„Můžete jít," řekl Voldemort a pokynul rukou Rosierovi, Lestrangeovi, Rookwoodovi a Carrowovi – všichni čtyři se jeden po druhém uklonili a neslyšně opustili místnost. Pán Zla chvíli vyčkal, jako by si chtěl být skutečně jistý, že odešli a oni s Dolohovem osaměli, a teprve pak na mladého vousatého muže upřel své chladné rudé oči. „Vezmi ji," přikázal mu a pohledem zabloudil ke svému zajatci, „a pojď sem za mnou." Antonin jej poslechl, uchopil Millie do náruče a přešel k Temnému pánovi. Ten jej pevným stiskem uchopil za rameno a v dalším okamžiku se s nimi přemístil pryč, přímo před rozpadlé a osamělé sídlo, jež skoro splývalo s okolní temnotou. Nesvítilo se v jediném okně, ale lord Voldemort vykročil pevným krokem vpřed, cosi zamumlal a švihl hůlkou – když jej Antonin následoval, měl pocit, jako kdyby jej v jednom okamžiku polili ledovou vodou; patrně prošli jakousi kouzelnou bariérou. Skutečně – v dalším okamžiku si mohl všimnout, že se sídlo jakoby zázrakem opravilo, poněvadž se nikde nenacházely žádné ruiny, probořené zdi či rozbitá okna.

Voldemort po celou cestu nepromluvil. Jeho kroky byly neslyšné, pouze za ním tiše šustil jeho dlouhý temný plášť. Kouzlem otevřel dveře a v dalším okamžiku se v chodbě samy od sebe rozsvítily lampy. Temný pán se ale nevydal k hlavní místnosti, jak bývalo jeho zvykem, ale místo toho se obrátil ke schodišti, jež vedlo dolů do vlhkého a tmavého sklepení.

„Pověz mi, Dolohove," oslovil konečně Antonina, když začali pomalu scházet schody, přičemž jim na cestu svítila Voldemortova hůlka, „kde jste dnes večer nechali Notta? Měl přeci přijít s vámi."

Antonin Dolohov neodpověděl hned. Byl to chytrý a bystrý muž – bylo mu jasné, že pokud svému Pánovi nedá nějaký rozumný důvod, kvůli kterému se Oliver dnes nemohl dostavit, bude Notta čekat krutý trest. Pán Zla od nich vyžadoval disciplínu, loajalitu, dochvilnost – na jeho zavolání se museli dostavit za každou cenu. Ale zároveň taky věděl, že Pánovi Zla se nelže. Takže – měl by chránit přítele, – opravdu to byl po dnešním večeru ještě jeho přítel? rýpla si jedna jeho část – anebo jej nechat, aby si snědl, co si nadrobil?

Nakonec se přece rozhodl – koneckonců, musel.

„Odpusťte mi, můj pane," začal oddaně kajícným hlasem, jenž by mohl Temného pána alespoň trochu obměkčit, „zapomněl jsem vám o tom říct. Seznámil jsem Notta se svou mladší sestrou a zdá se, že v sobě velmi rychle našli zalíbení. Upřímně bych se nedivil, kdyby do pár týdnů oznámili své zasnoubení." Ta slova mu vůbec nešla na jazyk, tížila a probouzela v něm hněv, ale dal do nich veškerou přesvědčivost, které byl schopen. „Jistě tušíte, že moje sestra plně sympatizuje s vašimi názory, a jsem si jist, že s Nottem budou nadmíru připraveni," polkl a zhluboka se nadechl, jako by se nejprve potřeboval trochu uklidnit, než daná slova vyřkne nahlas, „dát vám novou generaci smrtijedů. Řekl bych," odkašlal si, „že je k tomu více či méně podnítila Luciusova svatba."

Zdálo se, že Voldemort chvíli přemýšlí o jeho slovech, a teprve po nějaké době odvětil: „Pokud je tomu tak... oba dva mají mé požehnání. Sňatky mezi čistokrevnými kouzelníky nejsou jen tradicí, jsou nutností, a jsou klíčem k budoucnosti našeho světa. Je naší povinností udržovat kouzelnickou krev čistou a nezkaženou. Měli by se tedy vzít co nejdříve."

