/červen 1978

Na nedaleký les se pomalu snášela noc a větve jehličnatých stromů pokrývaly temné stíny, jako by byly jakousi tenkou pokrývkou. Černé mraky plující po bezhvězdné obloze zakrývaly měsíc a nerozehnal je ani studený noční vítr, v němž by se nenašly žádné náznaky přicházejícího léta. Asi sedmnáctiletá dívka stála u otevřeného okna, lokty se opírala o parapet a nechala si osvěžujícím vánkem laskat tvář, zatímco se v myšlenkách nechala unášet divokým proudem. Daleké zahoukání sovy, jež bylo v okolním tichu nepřeslechnutelné, přerušila strohá prosba, jež ji vyrušila ze zasnění: „Zavři prosím to okno, Millie."

Rudovláska věnovala poklidné krajině poslední pohled, než vyhověla žádosti své kamarádky a přes okno, které zavřela, následně přetáhla závěsy. Potom se vrátila do své postele, sáhla po hůlce a jedním líným, dalo by se říct až skoro znuděným pohybem si k sobě přivolala Týdeník čarodějek, což byl Narcissin nejoblíbenější časopis – pokud by o tom snad kdokoliv pochyboval, stačilo by mu podívat se do jejího pokoje, kde se na kupičkách nejrůznějších velikostí hromadila stará i nová čísla, jež Cissy svědomitě a dychtivě sbírala.

„Pořád nemůžu uvěřit tomu, že se zítra vdáváš," poznamenala snad už podesáté toho večera – a asi po milionté za poslední rok – třetí z dívek, které momentálně obývaly Narcissin pokoj, černovlasá Nina Dolohovová. V hlase jí zazníval podtón závisti, a zatímco pozorovala, jak půvabná Cissy sedí před zrcadlem a hůlkou si do loken natáčí své plavé vlasy, toužebně si povzdechla. „Ty máš takové štěstí, že už jsi našla toho pravého!"

Narcissa Blacková se usmála, jako by byla až příliš spokojená sama se sebou. Teprve nedávno jí odzvonilo sedmnáct let, před týdnem složila závěrečné bradavické zkoušky, a už zítra se stane paní Malfoyovou a odjede se svým úžasným manželem do jeho sídla. A nemohla se toho dočkat. Měla pocit, že k tomuto okamžiku nevyhnutelně směřovala už od svých patnácti let, kdy se konečně stala přítelkyní Luciuse Malfoye, o kterém zkrátka věděla, že je ten pravý, a že to bude ten muž, za kterého se provdá. Byl pro ni po všech stránkách dokonalý – pocházel z vážené rodiny, měl pohádkový majetek, byl neuvěřitelně pozorný a natolik pohledný, že po jeho boku mohla stát jedině partnerka, která by se mu co do krásy, to do bohatství, rovnala. A Narcissa moc dobře věděla, že přesně taková ona je.

„Neboj se, Nino," chlácholila ji a kritickým okem si prohlížela v zrcadle svou bezchybnou tvář, „jsem si jistá, že i vy dvě toho pravého brzy potkáte! A kdo ví – třeba to bude právě na naší svatbě!" dodala zasněně a ta představa pro ni byla nejspíše natolik vzrušující, že konečně odtrhla zrak od svého odrazu v zrcadle a otočila se na kamarádku. „No nebylo by to úžasné? A je to nejspíš i ta nejideálnější příležitost! Víte, kolik tam bude svatebních hostů? Přes dobrých sto padesát! A jsou to samozřejmě jen ti z nejváženějších rodin – ostatně, s nějakými podřadnými kouzelníky by Lucius a jeho rodina ani nemohli přijít do styku. Například takový –"

