Trm trm. Neděle jsou super protivný a tak nějak depresivní, takže se hrozně omlouvám, jestli tahle kapitola stojí za nic. Na druhou stranu je ale o něco delší, než ty předchozí, takže snad se to nějak vykompenzuje :)

Stál jsem už několik minut před zrcadlem, zabalený jen v obrovském ručníku, zkoumajíc odřeniny od roubíku na koutcích. Do té doby, než na ně natekla voda a začalo to pálit, jsem o nich vůbec nevěděl. Přejížděl jsem po křehkých stroupcích prsty a užíval si tu bolest, kterou mi to přinášelo. Stačilo jen zavřít oči a všechna ta slast a bolest byla zase zpátky, v celé své dokonalost. Věděl j sem, že musím přestat, pokud jsem nechtěl vylézt z koupelny nadržený, ale nešlo to zastavit.

„Troye, hejbni sebou! Potřebuju s tebou ještě mluvit, dokud jsme sami!" Pronesl můj Pán jen tak, když nejspíš zrovna procházel kolem koupelny.

„Klidně pojď dovnitř," zakřičel jsem zpátky a rychle si vymačkal pastu na zubní kartáček, abych měl alespoň nějakou výmluvu pro to, proč jsem tam tak dlouho. „Stejně asi vím, o čem se mnou chceš mluvit," zamumlal jsem s kartáčkem v puse, když se objevil v místnosti. Ta koupelna najednou působila o tolik menší a já měl pocit, že nemůžu dýchat.

„Vážně?" zeptal se se zájmem a založil si ruce na prsa, „tak povídej," opřel se o zeď hned vedle dveří, nespouštějíc ze mě oči.

„O tom mém výstupu," prohodil jsem s plnou pusou a následně rychle vyplival pastu, když mi došlo, jak hloupě to vypadá, „o tom, jak jsem byl drzý a pak ti vytrhl tu knížku," vypláchl jsem si pusu a pak se na něj nejistě otočil. Bylo mi jasné, že s tímhle přijde. Bylo lepší to neoddalovat.

„Hmmm," zamručel a pomalu ke mně přistoupil, uchopujíc mou bradu silně mezi prsty, „moc dobře. Slíbil jsem ti, že tě napoprvé jen napomenu a líbí se mi, že sis to i sám uvědomil. Ale uděláš to ještě jednou a udělám ti z tvého dokonalého zadku omalovánky, rozumíme si?" stiskl mou bradu ještě pevněji, až to začínalo být bolestivé.

„Ano, Pane. Děkuju," vydechl jsem rychle a on konečně povolil sevření.

„Skvěle. A teď k dnešnímu večeru," zvážněl a já cítil, jak mi strachem tuhne krev v žilách, „je mi jasné, že to pro tebe není lehké, takže se jen chci ujistit, že i přes to, že jsme si nestanovili žádné slovo, tak víš, jak funguje princip barev."

„Ano, Pane," přikývl jsem, „vím."

„Neboj se toho využít, pokud to nebudeš psychicky zvládat, ano? Nebylo nějak těžké si všimnout, že se sebou nejsi příliš spokojený. Netrval bych na téhle konverzaci, pokud by šlo o fyzický trest. Poznat, kdy má tvé tělo dost není tak těžké, ale nikdy nemůžu vědět, co se ti děje v hlavě. A prosím, pamatuj si. Není ostuda to stopnout. Rozhodně ne pro tebe. Je to upozornění pro mě, že jdu špatným směrem. Slib mi, že to nedovedeš do toho bodu, kdy se mi tu psychicky zhroutíš," hrábl mi rukou do vlasů.

„Slibuju," zamrkal jsem a mile se usmál. Byl jsem rád, že mi tohle řekl. Dost mě to uklidnilo.

„Prima," usmál se, „a abych ti to zase trochu zkomplikoval, protože, tak nějak bych si přál, abys dnes večer vážně trpěl," odmlčel se, přistoupil blíž, takže byl namáčknutý přímo na mě a naklonil se mi k pravému uchu. „Když to všechno zvládneš tak, jak máš, tak tě nechám zítra před odjezdem domů udělat se. Ne tím způsobem, jako ráno, ale hezky, přirozeně, tak, abys z toho měl potěšení. A hlavně tak, abys měl na co vzpomínat, než se zase vrátíš."

