu nelhala. Vážně se do mě nikdo nenavážel. Spokojeně jsem stál před školou a čekal, až zahlédnu malého auto. Pročítal jsem si tu naší konverzaci znova, pořád dokola a z mých úst občas uniklo tiché zasténání. Bylo mi nejspíš jedno, že by mě někdo mohla slyšet. Potřeboval jsem jen svého Pána a taky, aby se mě dotýkal. Aby se ke mně choval jako předtím. Abych pro něj mohl být dobrý submisiv.

Radost jsem se usmál, když jsem konečně zahlédl známé auto. Připadal jsem si jak malé dítě o Vánocích.

„Byl jsi hodný?" zeptal se hned, co jsem nastoupil. Očima visel na mém obojku. Vypadal zmatený.

„Ano, Pane," zavrněl jsem spokojeně a zapnul si bezpečnostní pás.

„Pak bychom tě měli pořádně odměnit," stiskl silně mou nohu, než znovu uvedl auto do pohybu.

Wohooo. Hezký zbytek neděle všem! ^^ Pokusím se další kapitolu přidat už alespoň do úterka. Někdo by nade mnou měl stát s bičem v ruce, vážně. Každopádně, snad bude další kapitola stát za to, mám v hlavě bláznivou představu 

^^

N.