„Protahuj se pomalu," napomenul mě Pán hned, co mě schouleného položil na obří postel v herně.

„Zapomněl jsem," skučel jsem bolestí, která mi vystřelovala do ramene ihned, co jsem se pokusil natáhnout ruce, „omlouvám se."

„Jsi znovu tak nesoustředěný," povzdechl si a nehty přejel přes všechny ty šrámy na zadku. Nevyšlo ze mě nic jiného, než slastné zakňučení. Bylo to příjemné. Teď ano. Dobře jsem věděl, že za pár hodin to bude jiné. Že mě bude bolet i jakkoli sedět nebo vůbec nějak zapojit svaly do pohybu.

„Za to všechno, co jsi dneska dokázal, bych na tebe mohl být pyšný. Snaž se si to nepokazit" broukl a silně mě plácl přes zadek, vstávajíc z postele. Byl jsem tolik zaměstnaný jeho slovy, že jsem na tu ránu nedokázal zareagovat.

„Nechtěl jsem. Omlouvám se. Byl to jen reflex," zakňoural jsem a co nejroztomileji zamrkal, když se ohlédl přes rameno ještě předtím, než otevřel jeden z šuplíků komod. Vzhledem k tomu, že ho i tak otevřel, ale můj štěněčí pohled nezabral. A já zase začínal panikařit, jelikož jsem neměl nejmenší tušení, co se nachází uvnitř.

„Tohle nemusíš. Nezasloužím si to," zaprotestoval jsem, když jsem v jeho ruce zahlédl tubičku s krémem. Nejspíš bych si zasloužil jen to, aby mě tu nechal ležet a přemýšlet o všech těch chybách, co jsem za poslední dny udělal.

„Chovej se tak, jak máš," sykl a posadil se na postel, „víckrát už to dnes nebudu opakovat," otevřel krém a začal ho lehce nanášet na všechna ta místa, která předtím obradovával rákoskami. Alespoň jsem podle toho, jak moc to štípalo, usoudil, že tomu tak bylo.

„A navíc," pokračoval, „tohle by sis zasloužil, i kdyby to, co se před chvilkou stalo, mělo být jako trest. Tohle se bude dít vždycky. Nevím, jakou hloupou představu jsi o tomhle vztahu měl, ale pokud sis nevšiml, vždycky se o tebe postarám, když je po všem," prohodil, tak trochu zklamaně. Cítil jsem se pitomě.

„Jsem jen trochu mimo," zalhal jsem, „nechtěl jsem tě nikterak zpochybňovat."

„Teď buď zticha, uvolni se a přestaň sebou házet," zamručel. Jeho hlas byl pevný a neústupný. Bylo mi jasné, že by teď stačilo jen trochu zavzdorovat a byl bych v dost velkém průšvihu. Problém ale byl, že jsem bojoval se svými dvěma já, snažíc se uvědomit si, co vlastně chci.

A možnost dostat trest a zároveň Pánovu pozornost pořád tak trochu vedla.

Zklameš ho.

Zavřel jsem oči, snažíc se ten hlas vytlačit do pozadí. Ale pak mi došlo, že to nebylo stejné, jako předtím. Tenhle hlas měl pravdu. Zklamal bych ho. A to bylo to poslední, co jsem si přál.

Lehce jsem zatřásl hlavou a pak naplno začal vnímat všechny Pánovi doteky. Nejspíš to nebyl až tak dobrý nápad, jelikož mě začaly znovu naplno vzrušovat, ale na druhou stranu to bylo něco naprosto neskutečného. Možná tohle byl ten pocit úplně odevzdanosti. Ležel jsem pod ním nahý, zbitý, plný rozkrvácených ran a stále jsem mu věřil natolik, abych ho na sebe nechal sáhnout. A každý, každičký dotek byl pro mé tělo něčím, co tak moc potřebovalo.

„Konečně," vydechl Pán lehce, pokračujíc v jeho práci.

„Konečně co?" zafuněl jsem do povlečení neuvěřitelně pohodlné postele, nechápajíc jeho slova.

„Konečně ses doopravdy uvolnil," zasmál se natolik, aby to bylo znát z jeho hlasu. Jen jsem spokojeně pokýval hlavou a dál si užíval co, co se mnou dělal.

--

Probral jsem se ve stejné poloze, ve které jsem si pomatoval, že jsem se nacházel naposled. Tentokrát jsem kolem sebe ale necítil Pánovu přítomnost. Začínala mě pohlcovat panika, ale po chvilce jsem zaslechl jeho hlas, vycházející z chodby. Nejspíš telefonoval.

„Ne. Volal si Joeovi?... Fajn. Ne.... Ne já... Nechci ho tam brát, bude tam na něj moc lidí...Ne nepochybuju o něm... Jo ježiš, já vím, že to zvládne, jen ho nechci vystavovat stresu. Volal jsi mu?...Nekřičím. Tak volal?...Fajn, ale mám to u tebe."

Znovu jsem se stáhl do klubíčka. Neměl jsem ponětí, co bylo špatně, ale můj Pán z toho rozhodně nebyl nadšený. A už vůbec z toho nebyl nadšený, jelikož měl na starost mě.

