Min-Ho

Od té doby, co se do vedlejšího bytu nastěhoval on, zpoza zdi se rozléhaly jemné rytmické tóny kytary, na kterou si dost často brnkal. Byly to teprve jen dva týdny, co obydloval vedlejší byt, ale i za tak krátkou dobu si mě tyto jemné tóny kytary získaly. Vždy jsem se posadil do svého křesla v obýváku a se zavřenýma očima jsem vnímal tiché tóny, jenž jsem měl možnost přes zeď slyšet. Byl to vždy uklidňující pocit, při němž jsem se cítil klidně a pohodlně. Cítil jsem vždy klid na duši a všechny své dosavadní problémy jako by z mého života úplně vymizely. Vždy mě pak mrzelo, když přestal hrát. To mě opravdu vždy zamrzelo a měl jsem chuť za ním dojít, aby ještě pokračoval. Avšak takovou odvahu jsem nikdy neměl.

Teprve předevčírem jsem zjistil jeho jméno. Byl jsem totiž zvědavý, kdo v bytu bydlí, neboť jsem dotyčného zatím ani jednou nepotkal. Když jsem se však předevčírem vracel z práce, má zvědavost mě donutila se podívat na zvonek. Nakonec jsem tak učinil a na jeho zvonek jsem se podíval. Stálo na něm: Han Ji-Sung. A tak od toho dne jsem měl alespoň malinké tušení, komu patří má poklona, neboť jsem musel, tedy jako úplný laik, uznat, že umí sakra dobře hrát. Byla však pravda, že při trénování nové písničky dělal občas chyby, které jsem dokázal poznat i já. Bylo to však roztomilé, když se snažil naučit určitou pasáž, jenž mu tolik nešla. Vždy jsem se musel usmívat nad tím, jak je vytrvalí a nic jen tak nevzdá. Když mu nějaká část nešla vždy hrál tak dlouho dokud nebyl se svým výkonem spokojený.

Bylo zrovna něco málo po třetí hodině, když jsem se uvelebil do svého křesla se svými třemi chlupatými kamarády a čekal, kdy se z vedlejšího bytu začnou ozývat známé zvuky kytary. Byl to pro mě vždy relax obzvlášť když jsem měl náročný den ve své práci. Vždy mi svou hrou na kytaru zlepšoval náladu, a tak jsem se nemohl dočkat až opět zaslechnu ty jemné rytmické tóny. Měl jsem dojem, že dneska už zahraje novou písničku úplně celou, neboť už včera dopilovával poslední část písničky a ladil tak jen malé detaily. O to víc jsem se těšil, že si jí poslechnu znovu a tentokrát úplně celou. Byl jsem asi nejspíš magor, když jsem se na tohle od rána celý den těšil, ale zaboha jsem si nemohl pomoct a jeho hra na kytaru ve mně vyvolávala pocity, jež nešly ničím jiným nahradit.

Už uběhlo několik minut, a nastal jeho typický čas, kdy vždy začal hrát, jenomže z vedlejšího bytu se žádné známé tóny neozývaly, a to ani po dalších pár uběhlých minutách. Pomalu jsem začal smutnit, když v tom jsem přeci jen něco zaslechl. Nastražil jsem uši, abych onen zvuk pořádně slyšel... a opravdu byly to známé zvuky, jenž jsem měl tak dobře neposlouchané. Byly však mnohem tiší než normálně. Vlastně byly tak moc potichu, že sejm je ani neslyšel. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že se známé zvuky jeho kytary linou trochu odněkud jinudy, než z vedlejší místnosti. Proto jsem ze sebe odendal své chlupaté miláčky a přeběhl jsem přes kuchyni až do svého pokoje, kde jsem měl balkonové dveře. Ty jsem ihned otevřel a hned na to jsem měl možnost zaslechnout jednotlivé akordy, jež vycházely z vedlejšího balkónu.

