Počet slov:503
36 let/20.října 1996

Podupávala jsem nohou a v rytmu klepala nehty o desku stolu. Nejistě jsem sledovala Nagini, která mě pozorovala a tu a tam zasyčela. Byla jsem tu sama, jen s Pánem Zla.

,,Jsi nějaká netrpělivá. Nebo se snad něco stalo?" zeptal se klidným hlasem Tom.

,,Ne, vůbec nic," odsekla jsem a on se na mě otočil. Červené oči mě propalovaly.

,,Nechci od tebe slýchat tenhle tón, jasné?!"

Sklopila jsem pohled. ,,Ano, můj pane."

,,Dobrá. Stalo se něco?" jeho tón hlasu byl najednou smířlivější. Překvapeně jsem zvedla hlavu. Nechápu ty jeho nálady.

,,Všechno je... zvláštní," vydechla jsem a on se zamračil.

,,Zvláštní? Jistěže, máš teď jiný život než předtím. Jsme... rodina." Ne, Tome, my nejsme rodina. Jen oba prahneme po moci, po pomstě a občas spolu prohodíme pár vět. My nejsme rodina.

,,Nás dva spojuje moc. A to je to nejdůležitější," pokračoval. Moc... tak sladká. Tak nebezpečná.

,,To já vím. Ale to už mi zvláštní nepřijde."

,,A co je tedy zvláštní?"

,,Jsem... zmatená. Nechápu své pocity, myšlenky..." odpověděla jsem váhavě. Nevěděla jsem, proč mu to říkám, ale cítila jsem mezi námi to sourozenecké pouto...

,,Pocity? Jak můžeš být zmatená ze svých pocitů? Cožpak nechápeš jednoduchou radost z mučení? Nenávist k odpůrcům?" nechápavě a zamračeně mě sledoval. ,,To jsou jednoduché věci!"

,,Já vím! Tyhle pocity chápu a vítám je! Ale... ty to nechápeš!" vybuchla jsem a vstala ze židle.

,,Nechápu?!" rozzuřil se a Nagini hlasitě zasyčela.

,,Dobrá, omlouvám se," zamumlala jsem a opřela se o zeď. ,,Jen... mám noční můry-"

,,Noční můry mají i dvouletá mimina a nechodí si stěžovat Pánovi Zla!"

,,Ale tyhle jsou až moc živé! Azkaban..." zašeptala jsem.

,,S tím ti já nemohu pomoct."

,,Já vím. Ale ty pocity..."

,,Nemluv pořád o pocitech! Je to- počkej..." zřejmě mu to došlo. ,,Nechceš mi říct, že... že cítíš lásku?!"

Zavřela jsem oči. Co mu mám říct? Pravdu nebo lež?

,,Ne... jen... cítila jsem strach," zalhala jsem. Viditelně se mu ulevilo.

,,Nesmíš se zamilovat, jasné? A se strachem si poradíš. Jsi smrtijedka a moje sestra. A teď bychom už mohli zahájit smrtijedskou schůzi!"

Do pár minut už všichni smrtijedi seděli u dlouhého stolu a poslouchali řeč Pána Zla. Řekl nám, že v brzké době se bude snažit zmocnit se ministerstva. Já však byla myšlenkami jinde.

Hleděla jsem na svou ruku, kterou jsem měla položenou na stehně. Druhá dlaň svírala nadloktí a já sledovala, jak se mé nehty do ní pomalu zarývají.

Přivřela jsem oči. Co to se mnou je? Prahnu po moci a chci všechny zničit, pak jsem najednou na straně dobra a stojím proti němu. Nechápu to. Nechápu nic.

Ucítila jsem jemný dotyk na ruce. Bylo mi jasné, že je to Severus. Pousmála jsem se a cítila, jak mi o něco rychleji buší srdce.

Vzhlédla jsem a setkala se s pohledem Bellatrix. Byl plný nenávisti a já věděla, že prahne po tom, aby se mi pomstila.

Chtěla jsem odejít. Chtěla jsem odejít z této nesmyslné schůze, na které nevnímám jediné slovo. Avšak dopřát Bellatrix tu radost? To ať se radši znovu octnu v Azkabanu!

Jelikož jsem teď pryč, kapitola bude jedna denně:)
V pátek odpoledne se vracím, takže přejdu možná zase ke dvěma kapitolám:D
Neplecha ukončena.
Thx, ILY❤
-Milka