Millie si vnitřně povzdechla, nepatrně se zavrtěla, a tak trochu se schovala za Týdeníkem čarodějek. Témata týkající se čistokrevnosti, bohatství a váženého jména jí byly odjakživa tak trochu proti srsti, bylo jí zatěžko naslouchat rozhovorům, které se těchto věcí týkaly, nedej Merline se jich přímo účastnit. Proč? Odpověď byla jednoduchá – protože ani jednu z těchto věcí neměla a nikdy nepoznala. A vyjít se zmijozelskými spolužáky, pro které byly tyto rysy jakýmsi standardem, bylo někdy velmi náročné. Občas jí připadalo, že mezi ně snad ani nepatří, a že na ni vlastně hledí tak trochu skrz prsty – její jméno bylo tuctové, nemohla si dovolit nezřízeně utrácet, a nějakou dobu byla i přesvědčená o tom, že rozhodně pochází z mudlovské rodiny, dokud jí ale Narcissa nepřipomněla, že Salazar Zmijozel, jeden ze čtyř bradavických zakladatelů, do své koleje přijímal čistokrevné studenty. To ji přece jen trochu uklidnilo – bylo to možná přízemní, ale záleželo jí na tom. Jednou se, kdysi ve slabé chvilce, zeptala na svůj původ tety, u které už odmalička vyrůstala. K jejímu zklamání – ale ne překvapení – jí teta nic neřekla, dokonce se jí zdálo, že o tom záměrně mlží. Věděla, že od ní se nic nedozví, a tak se rozhodla, že po svém původu začne pátrat sama, až vyjde z Bradavic a jednou provždy opustí ten proklatý, chudý a nuzný tetin domek, jenž pro ni byl vězením a prokletím, které jí bránilo v rozletu.

Když se rozhlédla po Narcissině přepychovém pokoji, vlastně jí tak trochu záviděla. Její nejlepší kamarádka se rozhodně neměla špatně, ba naopak. Byla nejmladší dcerou svých rodičů, kteří ji už odmalička hýčkali a zacházeli s ní jako v bavlnce. Narcissa měla všechno, po čem její srdíčko zatoužilo, a pro Cygnuse a Druellu byla pýchou, klenotem, kterým se mohli okázale a hrdě chlubit, poněvadž byla jednoduše dokonalá. Millie se pro sebe musela ušklíbnout – její pokoj by se do toho Narcissina vešel klidně čtyřikrát, tak malý, nevýrazný a obyčejný byl. Ona a Narcissa byly natolik rozdílné, až někdy nechápala, jak je možné, že se staly tak blízkými přítelkyněmi. Mohla být ráda, že ji Narcissa vzala pod svá křídla, poněvadž bez ní by byla podobný vyděděnec jako Severus Snape, podivín věčně zahloubaný do knih o černé magii, který stejně jako ony navštěvoval Zmijozel.

„Ty budeš tak krásná nevěsta. To bude nádherná svatba. A pomysli těch lidí! Určitě tam mezi nimi najdu někoho, kdo mi padne do oka. Tady budou muži, a ne jen další paka, jako jsou u nás ve škole!" Narcissa a Millie se po sobě podívaly a následně vyprskly smíchy. Nina se stejně jako Cissy tolik toužila vdát, až jednu dobu uvažovala o tom, že si něco začne i s nějakým tím bradavickým pakem. „Nemůžu se dočkat!"

„A co mám teprve říkat já!" vydechla Narcissa a svalila se na postel. Rty se jí roztáhly do blaženého úsměvu, když zvedla ruku a podívala se na svůj zásnubní prsten, který byl rozhodně dražší než všechno, co Millie kdy vlastnila. „Paní Malfoyová," převalovala své budoucí jméno na jazyku. „No nezní to prostě dokonale?"

„Dokonalé jméno pro dokonalou nevěstu," rozněžňovala se Nina, a vzápětí jí do obličeje narazil polštář. „Au!" ohradila se a vrhla vyčítavý pohled na Millie, která se jen nevinně usmívala. „Za co?"

„Přestaň jí mazat med kolem pusy, víš, že ti to k ničemu nebude – její svědkyně jsem pořád já," vyplázla na ni jazyk a v dalším okamžiku dostala polštářem ona. Netrvalo to dlouho a všechny se s vervou a dětským nadšením vrhly do polštářové bitvy, jež jako by neměla konce, a v tu chvíli byly zkrátka jen těmi sotva dospělými dívkami, jejichž největší starostí byly výsledky zkoušek.

Temná mračna už se ale pomalu stahovala.

