V. Krvavě rudé

Barty cítil, jak se Lestrangeova paže snaží vytrhnout z jeho sevření, a přestože jedna jeho část ječela, aby ji pustil, navzdory tomu ji stiskl o to pevněji. Všechno kolem něj zčernalo a ze všech stran cítil strašlivý tlak. Nemohl popadnout dech – jako by ho kolem hrudi stahovaly železné obruče, oční bulvy mu něco tlačilo do důlků, ušní bubínky mu snad někdo vrážel do hlavy, a pak –

Konečně zase nabíral do plic obrovské doušky chladného nočního vzduchu a otevřel oči, z nichž mu proudem tekly slzy. Bylo mu, jako by ho někdo právě protlačil velice úzkou gumovou hadicí. Několik vteřin mu trvalo, než si uvědomil, že zahrada obklopující Malfoy manor zmizela. Teď stáli na štěrkovité cestě vedoucí k opuštěnému a rozlehlému panskému domu, jenž se temně tyčil do výše jako děsivé monstrum. Barty pochopil, že se právě poprvé v životě přemístil – než ale stihl tuto nově nabytou informaci pořádně zpracovat, v dalším okamžiku ucítil, jak se mu obrátil žaludek.

Evan Rosier, jenž se přemístil jen o pár kroků opodál, po Bartym, jenž v předklonu vyprazdňoval obsah svého žaludku, vrhnul znechucený pohled. Rookwood, dosud držící Millie ve své náruči, si vyměnil pochybný pohled s Dolohovem, a Amycus Carrow se raději rozešel vpřed, aby snad nemusel poslouchat dávivé zvuky, jež byly v okolním tichu neobyčejně hlasité. Barty si odplivl a zdvihl k mužům uslzený pohled – kombinace první ochutnávky alkoholu a prvního přemisťování byla skutečně nešťastná a velmi, velmi nevhodná.

„No," řekl jednoduše Lestrange a přeměřoval si Bartyho skoro lítostivým pohledem, „tak pojďme." Popadl rozechvělého Bartyho za límec a postrčil ho dopředu. Carrow měl před nimi slušný náskok, dokonce už stál před černou a bohatě zdobenou bránou, před níž mával ve složitých pohybech svou hůlkou a mumlal si pod nos slova, jež ke skupině mužů nemohla dolehnout. Barty si roztřesenou rukou otřel ústa a náhle zatoužil po měkké posteli, kam by se po tomhle otřesném zážitku mohl schoulit a oddat se povzbudivému spánku. Připadal si zničehonic hrozně slabý a mysl měl tak prázdnou, jako by v ní nic nikdy neexistovalo. Bylo snad možné, že veškeré jeho myšlenky zůstaly volně poletovat v zahradách Malfoy manoru? Ta představa ho tak pobavila, že dokonce i ucítil, jak mu zaškubaly koutky rtů – věděl, že se musí dát urychleně dohromady, protože předstoupit před Pána Zla v tomhle ubohém stavu by byla nehorázná ostuda. Jak by ho Temný pán mohl vůbec brát vážně?

Patrně si něco takového mysleli i smrtijedi, kteří jej dnešní noci doprovázeli. Rosier s Rookwoodem, kteří šli hned za nimi, si neustále něco šuškali a potichu se pochechtávali, a Barty, byť nemohl zaslechnout jediné slovo, jež si mezi sebou řekli, což ho neuvěřitelně rozčilovalo, měl nepříjemný pocit, že se baví o něm – nebo hůř, že se mu dokonce vysmívají. Patnáctiletý kluk, který ještě nemůže používat kouzla, a právě se poprvé přemístil, což podráždilo jeho slabý žaludek, se chystá předstoupit před samotného Pána Zla. Patrně si teď říkají – jak by zrovna on mohl uspět? Natolik ho to rozhořčilo, že ucítil, jak se mu do žil vlévá nová energie, síla i odhodlání. Však on jim ještě ukáže.

