Vůdce všech zkurvených démonů – Eren Jaeger. Proč mě to nenapadlo dřív? Bojoval na straně lidstva jako já a to jsem si o něm myslel, že on je zrovna ten nevinný, ale mýlil jsem se. Je ještě zkaženější než já.

Byl jsem jeden z archandělů Boha, který všem andělům velel nezasahovat do průběhu války mezi titány a lidstvem, ale já se na to nemohl jen tak dívat. Nemohl jsem přihlížet jako ostatní, takže jsem dobrovolně padl. Vyspal jsem se s člověkem a pak nastoupil jako kaprál do Průzkumné legie. Samozřejmě jsem všechny dosavadní andělské znalosti nepoztrácel, ale nikomu jsem o nich neřekl a k tomu, nikdo by mi nejspíš ani nevěřil. Také jsem kromě sněhové barvy svých křídel ztratil všechny svoje schopnosti, takže jsem teď existoval jako člověk, i když jsem pod uniformou legie schovávat černá křídla.

Už poprvé, když jsem viděl Erena, mi přišel podezřelý, ale bylo v něm něco... nevinného a kouzelného. Nemohl jsem ho přenechat někomu jinému, proto jsem si ho vzal na starost. U soudu jsem měl ideální příležitost zjistit, jestli náhodou není démon (už tenkrát jsem měl tušení, že je), ale nic se nestalo, tak jsem to zamítl, ale stejně jsem ho sledoval, jestli neprojevuje nějaké známky toho, že by byl démon.

A teď se to potvrdilo.

Po tom, co lidstvo zvítězilo ve válce proti titánům si Eren vzpomněl, kdo doopravdy je a na zemi zavládl totální chaos. V Nebeském království obvinili mě a já přísahal, že Erena zničím. Pak se budu moct vrátit na Nebesa. Pozoruhodná byla ale jedna věc – Bůh nic neříkal. Celou dobu mlčel.

Teď jsem se nacházel ve světě démonů – Erenově království. Tady musela být má křídla vidět, protože jsem sem konec konců patřil.

Šel jsem zakuklený do pláště, aby mě nikdo nepoznal, protože všichni démoni věděli jak vypadám a už dlouho. Mluvili o mně, jako bych je zradil, při tom jsem k nim nikdy nepatřil, jenže nikdo tento fakt nebral v úvahu. Nejvíc mě ale štvalo, jaký tu byl svinčík a odporný zápach. Musel jsem si plášť tisknout co nejblíž k nosu, abych ho necítil tak koncentrovaně, ale bylo mi to stejně na nic.

Vždycky jsem doufal, že jsem Erena aspoň donutil si k čistotě zvyknout, ale nejspíš jsem se mýlil. Nebo to spíš bylo tím, že tu dlouhou dobu nebyl?

V tu chvíli mi došlo, že se mu stále snažím vymyslet ospravedlnění, jako bych stále nechtěl uvěřit tomu, že on je ten bájný Lucifer, že on je králem démonů, diktátorem temna.

Dostal jsem se do jeho temného paláce a začal rozmýšlet, kde asi temný lord může být. Úroveň zabezpečení byla strašně slabá, takže kdokoli Erena mohl napadnout.

Eren nikdy nebyl typ, který by seděl zavřený v nějaké pracovně, takže mě napadalo jen jedno místo – zahrada nebo spíš něco-jako-zahrada, možná nějaký dvorek a také jsem ho tam našel. Legie ho aspoň naučila pravidelně trénovat a jeho tělo to značně ovlivnilo – jeho břicho bylo dokonale vypracované, nemluvně o hrudi a rukou, hýždích a... Svatý Bože na Nebesích, byl tak sexy!

Kurva! Levi! Idiote! Seber se! Jsi tu, abys ho zabil!

Vyšel jsem ze svého úkrytu a sundal si plášť. Eren to ale nepostřehl a tak jsem promluvil. Proč ale? Neměl jsem tušení.

