Když se potemnělou zahradou rozlehlo hlasité prásknutí, bílý páv procházející se uličkou rozhořčeně a pronikavě zaskřehotal a roztáhl své velké peří, jež za sebou dosud táhl jako svatební vlečku. Dva muži, kteří se právě přemístili zpátky do zahrad Malfoy manoru, z jehož rozevřených oken se linula hudba i halasné hovory, shlédli na zlobící se zvíře, jež se k nim pomalými kroky blížilo a upíralo na ně své korálkové oči.

„Jsi šťastlivec, Skrku," poznamenal po chvíli ticha Dolohov a konečně od páva odtrhl pohled. „Patrně jsi na Pána Zla udělal dojem. Nestává se často, že by takovým pošetilcům, jako jsi ty, jejich troufalost odpustil. A ty jsi dokonce vyvázl bez trestu, a nejspíš i s příslibem budoucího setkání." Zamyšleně si ho prohlížel. „Doufej, že budeš schopen vyhovět jeho požadavkům, že budeš schopen plnit úkoly, které ti zadá. V opačném případě... víš, co tě čeká."

Barty mlčky přikývl. Povšiml si, že se mu mírně třesou kolena, a že cítí vyčerpání. Čelit Pánovi Zla bylo emočně náročné, a strach i stres udělaly také svoje. Nemohl se dočkat, až se doma zavře do svého pokoje a lehne si do postele. I přes vyčerpání ale tušil, že pokud se mu dnes podaří usnout, bude to zázrak. Rozhodně měl k přemýšlení spoustu věcí, které jeho bystré hlavě patrně nedají spát.

„Co bude s Millie?" splynula mu vzápětí ze rtů roztřesená otázka. Myslí se mu míhaly krátké a děsuplné představy, co Millie v zajetí Temného pána asi čeká. Zachvěl se.

Dolohov potřásl hlavou. „To nevím. Všechno záleží na rozhodnutí Pána Zla. Ale jak se zdá, má dnes poměrně velkorysou náladu... třeba bude tvoje přítelkyně ještě ušetřena," zašklebil se vzápětí. „Uvidíme se brzy," rozloučil se s ním, na místě se otočil a s prásknutím zmizel. Barty prázdným pohledem hleděl na místo, kde Antonin ještě před pár vteřinami stál, a závistivě si pomyslel, jak úžasné by bylo moci se samostatně přemisťovat. I když, otřásl se při vzpomínce na to, jak špatně od žaludku mu po prvním přemístění bylo, možná to tak úžasné ani není a tento způsob přepravy je přeceňovaný.

Pomalým krokem a s patrným zamyšlením ve tváři se vydal zpátky dovnitř. Hudba i společenský hovor k němu doléhaly jen matně, jako by je od něj dělila jakási nepropustná mlha. Barty byl zajat v koloběhu svých myšlenek i vzrušených pocitů, jež se točily kolem setkání s Pánem Zla. Zanedlouho mu mělo být teprve šestnáct a Temný pán už uvažuje o tom, zda jej přijme do svých služeb! Bartymu se sice po tváři rozlil úsměv, ale zároveň pocítil, jak se mu v žaludku usídlily těžké obavy. Ale na tom nebylo nic zvláštního, ne? Pán Zla byl velký kouzelník... kolik toho už dokázal... kolik zkušeností už musel za svůj život získat... bude radost nechat se od něj učit... jen ty vyvolené vyznamená svou přízní... možná se k těmto šťastlivcům přidá i Barty... musí ukázat, co v něm je... dokáže to... otec by nikdy nevěřil, že jeho průměrný syn bude schopen čelit lordu Voldemortovi... setkat se s ním... vstoupit do jeho služeb... oddat se mu...

„Tady jsi, drahoušku!" Z myšlenek ho vytrhl známý ženský hlas. Barty sebou škubnul, narovnal záda a rozhlédl se. Blížila se k němu jeho matka a na tváři měla široký úsměv. „Neviděla jsem tě celý večer, kde jsi byl? Bavil ses dobře? Seznámil ses s někým?" zeptala se ho se zájmem, stiskla mu paže a naklonila se, aby jej políbila na tvář.

