Nazdar děcka, tak se blížíme ke konci. Vidim to na těch deset částí a epilog... 

Věnováno Teressa608.

Užijte si část

Fire

*******************************************

Seděla jsem a četla. Byla jsem už skoro v půli knížky, když mě zastavil.

,, Dobrý, stačí. Myslim, že zejtra nepromluvíš už ani slovo." Podívala jsem se na Trise a pousmála se.

,,Jako by ti to vadilo." Pokroutil hlavou a zasmál se. Zvedla jsem se a odložila knížku. Chtěla jsem přejít k němu a podívat se na plátno, ale on mě nenechal.

,,Už ani jeden krok." Poslechla jsem. Neurčitě se na mě podíval a poté na svůj obraz.

,,Myslim, že můžem jít. Já si pro to dojdu až tě odvedu." Překřížila jsem si ruce na prsou, protože se mi to ani trochu nelíbilo.

,,To teda ne! Chci to vidět."

,,Ne nechceš. Nemůžeš." Povytáhla jsem jedno obočí. I on si stoupl. Poodešel od stojanu až ke mně.

,,Neni to hotový, fajn? Uvidíš to až bude. Slibuju, jen ještě počkej."

,,Máš tři dny." Zamručela jsem. Zasmál se a chytil mě za ruku. Bez jediného otočení mě táhl přes louku zpátky na cestu, kterou jsme přišli.

,,Hej! Mám tam věci." Odtáhla jsem se.

,,Jo, já vim. Ty hezky počkáš až tam, abys nepodváděla. " Odfrkla jsem si a zamířila k cestě bez něj. Tris zamířil na opačnou stranu. Nechápala jsem, o co se pokouší, proč nemůžu vidět ten obraz, nebo proč mi nevěří, ale bylo mi to vlastně jedno. Pořád tady byl. I přes moje změny nálad, přes moje chování, přes drby ostatních. Pořád na mě čekal před každou třídou, chodil se mnou ven a potom mě vedl domů. A já tak nějak nechtěla, aby přestal.

Občas jsem na sebe zírala do zrcadla a ptala se, jestli jsem do něj pořád platonicky zblázněná a odpověď bývala ano.

Jako by se nic nezměnilo, ačkoliv bylo všechno jinak.

***

,,Takže tě vyzvednu zítra v devět?" Bezmyšlenkovitě jsem přikývla. Tristan si toho zjevně všiml, protože se zamračil.

,,A pojedem ke mně domů, kde tě přetáhnu?" Kývla jsem, ale poté se zastavila.

,,Cože?" Zasmál se.

,,Absolutně mě ignoruješ, takže by mě zajímalo, nad čím vlastně rozjímáš." Zahleděl jsem směrem, kterým jsem koukala já. Zeď.

,,Uhm, takže. Co je na tý zdi tak krásnýho, že jsem ti ukradenej?"

,,Ale nic jen," větu jsem nedokončila. Do jídelny vstoupila skupina oblíbenců. Tris se pohrdavě uchechtl a asi čekal, že to samé udělám já. Možná bych to udělala, kdyby se jeden z nich neotočil naším směrem. Blonďák si mne prohlédl, usmál se a otočil zpět k ostatním. Zatřásla jsem se a s povzdechem jsem naposled dloubla do pokusu o zapečené těstoviny a talíř odsunula.

,,A tohle bylo co?" Zašeptal mi Tristan do ucha, zatímco stále zíral na skupinku nově příchozích. Blonďák se na nás ještě jednou rychle podíval.

,,Netuším." S tím jsem se zvedla a vzala do ruky tác. Bez ohlédnutí jsem ho odnesla do stojanu a s Tristanem v patách vypadla z místnosti druhým vchodem.

,,Takže netušíš? Proto jsi odtamtud vyletěla jak neřízená střela?"

,,Trisi, teď ne." Jako měl ve zvyku, kdykoliv se mu něco nelíbilo, předběhl mě a zastavil. Chytil mě za ruce a zadíval se mi do očí. 

,,Takže?" Vytrhla jsem svoje ruce z jeho sevření a obešla ho.

,,Jednou nedostaneš odpověď. Smiř se s tim." Zdálo se, že za mnou nejde, ale neohlédla jsem se.

,,Jo a kam se poděl ten tvůj slib? Nebo je to moc intimní?" To mě donutilo otočit se.

,,Děláš si srandu? O co ti jde? Děláš jako kdyby-"

,,Hele Olivera znám, takže to vyklop. O co jde?"

