---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

,,Sakra, sakra!" Zašeptala dívka, jakmile vstoupila do třídy plné žáků. Zbylo pouze jediné místo a jí bylo jasné, jak velkou chybu udělala, když si předešlý večer zapomněla nastavit budík. Zrak rychle přemístila na hodiny, aby zjistila kolik času má na přemlouvání někoho ze svých nových spolužáků na výměnu místa. K její smůle právě v tu chvíli zazvonilo a do dveří, u kterých nyní postávala, se vřítila postarší žena s učebnicemi v rukou. Přeměřila si dívku pohledem a zamračila se.

,,Slečno, proč nejste na svém místě?" Dívka sklopila pohled ke svým zničeným plátěným teniskám a pokrčila rameny.

,,Právě jsem přišla, omlouvám se." Žena se na ni zlostně podívala. Bylo jasné, že nenávidí nedochvilnost.

,,Tak si mazejte sednout a ať se to už neopakuje." Děvče kývlo a rychle zamířilo k jediné volné židli. Proklínala všechny, že chodí včas a ještě víc to, jak početná tato třída je. S povzdechnutím se posadila do lavice vedle mladíka, který si ji pobaveně prohlížel. Nevěnovala mu jediný pohled a mlčky ze své tašky vytáhla sešit a tužku. Pohledem zkontrolovala učitelku, která už psala na tabuly šílené chemické vzorce, a když se ujistila, že si jí nevšímá, našla i svůj skicák a několik pastelek. Zamyšleně se podívala z okna a přemýšlela, co by stálo za zvěčnění na papír. Zrakem se zastavila na prázdné lavičce pod starým dubem, kolem kterého poletovaly vrabci. Kousla se do rtu a začala si kreslit.

Mladík dívku celou dobu pozoroval. Sem tam zvedla oči od své kresby a vyhlédla z okna, jinak ji nezajímalo vůbec nic. Do očí jí neustále padaly prameny hustých vlasů, které hrály všemi barvami. Několik pramenů bylo modrých, fialových a růžových, jiné zase žluté, sněhově bílé, nebo zelené. Všechny měly pastelový nádech a dělaly dívku zajímavou. Z jeho rozjímání ho vytrhl hlas kantorky, která ho právě oslovila.

,,Pane-," Odmlčela se a čekala na jméno.

,,Jsem Caleb Day." Řekl rychle.

,,Pane Dayi, mohl byste se laskavě věnovat výkladu a né své spolužačce?" Mladík otevřel ústa a chtěl protestovat, žena mu však nedala příležitost.

,,Bez komentáře, prostě se věnujte chemii." Dívka s duhovými vlasy ani nepostřehla, že byla zmiňována. Dále ji zajímala pouze kresba, která už rozhodně připomínala dub a lavičku. Znovu se podívala z okna a poté opět do papíru. Chtěla začít kreslit jednoho z vrabců, když jí někdo poklepal ukazovátkem na lavici. Zvedla pohled a čelila tak naštvanému výrazu chemikářky.

,,Slečno, můžete mi laskavě vysvětlit, proč nedáváte pozor?" Dívka si povzdechla.

,,Omlouvám se, já-" Kantorka se zamračila.

,,Žádné výmluvy. Copak vás můj výklad nezajímá?" Dívka se kousla do rtu, aby se nerozesmála. Pokusila se zatvářit vážně, ale moc jí to nešlo.

,,Abych byla upřímná, chemie není zrovna můj oblíbený předmět a navíc toto je moje první a poslední hodina. Prohazuji si ji se seminářem z astronomie." Žena naštvaně zatnula zuby a ukázala na dveře.

,,A ven!" zavrčela. Dívka se usmála a rychle si vzala věci.

,,Nashledanou nebo radši ne." S drzým výrazem v očích vyběhla ze třídy a jen co se za ní zaklaply dveře, rozesmála se. Popošla ke zdi, u které se následně posadila do tureckého sedu a znovu se začala soustředit na svůj skicák. V hlavě měla stále scenérii, kterou kreslila a byla za to ráda. 

Mezitím se učitelka snažila uklidnit smějící se třídu. Bylo jasné, že dívčino drzé chování všechny pobavilo.

Caleb se stále díval na dveře, kterými vyšla a přemýšlel o jejím jméně. Dívka se mu zdála povědomá, když však pátral v paměti, nenapadlo ho, jak by se mohla jmenovat. Navíc netušil, odkud by ji mohl znát. Přece jen, lidé s duhovými vlasy se špatně zapomínají. A proto zatímco dívka seděla na chodbě a kreslila, si přehrával všechny možné scénáře, které ho mohly dovést k tomu, odkud ji zná.

*   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *

Jakmile zazvonilo, všichni se co nejrychleji sbalili a vyletěli z učebny, co nejdál od chemie a jejích rovnic. Dívka mezitím dokreslila lavičku pod dubem. Pousmála se nad svým dílem a zamířila k další třídě dřív, než se všichni stačili vyřítit ven. Byla ráda, že ji dnes čekala už jen výtvarná výchova, literatura a psychologie.