„Byl jsem..." Barty na okamžik zaváhal, a náhle si uvědomil, že je pro něj těžké se do matčiny tváře podívat. „Ano, s někým jsem se seznámil. S jednou... dívkou. Byl to... příjemný večer."

Ophelia Skrková se potěšeně zatetelila a láskyplně syna pohladila po tváři. „To jsem moc ráda, drahoušku! A kdepak máš tu svou dívku? Představíš nám ji?"

„Nám?" Barty povytáhl obočí a konečně se na maminku podíval. „Spíš jen tobě, nemyslíš? Otce by to nezajímalo... a stejně tady ani není. Patrně řeší nějaké důležité věci, které mu jen pomůžou v kariérním růstu, viď?"

„Takhle nemluv, Barty," špitla Ophelia a radost se z její tváře úplně vytratila. Starostlivě si syna prohlížela. „Vím, že to teď máte s otcem těžké, ale snaž se ho pochopit –"

Barty se zhluboka nadechl, chtěl ji přerušit a spustit sáhodlouhé výčitky na otcovu adresu, ale včas se zarazil. Nechtěl matce přidělávat starosti a už vůbec se s ní nechtěl hádat. Pro otce byla příliš dobrá. Nezasloužil si ji. A tak se místo toho sklonil a vtiskl jí drobný polibek na tvář. „Myslíš, že bych mohl odejít? Jsem po dnešku unavený."

„Ale samozřejmě, drahoušku," ujistila jej Ophelia a stiskla mu paži, než si ho znovu přeměřila starostlivým pohledem. „Zvládneš přemístění? Vím, že jsi dosud cestoval jen pomocí přenášedla nebo letaxu, a jsem si jistá, že by to určitě šlo nějak zařídit –"

Přerušil ji: „Nedělej si starosti, to zvládnu. Všechno je jednou poprvé, ne?" nasadil veselý tón a doufal, že odsud už co nejrychleji zmizí. Nemohl se dočkat, až bude doma. Otec se tu patrně ještě zdrží, takže by možná nebylo na škodu opatrně mu proslídit pracovnu, když na to bude mít prostor, čas i možnosti...

„Mami? Můžeme?" odkašlal si, když se jeho matka nehnula z místa, natahovala krk a očima bloudila po přeplněné místnosti. Bartymu bylo jasné, že hledá otce, a měl co dělat, aby neprotočil oči, ačkoliv by to Ophelia patrně ani nepostřehla. Ophelia byla na svém manželovi závislá, byla mu bezmezně oddaná a pokaždé cítila iracionální potřebu hlásit mu každý svůj krok. Byla poslušná manželka, která Bartemiusovi vždycky splnila každé jeho přání, podporovala jej v jeho ministerské kariéře, doprovázela ho na akce se strojeným úsměvem, jenž ale ani v nejmenším nepůsobil nepřirozeně, a čekávala na něj s teplým jídlem i dlouho do noci, když se z práce vracel pozdě. Jejím jediným smyslem života byla její rodina – její manžel a nejdražší syn. Pro oba dva by udělala naprosto cokoliv – starala se o ně něžně, láskyplně, pečovala o ně, jako by byli těmi nejdražšími klenoty na světě. Byla tichá, skromná, neuvěřitelně laskavá a nesobecká – tak nesobecká, že ji ani jednou jedinkrát nenapadla výčitka, nepřepadla ji žádná nostalgická vlna, posmutnělá myšlenka, že kvůli svým dvěma drahým chlapcům kompletně opustila své sny a vzdala se jich v jejich prospěch, v blaho a spokojenost manžela a syna.