,,Vůbec o nic, to ty jsi jen magor." Zatvářil se ublíženě a mě došlo, co jsem to vlastně řekla. ,, Trisi, já-"

,,Nenamáhej se. Jsem magor, já vim." A rozběhnul se pryč. Ještě horší, než to, že utekl a já se cítila strašně bylo, když se za mnou ozval ten hlas.

,,Trable v ráji?"

,,Olivere nech toho. Je to kvůli tobě, nechceš jít zase za tou svou úžasnou skupinou?"Otočila jsem se na blonďáka, který se na mě předtím usmíval v jídelně.

,,Není to moje chyba, že ty se neumíš vyjádřit." Opřel se o skříňky.

,,Jenže já se nechci vyjadřovat."

,,Ví to on? Ne počkat, asi ne. Ví on vůbec něco? Určitě ne, jinak by přece neutekl. Radši."

,,Sommersi nech mě!" Na tváři mu hrál vítěznej úsměv a já měla chuť mu jednu vrazit. Tak hrozně moc.

,,Takže jak to je? Ví, že jsi do něj udělaná, nebo-" A tak jsem mu opravdu vrazila. Střelila jsem mu pořádnou facku a musela si chytit ruku, jak moc mě bolela. Do očí se mi draly slzy, ale zastavila jsem je. Držel se za tvář a vražedně mě sledoval. Ucouvla jsem.

,,Teď už se bojíš, co?" Udělal ke mně krok a pak další.

,,Olivere nech mě." Hlas už jsem neměla tak pevný. Nešlo o to, že bych se bála, že mi facku vrátí, ale o to, co provede na oplátku. Věděl spoustu věcí. Netušila jsem odkud, ale věděl.

,,A to jsem ani původně nepřišel ve zlym, díky tobě člověk rychle změní názor." Spíš vrčel než mluvil. 

,,Tak fajn, víš co? Řekni Trisovi, co chceš, on ti věřit nebude."

,,Co mi má říct?" Zhluboka jsem se nadechla. Teď už jsem se vážně bála.

,,Tady o naší malý Tině se povídá věcí..." Podívala jsem se na Olivera, ale potom jsem radši zrak přemístila na svoje boty.

,,Upřímně, já drbům nevěřim." Zasmál se Tris a přistoupil ke mně. Položil mi ruku na rameno a já zvedla pohled. Vypadalo to, jako by se ptal, jestli jsem v pohodě. A já najednou byla. I přes to, že tady můj úžasnej spolužák hodlal Trisovi vyklopit všechno, co věděl a nebylo toho málo.

,,Upřímně, těmhle budeš." 

,,Olivere dej si odchod." Tristan zněl naštvaně...Hodně. A najednou jsem to byla já, kdo položil svou ruku, na tu jeho na mém rameni a usmála se na něj s pokroucením hlavy.

,,Víš, že je do tebe ta blbka úplně zblázněná, že jo?" Zeptal se posměšně Oliver. Tris sebou trhl. Oliver se trefil. Udělal přesně tu největší chybu, jakou mohl. Urazil mě. A i když to se mnou ani nehlo, Tristan vypadal, že ho zabije. Doopravdy.

,, On to ví Olivere. Ví to, stejně jako všechno ostatní, nebo si myslíš, že se všechny ty klepy jemu jako zázrakem vyhnuly? Nech toho. Hele, mě už to neštve a tebe by taky nemělo. Stejně máš nový kamarády." A teď jsem se trefila já. Tohle přátelství bylo tak známý. Ti dva byli jako bráchové a Oliver to potom posral. Nikdo nevěděl jak...A poslední roky se ignorovali...doteď. A mě to konečně došlo...

,, Tys ho miloval!" Vyhrkla jsem. Oba dva se na mě podívali. Tris zmateně a Oliver...zmučeně. Měla jsem pravdu. Jasně, že ano. Vysvětlovalo to všechno. To, jak si mě zastavil týden před tím, jen aby mi řekl, že ví všechno a ať to vzdám. To jak se na mě naštvaně díval, ale na Trise nikdy. Spíš zklamaně.

,,Netušim, o čem mluvíš." Zamračil se Oliver. Ale tušil. Bylo mu to vidět na očích. ,,Víte co, kašlu na vás. Stejně musim na zápas." S tím odešel zpátky do jídelny. A nechal nás tu samotný.

Mě a Tristana. Mě a Tristana po naší první hádce....Sakra