Počet slov:512
37 let/19.prosince 1997

Osamělá houpačka, osamělý kolotoč, osamělá klouzačka i prolézačka, osamělá Millie... počkat! Tamhle jsem já!

Skutečně. Stála jsem na špičkách a snažila se otevřít branku. Zúžila jsem oči a podívala se na sebe v dětské podobě. Za mnou běžela skupinka kluků.

,,Hele, to je Pembertová!" křikl jeden z nich a ostatní se zasmáli. ,,Ta hnusná Pembertová! Ani otevřít si nedokáže. Je to malej prcek!"

Jeden z nich do mě strčil a já dopadla na záda. Pak se rozeběhli pryč a nechali mě tam se slzami v očích sedět.

,,Tohle už se stalo," vydechla jsem. Byla jsem tak maličká, bezmocná Millie. Vrhla jsem na partu, která už byla o něco dál, nenávistný pohled. Tohle byla spíš vzpomínka než sen. Nejraději bych na ně použila crucio.

,,Kdybyste věděli," zavrčela jsem, ,,kdo já jsem!"

Dívala jsem se na sebe, jak otevírám branku a se vzlykotem si odcházím sednout na houpačku. Kraťounké vlásky po ramena jsem měla modré a pomalu jsem se nohama odrážela.

Branka zaskřípala - na hřiště vešla holčička v mém věku. Chtěla si jít sednout na houpačku, ale když mě spatřila, zaječela.

,,Zase ty! Ty zrůdo! Nechoď sem! Ty jsi nenormální a tohle hřiště není pro tebe!" Holčička se otočila a rychle odběhla pryč.

Smutně jsem sledovala sebe, malou Millie, jak pláču. Neměla jsem žádnou kamarádku, byla jsem sama. Nikdo se se mnou nechtěl bavit.

Přešla jsem blíž k malé Millie. Ubrečenýma očima se dívala do země a vlásky se jí chvěly v mírném větru. Nepoznávala jsem se. Tak moc jsem se změnila.

,,Vidíš, co všechno jsi nakonec dokázala, Millie," řekla jsem nahlas. Malá Millie mě ale nemohla slyšet. Povzdechla jsem si a zadívala se kolem sebe.

,,Severusi?"

Trhnutím jsem se probudila a odlepila víčka od sebe. Zprudka jsem dýchala. Proč se mi zdálo pro Merlina tohle?!

Setřela jsem si pot z čela. Teď už neusnu. Bezvadné.

Vstala jsem z postele a přešla do koupelny. Opláchla jsem si obličej a přivolala si své oblečení. Oblékla jsem se. Čas na noční procházku!

Tiše jsem vyšla na chodbu a zamkla. Bylo tu ticho a tma. Rozžehla jsem si hůlku a vydala se po schodech dolů. Otevřela jsem velkou bránu a vyšla ven.

Do tváří mě udeřil chladný vzduch a pod nohama mi křupal sníh. Byla celkem zima. Mé kroky směřovaly do Zapovězeného lesa, který byl za noci ještě strašidelnější než za dne.

Abych se cítila bezpečněji, proměnila jsem se v sovu a vznesla se k obloze. Kroužila jsem nad lesem a hledala malou mýtinku, na které bývali testrálové.

Když jsem ji našla, snesla jsem se níž. Zvláštní. Bylo tam snad celé stádo. Většina si pochutnávala na syrovém mase, pár z nich ale stálo blízko nějakého člověka.

Ještěže jsem byla ve své soví podobě. Kdo to asi tak může být?

Byla jsem zvědavá a taky trochu vyděšená. Hagrid to být nemůže, na to je osoba moc malá. To je zajímavé.

Měla bych se snést níž a zjistit, kdo to je. Co když mi ublíží?

Tiše jsem se snesla mezi stromy a posadila se na pařez. Zúžila jsem oči a snažila se rozpoznat osobu v plášti.

Mno, kdo myslíte, že to je?😅😅
Ukázala jsem vám kousek Milliina dětství, chudinka malá...😅😅
Mám být zlá a odhalit vám, kdo to je až zítra? Asi budu zlá...😂
Neplecha ukončena.
Thx, ILY❤
-Milka