„Oi, Eren."

Král démonů se otočil a mně teprve teď došlo, že nebyl ve své lidské podobě – oči měl černé s červenými duhovkami, uši protáhlé a ve vlasech se mu leskly rudé rohy, které vypadaly jako beraní. Připomínal mi jeho podobu titána.

 „Heichou?" V ústech se mu leskly bílé ostré zuby a když si uvědomil, že jsem to já, proměnil se do člověka – zase jsem před sebou viděl toho nevinného zelenookého hocha. V jeho obličeji se při tom zračilo překvapení a nechápavost. Nečekal, že přijdu, ale myslel jsem, že by to bylo logické.

Nebo možná nečekal, že jsem padlý anděl. To ho nejspíš překvapilo nejvíc.

„Co tu děláte?" zeptal se mě, jako by mu fakt nedocházelo, že jsem tu proto, abych ho zabil.

„Přestaň si hrát na svatouška, spratku," odsekl jsem chladně a nemilosrdně vytáhl čepele. Byla to jediná věc, kterou jsem mohl bojovat a už jsem si na ně dostatečně zvykl. Mohl jsem říct, že byly mojí nedílnou součástí.

„A-ale já vážně nevím –" Nestihl doříct větu, když jsem se ve vzduchu odrazil křídly a vylétl přímo na něj, s meči namířenými tak, aby rázem protkly jeho srdce. On ale stihl zareagovat a uskočil rychle stranou.

„Heichou, prosím, vysvětlete mi to!" zakřičel jako někdo, kdo vůbec nevěděl o co jde, ale stále se nebránil a nehodlal bojovat.

„Tady není co vysvětlovat!" Cítil jsem, jak mnou proudí čirá nenávist, ale srdce se mi málem zastavilo, když před mými čepeli tentokrát nechtěl uhýbat a jen zavřel oči, připravený na smrt. A já se ve vzduchu zastavil. A zadíval se na něj. „Proč to děláš?! Proč se nebráníš?!" vykřikl jsme na něj, zmatený, jako byl on před tím, a postavil jsem se na zem.

„Když mě chcete zabít, máte pro to důvod. Dostatečným důvodem už je to, že jste mě měl po válce s titány zabít, ale neudělal jste to. Nechal jste mě jít."

Bylo to podezřelé, až moc. Intuice mi říkala, že je nevinný, ale vždyť jsem viděl, co provedl! Vždyť jsem viděl, jak vraždil nevinné! A je to k tomu král démonů! Samozřejmě, že bude neuvěřitelně chytrý a bude mě chtít obelstít.

Moje ruce spočinuly na čepelích, které jsem pomalu vytáhl.

„Dovolte mi ale před smrtí vysvětlit, co se vlastně stalo," pronesl sebejistě a nespouštěl za mě své smaragdové oči.

„Mluv," řekl jsem nečekaně sám pro sebe, ale čepele jsem měl stále připravené v rukou, abych mu kdykoli mohl utnout hlavu, i když jen pomyšlení na to, že by se přede mnou válelo jeho bezduché tělo... Asi spáchám sebevraždu. Ne, vzpamatuj se, Ackermane!

„Můj otec mi smazal paměť a poslal mě do lidského světa, abych bojoval proti lidstvu ve formě titána, ale já nemohl. Od svého otce se liším a nechovám takovou nenávist vůči lidstvu jako on."

Cítil jsem, jak mi čepele pomalu klesají podél těla, jakoby vážily několik tun, při tom jsem ho ale poslouchal dál.

„Po skončení války s titány mi otec vrátil paměť a uvěznil mě tady. Vzal na sebe moji podobu titána a moc dobře jsem viděl, co způsobil." Náhle odvrátil zrak. Na jeho obličeji teď byla grimasa plná bolesti. „Zabil Mikasu... a Armina... všechny."

