Všech pět mužů se v další vteřině ohlédlo směrem, odkud přišel výkřik. Čtyři z nich okamžitě hmátli po svých hůlkách a tasili je do bojové pozice jako meče. Barty Skrk stál jen několik pár metrů od služebníků lorda Voldemorta, a tak trochu vypadal, že je svým nečekaným zásahem zaskočen. Pomalu zvedl ruce vzhůru, aby jim ukázal, že je zcela neškodný, - vlastně si hořce pomyslel, že by stačilo jen málo, a než by si stihl cokoliv uvědomit, už by ležel mrtvý na zemi, kdyby se kdokoliv z nich, nebo nedej Merline všichni najednou, rozhodl, že zaútočí a nebudou se jím vůbec zabývat – a přinutil se nasadit kamennou a nebojácnou tvář. Musel působit přesvědčivě. Musel ukázat, že je v něm víc odvahy, než kolik jí v sobě cítil ve skutečnosti. Čelit bandě smrtijedů bylo podobné jako čelit rozzuřenému zvířeti – nesměli jste dát najevo strach a museli jste být o něco chytřejší.

Rodolphus Lestrange tiše zavrčel a na okamžik zvedl oči k obloze, jako by proklínal ten den, kdy se stal nejbližším přítelem Luciuse Malfoye, což snad nevyhnutelně vedlo k tomuto momentu, kdy si jako jeho svědek jednoduše nemohl užít jeho svatbu, poněvadž musel řešit neschopné služebníky svého pána, jimž očividně chyběl mozek, jednu malou zvědavou holku a teď i nějakého bláznivého kluka, který zjevně neměl tušení, co tady dělá a čemu čelí a jen si hloupě hraje na hrdinu.

„Merline, za co mě trestáš?" zamumlal si vzápětí pro sebe a doufal, že jej kdosi jako zázrakem obdaří nebeskou trpělivostí, protože toho všeho začínal mít plné zuby. „Další škvrně, které nám narušuje plány, a se kterým se tady teď musíme zdržovat, a to jenom proto, že je někdo líný použít tu věc, kterou má v hlavě – nebo aspoň doufám, že ji tam má." A loupl naštvaným pohledem po trojici mužů, jelikož za to všechno mohli v první řadě oni.

„Víš, že by stačily jen dvě slůvka, a nemuseli bychom řešit nic..." řekl tlumeným hlasem Antonin, jenž stál vedle něho, a snažil se mluvit co nejtišeji, aby ho nepostřehl ani Barty, ani ta banda bezmozků.

„Ne," nesouhlasil ostře Lestrange a v očích se mu při pohledu na nehybného Bartyho, který napínal uši, zablesklo. Měl vztek, a musel se držet, aby mu nevybublal na povrch. „Na téhle svatbě se vraždit nebude. Slíbil jsem Luciusovi, že všechno proběhne hladce a nenastane žádný problém, který by mohl jeho hosty rozrušit. Zjistíme, co má za lubem, a kdyžtak si to s ním vyřídíme někde jinde." Barty ho samozřejmě zaslechl. Srdce se mu prudce rozbušilo a dech se mu zrychlil – ještě nikdy se neocitl tak blízko smrti. Donutil se ale ke klidu, a hlavně se snažil, aby na sobě nedal nic znát. Věřil, že dnes se se smrtí ještě nesetká.

Barty nebyl hloupý, velmi rychle pochopil, že proti němu stojí parta mužů, kteří rozhodně nemají čisté úmysly. Tušil, že by mohli být následovníky Temného pána, z jehož narůstající moci měl strach celý kouzelnický svět, a s jehož smrtijedy se nikdo nechtěl střetnout. A teď jich měl Barty proti sobě rovných pět – oni vládli magii, kterou je učil samotný Pán Zla, a on byl, na rozdíl od nich, jen nedospělý a nedostudovaný kouzelník, který ještě ani nesměl používat kouzla. Mozek mu pracoval na plné obrátky. Neustále sklouzával nervózním pohledem na nehybnou Millie, kterou Rodolphus, jenž ji dosud držel, nyní předal do náruče Rookwoodovi, a vážnost okamžiku jako by mu z těla vymazala veškerý alkohol. Musel rychle vymyslet, jak je z toho oba dostane ven. Cítil za ni snad zodpovědnost, že ji tu nechal samotnou, napospas jim? Možná trochu ano.

Ale zároveň jím, jak si tak překvapeně uvědomil, zmítala zvědavost.

„Tady bys neměl být, chlapče," varoval ho temným hlasem Lestrange a propichoval ho studeným pohledem. Napětí mezi nimi jako by houstlo a ve vzduchu se snad nepohnul ani lísteček. Barty měl pocit, že se celý svět smrkl jen na ně, na toto místo, na tento okamžik. V uších mu zněly údery srdce, které mu mocně naráželo do hrudního koše, jako by se chtělo dostat ven. „Máš veliké štěstí, že jsem se dnes rozhodl být velkorysý, jinak bys už dávno litoval toho, že jsi na nás narazil." Barty při slově velkorysý málem vyprskl smíchy – byl si jistý, že to byla jen reakce na nervozitu -, ale včas se zarazil. Věděl, že by nebylo moudré dráždit ho ještě víc. K velkorysosti měl ale tenhle muž velmi daleko. „Tak co tady chceš?"

Než mu ale mladík stihl odpovědět, k Rodolphusovi se naklonil Rosier a spiklenecky – a rozhodně ne potichu – mu zašeptal do ucha: „Myslím, že tu měl s tou holkou rande, Rodolphusi. Prostě si ji přišel vyzvednout," uchechtl se, a protože byla jeho poznámka velmi dobře slyšet, všichni kolem se rozchechtali. Jejich smích byl ledový a nepřirozený. Barty cítil, jak se mu hrne červeň do tváří, a honem se toho snažil zbavit. „Koukejte na něj, vždyť je to jen malej cucák, kterej by se udělal z toho, kdyby ho jen nějaká vzala za ruku!"