„Samozřejmě," odpověděla mu po chvilce a potřásla hlavou. „Za chvilku budu stejně zpátky." Barty matku pozoroval s rozporuplnými pocity – neměl to srdce jí prozradit, že jak on, tak i ona, jsou otci ukradení, že jediné, co ho zajímá, jsou styky s vlivnými kouzelníky, kteří mu zajistí rychlý postup v jeho kariéře na ministerstvu kouzel. Nedokázal jí říct, že se po nich otec rozhodně shánět nebude – vždyť se právě nachází v daleko příjemnější a důležitější společnosti. Zasáhl ho příval lítosti, jenž se mu rozlil hrudí. Bylo mu líto maminky, která, omámena oparem lásky, oddanosti a bezelstnosti, nikdy nespatří pravou tvář svého manžela. Pravou tvář, kterou už Barty konečně začínal vidět.

Uchopil matku za ruku, pevně ji stiskl a byl to nakonec on, kdo se ujal vedení a zamířil k hlavním dveřím. Bylo mu jasné, že to musí být on, kdo převezme iniciativu, poněvadž Ophelia by se bez manželova posvěcení pravděpodobně k odchodu v blízké době neměla. Mlčky tedy prošli mezi bavícími se hosty, vyšli na chodbu, jež byla jen matně osvětlená, a když se dostali ke dveřím, hovor ze síně k nim už prakticky nedoléhal. Vyšli ven a po tvářích je pohladil svěží noční vánek. Barty neměl tušení, kam až sahá hranice, za kterou je možno se přemístit, ale když po chvíli chůze ucítil, jak mu matka stiskla ruku a zastavila se, napodobil ji a ohlédl se na ni.

„Jsi připravený?" zeptala se ho opatrně. Byla nejistá. Rozhodně by se cítila jistěji, kdyby měla manželův souhlas, kdyby o tom věděl, kdyby byl přesvědčený, že je Barty připravený... ale nebylo tohle snad na jejím synovi? Jen on sám nejlépe ví, na co stačí. Když Barty přikývl, zhluboka se nadechla, zavřela oči a v mysli si detailně vybavila jejich dům. V dalším okamžiku pevněji sevřela synovu ruku, snad se bála, aby jí nevyklouzla ze sevření, a přemístila se s ním z Malfoy manoru pryč.

Bartyho druhá zkušenost s přemisťováním nebyla o mnoho lepší než ta první. Jakmile pod nohama opět pocítil pevnou půdu, zavřel oči a zhluboka se nadechl, polykaje žaludeční šťávy, jež cítil až v krku. Měl pocit, že se na něj matka s obavami dívá, ovládl ale svůj třes a soustředil se na své pravidelné nádechy, díky nimž zanedlouho uklidnil svou rozjitřenou mysl i neklidný žaludek.

„Jsi v pořádku?" tázala se ho starostlivě.

„Samozřejmě. Děkuju, mami," ujistil ji a pokusil se o co nejpřirozenější úsměv, jenž v té tmě ale sotva viděla. „Můžeš se vrátit zpátky. Já to tady zvládnu, stejně si půjdu hned lehnout." Předstíral, že mohutně zívá, a i když skutečně byl vyčerpaný, na spánek neměl ani pomyšlení.

„Tak dobře. Vrátím se za otcem, alespoň ještě na chvilku, a potom už také půjdu domů," slíbila mu. Barty doufal, že bude mít dostatek času k tomu, aby nenápadně proslídil otcovu pracovnu a našel v ní něco, co bude Pánovi Zla k užitku. „Dobrou noc, drahoušku."

„Dobrou, mami." Barty se vydal ke dveřím, odemkl si a v zádech cítil matčin pohled. Ještě než za sebou zavřel, zamával jí, a vzápětí už jej v chodbě vítala Winky, jejich domácí skřítka.

„Vítejte doma, pane Barty," ozvala se svým vysokým pisklavým hláskem a převzala si od něj sako, které jí podával. „Je pán hladový? Má mu Winky připravit nějaké občerstvení? Nebo třeba horkou koupel?"