Nepotřeboval jsem slyšet víc. Byl upřímný a já to cítil celým svým srdcem. I kdyby to nebyla pravda, pochopil jsem, že jsem propadl lásce vůči němu a teď mi bylo jedno, že zůstanu padlým a že třeba i budu muset zůstat tady. Budu s ním.

„Věřím ti," pronesl jsem a sklopil jsem hlavu, protože jen já tu byl nejspíš vinen.

Chvíli jsme tam jen stáli naproti sobě a poslouchali hřmění, které v Pekle bylo zcela normální, než se Eren pohnul – otočil se.

„Promluvím si s Vyššími, aby vás zprostili viny a abyste se mohl vrátit zpátky na Nebesa."

Překvapeně jsem zamrkal. Nejen kvůli tomu, co řekl, ale také kvůli tomu, že jeho hlas zněl tak... smutně.

„Proč mluvíš tak smutně?" zeptal jsem se ho v naději, že mi dá upřímnou odpověď.

Otočil se a chvíli si mě jen prohlížel.

„Stejně mým slovům neuvěříte, protože jsem král temna, tak proč bych je měl vyřknout?"

Polkl jsem a udělal k němu krok, jako bych mu chtěl naznačit, že jsem ochotný mu vyjít vstříc.

„Protože ti stejně uvěřím. Už jsi mi dal dostatečně důvodů ti věřit." Celou dobu jsem jen pochyboval. Nechtěl jsem poslouchat svou pravou povahou – své zbylé andělské Já, které dokázalo poznat upřímnost, ale teď jsem se tomu otevřel a plně jsem Erenovi věřil. Konec konců, stejně to pořád byl ten malý spratek; štěně, které jsem měl na starost.

Eren také ke mně udělal krok. Už nás dělilo jen pár centimetrů a já cítil, že jsem byl napjatý.

„Miluju tě, archanděle Levi."

Na okamžik se mé srdce zastavilo, když to pronesl, ale nic neudělal. Vypadalo to, jako by se mě bál dotknout.

„A já tebe, temný lorde Erene." Abych mu ukázal svojí oddanost, položil jsem mu ruce na vypracované paže a přitiskl své hříšné rty na ty jeho. V další chvíli si mě už Eren tiskl k sobě a nedovoloval mi se ani na milimentr oddálit, než mě sám pustil.

„Promiňte, část mého démonického já – je netrpělivé, plné chtíče," pousmál se a bylo vidět, jak se ovládá, aby na mě doslova neskočil.

„Asi by bylo lepší, kdybychom se přesunuli někam, kde ho ovládat nemusíš."

V očích mu zajiskřilo a netrpělivě mě chytil za ruku, aby mě odvedl k sobě.

Dveře se za ním zavřeli, když jsem se začal svlékat. On byl ve výhodě – byl polonahý a tím ve mně probouzel ještě silnější vlny chtíče.

„Jste nádherný," zašeptal, když jsem na chvíli roztáhl křídla, abych si mohl urovnat černé peří, které už nejspíš navždy zůstane černé jako uhel.

Bez reakce jsem k němu došel, abych v ruce zmáčkl jeho erekci a s pohledem upřeným do jeho očí jsem pronesl:„Vidím, že to na tebe má vliv." Překvapilo mě, jak svůdně jsem to řekl. Přeci jen byl Eren nevinnější než já, i když tuto tezi jsem pak sám vyvrátil.

Povalil mě na postel a uviděl jsem, jak se mu v puse blýskají bílé ostré zuby, že vypadal jako upír. Jeho oči rázem zase zčernaly a smaragdové duhovky teď byly rudé jako rubíny.

„Nedrž to v sobě. Dělej se mnou co chceš," nařídil jsem mu, ochotný nést zodpovědnost za svá slova.

V ten moment mě Eren kousl do krku, vážně jako nějaký upír a já zavřískal sladkou bolestí. Bolestí, která byla plná euforie. Jeho ruce mi nemilosrdně roztáhly nohy a cítil jsem, jak se naše pulsující erekce třou o sebe v netrpělivosti.