Našla učebnu, ve které měla mít následující dvě hodiny a posadila se do kouta vzadu doufajíc, že ji budou všichni ignorovat. Její přání by bylo vyslyšeno, nebýt mladíka s kudrnatými havraními vlasy a safírovýma očima. Nechápala, jak je možné, že mohli mít další společnou hodinu. Kousla se do rtu a dělala, že tady není. On si jí však všiml a okamžitě k ní zamířil. 

Čekala, že si  jí přestane všímat, on však udělal pravý opak. Posadil se vedle ní a nakoukl do skicáku, který si stále neuklidila. Ucukla a se zamračením na něj pohlédla.

,,Co?" Štěkla, když ji ani po třech minutách nepřestal sledovat.

,,Já tě znám." Řekl. Dívka pokroutila hlavou.

,,To je pitomost, jsem tu nová." Zavrčela. Nechtěla, aby na ní mluvil, aby si jí všímal, aby s ní byl ve třídě nebo dokonce dýchal. On jen pokroutil hlavou a usmál se.

,,Znám tě. Jen nevím odkud." Chtěla znovu něco namítnout, ale do třídy vešel učitel. Musela se pousmát, při zjištění, že to není zase nějaká zamindrákovaná ježibaba, která by jí z jejího milovaného předmětu chtěla dělat peklo. Tento muž byl vysoký, měl světle hnědé vlasy a podobně zabarvené oči. Na tváři měl jemné strniště a nemohlo mu být více než třicet.

,,Dobrý den žáci, jsem Thomas Mills, ale říkejte mi prostě Tome. Nejdřív řeknu něco k tomu, jak si představuji průběh hodin a potom k dnešnímu programu." Dívčí osazenstvo z něj nespouštělo oči, hltalo každé jeho slovo a dívka s duhovými vlasy nad nimi jen pokroutila hlavou. 

,,Tak tedy. Vzhledem k tomu, že máme tři hodiny, dovolil bych jednu uschovat pro jakési prezentování či obhajování výtvorů. Nebudu vám striktně zadávat téma, vždy pouze okruh a nechám pracovat vaši fantazii. Po dvou hodnách potom budete mít každý tři až pět minut na to, abyste svůj výtvor vysvětlili. Ostatní budou moci mít otázky. A co nás čeká dnes. Vaš úkol bude se představit. Je jedno jestli kresbou, malbou, něčím, co například ušijete. Je to zcela na vás. I já sám se pokusím něčím představit. Doufám, že mě nikdo nezklame, nehodlám vám dávat známky, chci jen vidět snahu. Tak jsou nějaké dotazy?" Zběžně pohlédl na sedmnáct lidí ve třídě, nikdo se nehlásil.

,,Fajn," spráskl ruce, ,,do práce." Všichni se zvedli a začali hledat věci potřebné k jejich výtvorům, dívka s duhovými vlasy však seděla na místě a sledovala nohu stojanu před ní. Caleb na ni opět promluvil.

,,Jak se jmenuješ?" Jako by se probrala z tranzu, zakroutila hlavou a podívala se na něj.

,,To ti může být jedno." S tím si vzala svůj skicák a tužku. S obojím se posadila do rohu místnosti a stejně jako ostatní se dala do práce. Caleb ji zmateně pozoroval. Chtěl znát její jméno, chtěl vědět odkud ji zná. Byl si totiž stoprocentně jistý tím, že už ji viděl.

*   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *   *

Po dvou hodinách Thomas všechny vyrušil od práce.

,,Tak se podíváme, co jste si připravili. Začnu já." Na stojan v předu třídy postavil kresbu zaprášené knhihovny.

,,Takže ja jsem řekl, jsem Thomas. Je mi 28 a celý život trávím ve vlastním světě umění a knih. Právě knihy mne vystihují. Každá je jiná, jak vzhledově, tak příběhem. I já mám spoustu příběhů, každý jiný a bude jich ještě hodně. Celý můj život je knihovna. Otázky?" všichni mlčeli. Pousmál se a rozhlédl se po třídě. Pohledem se zastavil na dívce, která seděla v rohu se skicákem. 

,,Ty vzadu, " kývl směrem k ní, ,,pojď nám ukázat co jsi nakreslila." Dívka se zvedla a prošla uličkou mezi stojany směrem k němu. Postavila svůj skicák na místo, kde předtím byla kresba knihovny a rozhlédla se po třídě.

,,Jmenuji se Rainbow. A tohle," prstem poukázala na svůj obraz. Byla na něm dívka otočená zády. Vlasy jí splývaly po zádech, které se po chvíli měnily v žebra. Její postavu lemovaly květy. Pár květin měla i ve vlasech a kolem sebe. U toho byl nápis Cítím se prázdná. ,,tohle jsem nakreslila, protože jsem chtěla nakreslit pravdu. Je jedno, jak vypadáme, všichni jsme z masa a kostí. A kromě kostí a orgánů jsme prázdní. Tohle je pravda a tu já hledám, proto jsem tady. Víc vědět nepotřebujete." Její slova zaujala všechny, nejvíce však Caleba. Prohlížel si její barevné vlasy a připadal si hloupě. Hloupě a ztraceně. Upřela na něj pohled a on konečně zjistil barvu jejích očí. Nechápal, že si toho nevšiml dřív. Díval se na něj pár ametystových očí a on poprvé za celou dobu úplně ztratil dech...

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak tady je první část. Doufám, že jsem vás neodradila :D 

věnováno @-hanca- 

♥firefly♥