Barty zavrtěl hlavou. „Ne, Winky, děkuji. Půjdu si už lehnout, a ty bys měla také. Matka tvé služby nebude potřebovat, až se vrátí domů, a otec, ten... ten se určitě nějakou dobu ještě neobjeví," ujišťoval skřítku a doufal, že jej poslechne, protože netoužil po tom, aby jej našla, jak se přehrabuje v otcových věcech. K jeho úlevě mu Winky poděkovala a hluboce se uklonila, než se vytratila do svého malého kamrlíku.

Barty si zul boty a vydal se po schodech nahoru. Zastavil se před otcovou pracovnou. Stál na místě, ani se nehnul, a když se ohlédl přes rameno, pozorně naslouchal, zda k němu zdola nedolehne ještě nějaký zvuk. Nic. Potichu tedy vytáhl svou hůlku a neslyšně zamumlal: „Alohomora." Dveře se s cvaknutím otevřely a Barty se zaradoval. Jeho otec svou domácí pracovnu tedy nijak více nezabezpečoval. Proč taky? Co by jeho žena a syn pohledávali v jeho pracovně? Skutečně si myslel, že Barty zůstane zaslepený až do konce života. Mladík potřásl hlavou nad otcovou pošetilostí a s očekáváním vkročil dovnitř.

Bartemius Skrk byl ten typ člověka, jenž si potrpěl na pořádek, důslednost a řád. Všechno v jeho životě mělo nějakou strukturu, pečlivě daná pravidla, vše měl vždy zorganizované do posledního puntíku. Chaos bylo slovo, jež do Skrkova slovníku zkrátka nepatřilo, a Barty věděl, že cizímu člověku by stačil jediný pohled na stůl jeho otce, a hned by věděl, s kým má tu čest: s mužem, jenž byl škrobený, svědomitý, odměřený a důsledný. Všechno v této místnosti mělo svůj řád, logiku a systematičnost. Dokumenty byly navrstveny v úhledných hromádkách, obsáhlé složky byly seřazené podle abecedy, jeho stůl byl pečlivě uklizený, protože Bartemius nikdy neodcházel od rozdělané práce a vždy po sobě musel zanechat čistý stůl. Barty si spokojeně zamnul ruce a doufal, že mu otcova organizovanost bude ku prospěchu. Vrhl se tedy k jeho stolu, otevřel zásuvky a začal je opatrně prohledávat. Netrvalo to dlouho a zrak mu padl na něco, co by Pána Zla mohlo potěšit.

Barty se spokojeně pousmál.

─── ･ ｡ﾟ☆: *.☽ .* :☆ﾟ. ───

„Tys mé srdce očaroval,

bez koštěte letím dál.

Teď už všem musí jasné být,

že bez tebe nemůžu žít!"

„Už – nemůžu!" lapala po dechu Nina, která se spolu s Oliverem vlnila do rytmu energické písně, a při pohledu na jeho taneční kreace se zkrátka nemohla nesmát. Byla zadýchaná, vyčerpaná, ale šťastná, jelikož Oliver Nott se od ní po celý večer nehnul ani na krok. Jen párkrát opustili taneční parket, když se potřebovali rychle občerstvit a osvěžit se nějakým dobrým pitím.

„Každé tvé přání je mým rozkazem,

cos udělal s mým křehkým srdcem?

Cítím, jak kouzlu tvému propadám,

jen stěží se ještě ovládám!"

Nině se točila hlava nejen z množství bublinek, jež za večer vypila, ale především z Olivera, jeho blízkosti, jeho okouzlující galantnosti, podmanivého vzhledu, křivého úsměvu, ale hlavně z těch jeho divokých, vášnivých očí.

„Můžeš!" zasmál se Oliver, chytil ji za ruku a udělal s ní otočku. Nina se znovu rozesmála, otočila se na podpatku, a když se zase vrátila čelem k Nottovi, hned si ji pevně přitáhl k sobě a pak se společně vlnili se do rytmu živé hudby, tělo na tělo.