Dolohov zaťal čelist a mezi zuby zaskřípal: „Zajisté, můj pane. Spolehněte se, zařídím to. Jsem si jist, že z nich bude okouzlující pár." Až se mu Nott dostane pod ruku, stáhne jej z kůže. Dnes večer mu Antonin prokázal takovou službu, že ji bude těžko a dlouho splácet.

Voldemort spokojeně přikývl. „Dobrá. Ale vyřiď Nottovi, že s ním chci mluvit. Jeho jednání ve jménu čisté krve sice je chvályhodné, ale není to důležitější než můj příkaz."

„Samozřejmě, můj pane."

„Polož ji sem," přikázal mu jasným hlasem, když se konečně zastavil před celou, jež se nacházela skoro až na konci studené chodby. Antonin kopl do mříží, které se s hlasitým zavrzáním otevřely, a položil dívku na ledovou zem. „Dobrá. Můžeš jít."

„Děkuji, můj pane," zamumlal Dolohov úlisně a poklonil se. Voldemort zůstal stát na svém místě, ani se nepohnul, vypadal jako živá a tajuplná socha. Dolohovovy kroky za nějakou dobu odezněly a Temný pán na chvíli zavřel oči, jako kdyby v duchu počítal. Bledými vyzáblými prsty přejížděl po své hůlce a o něčem hluboce rozmýšlel. Když si byl jist, že je smrtijed skutečně mimo hranice tohoto sídla, zase oči otevřel a pomalým, rozvážným krokem vstoupil do cely.

Zamyšleně si nehybné děvče prohlížel. Co na ní bylo zvláštního? Patrně nic, byla to nejspíš jen další zvědavá čmuchalka, která si chtěla dokázat, že se nebojí postavit se Pánovi Zla a jeho smrtijedům. Ušklíbl se. Byla docela obyčejná, nebylo na ní vůbec nic výjimečného. S takovými se setkal už tolikrát... a všichni dopadli stejně. Zaplatili životem za svou zvědavost, troufalost a nebetyčnou aroganci. Lord Voldemort uměl odvahu a kuráž ocenit, ale na drzém odposlouchávání nebylo odvážného naprosto nic.

Přemýšlel, co s ní udělá. Mohl by ji zabít, rychle a bezbolestně – ale to mohl už v momentě, kdy ji přenesli přes práh a položili mu ji k nohám. Ne, nezabije ji, ještě ne, a určitě ne rychle. Za své činy si musíme nést následky, to je věc, kterou si musí uvědomit každý. Prozatím si ji tu nechá – když se s ní nepobaví on, jeho smrtijedi zajisté určitě. Po tváři se mu rozlil krutý úsměšek. Alespoň ji před smrtí naučí dobrému vychování.

Přejel ji pohrdavým pohledem. Na chvíli jej napadlo, zda se nemůže jednat o členku Fénixova řádu, – v takovém případě by bylo její mučení a následné zabití nezbytností, kterou je třeba vykonat – ale zatímco si ji prohlížel, uvědomil si, že je na to příliš mladá a nezkušená. Byla drobná, nevýrazná – jediné, co na ní člověka upoutalo, byly její ohnivě rudé vlasy – a vypadala, jako kdyby sotva dokončila své vzdělání v Bradavicích. Příliš brzy na to, aby se stala další Brumbálovou loutkou – a ten, koneckonců, pokud jej chtěl někdy porazit, pomyslel si posměšně, potřeboval ostřílené bystrozory, silné muže, zkušené kouzelníky. Zdatných a výjimečných žen bylo velmi málo, jemu oddaná Bellatrix Lestrangeová byla vzácnou výjimkou.

