Hubert otevřel jedno oko, lemované hustými pásy řas, ale hned ho zase zavřel, když viděl, jakou rychlostí se řítí dolů. Vzduch svištěl a hvízdal okolo jeho dlouhého citlivého nosu, obrovské plandavé uši mu zaléhaly a pod zadníma nohama neměl nic než nekonečnou temnou prázdnotu. Hubert si probral všechny okolnosti a usoudil, že se zavřenýma očima je v háji stejně tak, jako kdyby se koukal. Třeba je to jen nejapný žert kamarádů z kotce a za chvíli spadne doprostřed nějaké tajné párty, kde se budou vzduchem prohánět konfety a rozdávat barevné kuželovité čepičky. Jeho víčka se zachvěla, a když napočítal tři, prudce je otevřel. A opravdu! Někde pod ním se začalo rodit slabé nažloutlé světlo, a čím dále padal, tím se zvyšovala jeho intenzita. Najednou ho záře oslepila, a když se znovu rozkoukal, uviděl Hubert, že už nepadá sám. Ať se podíval kam se podíval, všude létaly antické vázy, padaly květináče azalek a třepetaly se zmuchlané papírky chatrných pokusů o sesmolení dopisu. Těsně u jeho levého klu proletěla knihovna, jež byla doslova přecpána nejrůznějšími díly známých spisovatelů, a vypadly z ní tři ze sedmi dílů Harryho Pottera a celá série Letopisů Narnie. Hubert se ošil. Nikdy moc kouzlům neholdoval, což bylo celkem paradoxní, vzhledem k tomu, v jaké situaci se nacházel.

Hubertovi už docházela trpělivost. Padal příšerně dlouho, špatně se vyspal a nedal si kafe. To je celkem omluvitelné, samozřejmě, sloni kávu nepijí, ale byl to jeho velký sen a on věřil tomu, že si jednoho dne dá pořádného loka, ať už je to ,,kafe" cokoliv. Myšlenky o kávě mu utnul těžký dopad na něco nepohodlně ostrého a špičatého.
,,Au," pomyslel si a trošku se nadzvedl, aby se podíval, na čem to sedí. S nechutí zjistil, že se mu do hýždí zakrývají rohy obalů trilogie Drahokamy, které zde asi nedopatřením vytrousila nepořádná knihovna.
Po dlouhém přemlouvání sebe sama se Hubert postavil na všechny čtyři a rozhlédl se. Nacházel se v jasně osvícené kruhové místnosti, jejíž obvod lemovaly dveře. Obyčejné bílé dveře s mosaznou klikou a rohožkou na ošoupání zablácených bot. Hubert se chvíli pokoušel spočítat, kolik těch dveří vlastně je, ale nakonec si uvědomil, že počítat vlastně neumí, tak by to k ničemu nebylo. Zhluboka se nadechl a neohroženě se vydal po rudém sametovém koberci vpřed.