Barty stál na místě, ani se nehnul a držel si svůj křečovitý úsměv. Snášel jejich posměšky se stoickým klidem, a vlastně mu to tak trochu hrálo do karet. Jen se smějte, pomyslel si. Nechal je, ať se mu vysmívají dle libosti – jen když mu to poskytne trochu dalšího času k přemýšlení. Nechtěl udělat nic unáhleného, ale pomalu si začínal dávat dílky skládačky dohromady, zapadaly do sebe tak perfektně, jako by k tomu snad byly celou dobu předurčeny. V hlavě se mu rodila jasná, děsivá myšlenka, která ho ale vyvedla z míry méně, než čekal. To vědomí jako by ho donutilo ke klidu.

„Tak dost," přerušil je Rodolphus po nějaké době ostře a všichni čtyři náhle zmlkli, jako kdyby použil silencio. Bylo zcela očividné, kdo této skupince velí, a kdo z nich má hlavní slovo. „Nemáme na tebe celý den, kluku. Buďto se teď hezky obrátíš, zmizíš a zapomeneš, že jsi nás tady viděl, anebo..." uchechtl se, „no, nebo půjdeš s námi a budeš toho litovat. Já myslím, že to není těžké rozhodování, co říkáš?"

„Ne," hlesl Barty, „ne, to skutečně není. Půjdu s vámi," zvýšil hlas, když viděl, že se chystají přemístit. Lestrange po něm vrhl nevěřícný pohled a všichni ohromením strnuli. Tentokrát se nikdo nesmál. „Chci, abyste mě zavedli za svým pánem," oznámil a doufal, že se mu příliš netřese hlas, „a taky chci, abyste jí neublížili –"

„Ty nejsi v postavení, kdy by sis mohl klást podmínky, kluku," přerušil ho Rodolphus se zavrčením a jeho ledové oči se leskly krutostí. „Dej si pozor na to, o co žádáš. Mohlo by se stát, že toho jednoho dne budeš litovat. Tohle není pro každého."

„Já se nebojím," odporoval mu a odhodlaně vystrčil bradu.

Dolohov se ušklíbl. „To si myslí všichni. Ale pak stanou před Pánem Zla a zjistí, že nejsou sto podívat se mu do tváře. Ten, kdo to dokáže, mu buď musí být nekonečně věrný a oddaný, anebo je neuvěřitelně pošetilý. A věř mi, že za tu svou drzost většinou taky zaplatí," ujistil ho zcela vážně. „Pán Zla si může dovolit otálet a důkladně si vybírat, koho přijme mezi své následovníky. Můžeš si myslet, že mu máš co nabídnout, ale pokud on usoudí, že mu jsi a budeš k ničemu, jsi ztracen. Čím ho může ohromit někdo, jako jsi ty?" ušklíbl se.

„Myslím, že bych se mu mohl hodit," odpověděl mu neurčitě Barty a srdce mu bušilo jako o závod. Věděl, že teď už je prakticky nemožné couvnout. Odsoudil se buď k smrti, anebo k probuzení.

„Ty? Jak?" rýpnul si Carrow a hrubě se zachechtal.

Barty po něm šlehl ošklivým a povýšeným pohledem, jenž častokrát vídával ve tváři svého otce, když se na něj díval. „Mám své přednosti a zdroje, které by Pán Zla určitě rád využil. Ale to bych, s dovolením," řekl ledově a ironie z jeho hlasu přímo odkapávala, „probral s ním. Tobě to vykládat nebudu."

„Co si to dovoluješ, ty mrňavý –"

Než po něm stihl Amycus skočit, nebo po něm vrhnout nějakou kletbu, Rodolphus jej zarazil dřív, než by se to zde mohlo nepěkně zvrhnout. Nepatrně se zamračil. Byli zde už příliš dlouho, zahrávali si a vysmívali se svému štěstí. Každou chvíli se zde mohl objevit někdo další, a Lestrange nestál o další publikum. Už tak měl narušitelů o dva více, než chtěl. Vykročil tedy k Bartymu a zamyšleně ho pozoroval. Hledal v jeho tváři nějaké stopy po slabosti, po přehnané sebedůvěře, nebo po sebevražedném hrdinství. Ale jediné, co viděl, byla tvář mladého kluka, jehož oči byly plné hladu a touhy. Touhy po vědění, po uznání, po velikosti. „Jsi ještě dítě. Malý kluk. Proč myslíš, že by měl Pán Zla stát zrovna o tebe?"

„Pořád ta stejná otázka. Možná že mám zkrátka něco, co by ho mohlo zaujmout," řekl tichým hlasem Barty a oplácel mu tvrdý pohled. „To ale bude muset posoudit on."

Lestrange se ušklíbl. Pro Pána Zla byli takoví mladí a nezkušení nadšenci spíše přítěží, byli čitelní, bez jeho ochrany bezmocní, a neopatrní. Ale kdo ví. Třeba v něm pán uvidí něco, co jej přesvědčí o tom, že by nebylo špatné přijmout ho mezi své smrtijedy. Třeba mu má ten kluk skutečně co nabídnout.

„Nevím, jestli jsi hloupý, anebo odvážný."

Barty se hořce pousmál. „Já jen nemám co ztratit. A naopak... mohu všechno získat."

Lestrange se zasmál, položil mu ruku na rameno a pevně ho stiskl. „Pak tedy vítej mezi zatracenci."

A v dalším okamžiku se všichni s hlasitým prásknutím přemístili pryč.