Když jsem pohlédl na vedlejší balkón, seděl tam mladík se světlými vlasy, jež mu vlály v chladném jarním vánku. Byl mírně shrbený a pohled měl upřený na své ruce, díky kterým se ozývaly jemné rytmické tóny. Já jsem jen s úžasem stál a hleděl na světlovlasého mladíka, jenž se s mírně vyplazeným jazýčkem soustředil na jednotlivé akordy. Byl zrovna asi v polovině písničky, když se ozval nesprávný tón a on tak zahrál špatný akord. Mladík ihned přestal hrát a s povzdechem si frustrovaně prohrábl své vlasy, zvedl pohled od kytary a zahleděl se přímo na mě... Hned jak si všiml mé osoby, zasekl se a bez jediného mrknutí se na mě upřeně zahleděl. Nejspíš se mě zalekl a netušil co říct, protože když pootevřel ústa, nevyšla z nich ani jediná hláska.

Ani já jsem nevěděl co říct, a tak jsem na něj jen hleděl. Popravdě jsem si v tu chvíli přišel dost trapně, neboť mi došlo, že bylo možná dost neslušné ho takhle okatě sledovat, a to bez jeho svolení či vědomí. „To tu stojíš celou dobu?" narušil ono trapné ticho, které mezi námi vládlo. „Ne... jen chvilku," odpověděl jsem mu dosti rozpačitě a nervózně jsem se podrbal na zátylku. Stále jsem se totiž cítil dost trapně, hlavně když jsem ani netušil, zda mu moje přítomnost vadí nebo ho jen pouze překvapila. „Byl to děs, že?" nejistě se na mě pousmál a trochu zahanbeně sklonil hlavu ke svým nohám. „Ne, to ne! Hraješ krásně!" vyhrkl jsem, neboť to, co řekl nebyla vůbec pravda. Pravdou totiž bylo, že hraje krásně... opravdu moc krásně a taky procítěně, což jsem mohl poznat ať teď, když jsem ho viděl hrát.

„To zas ne..." rozpačitě na mě pohlédl s jemně červenými tvářemi, „k tomu abych hrál krásně mám ještě daleko," pohled ode mne rychle odvrátil a věnoval ho své kytaře, tedy přesněji strunám, po kterých jemně začal přejíždět. Přejížděl po nich však tak jemně, že kytara nevydávala žádné tóny. „Ale já si vážně myslím, že hraješ krásně," namítl jsem, neboť jsem vůbec nesouhlasil s tím, co tvrdil. On na má slova nic neřekl jen nevěřícně zakroutil hlavou a letmo se na mě pousmál. „Zahraješ jí ještě jednou... prosím?" vyslovil jsem nahlas své přání, neboť jsem si opravdu přál slyšet ho zahrát onu písničku celou. „Tedy pokud ti to nevadí nebo pokud ti nevadí, že tu jsem," vyhrkl jsem hned na to, když mi začalo docházet, jak trapné tohle celé je.

On však na mě jen mlčky hleděl. Nic mi na má slova neodpověděl, jen svůj pohled sklopil dolů ke kytaře a prsty si dal na struny tak, aby mohl zahrát první akord. Pak aniž by něco řekl, začal hrát a po našich balkónech se začaly rozeznívat líbezné tóny, jenž jsem si přál tolik slyšet. Mladík se tentokrát soustředil snad víc než předtím, a tak měl svůj jazýček ještě víc vypláznutý než před tím. Byl tak roztomilý, když se snažil zahrát dané akordy správně. Lhal bych kdybych řekl že ne, protože roztomilý opravdu byl a obzvlášť teď, když mu ve vlasech vlál jemný vánek a paprsky jarního sluníčka dopadaly na jeho světlé vlásky, takže vypadal jako anděl. Anděl, jenž uměl mé srdce omámit líbeznými tóny kytary, ale také i svým roztomilým vzhledem.