─── ･ ｡ﾟ☆: *.☽ .* :☆ﾟ. ───

„No tak, pánové, rozjedeme to přece trošičku!" zahlaholil bodře James, který ve vzduchu hůlkou přidržoval levitující lahve s medovinou, a snažil se projít davem nebelvírských studentů, jež si další večírek na oslavu hotových zkoušek zkrátka nemohli nechat ujít. Takových večírků na oslavu splněných NKÚ nebo OVCE už bylo za poslední týdny tolik, že bylo s podivem, že z toho nebelvírští ještě nejsou otrávení. Ale jak James moudře poznamenal, lidi se zkrátka, a hlavně v této pochmurné době, chtějí bavit. A zkoušky OVCE jsou – naštěstí – jen jednou za život, a tak se musí pořádně oslavit. „Heleďte, co vy tu sedíte jak hromádky neštěstí? Vezměte si příklad z Červíčka, ten to rozjíždí!" A kývnul hlavou k druhému konci společenské místnosti, kde Peter vrávoral na stole, rudozlatou kravatu měl ovázanou kolem hlavy, košili napůl rozepnutou, a vlnil se do rytmu hudby, která duněla celou společenkou.

Sirius se na svého nejlepšího přítele usmál a převzal si od něj lahev, již otevřel a okamžitě se z ní napil. Remus, sedící v křesle vedle Blacka, a jehož zjizvená tvář byla bledší než obvykle, ho napodobil, ale spíš jen tak bezmyšlenkovitě, jako by pil jenom proto, aby se něčím zaměstnal.

„Jojo, Červíček, ten nemusí řešit nic," podotkl Sirius a hřbetem ruky si otřel ústa.

„A ty snad jo?" vykulil na něj oči James, posadil se na opěrku jeho křesla a taky se napil. „Zkoušky OVCE už máme za sebou, jsme volní, kamaráde! Tak co je s tebou?"

„Moje drahá sestřenka se zítra vdává," odpověděl mu pohledný tmavovlasý mladík a trochu se zaškaredil.

„A to je problém, protože...?" snažil se chytit jeho myšlenkové pochody Potter. „Štve tě, že tě nepozvala? Nebo sis ji snad chtěl vzít ty, abyste udrželi vaši vznešenou čistokrevnou linii? Jauvajs!" křikl, když dostal loktem do žeber, a jen tak tak se zachytil opěradla, aby nespadl na zem.

„Ty jsi idiot," zavrčel Sirius, ale v očích mu pobavením zajiskřilo. „Je mi úplně jedno, jestli mě pozvala nebo ne, a Narcissa je navíc ten poslední člověk, se kterým bych se chtěl oženit. Dobře, možná by byla ještě horší Bellatrix, ale... zkrátka jde mi o to, že tam bude určitě přítomná celá moje povedená famílie, včetně toho idiota bratra." James trochu zvážněl. Věděl, že Siriusovi na tom „idiotovi bratrovi" dosti záleží. „A protože už jsem navštívil několik svateb, které pořádala čistokrevná smetánka, vím moc přesně, jak to bude probíhat, a jaký typ lidí se tam sejde. Je mi jasný, že z toho bude celej na větvi," odfrkl si a trpce se napil. A já mu v tom nemůžu už nijak zabránit, problesklo mu následně hlavou a na náladě mu to rozhodně nepřidalo.

James ho poplácal po zádech, aby mu projevil svou účast. „Chápu, že tě to štve, kámo, a říkám ti to velmi nerad, ale myslím, že už mu nepomůžeš. Svobodně se rozhodl, jde si svou cestou, a pokud na ní nezakopne a pořádně si nenamele čumák, asi se mu oči neotevřou. Tys ho varoval, pokoušel ses mu pomoct. Udělal jsi všechno, co jsi mohl," prohlásil, a v tu chvíli jej upoutala rudovlasá dívka, s očima zářivýma jako dva smaragdy, která právě vstoupila do místnosti.

„Myslíš?" řekl tiše Sirius, tak tiše, že by ho James v tom kraválu, který zde panoval, nemohl slyšet, ani kdyby chtěl. A navíc už měl zase oči jenom pro Lily, jež ho po tolika letech konečně vzala na milost, kývla mu na rande a zjistila, že vlastně není tak špatný, jak si celou dobu myslela.

„Ahoj, lásko. Jdeme tančit?" zazubil se Potter, když vyskočil na nohy a popadl Lily za ruku. Než stačila říct jakékoliv slovo, už ji celou rozesmátou táhl kamsi na druhou stranu místnosti, kde by měli pro společný tanec dostatek prostoru. Sirius je vyprovázel pohledem a s úsměvem se na ně díval do té doby, než mu výhled na ně zakryly skupinky studentů. Teprve pak se ohlédl na Remuse, který upíral své skelné oči do plamenů v krbu a vypadal trochu jako kamenná socha.