„Troye," povzdechl si, „vzbudil jsem tě tím hovorem?"

„Ne," usmál jsem se mírně, „myslím, že jsem se probudil sám a až pak jsem tě uslyšel mluvit," protáhl jsem se opatrně a pak se pomalu posadil do tureckého sedu.

„Musím dnes do práce. Je čtvrtek, víš, co tam znamenají čtvrtky?" nadhodil, hypnotizujíc mě očima. Už z něj zase vyřazoval všechen ten respekt a já se bál cokoliv říct špatně.

„Um," nadechl jsem se rychle, „lidi si tam chodí povídat? Je to tím vyhlášené. Tak trochu," sklonil jsem stydlivě pohled.

„Správně," přikývl, „musím být celý večer za barem. Vezmu tě s sebou rád, ale budeš si muset najít svou vlastní zábavu. Nebudu mít čas se ti věnovat."

„Vezmeš mě i po tom, co jsem provedl minule?" vyšlo ze mě a já naprosto ignoroval ty ostatní věci, co řekl.

„Mhm," uchechtl se, „a jen pro tvou motivaci. Ten kříž tam pořád visí," ušklíbl se, tak trochu zlomyslně.

„Budu hodný. Slibuju," ujistil jsem ho, jelikož už jen ta představa mě k tomu donutila. Nechtěl jsem to absolvovat znova. Bylo to až moc nepříjemné a bolestivé, bez jakéhokoliv potěšení.

„Jdi se vykoupat. Oblečení budeš mít připravené, na jídle se stavíme cestou. Hni sebou," poručil a odešel z herny.

Rychle jsem vyskočil na roztřesené nohy a zamířil do koupelny. Chtěl jsem pro něj být připravený co nejdříve. Nezdržovat ho. Prolítl jsem sprchou a pak se neobtěžoval nějakým přehnaným utíráním a rovnou na sebe naházel připravené oblečení.  Černé džíny, bílé tílko a černá mikina. V klubu bylo minule teplo. Což by znamenalo, že bych měl být jen v tílku. Něco, co pro mě bylo nemožné.

Vzal jsem do ruky mikinu a pak zamířil do obývacího pokoje. Pán už byl připravený a čekal jen na mě. V momentě, kdy mě zahlédl, zamířil ke dveřím.

„Počkej," zarazil jsem ho, „nemůžu jet jen takhle," ukázal jsem na celé své já a totálně zrudl. Nenáviděl jsem mou hubenost. Žádné svaly.

„Vypadáš dobře," protočil oči, „a pohni nebo zůstáváš doma."

„Nechci jet takhle!" Zaprotestoval jsem.

„Pak tu zůstaň," prohodil a otevřel vchodové dveře. Pro tentokrát – jelikož mě nemohl vidět, jsem protočil oči já a rychle za ním doběhl do auta. Nelíbilo se mi, k čemu mě donutil, ale naopak jsem až moc dobře chápal, proč to udělal.

--

Cestou do klubu jsme se stavili na dobrém jídle, které proběhlo v naprosté tichosti. Myslím, že ale ani jednomu z nás to ticho nebylo nepříjemné. Naopak. Občas bylo prima mlčet a jen si užívat přítomnost toho druhého.

Jenže čím víc jsme byli blíže ke klubu, tím nervóznější jsem byl. Čekal mě večer o samotě. Bez Pána. A já si nebyl jistý, jestli to dokážu.

„Nebuď tak nervózní," přejel mi prsty po noze, „už to tam znáš."

„To ano," položil jsem si hlavu do opěradla. Zbývalo jen pár ulic.

„Tak co tě tolik děsí?"

„Budu tam sám. Lidi mě nemají rádi. A já tě nechci zklamat. Nechci být hysterický," vychrlil jsem rychle, „což teď jsem. Omlouvám se."

„Klid," broukl a zaparkoval, nechávajíc utichnout golfův motor, „když to bude moc zlé, můžeš jít spát do mé kanceláře, ano? Stačí říct? Teď tam ještě nikdo z příchozích nebude. Nemusíš být tolik neklidný," povzbudil mě milým úsměvem a otevřel dveře auta, v zápětí otevírajíc ty mé. Byl tak rychlý. A já si přál neexistovat.

Nejistě jsem vystoupil z auta a následoval mého Pána do rozbité budovy. Popravdě mě trochu uklidnilo, že tam nikdo neměl být. To se ale vyloučilo hned, co Pán otevřel dveře a já zahlédl drobnějšího kluka, který stočený odpočíval v jednom z křesel v restauraci.

„Tanner je nahoře?" zeptal se Pán toho kluka a ten jen přikývl. Vypadal unaveně a znechuceně.

„Dobře," přikývl Pán, „Troye. Zůstaň tu s Keithem, ano? Budu za chvíli zpátky," oznámil mi a bez mé odpovědi odešel ke schodům. Jen jsem se bezmocně svezl do druhého křesla, očima zkoumajíc hnědovlasého kluka.

„Jsi tu poprvé?" zeptal se mile a posadil se. Teď už se až moc usmíval, zírajíc přímo do mých očí. Byl jsem z něj nesvůj.