Byla jedním z jeho nejvěrnějších, nejspolehlivějších a nejsnaživějších smrtijedů – jakožto žena si v převážně mužské společnosti musela své vysoké postavení vydobýt. Nikdy neponechala nic náhodě, vyplnila každý úkol, byla pečlivá a krvežíznivá. Plně se ztotožňovala s jeho názory, byla jim oddaná a fanaticky je prosazovala již od raných let. Čistokrevní kouzelníci byli ti, kteří měli právo vládnout a rozhodovat, kterým po právu náležela magie, již jim kradli krvezrádci i mudlovští šmejdi, jimiž hluboce opovrhovala. Kdykoliv se naskytla příležitost, mučila je krutě, nelítostně a dlouho. Voldemortovi se vždycky líbila její krvežíznivost a vášnivost, touha po spravedlnosti a hlad po moci. S dlouhými, nepoddajnými kudrnami, jež jí divoce vlály ve větru, zatímco se při boji obratně oháněla svou hůlkou, s hříšnou elegancí, jež byla vepsána v každém jejím pohybu, dmoucími se bujnými ňadry a planoucíma černýma očima vypadala jako bohyně smrti, Morrigan.

Tohle dítě, pomyslel si s úšklebkem při pohledu na Millie, se jeho nejoddanější bojovnici nemohlo ani trochu rovnat. Ale přesto... S povzdechem, jako by toho snad litoval, pozvedl hůlku, namířil ji na bezbrannou dívku a v dalším okamžiku se bez sebemenší formy odporu ponořil do hlubin její mysli.

─── ･ ｡ﾟ☆: .☽ . :☆ﾟ. ───

Když se Dolohov konečně vrátil zpátky do sídla Malfoy manoru, kde stále ještě probíhaly bujaré oslavy, skoro už svítalo. V mysli si přehrával poslední rozhovor s Pánem Zla a při pomyšlení na Olivera Notta, jeho takzvaného přítele, - protože se nyní jako jeho přítel rozhodně nechoval, když nerespektoval jeho výslovné přání, které se týkalo jeho sestry Niny – se v něm rozhořel plamen vzteku. Vpochodoval tedy dovnitř, odhodlán Notta, který se bude jistojistě nacházet v blízkosti nevinné a naivní Niny, najít, a pěkně mu od plic říct, co si o něm myslí. A také to, co je třeba udělat, co on musí udělat, pokud nechce na vlastní kůži pocítit vztek Pána Zla.

Byl přesvědčený, že budou oba dva v hlavním sále, kde někteří hosté stále ještě tančili, ale bylo jich opravdu pomálu. Antonin stál zamračeně mezi dveřmi a pozorně se rozhlížel po místnosti. Zamračil se ještě víc, protože Ninu ani Olivera nikde neviděl. Což se mu vůbec nelíbilo. Tiše si pro sebe zaryčel, stiskl ruce v pěst a pro Nottovo dobro doufal, že se s jeho sestrou stále nacházejí v sídle Malfoyových a ne někde, kdekoliv, jinde.

Otočil se tedy na patě, odhodlán je najít, i kdyby měl proslídit celý manor od sklepa až po půdu. Vztek mu koloval žilami, Antonin se jím přímo dusil, zatemňoval mu mozek i racionální úsudek. Rozbouřená a po odplatě toužící mysl mu radila, aby Notta co nejrychleji našel a pak ho zabil. Merlin ví, co jeho hloupoučké sestřičce nakukal, jen aby si ji obmotal kolem prstu. Dolohov věděl, že Oliver si děvčata vždycky dokázal získat, podmanit. Ale cožpak jich neměl už dost? Nemohl si vybírat mezi desítkami? Tak proč, proboha proč, se musel zaměřit zrovna na jeho sestru?

Ztuhnul a okamžitě se zastavil, když k němu dolehl hlasitý a známý smích. Nina, problesklo mu hlavou a zuřivě zaskřípal zuby. No samozřejmě. Dokonale ji okouzlil a pomotal jí hlavu. Měl vztek na oba dva – na Olivera, který měl být rozumný a jeho sestře se vyhnout velkým obloukem, a ne s ní nezávazně flirtovat – Dolohov věděl, že všechno to, co jí řekl, rozhodně nemyslel vážně; i na Ninu, že se chovala jako pitomá husička a laciná koketa a nechala se zblbnout prvním mužem, který jí projevil svou náklonnost – a ještě navíc falešnou.