„A co je s tebou? Máš obavy z dalšího úplňku?" zeptal se ho tiše a přisunul se trochu blíž, ačkoliv bylo velice nepravděpodobné, že by jejich rozhovor kdokoliv slyšel.

Remus vážně přikývl. „Taky."

„Taky? Znamená to, že je v tom ještě něco jiného? Jde snad o... u Merlina, Remusi, neříkej mi, že ještě pořád myslíš na tu zmijozelku." Lupin neodpověděl, ale Sirius si všiml, že zatnul čelist, a na prstech, v nichž svíral skoro plnou lahev, mu vystouply klouby, když ji sevřel až trochu moc pevně. „Měl bys to nechat plavat. Nebyla to tvoje vina, ale její, že za tebou vůbec lezla."

„Mohl jsem ji zabít," řekl tichým, ale ledovým hlasem, v němž zazníval podtón nesouhlasu. „Vůbec si nedokážeš představit, co..." Potřásl hlavou. „Měla štěstí, že jsem jí nijak neublížil. Nic z toho by se ani nemuselo stát, kdybych k ní byl upřímný." Ještě jednou se dlouze napil, než lahev odložil na stolek a vstal. „Jdu si lehnout," oznámil Siriusovi stroze hlasem, který nepřipouštěl žádné námitky. „Užijte si večírek. Kdyby se někdo ptal, bolela mě hlava a potřeboval jsem se z toho vyspat." Pak se vytratil ke schodišti, jež vedlo k chlapeckým ložnicím, a cítil, jak se mu do zad zabodává Siriusův zamyšlený pohled.

Pomalu vystoupal schody a když za sebou v jejich ložnici zavřel dveře, dlouze vydechl. Do pokoje svítil měsíc, jenž nezadržitelně dorůstal do úplňku a prakticky se Remusovi vysmíval, když mu připomínal, co jej během následujících několika dnů zase čeká. Zády se opřel o dveře a na okamžik vyčerpaně zavřel oči. Bude to poslední úplněk, který stráví v Bradavicích. Poslední úplněk, kdy mu budou dělat společnost jelen, krysa a pes, jeho nejlepší přátelé, bez kterých by roky v Bradavicích nepřežil. A teď se všichni rozprchnou, rozlétnou se do všech světových stran jako ptáci, kteří poprvé opouštějí své bezpečné hnízdo.

Najednou to na něj všechno dolehlo. Vše bylo náhle tak vážné, tak opravdové. Za několik dní opustí Bradavice a vstoupí do toho děsivého dospěláckého života, kde se už nebudou moci schovávat za zdmi kouzelného hradu, kde nebude žádná Minerva McGonagallová, která je bude tahat z problémů, kde nebudou všudypřítomní jeho nejlepší přátelé. A Remus najednou ucítil, jak se mu v žaludku usazuje nepředstavitelná tíha. Pocit, že zase zůstane sám.

James a Lily budou žít ve svém hnízdečku lásky, Sirius, který se nemusel strachovat, že by někdy neměl dostatek finančních prostředků, chtěl cestovat, a Peter měl slíbenou práci u Děravého kotle. Nikdo z nich se nemusel bát, že by kdy nesehnal práci, nebo měl málo peněz. Remus nejen, že byl chudý jako kostelní myš, ale byl také prokletý – kvůli jeho vlkodlačímu prokletí jej patrně nikdo nikde nebude chtít zaměstnat. A on se tomu vlastně nedivil. Vždyť kdo by chtěl cokoliv riskovat? Byl nebezpečný. Věděl, že dokáže ublížit.

Obavy z budoucnosti na něj po nějaké době znovu tíživě dolehly. Remus se vydal ke své posteli, na kterou se malátně posadil a složil ruce do klína. Teď už se ze spárů vtíravých myšlenek nemohl osvobodit tím, že by zasedl k učení a ponořil se do hlubin studia kouzel a lektvarů. Ne, teď nastal čas čelit svým myšlenkám, obavám i výčitkám.

A tak měl znovu před očima ten děsuplný výraz zmijozelské rudovlásky, když jej v Chroptící chýši objevila v jeho vlkodlačí podobě.