Patinou pokrytá brána se před nimi otevřela dokořán a Barty ucítil, jak se jej zmocňuje vzrušení. Pralo se v něm očekávání i strach. Napřímil se a zvedl oči k mohutné budově. Působila jako nějaký hrozivý přízrak, jako mrtvý, opuštěný strážce tohoto kraje. Když se zahleděl pozorněji, všiml si, že jsou některá okna, zírající do temnoty jako prázdné oči, z velké části rozbitá, nebo že v nich sklo úplně chybí. Opatrné poryvy větru si pohrávaly s přežívajícími okenicemi, které teskně narážely do rámů a jen podtrhovaly pocit opuštěnosti a zanedbanosti. Budova působila starobyle, tajuplně a jaksi zapomenutě – o tom, že zde už dlouho nezasáhla lidská ruka, svědčilo i to, že se divoká a nehostinná příroda, jež osamělé sídlo obklopovala, začala rozpínat i zde, a zdálo se, jako by místo začala jednoduše a postupně pohlcovat, ve snaze vzít si zpátky svůj prostor.

Jakmile všichni prošli bránou, s děsivým zavrzáním se za nimi sama zavřela. Barty sebou při tom zvuku trhnul. Okamžitě mu naskočila husí kůže. Teď už nebylo z tohoto hrůzu nahánějícího doupěte úniku. Připadalo mu, jako by za nimi pomyslná příšera zavřela tlamu. Dolohov, jenž jejich malý průvod uzavíral, se zastavil, vytáhl hůlku a vchod za nimi zapečetil – odteď už nikdo nemohl ani dovnitř, ani ven.

Blížili se ke dveřím, jež byly porostlé břečťanem, jenž se líně vlnil i po stěnách podobně ladně jako mohutný had. Zdi byly pokryté zčernalou plísní, která se plazila vzhůru jako hrozivý stín. Dveře se před nimi samy otevřely a Bartymu se zadrhl rozechvělý dech v krku, zatímco překračoval jejich práh.

„Lumos," ozvalo se tlumeným hlasem za ním a jasné, stříbřitě namodralé světlo ozářilo široké zdi, na nichž se odlupovala omítka a odhalovala pod sebou vrstvu chladného, syrového betonu. Bartyho do nosu udeřil pach vlhkosti a plísně. Pochyboval, že by zde někdo dokázal žít – vždyť byly chodby plné prachu a nepořádku, jako by zde čas zkrátka zůstal stát. Postupovali vpřed a jeho napadla děsivá, šílená myšlenka – tahle banda smrtijedů si z něj vystřelila, vůbec jej nevedou za Pánem Zla, ale vybrali si schválně nějaké odporné, opuštěné místo, kde by ho mohli krutě zavraždit... kde ho nikdo nikdy nenajde... jenom za to, že jim zkřížil cestu...

Strach si hrál s jeho myslí a mozek mu jel na plné obrátky. Světlo v něm sice na chvíli probudilo pocit bezpečí a úlevy, ale zároveň jeho syrovému strachu tak trochu nahrávalo do karet – Barty byl nucen všímat si věcí, které by byl raději neviděl. Minuli jedno napůl zborcené schodiště, jež vedlo do vyššího patra, a Barty si nemohl nevšimnout, že se na zdi skví vlhká temná skvrna, jež nepříjemně připomínala krev. Zmocnila se ho hrůza. Tohle místo určitě slouží smrtijedům a jejich zvráceným hrátkám, sem si tedy berou své nevinné oběti, mučí je, týrají, než je nakonec zabijí. Ano, ano, takhle to tedy je, byl o tom přesvědčený. Rozklepala se mu kolena. Na tohle neměl dostatek odvahy. Co si to namlouval? Věděl ale, že nemůže utéct. Nejspíš brzy zešílí hrůzou. Každý kousek této stavby vyzařoval atmosféru tajemství a hrůzy, která jako by se zde zůstala vznášet ve vzduchu jako němý svědek něčeho nepochopitelného a temného. Barty přivřel oči. Nechtěl už nic vidět. Ale děsivé ticho, jež narušovaly jen ozvěny jejich kroků, bylo snad ještě horší a nahrávalo jeho představivosti, a tak Barty oči raději znovu otevřel.

Minuli opuštěnou místnost, která byla zařízena starým, rozpadajícím se nábytkem, jenž ve světle hůlek vrhal na zem zlověstné stíny, a pak konečně došli na konec chodby, kde se před širokými dveřmi Carrow konečně zastavil a počkal na své druhy. Smrtijedi po sobě vrhli rychlé pohledy a Bartymu, jenž se pokoušel z jejich tváří cokoliv vyčíst, se znovu sevřel žaludek. Vzápětí se před nimi otevřely dveře a mladík v zádech ucítil mírný tlak Rosierovy hůlky, jenž ho nutil jít vpřed. Všichni muži mlčky vešli. Barty stihl vrhnout jeden rychlý pohled na nevelký a k jeho překvapení čistý a uklizený salonek, než mu na rameno dopadla silná mužská ruka a donutila ho k tomu, aby padl na kolena. Smrtijedi udělali totéž, sklonili hlavu a čekali, než je lord Voldemort vezme na vědomí a vyzve je, aby se znovu postavili.