Antonin přesně věděl, jaký bude – tedy, jaký by spíš byl – následující scénář. Byl totiž pokaždé naprosto stejný, vytržený jak z nějakého pitomého a naivního románu pro ještě naivnější ženské. Začalo to sladkými řečičkami, které v dané oběti – tedy Nině – vzbudily pocit, že je jeho jediná na světě, a že se do něho vlastně zamilovala a on se samozřejmě zamiloval do ní. Vždycky si každé děvče obmotal kolem prstu tak, že by pro něj udělaly naprosto cokoliv. Když měly štěstí, byly dostatečně přitažlivé a zábavné, omrzely jej až po pár týdnech, kdy s nimi beze slova přerušil veškerý kontakt a ponechal je zmatené, osamělé a zrazené, jen se svým zlomeným srdcem. Ty, které tolik štěstí neměly, - ačkoliv, možná to byl jen úhel pohledu, protože pokud jejich známost trvala pouhých pár hodin, tak si k němu příliš hluboký vztah nestihly vytvořit, a to tím pádem znamenalo méně trápení – o jeho blízkost přišly hned po společně strávené noci – druhý den ráno totiž beze stopy, bez jediného vzkazu, zmizel a probudil v dané slečně pocit, zda nebyl jen výplodem její fantazie, bájnou postavou, nedosažitelným snem.

Tak do které z těchto dvou skupin bude patřit Nina?

Ani do jedné, odpověděl si vzápětí pevným hlasem, protože Oliver Nott si ponese následky za své činy a ožení se s ní, ať se mu to líbí nebo ne. Vzbudil v jeho sestře naděje a představy, a tak mu nezbývá nic jiného než ty představy proměnit v realitu. Nina kvůli nějakému chlapovi trpět nebude. Antonin sice z představy, že se jeho bratrem stane namyšlený hejsek, co se otočí za každou ženskou, příliš nadšený nebyl, ale slíbil si, že ty jeho zálety skončí hned, co Ninu požádá o ruku. O to se postará.

„Dáš si ještě skleničku?" dolehl k němu Oliverův medový hlas. V Antoninovi se zase začala vařit krev, ale donutil se ke klidu a zhluboka se nadechl, aby se okamžitě nevydal k balkonu a z Notta nevymlátil duši. Nesmí udělat žádnou hloupost. Nesmí rozrušit Ninu. Jen klid. Nechce přece, aby mu při zásnubách a zásnubním večírku zdobil tvář přinejmenším pořádný monokl. To by působilo značně podezřele.

„Ráda!"

„Tak tu na mě počkej, ty moje čarokrásná, hned jsem zpátky... ne že mi někam utečeš!" škádlil ji a Nina se koketně zachichotala. Antonin v kapse svíral svou hůlku tak pevně, až se skoro bál, že ji rozlomí. Skryl se za roh, ani nedutal a čekal, až se před ním vynoří Oliver. Kroky se rychle přibližovaly... ještě chvíli... kousíček...

Popadl tmavovlasého mladíka za paži, hůlku mu přiložil ke krku a syknul mu do ucha: „Opovaž se jen ceknout. Teď si spolu hezky promluvíme jako chlap s chlapem." Nott tiše vzdychl, ale poslechl ho, a oba dva zapadli do jakéhosi nevelkého a zaprášeného kumbálu.

„Věděl jsem, že je jen otázka času, než si mě najdeš," promluvil Ninin nápadník klidně, jakmile za sebou zavřeli dveře. Antonin div nevyletěl z kůže. Tón jeho hlasu jej vytočil doběla. Jak je možné, že je takhle klidný?!

„Co si sakra myslíš, že děláš, Notte?!"

„Uhm – no, mám takový pocit, že jsem s tebou zavřený v nějaké vzrušující komůrce a konverzuju s tebou o –" Nott zalapal po dechu a hlava se mu odklonila na stranu, když jej Antonin, který už ten jeho arogantní tón nemohl poslouchat, silně udeřil pěstí do obličeje. Oliver se na svého dlouholetého přítele nevěřícně podíval a rukou se držel za nos, z nějž mu crčela krev. „Co to mělo znamenat? Přeskočilo ti?!"

„Jestli mi přeskočilo?! Neměl bych se na tohle ptát spíš já tebe?!" vyprskl rozzuřeně a z očí mu šlehaly blesky. „Co si jako myslíš, že děláš? Přemýšlels vůbec? Motáš hlavu mojí sestře – zrovna mojí sestře, která je ještě nezkušená a očividně úplně pitomá, když se –"

„Hele!" ohradil se Nott, ale Dolohov jej nepustil ke slovu.