„Ztrácím nad sebou všechnu moc,

v hrudi je díra jako noc.

Ten pocit rozlévá se celou duší,

možná že už i ty sám tušíš,

žes, zlato, mé srdce očaroval!" 

Být v Oliverově těsné blízkosti bylo pro Ninu natolik intenzivní, že ani nedýchala. Poddala se jeho rukám, jež ji pevně, přesto však něžně, držely, a nechala se jím vést. Celou tu dobu k ní jako matná kulisa doléhaly tóny a slova písně Očaroval jsi mé srdce od Celestýny Warbeckové, zatímco se vpíjela do hlubin jeho modrých očí. Připomínaly jí oceán – lákavý, divoký, nespoutaný a nevyzpytatelný. Když mu v očích zajiskřilo, bylo to, jako by se sluneční paprsky odrazily od lesklé, vlnící se hladiny. Na krátký okamžik přerušil jejich intenzivní oční kontakt, v němž se nacházelo mnoho nevyřčeného a toužebného, a sklouzl pohledem na její rty. Nina zatajila dech.

„Jedno vím jistě, bez pochyb –

zlato – tys mé srdce očaroval!

Očaroval..."

Posledních pár tónů se pomalu vytratilo do neznáma, jiskřivá atmosféra mezi Oliverem a Ninou ale nezmizela. Místností se rozlehl hlasitý aplaus i vřískot, ale ti dva stáli stále přitisknuti k sobě, Oliver objímal její pas, Nina mu svírala ramena, a nespouštěli ze sebe pohled.

„A to bude pro dnešní večer vše, dámy a pánové, madam Warbecková se loučí!" zakřičela Celestýna Warbecková, která na Narcissinu svatbu dorazila osobně a prozpívala polovinu kouzelného večera, čímž zajistila nejen hostům, ale i nevěstě, jež byla její velkou fanynkou, obrovské překvapení a neuvěřitelný zážitek.

„Tento den patří Narcisse a Luciusovi," pokračovala k údivu hostů, kteří okamžitě zmlkli a viseli na každém jejím slově, „kterým nyní připíjím," přivolala si svou sklenici se šampaňským a pozvedla ji směrem k Luciusovi a Narcisse, jež se k sobě tulili – mladíkovi se na tváři skvěl pyšný úsměv a nevěsta měla v očích slzy dojetí, „a přeji jim, aby byla jejich společná cesta životem plná lásky, porozumění a radosti. Ať vaše srdce zůstanou navždy očarovaná láskou a pod vaším kotlíkem plným silné horké lásky nikdy nevyhasne oheň!" Hosté se znovu rozjásali a začali tleskat. Lucius se sklonil k Narcisse a vtiskl jí dlouhý a vášnivý polibek, což svatebčany rozradostnilo ještě víc. „Luciusi!" zaburácela Celestýna, aby ji bylo slyšet. „Jako správný chlap si Narcissu hýčkej jako v bavlnce a chovej se k ní, jako by byla tvým největším pokladem – nerada bych, aby chudák holka dopadla jako já a měla tři manžely! Dobrou noc a užijte si zbytek shooooow!" protáhla poslední slovo se smíchem a divokou jiskrou v očích, a zanechala novomanžele svou předposlední větou trochu konsternované. Avšak ona dělala show a tuto hlášku si zkrátka nemohla odpustit. Jí se žádné z jejích tří manželství nevyvedlo, ale nedělala si z toho příliš těžkou hlavu – žila život, a doufala, že ten svůj – společný, dá-li Merlin – prožijí Lucius a Narcissa spokojeně a šťastně.

