Nejlepší studentka svého ročníku padla ve školní uniformě na postel. Byla tak unavená. Přesto se její úvahy točily pouze kolem Siriuse. Nemohla usnout, nemohla ho vyhnat ze své mysli. Zavřela oči a představovala si, jak hebké jsou jeho rty. Upsala by duši ďáblu, aby mohla Siriuse (byť jen jednou) políbit. Šílela z té představy, jak by ji svíral ve svém náručí. Otevřela oči a zahleděla se vzhůru. Co když on na ni nevzpomínal? Nechyběla mu? Napadlo ho někdy, že by ji políbil? Byla čím dál smutnější.

,,Nejsem smutná pořád," přiznala se. ,,Ale pořád na tebe myslím. Jen občas musím fungovat. Čas od času si dovolím se smát. Někdy jsem spokojená. Jen mi k tomu všemu chybíš ty."
Tolik si přála, aby aspoň jednou na své promluvy a samomluvy dostala odpověď. Místo toho ji obklopovalo hutné ticho.

Slyšela Harryho hlas, když scházela schody z dívčích ložnic. ,,Ticho," zašeptal Harry.
,,To říkáš mně?" otázala se Hermiona, když se konečně uviděli. Harry klečel u krbu. Úlevně vydechl a zavrtěl hlavou.
,,To mě varoval," uslyšela známý hlas z plamenů. Vrhla se ke krbu a sedla si vedle Harryho.
,,Siriusi," zašeptala a nedokázala skrývat svou radost, že vidí aspoň matný nástin jeho tváře. Jemně se pousmál.
,,Ahoj, Hermiono," pozdravil ji přívětivě. Hermiona nahnula hlavu na stranu, unesena jeho hlasem. ,,Jak se vám daří?" Chtěla mu vypovědět všechno. S pláčem mu vyznávat, jak na něj neustále myslí. Jak se jí po něm neuvěřitelně stýská. Jak by chtěla být s ním a pozorovat, jak si čte ve svém křesle. Jak jí chybí jeho úsměv a vtipkování, jeho odvaha a nadšení do boje se zlem...
,,Dá se to vydržet, i když si posluhovačka ministerstva dělá z Bradavic svou základnu," odvětila Hermiona.
,,A soukromě?" zeptal se Sirius a v jeho hlase Hermiona slyšela starost a zájem. Smutně pokrčila rameny.
,,Já osobně bych raději byla jinde," odpověděla tentokrát popravdě.
,,Brzy za námi přijedete do Londýna a oddechnete si od té potvory," uklidnil ji Sirius.

Uléhala do postele s pocitem únavy a smutku. Přehodila si přes rameno peřinu, zavřela oči a představovala si, že ji objímá. Nešťastně zkrabatila čelo. Nikdy neměla možnost se Siriusem být, nemohli být pár, ani jedinkrát si nemohli dovolit být zamilovaní. Čekala, čekala a Sirius umřel. Trpělivost růže přináší, její poupě lásky však zničil náhlý mráz. Žila v představách, co mohlo být. Neustále ve své mysli vymýšlela různé scénáře, jak by se Sirius jednoho dne objevil ve dveřích, rozpřáhl ruce a zvolal: ,,Jsem tu! Buď se mnou!" Místo toho pouze den co den milovala vybledlý obraz svých vzpomínek. Přesto to truchlení mělo nádech vděku. Hermiona byla moc vděčná za to, že jí bylo dovoleno aspoň pár chvil se Siriusem strávit. Byla vděčná za úsměvy, které jí věnoval. S radostí vzpomínala na jeho nádhernou tvář a hluboký hlas. Vzpomínala na Siriuse s láskou a snažila se aspoň trochu naplnit svůj život dobrými skutky. Když už musela žít bez Siriuse, chtěla, aby její život měl nějaký smysl. Chtěla, aby na ni mohl být hrdý.

Co jsem ho provodila,
co jsem se rozloučila,
srdce mě bolí.
Co zbývá?
Trocha vzpomínání,
to také odplouvá mi.
Ruku na zábradlí,
rukávem smítám
stříbrné chmýří vrb.

Odplula vlna,
hory jsou v mlhách -
odešel člověk.

- Kuan Chan-Čching