Počet slov:541
37 let/19.prosince 1997

Jeden z testrálů se na mě otočil a zafrkal. Pomalým krokem přešel ke mně, kladl svá kopyta do běloučkého sněhu, až to křupalo. Zvědavě si mě prohlížel.

Zamávala jsem křídly, abych vzlétla, a usadila se mladému testrálovi na zádech. Natočil ke mně svou hlavu, já se však dívala na osobu, kterou jsem teď dokázala rozpoznat.

Byl to Severus.

Přeměnila jsem se do své lidské podoby a zůstala i nadále sedět na hřbetě majestátního zvířete. Zahrabal kopytem a zafrkal.

,,Hodný," zašeptala jsem a jemně ho poplácala po hřbetě. Čekala jsem, než si mě Severus všimne, u něj však ale stáli dva testrálové (každý z jedné strany) a nechávali se hladit po hlavě.

Nevím, jak dlouho jsem na hřbetě zajímavého lichokopytníka seděla, bylo ale neobvyklé sledovat Severuse s testrály.

,,Říkal jsem si, že to budeš ty," promluvil nakonec, svůj zrak však ke mně nestočil.

,,Poznal jsi mě?"

,,Ano. Seděla jsi tamhle na tom pařezu. Ve své soví podobě."

Pousmála jsem se. ,,Co tady děláš?"

,,A co tady děláš ty?"

,,Já jsem se ptala první. Ale dobrá, měla jsem noční můru. Tedy, byla to spíš vzpomínka. Rozhodla jsem se, že se půjdu provětrat."

,,A tak jsi zamířila k testrálům?"

,,Byla jsem zde docela často. Vím, že mi nemohou odpovědět, ale stejně mám pocit, že mi rozumí."

,,Párkrát jsem tě tu viděl."

Cože?!?!

,,Tys tu byl?" vydechla jsem a byla ráda, že je tma, jelikož jsem zrudla. Co všechno asi slyšel? Testrálům jsem se dost vyzpovídala...

,,Ano, byl. Nejsi jediná, kdo sem chodí." Sklopila jsem pohled k zemi. Páni. Ten sníh je tak krásně bílý...

,,Millie."

,,Ano?" špitla jsem.

,,Pořád mě hodláš ignorovat?"

Zaváhala jsem a povzdechla si. Mezi prsty levé ruky jsem sevřela konečky svých vlasů a upřeně je sledovala. Namotala jsem si pramínek vlasů na prst a mezitím přemýšlela.

,,Já nevím, Severusi," řekla jsem váhavě směrem k černovlasému muži. ,,Víš, jak je tohle těžké? Odpustit někomu?"

Odpouštěj... ale nezapomínej!

Zamračila jsem se. Odpouštěj, ale nezapomínej? Takže mu mám odpustit, ale stále brát na vědomí to, co udělal?

,,Severusi... proč jsi to udělal?" zašeptala jsem nakonec. Zadumaně mě a testrála sledoval. Seskočila jsem ze hřbetu onoho zvířete a přešla k jeho hlavě. Pohladila jsem ho po ní a přitulila se k jeho teplému krku.

,,Musel jsem."

,,Ne, nemusel. Každý má přece na výběr."

,,Řekl bych ti všechno, od začátku do konce, ale nevím, zda mohu."

,,Kolik lidí to ví?"

,,Pouze já a Brumbál." Aha. Tak to asi bylo hodně tajné. ,,Prosím, Millie."

Zavřela jsem oči. Co mám proboha udělat? Mé srdce řve odpusť mu, hlava srdci však odporuje... mám se řídit srdcem, nebo hlavou?

Testrál se ke mně více přitulil a zafrkal. Kéž by mi tak mohl pomoct...

Miluješ ho... nechceš o něj přeci znovu přijít, když si ho k sobě můžeš opět připoutat...

Otevřela jsem oči. Dobrá. Budu se řídit srdcem. Snad toho rozhodnutí nebudu litovat.

,,Dobře. Až si budeš jistý, zda mi to můžeš říct, tak mi to říct přijď," řekla jsem a on přikývl.

Pustila jsem testrálovu hlavu a chystala se odejít, ale zarazila mě jeho ruka na mém předloktí. Otočila jsem se k němu čelem a zeširoka se usmála.

,,Vidíš, málem bych na něco zapomněla." Vrhla jsem se mu kolem krku a do ucha mu zašeptala dvě slůvka: ,,Odpouštím ti."

A teď už chci vážně tu čokoládu, protože za tohle si jí zasloužím!:D
Přemýšlela jsem, jestli kapitolu vydat už dnes, nebo vás nechat přečkat do zítřka, ale překecali jste mě:'D
Přežijte pondělí:(
Btw.tady vám dávám bonusek chatu s Katy:'DD řekla bych, že se tomu říká karma:'DDD

Neplecha ukončena.
Thx, ILY❤
-Milka