Celestýna opustila pódium, ale hudba hrála dál – tentokrát pomalejší, houpavější, a hlavně klidnější melodie, kterou zadýchaní Oliver a Nina uvítali. Většina párů už na ploužák nechtěla zůstávat, ale oni dva ano. Pokud to bylo ještě možné, Oliver si ji k sobě přitiskl ještě blíž, a Nina si najednou uvědomila, že se mezi nimi pozměnila atmosféra. Teď byla jaksi důvěrnější... intimnější. Na svých rtech cítila Oliverův horký a přerývavý dech, jejich srdce tloukla v melodické synchronii, na prstech ji pálila horkost jeho kůže. Mírně a pomalu se pohupovali do rytmu, zatímco nenechavé prsty nepatrně bloudily po tělech a zvědavě objevovaly nová zákoutí. Nina měla pocit, že už to nevydrží. Zblázní se. Znala Olivera Notta pouhých pár hodin a už z něho šílela.

Díval se na ni s rostoucí vášní, jež se odrážela v jeho dravém pohledu. Ninin dech se zrychlil. Mírně pootevřela rty, jako němou pozvánku, a nepatrně nadzdvihla bradu, jako by mu chtěla být ještě blíž. Zamrkala dlouhými řasami, na pár vteřin se hluboce zahleděla do jeho očí, a pak její pohled putoval k jeho plným rtům...

Zasténal.

„Co se děje?" zašeptala, jako by se bála, že promluví-li nahlas, zničí nejen atmosféru, jež se mezi nimi držela a v ladných smyčkách kolem nich kroužila vzduchem, ale i tu jejich pomyslnou bublinu, která je oddělovala od okolí.

„Jsi... překrásná," vydechl a položil jí horkou dlaň na tvář. Palci ji pohladil po líčku a Nina přivřela oči, vycházejíc vstříc jeho doteku, který ji pálil na kůži. Nějakým záhadným způsobem si ona horkost našla cestu až do jejího žaludku, kde se usadila a rozpínala se do celého jejího těla. „Mohl bych s tebou strávit věčnost a stejně bych se tím pohledem na tebe neomrzel."

„Vsadím se, že to říkáš každé dívce," popíchla ho a snažila se tvářit, že je nad věcí, ale nebyla. Uvnitř sebe pištěla jako malá holka, srdce jí prudce bušilo a v krku se jí zadrhávalo zajíknutí. Musí se jí to celé jen zdát. On se jí musí zdát. Mohl bych s tebou strávit věčnost a stejně bych se tím pohledem na tebe neomrzel. Panebože.

Zasmál se. „Věř mi, že žádná mne nezaujala tolik jako ty." Sjel rukou po její tváři trochu níž a palcem žádostivě přejel po jejím spodním rtu. Okamžitě rty pootevřela a hleděla na něj s dychtivostí a naprostou oddaností. Visela na každém jeho slově. „Žádnou z nich jsem nemusel dobývat. Všechny mi podlehly po prvním pohledu." Ninu zamrazilo. Samozřejmě, že měl jiné. Patrně jich měl spoustu. Mohl jich mít tolik, kolik by jen chtěl, vždyť kdo by mu odolal... Ani ona mu nemohla odolat. Přesto ale... ji něco v jeho slovech donutilo se trochu stáhnout, ale on si ji přitiskl blíž a sklonil se tak, až se jejich nosy a rty málem dotýkaly. „Ale ty... ty jsi jiná. Jsi diamant mezi křišťály. Jsi perlou, trofejí, ozdobou. Ostatní ženy se ti nemohou rovnat. Ti chlapi, co tě celý večer odmítali," zavrčel a k jejímu zklamání opustil blízkost jejích rtů a putoval podél její tváře až k uchu, jež jí ovanul jeho horký dech, „jsou neuvěřitelní tupci. Nemají tušení, o co právě přišli. Jaký klenot ztratili," zašeptal jí do ucha a když se rty jemně, až to působilo jako polechtání motýlích křídel, dotkl jejího krku, zachvěla se slastí. Ještě se jí ani nedotkl, ani ji nepolíbil, a ona už blouznila.