„Moji přátelé," promluvil po chvíli ticha chladný a pronikavý hlas, jenž připomínal syčení hada. Barty ucítil, jak se mu zježily chloupky na zátylku – jako by mu hlas Temného pána pronikl až do morku kostí, do nejzazšího koutku duše, kde se usadil a hodlal klíčit a růst a setrvávat jako semínko mladé rostlinky. Pootevřel rozechvělé rty a neodvažoval se zvednout hlavu, střetnout se s pohledem nejmocnějšího černokněžníka všech dob – stačila dvě slova, jež pronesl, a v Bartym se okamžitě vzedmula vlna strachu i respektu. A navzdory tomu si uvědomil, že je náhle dokonale klidný, byť se chvěl po celém těle. „Jaké zprávy mi nesete?"

„Můj pane," oslovil ho Lestrange vážným hlasem a povstal, „jsem jen váš ubohý služebník, ale přesto vás žádám o vaše odpuštění. Dnes večer jsme se dopustili chyby, za kterou bychom si zasloužili zaplatit životem."

Lord Voldemort, jenž dosud stál zády k nim u vysokého okna, jež zakrývaly těžké černé závěsy, se pomalu otočil. K Bartyho uším dolehlo tlumené zašustění jeho hábitu. „Skutečně?" proťal ticho jeho ledový hlas. Nikdo se neopovážil ani pípnout. Barty ucítil, jak jej polévá horko, a byl přesvědčen, že na něj Pán Zla upírá svůj zrak. „Mluv, Rodolphusi."

„Můj pane." Lestrange se hluboce uklonil, a pak mu ve stručnosti převyprávěl, co se stalo v zahradách Malfoy manoru. „A pokud je řeč o něm," dodal ještě Rodolphus a patrně nemohl potlačit výsměšný tón, „trval na tom, že s vámi potřebuje mluvit, můj pane. Pokud dovolíte," prohlásil oddaně a vytáhl z kapsy svého saka hůlku, „vypořádám se s tím drzým usmrkancem za vás."

„Ne," zasyčel Voldemort zlověstným hlasem, jenž nepřipouštěl námitky. „ rozhodnu, co s ním bude, Lestrangi. Vyslechnu si toho pošetilce, který si myslí, že má dostatek odvahy na to, aby čelil samotnému lordu Voldemortovi. Nyní odejděte. Ale tu holku," ozval se jasným hlasem, „tady nechte."

Zbylí smrtijedi se zvedli na nohy a jeden po druhém tiše a spořádaně opustili místnost. Barty pořád ještě napůl klečel, noha ho začínala brnět a celé tělo se mu třáslo strachem, zimou i nedočkavostí. Ještě se stále neodvážil zvednout k tomuto muži oči, a když se za posledním smrtijedem zaklaply dveře, zadržel dech.

Nějakou dobu se nedělo nic. Zdálo se, jako by se zde zastavil čas. Bartymu bušilo srdce tak mocně, že si byl jistý, že jej Temný pán musí slyšet. Pak se ale čas konečně zase rozeběhl, když k jeho uším dolehlo zašustění černého hábitu, a tichá ozvěna Voldemortových kroků se odrazila od stěn.

„Vstaň, chlapče," proťalo ticho jasné zašeptání. Barty se chvěl po celém těle, a najednou měl pocit, že se nemůže pohnout, jako by byl zasažen kletbou úplného spoutání. Polkl a zamrkal, když mu z čela stekly do očí kapičky ledového potu. Potom se pomalu napřímil, pohled k muži ale ještě nezvedl – místo toho upíral zrak na své boty. „Pověz mi," zasyčel poté a přeměřil si ho pohledem, než jej začal obcházet kolem dokola, podobně klidně a rozvážně, jako kdyby byl šelma jen pár okamžiků před tím, než skočí a zaútočí. Barty byl nehybný a strnulý stejně jako bezbranná a snadná kořist. Patrně až moc snadná. „Pověz mi, kde vzal tak mladý chlapec, ještě nedostudovaný kouzelník," v hlase mu zazníval nepřeslechnutelný výsměch, „tolik odvahy k tomu, aby se setkal s lordem Voldemortem? Za takovou nebetyčnou troufalost se platí, mladíku. Jen pomysli, co by na to řekli tvoji rodiče?"