„- tahá s někým takovým, jako seš ty. Máš tady desítky různejch holek a musel jsi zblbnout zrovna Ninu, i když jsem vás výslovně žádal o to, abyste se od ní drželi dál?!" vyštěkl.

Oliver se ušklíbl. „Co si jako myslíš ty? Že o ní budeš rozhodovat? Je to její život, a ona je, do prdele, dospělá. Rozhoduje se sama, může si dělat, co chce, může se stýkat, s kým chce, a ty nemáš právo jí do toho mluvit!"

„Je to moje sestra!"

„No a co! To ti pořád nedává žádný právo o ní – a místo ní – rozhodovat! Chováš se k ní, jak kdyby byla nesvéprávná!"

„Ty se k ní nechováš o moc líp! Co s ní hodláš dělat, hm? Vyspíš se s ní? Párkrát, než tě omrzí, a pak ji odkopneš jako kus hadru? Jako všechny ostatní ženský, který tu byly před ní?! Čarokrásná!" pitvořil se, opakuje po něm, jak jeho sestru oslovil. „Muselo ti být jasný, že ti hned podlehne. Proč si hraješ s city mojí sestry? Proč se kolem ní vůbec motáš, když s ní nemáš žádný vážnější úmysly?"

„A jak to můžeš vědět!" zavrčel Nott, jemuž z nosu stále crčela krev, a ve spodním rtu, do něhož se předtím kousl, mu bolestivě pulsovalo. Na jazyku cítil kovovou pachuť krve.

„Dobře." Zdálo se, že se Antonin konečně uklidnil, tedy alespoň jeho hlas už zněl trochu vyrovnaněji. „Tak mi tedy řekni – máš?"

Oliver chvíli mlčel. Do dlaně mu kapala horká krev, ticho mezi nimi bylo ohlušující, ve vzduchu se vznášelo napětí. Moc dobře věděl, co chce Antonin slyšet. Že se k jeho sestře bude chovat jinak než k těm ostatním. Jenže on takový zkrátka nebyl. Neuměl to. Netoužil po vztahu, nechtěl se vázat, chtěl si užívat života a všech jeho slastí, které nabízel. A nechtěl se jich ještě vzdát.

„Ne," přiznal se mu nakonec tiše. „Ona – líbila se mi. A vlastně se mi líbila i představa toho, jak tě škádlím, jak si Ninu získávám i proti tvé vůli. Stála tam tak sama. Vypadala jako laň zahnaná do kouta. Chtěla se prostě bavit, a nikdo se s ní neodvážil zapříst rozhovor. Chápu proč." Ukázal na svůj rozbitý nos a zakřenil se, což v něm vyvolalo další vlnu bolesti. Potichu zasténal. „Zakázaný ovoce chutná nejlíp, ne? A ty víš, že jsem trochu sebevrah, a takovejhle hazard mě baví."

Antonin ho pozoroval a zjevně přemýšlel nad tím, co mu všechno řekl. Pak rukou zašmátral v kapse, z níž následně vytáhl sněhově bílý kapesník. Podal mu ho. „Vezmi si to, ty idiote," zamručel a pak mu hůlkou namířil na nos. „Episkey," pronesl vzápětí zaklínadlo. Ozvalo se křupnutí i Nottovo syknutí, ale nos už měl zase v pořádku.

„Díky," zahučel Oliver a začal si otírat krev.

Dolohov spustil ruce podél boků a polkl. „Pán Zla chtěl vědět, kde jsi." Tmavovlasý mladík ztuhl. „Zeptal se mě na to. Věděl jsem, že jsi s Ninou... a taky jsem věděl, že by tě čekal trest, pokud bych mu neřekl nějaký rozumný důvod, proč ses nedostavil."

Oliver vypadal, jako kdyby zkameněl. „Co jsi mu teda řekl?" ptal se opatrně.

Nadechl se. „Pravdu. Že jsi s Ninou. Že jeden druhého máte rádi. Požehnal vám. A já ti gratuluji k tvému zasnoubení s mou sestrou. Budeme rodina," oznámil mu stroze a pak uhnul pohledem. Nott na něj zíral a vypadalo to, že poprvé v životě není schopen jediného slova.