Srdce se mi málem zastavilo, když najednou začal pobrukovat. Ono pobrukovaní se pomalu změnilo na tichý zpěv a já v tu chvíli neměl slov, neboť jsem nečekal, že umí i tak krásně zpívat. Ohromen nejen jeho hrou na kytaru, ale taky zpěvem, jsem jako solný sloup stál uprostřed svého balkonu a bez jediného mrknutí jsem ho bedlivě sledoval. Prsty brnkal na struny jednotlivé akordy a z jeho hrdla vycházely zvučná slova, jež líbezně lahodily mým uším. Zpíval opravdu krásné ne-li božsky. A proto jsem se snažil vnímat jeho krásný hlas, který se stejně tak jako tóny kytary rozeznívaly nejen po našich balkónech, ale jeho talent měli možnost slyšet i naši sousedé.

Zaujatě, trošičku tak mimo, jsem popošel blíž k zábradlí balkonu a lokty jsem se o něj zapřel. Hlavu jsem si opřel o dlaně a pozorně poslouchal jeho krásný zvučný hlas a jednotlivé akordy. Byla to nejen slad pro mé ušila, ale také pro mé oči. Jak jsem, tak na něj koukal, ale především poslouchal jeho hudební talent, začal jsem si uvědomovat, že jsem se asi zamiloval. Že jsem se zamiloval do tónů, jenž se rozléhaly po našich balkónech, ale taky do něho samotného. Do talentovaného člověka, jenž umí překrásně hrát na kytaru, a ještě lépe zpívat. Nejenže mě uchvátil svým talentem, ale také svojí osobností a skromností si přiznat, že má opravdu talent. A hřejivý pocit na srdci mě o mém uvědomění ještě víc utvrzoval.

Aniž bych si to nějak uvědomoval na tváři se mi vyrojil úsměv a já jsem se tak na něj usmíval od ucha k uchu. Když pak zahrál poslední akordy a z jeho úst vyšly poslední slova, svůj pohled zvedl od kytary ke mně a s narůžovělými tvářičkami na mě pohlédl. Oplatil mi můj úsměv tím svým, takže ten zvláštní nepopsatelný pocit uvnitř mě, se stal ještě intenzivnějším. „Teď už celkem šlo," zamumlal téměř neslyšně, já jsem však jeho slova velmi dobře slyšel. „Blázníš? Však to bylo krásné... hlavně tvůj zpěv, ale i hra na kytaru," vyhrkl jsem, neboť to, co opět vypustil ze svých úst nebyla tak úplně pravda... sice to bylo o trošku lepší než předtím, jelikož už neudělal chybu. Rozhodně si však ale jeho výkon nezasloužil slova jako: Teď už to celkem šlo!

„Máš opravdu velký talent, tak neříkej, že to celkem ušlo," dodal jsem, to, co jsem se ještě před malou chvilkou styděl říct. Netušil jsem však proč, ale nad tím jsem ani neměl možnost přemýšlet, neboť jsem pozorně sledoval, jak mu jeho tváře rudnou. „Ty si vážně myslíš, že mám talent?" otázal se mě, jako by mi snad nechtěl věřit, to, co jsem řekl. „Jo... to máš," potvrdil jsem mu svá předchozí slova a z lehká jsem se na něj pousmál. „Tak děkuji," řekl trochu stydlivě. Když se pak pousmál i on na mě, opadla ze mě nervozita, která ovládala mé tělo. Nechtěl jsem totiž říct něco hloupého a vypadat jako hlupák. Jenomže když pak nic neříkal a měl svůj pohled skloněný ke svým nohám, kterými si nervózně poklepával, opět jsem znervózněl.