K jeho překvapení se Barty uchechtl. „Moji rodiče? Můj otec by si... patrně si ani nevšimne toho, že jsem se ztratil. Nejsem pro něj dost dobrý, a ani nikdy nebudu, ať už udělám cokoliv... Kdybych dnes zemřel, nechyběl bych mu." To uvědomění bylo sice ještě pořád bolestivé, ale začínal ho zastiňovat vztek a spalující touha ukázat mu, že se v něm celé ty roky mýlil.

Zatímco se Barty pral se svými vnitřními pocity, Voldemort ho pozorně sledoval. Když viděl, jak se jeho tvář mění a nabývá ostrých a vzteklých rysů, spokojeně se pro sebe pousmál. Služebníci, kteří se k němu přidali z čisté touhy po pomstě, kterou jim byl ochotný dopřát, mu byli vždycky nejoddanější. „Jak se jmenuješ, chlapče?"

„Barty... Barty Skrk, pane."

„Barty Skrk... takže předpokládám, že jsi syn Bartemiuse Skrka, toho přízemního, do sebe zahleděného kouzelníčka, jehož ministerská kariéra nebezpečně stoupá vzhůru jen díky tomu, že prosazuje tvrdé praktiky mířené vůči mým služebníkům?" ušklíbl se Voldemort a věnoval mu rychlý pohled, než se rozešel zpátky k oknu. „Co po mně vlastně chceš, chlapče? Mám snad zabít tvého otce? Myslel sis, že když za mnou přijdeš a požádáš mne o to, tvé přání ti bez mrknutí oka splním? Skrk pro mě není natolik důležitý, abych se s jeho zabitím obtěžoval osobně... Nebo ho snad... chceš zabít ty sám?" protahoval každé slovo.

Barty zatnul čelist. „Chci... chci se mu pomstít. Chci mu ukázat, že... že za něco stojím. Že je ve mně víc, než si myslí..." řekl tiše.

„Co a jak bys mu chtěl dokazovat? Je ti patnáct. Co bys vůbec mohl nabídnout samotnému lordu Voldemortovi, aby tě přijal mezi své služebníky? Předpokládám, že to byl tvůj hlavní důvod, proč ses mne rozhodl vyhledat." Voldemort nedokázal zakrýt své pobavení. Tenhle chlapec byl jednoduchý a předvídatelný. Moc dobře věděl, že když ho přijme mezi své smrtijedy, nic tím nezíská, ale ani nic neztratí. „Svou odpověď si rozmysli moudře, chlapče. Stojíš na rozcestí, ze kterého vedou pouze dvě cesty – a jen jedna je ta, po které stojí za to jít."

Barty chvíli mlčel, v duchu si přehrával Voldemortova slova a skutečně přemýšlel. Cítil na sobě jeho pronikavý pohled a než se odhodlal ke kroku, jenž by mohl prokázat jeho odvahu, zhluboka se nadechl. A pak pomalu, s opatrností, jako by čelil plachému zvířeti, nebo byl spíše tím plachým zvířetem on, zvedl hlavu a poprvé se podíval do Voldemortovy bledé tváře. Lord Voldemort naklonil hlavu mírně na stranu a ústa se mu roztáhla do temného úsměvu. Barty stál jako opařený a nemohl odtrhnout pohled od jeho očí. Jako by zíral do samotného pekla. Oční bělmo až nepřirozeně kontrastovalo s rudou duhovkou, jejíž barva připomínala čerstvě prolitou krev, intenzivní a děsivou. Barty věděl, že mu pohled Pána Zla proniká až do duše, drtí ho svou silou a je připraven odhalit všechny jeho nejhlubší obavy, všechny strachy a tajemství... A Barty si najednou uvědomil, že před ním nemá co skrývat.