„Prosím?" zachraptěl konečně po nějaké chvíli, jako kdyby nevěřil svým uším.

„Slyšel jsi. Požádáš Ninu o ruku. Zasnoubíte se. Potom se vezmete. Budete mít děti, které se v dospělosti přidají k Pánovi Zla. Všichni si musíme nést následky svých činů. Zařídíš, aby byla Nina ta nešťastnější ženská na světě, je ti to jasné?" řekl ledově klidným hlasem, jenž ale nepřipouštěl žádné námitky. „A teď pojď. Vrátíme se za ní a všechno jí to pěkně řekneme," dodal potom rychle, když viděl, že se Oliver zase nadechuje, aby se zmohl na nějaký odpor. „No tak. Říkal jsi, že se ti líbí. A ona je z tebe úplně na větvi. Nina je skvělá holka, to přece víš. A přání Pána Zla přeci chceš vyhovět, ne? Víš přece, co by tě jinak čekalo," domlouval mu, aby přišel k rozumu. Popadl jej silně za paži a pak už šokovaného Notta vyváděl z kumbálu ven, směrem zpátky za Ninou.

Jeho mladší sestřička vypadala spokojeně. Stála na balkoně, držela se zábradlí a vlasy jí vlály v jemném vánku. Svůj zrak dychtivě upírala na oblohu, jako kdyby čekala na nějaký zázrak. Když uslyšela kroky, se zářivým úsměvem se ohlédla – ten jí ale na tváři vzápětí trochu zamrzl, když zjistila, že se Oliver nevrací sám. „Tony," vyhrkla překvapeně a zašilhala směrem k mladíkovi, jenž jí celý večer dělal společnost, a jenž se na ni teď ani nepodíval. „Co tady – vy jste se porvali?!" vydechla nevěřícně, když si všimla krve na kapesníku, a i na jeho tváři, nepatrně se zamračila a počastovala bratra vyčítavým pohledem, jako by to byla automaticky jen a jen jeho vina. Okamžitě přistoupila k Oliverovi a pomalu zdvihla ruku, lehce se dotýkajíc jeho nateklého rtu. Bylo jí jasné, že se něco muselo stát – uhýbal před ní pohledem, byl odtažitý, a Antonin se tvářil vážněji a přísněji než obvykle. „Bolí to?" špitla.

Dolohov si odkašlal a nepatrně mladíka šťouchl do zad. Oliver se přinutil se na Ninu podívat a ze všech sil se snažil tvářit normálně, aby nic nepoznala. Pokusil se o úsměv. „Ale ne, neporvali jsme se. Já jsem zakopl, víš? Zlomil jsem si nos a v tom leknutí jsem se kousl do rtu, ale Antonin mi pomohl, jak to šlo. Narazil jsem na něj úplnou náhodou."

„To je pravda," přikývl na souhlas Ninin bratr. „Ptal jsem se ho, kam na celý večer zmizel, a on mi řekl, že byl s tebou, a že si to náramně užil." Nina se celá rozzářila. Výborně. Očividně mluvil velmi přesvědčivě. „A co ty, Nin? Taky sis užila dnešní večer?"

„Ano," vydechla rozechvěle a zamilovaně se na Olivera podívala. „Moc! Na to, jak mizerně tenhle večer začal... měl moc krásnou dohru," zašeptala a pohladila tmavovláska po tváři. Ten se stále křečovitě usmíval a snažil se nedat najevo žádný svůj vnitřní boj a rozpor.

„Výborně," pokýval spokojeně hlavou Antonin, „to moc rád slyším. To, co ti teď řeknu, tě jistě velmi potěší, Nin. Dohra vašeho večera bude totiž ještě krásnější, než by sis kdy dokázala představit. Ty a Oliver se totiž vezmete. Gratuluji," popřál jí strojeně, věnoval jí pohled a pak se otočil na patě, odcházeje pryč, zanechávaje za sebou zkoprnělou a ohromenou Ninu i frustrovaného Notta.

•••
přeji vám šťastný nový rok plný úspěchů a radosti!🤍