─── ･ ｡ﾟ☆: *.☽ .* :☆ﾟ. ───

Ručička na hodinách se pomalu přiblížila k jedenácté hodině. Barty Skrk seděl u stolu naproti své matce, v dlaních svíral hrnek už dávno vychladlého čaje a ospalé oči tak trochu zoufale upíral na hodiny na stěně. Odpoledne se vrátil z Bradavic, protože byla celá jejich rodina pozvána na zítřejší svatbu Luciuse Malfoye a Narcissy Blackové. A on celé to zatracené odpoledne seděl s matkou v jídelně a čekal na příchod svého otce, kterému se chtěl pochlubit svými dojmy ze zkoušek NKÚ. Každý kouzelník, u něhož skládal zkoušku, mu věnoval uznalý pohled, a Barty nepochyboval o tom, že je všechny splnil na výbornou. Proč jen musí výsledky přijít až v polovině prázdnin? Kéž by tak už směl svému otci ukázat všech svých 12 vynikajících NKÚ.

„Drahoušku, nechceš si už jít lehnout? Ráno budeme muset vstávat brzy," vyrušil jej z myšlenek opatrný hlas jeho matky. Barty ale tvrdošíjně zavrtěl hlavou. Věděl, že je jeho otec do práce přímo zapálený a byl přesvědčený o tom, že jej zkrátka něco neodkladného muselo zdržet – přece by chtěl vidět svého syna co nejdříve, ne? Naposledy se viděli o Vánocích, kdy dostal dlouhé kázání o tom, jak nesmí přípravu na zkoušky Náležité kouzelnické úrovně podcenit – Barty si vzal jeho rady k srdci, a tak mu chtěl nyní říct, že jeho slova rozhodně dopadla na úrodnou půdu. Otec na něj bude jistojistě pyšný.

Chvilkami se mu zdálo, že ručička hodin utíká jako vítr, pak se zase šine jako šnek. Jeho trpělivost ale byla zanedlouho odměněna. Když k nim dolehlo hlasité prásknutí dveří, Barty na své židli div nenadskočil. Dychtivě se naklonil a očekával příchod otce, jehož k nim patrně přiláká zvědavost, až zjistí, že se v jídelně svítí. Ale místo toho se Bartemius Skrk jen prohnal chodbou a za okamžik už jej slyšeli, jak dupe po schodech. Barty cítil, jak se z něj pomalu vytrácí veškeré nadšení. To mu ani nestojí za pozdrav?

Cítil na sobě pohled své matky a polkl, když si uvědomil, že se mu svírá hrdlo. Nedokázal se na maminku ani podívat, věděl, že by její soucitný pohled nevydržel. „Drahoušku –" oslovila ho něžně a natáhla k němu ruku, ale Barty se rychle zvedl ze své židle a rozhodným krokem zamířil za otcem, dřív, než by si to stihl rozmyslet. Zatímco kráčel do schodů, vnímal, jak hlasitě mu buší srdce. Čeho se tak bojíš? okřikl se v duchu a pak konečně stanul před jeho pracovnou. Zvedl ruku a na malý okamžik se zarazil, ale pak přece jen sebral zbytky odvahy a zaklepal.

„Winky, pojď dál! Neseš mi –" Skrk se zarazil v půli věty, když zjistil, že ve dveřích nestojí domácí skřítka, ale jeho syn.

„Ahoj, tati," pozdravil ho Barty nejistě a polkl, aby se zbavil knedlíku v krku. Měl pocit, že jeho hlas zní tak trochu pisklavě a nepřirozeně a odkašlal si, aby si pročistil hrdlo. Jeho otec na něj zíral, jako by snad spatřil ducha, a mladík se bál, že se mu každou chvíli z toho intenzivního pohledu roztřesou kolena. „Já – hmm – vrátil jsem se dnes z Bradavic a – mám za sebou – zkoušky – vždyť víš – NKÚ," koktal a v duchu si nadával. Měl připravenou perfektní řeč, chtěl otce ohromit – ale jeho nijaká reakce jej zkrátka dokonale vyvedla z míry a vymetla mu všechno, co měl v hlavě. „Myslím – myslím, že to dopadlo velmi dobře - "

„Dvanáct NKÚ," okomentoval to stručně otec. „Profesorka Marchbanksová mne o tom informovala. " Sklonil hlavu k papírům, které měl rozházené po stole. Barty na něj upíral tupý pohled. To je všechno? To je všechno, co mu k tomu řekne? Žádné jsem na tebe pyšný, nebo dobrá práce? Byl úplně oněmělý. Skrk starší k němu znovu zvedl pohled, když si uvědomil, že jeho syn stále stojí na místě. „Chceš ještě něco? Mám nějakou práci. Myslel jsem, že chceš jen vědět výsledky dopředu."