„Ještěže tady není Antonin," poznamenala roztouženě, vjela prsty do Oliverových tmavých vlasů a naklonila krk, aby k němu měl lepší přístup. Jenže v tom okamžiku, hned po jejích slovech, Nott ztuhnul, pustil ji a napřímil se. Nině chviličku trvalo, než si uvědomila, že je něco špatně. Nechápavě se na něj podívala, ale on těkal pohledem po celé místnosti a jí si nevšímal. „Olivere? Děje se něco?" zeptala se ho zmateně. Neměla tušení, co stálo za tou náhlou změnou. Jejího bratra se přece nebál, tvrdil to už od začátku...

„Kolik je hodin?" otázal se místo odpovědi.

„To nevím." Lehce se zamračila. Bylo to snad důležité? „Ale určitě už je dávno po půlnoci, slyšela jsem odbíjet hodiny," vzpomněla si.

„Zatraceně," ulevil si Oliver a mezi obočím mu naskočila vráska.

„Co se děje?" nechápala stále Nina. Určitě se jednalo o něco důležitého, když jej to tolik vyvedlo z míry. Byl snad Popelkou, která dala slib kmotřičce víle, a musel se domů vrátit dřív, než odbije půlnoc? Nad tou absurdní myšlenkou se skoro uchechtla.

A pak, znenadání, vráska mezi jeho obočím zmizela, jako by nikdy nebyla, a Oliver se znovu vrátil do role šarmantního a okouzlujícího společníka, jenž si ji za dnešní večer dokonale podmanil. „Ale to nic," broukl a usmál se na ni. „Měl jsem jen... měl jsem se sejít s tvým bratrem, ale jak se zdá, ani on mne příliš nepostrádal. Až se s ním uvidím, vysvětlím mu to. Nešlo o nic důležitého."

Nina chvíli pátravě bloudila očima po jeho obličeji, jako by se snažila odhadnout, zda jí říká celou pravdu. Proč si ale kazit pěkný večer, který nechtěla, aby skončil? Nebude se v tom dále rýpat, protože to není její věc. Nic jí do toho není. A tak se na něj usmála zpátky a nechala se přitáhnout do jeho náruče.

─── ･ ｡ﾟ☆: .☽ . :☆ﾟ. ───

„Dobrá práce, Rookwoode," pochválil smrtijeda lord Voldemort, když se Rookwood, Rosier, Carrow, Lestrange a Dolohov na vyzvání Temného pána postupně vrátili zpátky do místnosti a přednesli mu všechny zprávy, jež pro něj od posledního setkání shromáždili. Augustus se jen dmul pýchou. Chvála od Pána Zla zněla jeho uším jako ta nejkrásnější rajská hudba. Carrow, na jehož novinu zareagoval Temný pán chabým pokývnutím hlavy, se zašklebil. „Přesto měj ale na paměti, příteli, že opatrnosti není nikdy nazbyt. Dej si pozor, aby tvá slova znovu nedoputovala k našemu nepříteli. Dnes jsi vyvázl s pomocí štěstěny a prozíravosti tvých přátel, ale příště by to už nemuselo dopadnout dobře. Nechtěl bys přece, aby tě stihnul hněv lorda Voldemorta," varoval ho ještě a dlouhými bledými prsty přejel po své hůlce. „Jinak jsem s tvou prací ale velmi spokojený, znamená to pro nás další krok vpřed."

„Děkuji, můj pane," vydechl Rookwood potěšeně a vysekl mu dlouhou a hlubokou úklonu. „Jste velice laskavý a velkorysý. Je mi ctí být vaším služebníkem. Slibuji, že vás nezklamu."

„To doufám," pronesl tiše Voldemort a pak svůj pohled přesunul na bezvládnou rudovlásku, jež stále ležela na zemi, pohozená jako nechtěná hadrová panenka, a hruď se jí zvedala v malých nádeších. Voldemortova tvář nabrala ještě krutějších rysů, když se chladně pousmál a spokojeně prohlásil: „A nyní, myslím, konečně nastal čas, abych se začal věnovat i našemu vzácnému hostovi."

•••
užívejte vánoční prázdniny!