Počet slov:557
36 let/27.dubna 1996

Probudila mě ostrá bolest hlavy a se zasténáním jsem se posadila. Proč mám na sobě hábit?! Hlavu jsem si opřela o dlaně a se zavřenýma očima zhluboka dýchala. Co se včera stalo? Nic moc si nepamatuju...

Zřejmě jsem do sebe naházela nemálo skleniček s alkoholem, to je mi jasné, jinak by mi nebylo tak strašně. Hlava mi doslova třeštila a žaludek mi dělal kotrmelce, až jsem se bála, že mi za chvíli jeho obsah vyskočí ven.

Znechuceně jsem se zašklebila. Musím si vzít lektvar, jinak mi bude pořád blbě a za chvíli se asi fakt pozvracím... Dneska nechci vidět žádné jídlo. Jen na to myslím, je mi ještě hůř.

Přešla jsem ke skříňce s lektvary a přidržovala jsem se stěny. Bezesný spánek, dokrvovací lektvar, veritasérum, kostirost... to tu sakra nemá lektvar na kocovinu?!

,,Hledáš tohle?" Prudce jsem se otočila za jeho hlasem, to ale nebyl moc dobrý nápad. Zatočila se mi hlava a žaludek mi poskočil. Zasténala jsem.

,,Jo, přesně to hledám," řekla jsem slabě.

,,Říkal jsem ti, že nemáš pít, jenže ty jsi měla svou hlavu. Jako vždy." Bylo mi jasné, že protáčí očima. Já ty své měla zatím zavřené.

,,Tak už mi ten lektvar dej," zasténala jsem, ,,prosím."

,,Měla jsi mě včera poslechnout. Ale dám ti ho, protože opravdu nestojím o to, aby se obsah tvého žaludku objevil na mém koberci." Něco bych mu odsekla, kdybych nebyla v tak kritické situaci. Hah.

,,Ty jsi zase milej," protočila jsem očima a hodila do sebe lektvar. Pak jsem si opět lehla na postel a chytila se za hlavu.

,,Kolik jsem toho včera vypila?"

,,Hodně."

,,A to je kolik?"

,,Takových deset určitě..."

Proboha. Posadila jsem se a přitiskla si polštář k břichu. ,,A... říkala jsem něco?"

,,Říkala jsi spoustu věcí. Jednu zajímavější než druhou."

Takže to bylo jistě něco trapného... ,,Například?"

,,Hm, například to, že Umbridgeová je růžová ježibaba a že nechceš, aby si tě upekla." Zrudla jsem. U samotného Merlina...to jsem musela být hodně zřízená.

,,Uhm. Ještě něco?" pípla jsem.

,,Jistě. Například jsi mi řekla, že mě miluješ a chtěla jsi, abych tě políbil." Počkat. Cože?! To jsem vážně řekla?! Ne... Polkla jsem.

,,Ale to jsi mluvila jen z opilosti, že? Nemyslela jsi to vážně?" Cítila jsem, že se na mě dívá, a tak jsem se dívala všude jinde, než na něj. Co na to mám jako říct?

,,Mhm, jo, jasně. Mluvila jsem z opilosti... jen z opilosti... samé nesmysly..." zamumlala jsem a sklopila pohled. Nemůžu mu to říct. Ale jemu samotnému by to mohlo dojít.

Značně se mu... ulevilo? Asi nemá s opilostí takové zkušenosti. Copak mu nedochází, že opilí lidé mluví částečně pravdu? Ale já jsem určitě ten malinký zbyteček lidí, kteří pravdu při opilosti nemluví...

,,Jen tak mimochodem, za tu dobu, co jsi byla pryč, jsem měl s Potterem nitrobranu. A už nikdy ho jí učit nebudu," zavrčel.

,,Co se stalo?" nadzvedla jsem obočí a s úlevou zaznamenala, že lektvar pomáhá.

,,Měl jsem jako normálně vzpomínky v myslánce, když za mnou přišel Draco, a tak jsem musel odejít. Potterova zvědavost se samozřejmě ukázala a jeho nenapadlo nic jiného, než si prohlédnout mé vzpomínky."

Zalapala jsem po dechu. ,,A kterou vzpomínku viděl?"

Severus sklopil pohled a zavřel oči. ,,Tu ve které... ve které Lily říkám, že... že je... ty víš co."

Dobře jsem věděla, kterou vzpomínku myslí. Vždyť já sama jí byla součástí!