„Jako malý jsem taky chtěl umět hrát na kytaru." plácl jsem úplně tu největší hloupost do onoho ticha, které jsem si přál, aby zmizelo... bylo to totiž tak trapné a divné. „A proč jsi na ní nehrál?" otázal se mě, jakmile ke mně zvedl svůj pohled. „Rodiče si tehdy mysleli, že mi víc půjde hra na klavíru, jenomže nešla, a i přesto jsem s donucením chodil na hodiny klavíru, doteď na něj hrát neumím a na kytaru už vůbec ne..." Na konci jsem se uchechtl, neboť mi to teď zpětně přišlo i celkem vtipné. „Jestli chceš, někdy tě to mohu naučit," řekl a já měl pocit, že jsem snad jeho slovům snad špatně rozuměl... „Vážně?" „Jo, vážně," pousmál se na mě a já stále nemohl pobrat, že mi opravdu nabídl, že mě naučil hrát na kytaru.

V ten moment, kdy svými slovy potvrdil můj údiv, mě pohltila vlna radosti, ale i zvláštních pocitů, které mi do teď byly cizí. Byl jsem opravdu šťastný, neboť hned co jsem ho spatřil jsem věděl, že ho chci vídat častěji ať už tady na balkóně nebo na chodbách naší bytovky. Nečekal jsem však, že by se mohlo stát něco takového a že by mi rovnou nabídl toto. Znamenalo to totiž, že bychom se mohli sejít buď v mém bytu nebo v tom jeho... a být si blíž než teď, kdy nás od sebe dělila mezera mezi našimi balkóny. Sakra... tak moc jsem si přál být vedle něho a cítit jeho osobitou vůní, vidět zblízka jeho oči a jeho celou tvář. Kdyby tomu tak bylo, tak by mi asi mé srdce prorazilo hrudník, neboť už teď mi bilo jako o život a to jsem od něj víc jak metr.

Z mých zasněných myšlenek mě vyrušilo odkašlávání. Ihned jsem proto zpozorněl a pohlédl na chlapce, který zrovna vstal ze svého balkonového křesílka. „Za chvilku čekám návštěvu, tak budu muset už jít. Musím si ještě pokli-" „Jo, jasný jen jdi," vyhrkl jsem aniž bych ho to nechal celé doříct. Aniž by ještě něco dodal, ohnul se pro kytaru a deku, kterou byl celou dobu napůl přikrytý a byl připraven k odchodu. „Děkuji za společnost a..." řekl ještě předtím, než se obrátil směrem ke dveřím. „Kdy teď budeš mít někdy odpoledne čas? Že bych tě naučil hrát na kytaru." „Mně se to hodí kdykoliv," neváhal jsem a hned jsem mu odpověděl, zároveň jsem ho tak trochu nervózně pozoroval a čekal, co ještě řekne.

„Fajn, tak třeba pozítří?" řekl nakonec po chvilce zamyšlení. „Dobře, tak pozítří," souhlasně jsem přikývl a šťastně jsem se na něj usmál. „Tak ahoj," mávl na mě na rozloučenou a s těmito slovy otevřel dveře do bytu. „Ahoj..." mávl jsem na něj i já a on zaplul do svého bytu. Já jsem ještě chvilku postával na balkoně a snažil jsem se vstřebat, co vše se vlastně během několika minut stalo. Bylo to tak trochu k neuvěření, ale já jsem se cítil jako ten nejšťastnější člověk na světě... Bože, však mi ten nejtalentovanější a nejkrásnější kluk pod širým sluncem nabídl, že mě naučí hrát na kytaru a to už pozítří! Nemohl jsem se přestat usmívat, když jsem na tohle všechno myslel. Nemyslet na něj teď půjde jen hodně těžce... Nejspíš bych dál postával na balkoně a přemýšlel nad tím vším, ale když se o mé nohy začali otírat mí chlupatí kamarádi došlo mi, že je musím nakrmit.

Tak teda pozítří, Ji-Sungu...

- Konec -

•••
Děkuji všem za přečtení oneshotu a doufám, že se vám alespoň trošičku líbil a byl pro vás oddychový. A omlouvám se všem, kterým přijde konec moc otevřený. ♡♡♡