Narovnal se, odvážně čelil jeho pohledu a neuhnul ani o píď. Pak spustil, oddaně a klidně, ačkoliv klid byl to poslední, co cítil. „Nemohu vám toho nabídnout příliš mnoho, můj pane," začal rozvážně a pečlivě volil každé své slovo. „Co ale můžete získat, je další oddaný služebník, který ve své loajalitě nikdy nezakolísá. Jsem nenápadný, nedůležitý a pro okolí neviditelný – a v tom může být moje síla, protože si velmi pozorně všímám dění kolem sebe. Můžu vám poskytovat informace jak z Bradavic, tak i z ministerstva – otec si často bere svou práci domů, takže nebude příliš těžké se k nějakým informacím dostat. A, ne že bych chtěl působit vychloubačně," odkašlal si a nepatrně zčervenal, „ale zjistil jsem, že jsem získal dvanáct NKÚ – věřím, že až po skončení Bradavic získám nějaké větší zkušenosti, budu pro vás cennou sílou a podporou. Vím, že mohu získat všechno, pokud mi dovolíte stát se vaším služebníkem." Nepatrně se poklonil. „A také mám jisté tušení, co se stane s těmi, co zradí – ale Skrkovi, když jsou někomu loajální, ve své loajálnosti nikdy nezakolísají." Stačí se podívat na mého otce a jeho bezbřehou oddanost ministerstvu, pomyslel si trochu hořce.

Když Barty domluvil, Voldemort si jej pozorně prohlížel, a zatímco bledými prsty přejížděl po své hůlce, jeho výraz prozrazoval, že je v hlubokém zamyšlení. Mladík trpělivě vyčkával – lord Voldemort nad ním patrně zanedlouho vyřkne rozsudek. Možná se rozhodne ho za jeho troufalost potrestat a zabije ho. Barty si ale vzápětí uvědomil, že ho myšlenka na smrt zas až tolik neděsí. Neměl pro co žít. A nikdo nežil ani pro něj. Kdyby Barty dnes zemřel, nikdo by netruchlil, nikdo by nepocítil žádnou ztrátu, nikdo by nemusel bojovat s náhlou prázdnotou v srdci. Ta myšlenka byla dílem smutná, dílem konejšivá.

„Tak tedy dobrá, chlapče," ozval se konečně Temný pán a Bartymu se rozbušilo srdce. „Budu o tvé nabídce přemýšlet. Brzy si tě některý z mých smrtijedů najde a přivede tě za mnou – a uvidíme, jestli budeš ještě stát o to, abys mohl vstoupit do mých služeb. Pamatuj ale – pokud mne zradíš a komukoliv povíš o tom, že ses setkal s lordem Voldemortem, zaplatíš za to. Již není možné vrátit své rozhodnutí zpět."

„Samozřejmě, můj pane," souhlasil Barty a znovu se poklonil. „Děkuji vám."

„Dobrá. Můžeš jít," prohlásil Voldemort a lehce mávl rukou, jako by odháněl dotěrnou mouchu. Barty poznal, že je jejich rozhovor i setkání u konce a pohled mu padl na bezvládnou Millie, jež mírumilovně ležela na zemi uprostřed místnosti a rudé vlasy jí padaly do tváře.

Barty polkl a vrhl jeden rychlý pohled na Voldemorta. „Pane..." odvážil se zeptat, „co bude s Millie? Smí se... smí se, prosím, vrátit se mnou?"

Ve Voldemortových rudých očích se varovně zablýsklo. „Nepokoušej své štěstí, chlapče. Do toho, co se stane s tou dívkou, ti nic není. Dolohove!" zavolal jasným hlasem a za pár vteřin se otevřely dveře, ve kterých se objevil Antonin. Naznačil mírnou úklonu a čekal na příkazy. „Zavolej mi sem Rookwooda. A ty Bartyho mezitím doprovoď."

„Samozřejmě, jak si přejete, můj pane," odvětil Dolohov a naznačil Bartymu, aby jej následoval. Mladík se ještě dlouze zadíval na Millie a nemohl nepocítit výčitky svědomí, že ji tu nechává hněvu Pána Zla napospas a nemůže jí nijak pomoct. Bylo mu ale jasné, že kdyby se Voldemort rozhněval i na něj, ničemu by tím neprospěl – pokud se ale stane jeho služebníkem, existuje šance, že bude Millie moci nějak zachránit. Pokud tedy, pomyslel si pochmurně, zatímco za sebou přivíral dveře, bude ještě naživu.

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top