„Přál bych si, abych domů vůbec nemusel," zaskuhral jsem, totálně v háji z jeho slov.

„Na to je ještě moc brzo," sjel prsty níž, až na mé bradavky a hrubě je zmáčkl prsty, čímž mě donutil zasténat.

„Já vím," zakňučel jsem zklamaně a přesně v tu chvíli se domem rozezvučel zvonek. Ta chvíle ticha, která nastala, mi přišla nekonečná. Kousal jsem se zevnitř do rtu a nepřestával, dokud jsem na jazyku neucítil hořkou pachuť krve.

„Půjdeš otevřít?" napřímil se a konečně odlepil prsty od mých rozbolavělých bradavek.

„Ale, ale," zakoktal jsem, „vždyť to nemusí vůbec být on a co když," zastavil jsem sám sebe, dlouze jsem vydechl a se srdcem až v krku obešel svého Pána, abych mohl otevřít tomu někomu, kdo právě stál za dveřmi.

„Troye," chytl mě za zápěstí, „dělal jsem si srandu," zakroutil hlavou a rozcuchal mi vlasy. „Připrav nám něco k pití, ano? Daniel má rád whiskey, nahoře nad sporákem je Jameson, tak ho rozlij do nějakých hezkých panáků," mrkl na mě a zmizel do chodby.

Chvilku jsem tam jen tak nepříčetně stál a opakoval si jeho slova v hlavě pořád a pořád dokola. Do reality mě vrátil až nadšený hlas, který jsem nepoznával. Najednou mi přišlo, že to nedokážu. Ten člověk měl silný britský přízvuk a já šílel už jen z toho. Co když byl taky dominantní? Byl jsem rád, že mě tahle možnost nenapadla dřív, jelikož bych nervozitou pravděpodobně během dne vyskočil z okna.

Tiše jsem si sám pro sebe řekl, že to dokážu pak a vykročil z koupelny odhodlaný udělat všechno proto, aby ze mě mohl mít můj Pán radost. Navíc ta motivace, kterou mi dal. Neovládl jsem sám sebe a začalo mi cukat v uvězněném penisu.

Zatraceně.

Tohle vážně nebyla ta správná chvíle.

Čím víc jsem se přibližoval k obýváku, tím šílenější to všechno bylo. To vnitřní napětí, úzkost a vzrušení, které mi celá takhle situace způsobovala. Nejspíš bych ani nevěřil, že mě něco takového bude vzrušovat, kdyby se mi to někdo snažil namluvit. Pravděpodobně to bylo tou podřízeností, která mě nutila dělat další a další kroky dopředu.

„Ahoj," ozval se ten nový hlas ještě dřív, než jsem nadobro vešel do obývacího pokoje. Zněl tak vesele a spokojeně. „Páni. Connore, copak provedl tak hrozného?" hodil pohledem po mém Pánovi hned po tom, co přestal zírat na mé nahé tělo. Měl jsem pocit, že se propadnu hambou. Byl vysoký a navíc neuvěřitelně krásný. A já byl nahý a bolestivě tvrdý, zamčený v klícce, která mi byla až příliš malá.

„Lhal," prohodil můj Pán, jako by to vlastně byla úplně normální věc, o které se přede mnou mohl bavit s někým, koho jsem v životě neviděl, „a teď ani nedělá to, o co jsem ho požádal," pronesl tiše, propalujíc mě pohledem.

„Omlouvám se, Pane," dal jsem důraz na poslední slovíčko a rychle se odebral do kuchyně. Myslel jsem si, že mi bude dělat problém ho tak oslovovat před někým dalším, ale já na to byl najednou až přehnaně hrdý. Ten jeho kamarád byl krásný, podle rukou vypracovaný a já, malý chrt jménem Troye mohl tak dokonalé osobě, jakou Connor byl, říkat Pane. Hloupě jsem se usmíval a hledaů v kuchyni tu láhev, z které jsem jim měl nalít. Můj úsměv ale opadl přesně ve chvíli, kdy jsem ji našel.

Nad sporákem.