Bylo ale vidět, že se Eren ještě ovládá, protože do mě hned a tvrdě nepronikl. Dal si na čas s přípravou a byl opatrný, když do mě postupně zavedl jeden, pak druhý a nakonec třetí prst. Do toho si ještě různorodě hrál s mým tělem – olizovat moje tvrdé bradavky, kousal je a kvůli jeho ostrým zubům jsem se z jeho kousání vzrušoval jen víc. Hladově mě líbal, šeptal mi do ucha a slastně ho okusoval, zároveň nenechával můj ztopořený penis bez povšimnutí a laskal ho – kroužil palcem po vlhké špičce mého žaludu, pohrával si s mými varlaty jako se dvěma míčky, zajížděl mi palcem pod předkožku a já div nevyvrcholil. On ale pokaždé cítil, když jsem se blížil k slastnému vrcholu a schválně toho nechával, což mě nutilo nespokojeně vzdychat, ale zároveň jsem věděl, že mé budoucí vyvrcholení bude bouřlivé.

Nakonec jsem netrpělivě povalil svého milence na záda.

„Teď je řada na tobě," zašeptal jsem mu u ucha a schválně ho nekousl. Celkově jsem nic nedělal, jen jsem mu chvíli seděl na podbřišku a cítil jsem, jak se mi jeho naběhlý penis tyčí do zad.

„Nemuč mě," zaprosil a já jen odfrkl.

„Tys mě tady celou dobu mučil." A než jsem stihl něco říct, namířil jsem si jeho penis ke svému připravenému na vniknutí otvoru a posadil jsem se na jeho chloubu s hlubokým povzdechem.

Začal jsem na něm jezdit a pokaždé když jsem ucítil, že chce vyvrcholit, nechal jsem jeho penis vyklouznout z mého otvoru a on tlumeně zanadával.

„Heichou, sakra, no tak... Nedělejte to horší pro nás oba."

Ještě chvíli jsem si ale takhle hrál, ale pak jsem už sám cítil, že toužím po vyvrcholení a my za nedlouho (jak jsem si myslel) bouřlivě vyvrcholili. Svalil jsem se vedle něj unaveně na postel a po chvíli jsem usnul. Poslední dny jsem nespal zrovna nejlíp, takže mě svět snů rychle přijal.

Udělal jsi dobře, synu. Někteří archandělé a andělé stále nepoznali to, co si přeji nejvíc aby poznali. Láska. Ta je tu nejdůležitější. Ty a Eren jste mezi všemi čisté duše. Oba jste nevinní ve všech směrech, takže spi, synu můj, a buď tam, kde je tvá láska. Já jsem s tebou vždy a všude ať jsi démon, padlý, člověk či anděl.

Ráno jsem se probudil z příjemného snu. Byl jsem si vědom toho, že ke mně promlouval Bůh, ovšem, nepamatoval jsem si, co mi přesně řekl, ale bylo to jedno – byl jsem s Erenem a to pro mě bylo nejdůležitější.

„Nechceš mi povědět, co se stalo s tvým otcem?" zeptal jsem se ho, když jsme za sebou měli už hodinové válení se v posteli.

„Zabil jsem ho," řekl klidně Eren, prohlížeje si má černá křídla. „Proto jsem teď přece král světa démonů a za to, co udělal, jsem ho nemohl nezabít."

Věděl jsem, že Eren by mu stejně za nic na světě neprominul vraždu svých přátel a, popravdě, byl jsem rád, že to udělal. Eren teď byl volný.

„Jsme oba plní svých vlastních démonů," pronesl jsem s povzdechem a nechal jsem si své pravé křídlo hladit horkýma rukama Erena.

„Při tom jsme ale oba nevinní," dodal a políbil mé jediné bílé pírko.