Počet slov:565
38 let/2.května 1998

,,Severusi, prosím..." zašeptala jsem a hypnotizovala bezvládné tělo Severuse Snapea. Jeho hrudník se nezvedal v pravidelném intervalu jako vždy, tmavé oči, do kterých jsem se tak ráda dívala, byly zavřené a už nikdy se neotevřou. A jeho ruce, které měl na rozdíl ode mě vždy teplé, byly najednou studené.

,,To mi nemůžeš udělat. No tak. Prosím! Nenechávej mě tu samotnou! Nezvládnu to tu bez tebe! Já tě miluji!" Proč jsem to vlastně říkala, když jsem věděla, že mě neuslyší? Že mi neodpoví? Pořád jsem doufala, že najednou otevře oči a řekne mi, že je všechno v pořádku. A nebo se probudím z hrozné noční můry.

Najednou se ve mně vzedmul obrovský vztek a nenávist k mému bratrovi. Jak mohl?! Teď už mi ani slzy netekly, jen mé srdce splašeně bilo. Toužila jsem po pomstě. Chtěla jsem pomstít Severuse, a jediná možnost je podílet se na smrti Pána Zla.

V jedné věci měl ale Tom pravdu. City nás oslabují. Zrovna teď jsem měla pocit, že už nikdy nebudu nic cítit. Připadala jsem si naprosto zlomeně.

Sedla jsem si k Severusovi blíže a položila mu dlaň na hruď. Vyčkávala jsem. Nic. Jeho srdce už prostě nebilo, žádný zázrak se nestal.

Opatrně jsem si položila jeho hlavu do klína. Měla jsem necelou hodinu. Vytáhla jsem kapesník a malým proudem vody ho namočila. Začala jsem mu otírat krev. Nagini mu nechutně prokousla hrdlo a já se otřásla znechucením.

,,Tohle sis nezasloužil," říkala jsem potichu a sledovala jeho nehybnou tvář, ,,sice ses někdy ke studentům choval hrozně, ale riskoval jsi svůj život... tak moc mě štve, že jsem se s tebou nebavila. Mohli jsme spolu strávit víc času. A já ti ani neřekla o svých citech... jsem tak zbabělá," popotáhla jsem. Pár mých slziček dopadlo na jeho tvář. Jemně jsem mu je setřela.

,,Co mám teď dělat?" špitla jsem. Nechtěla jsem odejít, ale musela jsem zjistit, kdo všechno přišel o život. Doufala jsem, že nikdo z našich, ale to bylo asi nemožné...

,,Promiň, Severusi," zašeptala jsem a sklonila tvář k němu. Políbila jsem ho na čelo a přejela jeho tvář smutným pohledem. ,,Děkuju, že jsi tu pro mě byl..." Opatrně jsem vstala. Přijde mi blbé ho tady nechat, ale co jiného teď mám udělat?

S povzdechem jsem se přeměnila do sovy a vyletěla ven z Chroptící chýše. Takhle to bude rychlejší, než kdybych šla pěšky.

Před hradem nikdo nebyl. Všichni byli jistě uvnitř, oplakávali své mrtvé a starali se o zraněné.

Mé kroky na schodech byly nezvykle hlasité. Bylo tu až mrtvolné ticho a já se snažila nemyslet na to, že by něčí mrtvé tělo mohlo být uvězněno pod těmi spadanými kameny.

Ve Velké síni bylo naopak rušno. Rodiny a přátelé se objímali, navzájem plakali nad svými zesnulými příbuznými. Ostatní si pomáhali, obvazovali si zranění a čistili si krvavé rány.

Připadala jsem si tu navíc. Jako bych sem zkrátka nepatřila. Až mě bude volat Pán Zla, tak se vrátím.

Nikde jsem neviděla Harryho. Spatřila jsem však Weasleyovy, kteří stáli v hloučku. Kdo zemřel?!

Rychle jsem přišla k nim. Rozestoupili se, abych měla volnou cestu, a já se svezla na kolena, když jsem spatřila mrtvého Remuse Lupina a Nymfadoru Tonksovou/Lupinovou.

Cítila jsem se, jako by to byla moje vina. Kéž bych na tajemství viteálů přišla dřív!

,,Remusi... Tonksová... je mi to tak moc líto. Váš malý Teddy..." vzlykla jsem. ,,Přežiju. A pomohu dobré straně vyhrát. A o Teddyho se postarám, kvůli vám, slibuju. Pro vaši památku..."

Mám kvůli vám výčitky!:D ale asi oprávněně, mno...😏😪