Byla tak moc nad sporákem, že jsem neměl šanci na ni dosáhnout ze země, což znamenalo, že jsem si musel přitáhnout židli a vylézt si na ni. Nebylo to nic hrozného. Tedy, nebylo by to nic hrozného, kdybych tím těm dvěma v obýváku nedopřával naprosto dokonalý výhled na moje pozadí.

Nohy se mi třásly, když jsem jednu z nich položil na dřevěnou desku židle a já se chvilku bál, že jsem natolik mimo, abych se vůbec dokázal vyhoupnout nahoru. Přerývavě jsem dýchal a snažil se myslet jen a jen na tu odměnu, která mě za tohle čekala.

U mě se nedočkáš orgasmu zadarmo.

Teď už jsem věděl, co tím myslel.

Rychle jsem slezl ze židle hned v momentně, kdy jsem dosáhl na lahev. Čekal jsem nějaké jejich poznámky, ale kupodivu se dál věnovali své konverzaci.

Naléval jsem Jamesona do větších panáků, rozlívajíc alkohol všude kolem. Byl jsem si jistý, že za tohle bych dostal minimálně výprask, kdyby si toho Connor všiml. Rychle jsem vše utřel, pro jistotu i skleničky, aby nebyly ulepené a vydal jsem se zpět do obýváku.

Dva páry očí, které teď mapovaly mé tělo. Bylo to tak neuvěřitelně nepříjemné a přitom tak rajcovní. Navíc ten hlad, který měl teď můj Pán v očích. Dodávalo mi to odvahu. Jeho kamarád na mě koukal trochu soucitně, ale i tak bylo vidět, že si to užívá.

„Díky," poděkoval, na rozdíl od mého Pána, když jsem položil panáky na stůl. Chvilku jsem v jejich pohledech hledal nějakou známku nespokojenosti, ale když jsem žádnou nenašel, tak jsem si zase klekl na místo, kde jsem strávil většinu dnešního dne.

„Jak dlouho ho tu máš?" cítil jsem, jak zkoumá každičkou část mého těla, zatímco usrkával z panáku. A tím usrkával myslím do slova. Ten zvuk byl protivný.

„Včera jsme se viděli poprvé," pronesl můj Pán hrdě a ten způsob, jakým to řekl, mi udělal neuvěřitelnou radost.

„Je dobrý," poznamenal, „donesl bys mi další?" vyslovil tu otázku tak, jako bych snad mohl odmítnout. Rychle jsem přikývl a vyškrábal se na nohy. Connor ještě dopito neměl a já byl rád, že i v tomhle se nejspíš bude umět kontrolovat. Sebral jsem skleničku ze stolu a znovu se vrátil do kuchyně.

Jamesona jsem nechal položeného na lince, takže tentokrát už jsem se tolik vystavovat nemusel.

„Otoč se," ukázal ten velikán prstem do kolečka, když jsem mu přinesl novou whiskey. Rychle jsem střelil pohledem na svého Pána, doufajíc, že mě z toho zachrání, ale ten jen přikývl.

Rudý až za ušima jsem se otočil kolem své osy a doufal, že tak to bude stačit.

„Pomaleji," poručil a dopil dalšího panáka. Nespokojeně jsem zaskučel. Nechtěl jsem to dělat. Ne pro něj.

„Nech ho být," ozvala se konečně má záchrana,  „pojď si sednout," pobídl mě a já rychle poslechl. Měl jsem pocit, že za tohle mu nikdy nepřestanu děkovat.

„Dobře, dobře. Omlouvám se," usmál se černovlasý kluk, zvedl se na nohy a odešel do kuchyně. Někdo tu měl nejspíš problémy s alkoholem.

„Je ti dobře?" cítil jsem na stehně lehké doteky prstů, které za sebou zanechávaly husí kůži.

„Ano. Jen na tohle nejsem dost dobrý, omlouvám se," sklonil jsem zklamaně hlavu.

„To je v pořádku. Daniel jen nezná míru. Je vanilka a moc tenhle náš koncept nechápe. Neber ho vážně, ano? Už vůbec ne, když pije. Umí být prima, jen má teď nějaké problémy a není úplně sám sebou," sjel rukou níž a zatahal za klícku, čímž mě donutil zasténat. „To už jsi zase tolik nadržený?" zašeptal, skousávajíc mi při těch slovech ušní lalůček.