Barty pootevřel ústa a měl pocit, že jej snad v koutku očí štípou slzy. Polknul a mírně pokývnul hlavou. „Ne," hlesl tiše. „Ne, to je všechno," uslyšel se říkat, ale jeho hlas jako by přicházel z nějaké velké dálky. „Díky, otče." A pak vyšel ven z jeho pracovny a zavřel za sebou dveře.

Co si to namlouval. Ať udělá cokoliv, nikdy to pro jeho otce nebude dost. Nikdy na něj nebude pyšný.

Nikdy ho neocení.

─── ･ ｡ﾟ☆: *.☽ .* :☆ﾟ. ───

V jedné věci se Nina Dolohovová nemýlila – Narcissa Blacková vypadala jako nevěsta skutečně dokonale a úchvatně. Zatímco procházela uličkou, všichni se na ni otáčeli, usmívali se a kochali se její krásou. Lucius Malfoy, jenž stál před oltářem, se dmul pýchou jako páv a jeho bledá, ostře řezaná tvář nabyla spokojeného výrazu. Věděl, že dnes získá tu nejkrásnější manželku, kterou mu budou všichni závidět.

Cygnus dovedl Narcissu, jež zářila jako sluníčko, k oltáři, políbil ji na obě tváře a předal její sněhově bledou ručku Luciusovi. Ten Cisse, která si jednou rukou přidržovala šaty i ohromnou kytici, pomohl do těch několika posledních schodů, pak se k ní naklonil a do ucha jí zašeptal něco, při čemž se tiše zahihňala. Když se Cygnus usadil vedle své ženy, oddávající si odkašlal a započal svou dlouhou řeč o lásce, společné cestě životem, sounáležitosti a oddanosti. Millie, která stála pár kroků za Narcissou, jeho slova pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven, a očima bezmyšlenkovitě bloudila po okolí. Když se její pohled střetl s očima Rodolphuse Lestrange, manžela Narcissiny starší sestry Bellatrix a nejlepšího přítelem a zároveň svědka Luciuse, zamrkala, jako by se probrala z transu. Rodolphus zvedl v pobavení levý koutek rtů do úsměvu, mrkl na ni a hlavou nepatrně kývl k Luciusovi a Narcisse, kteří si vyměňovali svatební sliby a prstýnky a měli zanedlouho jeden druhému říci své ano. Millie si ještě předtím, než zase začala věnovat svou plnou pozornost nevěstě a ženichovi, dovolila vrhnout jeden rychlý pohled na Bellatrix, o níž věděla, že je velmi žárlivá a majetnická a rozzuřeně prská, jen když se na jejího pohledného manžela někdo podívá. Tentokrát se ale výjimečně nedívala na něho, ale na svou sestru a jejího snoubence.

„Já, Narcissa Blacková, beru si tebe, Luciusi Malfoyi, za manžela, a slibuji, že ti budu věrná v časech dobrých i zlých, v nemoci i ve zdraví, že tě budu milovat a ctít po všechny dny svého života."

Z řad svatebních hostů se ozvaly první dojaté vzlyky a troubení do kapesníčku.

„Já, Lucius Malfoy, beru si tebe, Narcisso Blacková, za manželku, a slibuji, že ti budu věrný v časech dobrých i zlých, v nemoci i ve zdraví, že tě budu milovat a ctít po všechny dny svého života."

„Tímto vás po zbytek života prohlašuji za muže a ženu. Prosím, dejte si váš první novomanželský polibek," vyzval je s úsměvem oddávající a poodstoupil o pár kroků dozadu.

Lucius se na Narcissu usmál, uchopil ji v pase a vtiskl jí dlouhý, vášnivý polibek. Všichni hosté se postavili, začali nadšeně tleskat a výskat a z hůlek jim vytryskly spršky zlatavých hvězd, které zasypaly novomanžele a spirálovitě se snášely k zemi.

* * *

tak vás ofiko zdravím u první kapitoly a doufám, že jste si její čtení užili tak jako já její psaní🫶🏻 fun fact: tahle kapča byla napsána na den přesně před půl rokem!