„Ne," vyhrkl jsem, „Pán už mě sem minule vzal, na bondage workshop. Ale ano. Ve čtvrtek jsem tu poprvé," rozhlížel jsem se po restauraci a snažil se zastrašit paniku.

„Můžeme večer zůstat spolu, pokud se bojíš. Můj Pán taky pracuje," usmál se.

„Tanner?" zeptal jsem se, jelikož mi konečně můj mozek začal alespoň trochu fungovat.

„Ano," přikývl, „ale bylo ode mě moc troufalé, říkat mu můj Pán. Není jen můj," sklonil smutně hlavu.

„Jak to myslíš?" nevydržel jsem. Bylo nejspíš nevkusné a hloupé se na takové věci ptát, ale já byl až moc zvědavý. Navíc. Ten klučina nevypadal, že by mu nějak vadilo o tom mluvit.

„Má na starost více kluků," pokrčil rameny, „říká, že není dobré být s Pánem pořád, jelikož pak nebudeme schopní normálně fungovat," pokračoval posmutněle dál. „Nejspíš má pravdu. Tedy. Určitě. Nepochybuju o něm."

„Ale vzal sem tebe, ne? Takže tě bere trochu jinak," snažil jsem se ho trochu povzbudit. Popravdě ta celá věc o závislosti na Pánovi mě vyděsila. Co když mě Connor pak taky nebude chtít doma. Jelikož. V jednom to dávalo smysl. Bylo by těžké vrátit se zpět do normálního života.

Normálního.

„Je nahoře v herně s někým, jehož jméno ani neznám. Takže ne. Nebere mě jinak. Vzal mě sem, jelikož jsem prostě v tu dobu byl u něj doma. Stejně, jako on. Mně to ale nevadí, víš?" pousmál se lehce. „Tanner se nám všem věnuje tak, jak potřebujeme. Jsem s ním šťastný."

„To je dobře," přikývl jsem mírně a pak naprosto ztuhl, když jsem uslyšel přibližující kroky od schodů.

Blondýn, kterého jsem znal z kurzu, zvedl Keitha z křesla a odvedl ho s sebou někam nahoru. Byl jsem z toho až moc rozhozený. Mimo. Najednou jsem se bál na tom místě být.

„Třeseš se," upozornil na svou přítomnost můj Pán, „nemusíš se bát. Seznámím tě s pár lidmi, co přijdou jako první, abys tu neseděl sám, chceš?" přidřepl si přede mě a pozorně mě sledoval.

„Mrzí mě, že to nezvládnu sám," popotáhl jsem, vyděšeně se otáčejíc za první zvukem.

„Klid," odrhnul mi vlasy z čela, „to je jen kuchař. Naráží sud. Nemusíš se tady bát. Nikdo tě tu nebude odsuzovat. Není to jako ve škole, ano? Bude to dobré. A pokud tu nechceš být, odvedu tě do mé kanceláře. Do ničeho tě nenutím. Ne, když se ti nemůžu věnovat."

„Chci to zvládnout," šeptl jsem nejistě, „pro mě a i pro tebe. Když mi někoho představíš, bude to fajn," mnul jsem si nervózně prsty.

„Chceš něco k pití?" prohrábl mi vlasy, „něco, co tě uvolní? Abys tu mohl být sám sebou?" přijížděl druhou rukou po mé noze a já se nenápadně tlačil víc a víc do křesla. Nechtěl jsem být po zbytek večera nadržený.

„Možná něco na kuráž," vykoktal jsem nejistě. Pán na mě jen mrkl a odešel k baru, kde mi namíchal nějaký drink. Neptal jsem se, co v něm je. Prostě jsem se napil. Nechutnalo to zle. A už vůbec to nechutnalo jako alkohol.

„Půjdeme otevírat, dobře?" pousmál se, „hlavně v klidu. Takhle brzo tu moc lidí nebude. Přivedu k tobě prvního člověka, kterému věřím," rozcuchal mi vlasy, zvedl se a zamířil ke vchodu.

Sledoval jsem každého člověka, který přicházel, upíjejíc ze svého drinku. Po chvíli jsem zjistil, že brčko už nasává jen vzduch.

A pak jsem zahlédl Pána, jak přichází s nějakou tmavovlasou holčinou a ukazuje mým směrem.

To ne.

To nemohl udělat.

A já to nemohl zvládnout.

Bál jsem se.

Tak moc jsem se jí bál.

A toho, co po mě bude chtít.

Měl jsem z holek strach.

A měl jsem ho oprávněně.

Těžce jsem polkl a ona si sedla naproti mně, očima zkoumajíc každičkou část mého těla.

Ne. Ne. Ne.

Uteč. Prosím. Troye. Uteč. Ublíží ti.

Má pravdu. Ublíží ti. Jako ona.

Pamatuješ si, co udělala, že ano?

Jen ti ublíží. Prosím. Zvedni se a uteč.

---

trrrm. Neděle. Neděle. Neděle. Uh. Jedna další nudnější, ale já chtěla něco napsat a tak. Snad to neva.

^_^

N