„Nemůžu za to," polknul jsem nervózně, „to ta tvá motivace," snažil jsem se tlumit svůj hlas tak, jak jen to šlo a on dál natahoval tu zatraceně citlivou kůžičku. „Dost! Prosím! Chci to zvládnout. Nech mě to zvládnout," zaprosil jsem, aniž bych se dokázal ubránit té touze zaklánět hlavu a vydávat spokojené zvuky.

„Hodný kluk," plácl mě silně po noze, čímž mi připomenul, že už zase máme společnost.

„Promiň, Troye. Nevěděl jsem, že ti to dělá takový problém," usmál se na mě hned, jakmile jeho velké tělo dopadlo na sedačku.

„To nic," pípl jsem nejistě a pak už zase dál konverzovali oni dva. Myslel jsem si, že už mě nic horšího nečeká. Jenže čím opilejší Daniel byl, tím méně pozornosti nám věnoval, což znamenalo, že si se mnou mohl můj Pán víc hrát. Jednu ruku mi protáhl za zády a provokativně mě lechtal na bocích, zatímco druhou rukou držel má varlata a přišpendloval mě ke gauči. Každičký malinký pohyb mi způsoboval slastnou bolest, což vedlo k tomu, že jsem se začínal být nesnesitelně tvrdý.

Využíval toho, jak moc lechtivý jsem byl. Zjemňoval jeho doteky a já nedokázal přestat nadrženě kňučet. Možná, že kdybychom neměli společnost, tak už ho dávno prosím o to, aby mě ošukal. Což bylo dost zvláštní, jelikož jsem z toho měl neuvěřitelný strach.

Hloupá minulost. Hloupé špatné zkušenosti. Hloupý alkohol. Hloupá nerozvážnost a uspěchanost.

„Objednám něco k jídlu. Něco, co vyloženě nejíš nebo na co jsi alergický?" přestal se mě zase úplně dotýkat.

„Na ryby, myslím. Mamka to říkala. Jenže mamka je trochu šílená," pokrčil jsem rameny.

„Nebudeme to radši pokoušet, co říkáš?" přejel mi prsty po tváři, „Dane? Může být čína?" zvedl ze stolu oba prázdné panáky.

„Že se ptáš," usmál se doširoka. Bylo mi najednou tak příjemně i přes to, že jsem byl stále nahý. Byl jsem sice z toho, co se mnou můj Pán dělal dost mimo, ale pořád jsem dost vnímal to, nakolik vážná jejich konverzace byla a taky to, jak byl ten kluk v háji.

„Vážně jsem tě nechtěl dostat do úzkých. Myslel jsem, že jsi okay, když jsi na tohle přistoupil tak rychle," zadrmolil opile, když Connor zmizel za rohem.

„Jen prostě hodně stojím o to, aby si mě tu nechal," pousmál jsem se na něj. Nějak mi přišlo, že trpí víc než já, což vlastně vůbec nedávalo smysl.

„Jsem rád, že si konečně našel někoho, kdo to bere vážně," natáhl se automaticky na stůl a pak se hloupě uculil, když si uvědomil, že skleničky odešly společně s Connorem. Vlastně byl docela roztomilý.

--

Po tom, co jsme se všichni nacpali k prasknutí, přišel Daniel s tím, že bychom si mohli pustit nějaký film. Byl to celkem docela prima nápad, jelikož mé tělo už zase bylo ve spárech těch dokonalých rukou a zvuk filmu alespoň přeřvával mé steny.

„Jdi do ložnice a čekej na mě tak, jak si myslíš, že bych tě chtěl najít," zašeptal mi můj Pán do ucha, následně sjíždějíc jazykem dolů po mé krční tepně.

Zvedl jsem se na své slabé nohy, rozloučil se a odešel do ložnice.

Tak, jak bych tě chtěl najít.

Jenže, jak by mě chtěl sakra najít?

Tadadá, takový ty kecy na konci, co asi stejně nikdo nečte, ale já bych vám všem strašně moc chtěla poděkovat za votes a ty krásné komentáře, které mi vždy vykouzlí úsměv na tváři (pokud mě teda nedojmou natolik, až brečím, ale to je vedlejší =D )

A hlavně. Uí. Tahle povídka už má přes 1,5K přečtení, což je pro mě uplně super super bláznivý. Jsem happy, vážně moc děkuju

^_^

N.