„Budeš mi chybět.“

Pořád dokola si čtu tu zprávu a doufám, že za chvilku se objeví další s tím, že je to všechno jeden velký vtip. Nic ale nepřichází. Ani já nemohu nic napsat. Na displeji svítí velký napis: TENTO UŽIVATEL SI VÁS ZABLOKOVAL. Stále tomu nemohu uvěřit. To přece nemůže být pravda. Obě jsme žily s tím, že se to může jednou stát, ale nikdy bych nevěřila že to bude tak bolet.

Mám chuť hlasitě křičet. Naštvaně se zvednu a kopnu do bedny u nohou postele. Ostrá bolest mě srazí do kolen. Svalím se na studenou zem a z očí mi vytrysknou slzy. Nejvíc mě na tom všem štve, že nemůžu byt na nikoho nastvaná, leda tak na sebe, že jsem tu dívku nechala vkrást se do mého srdce. Povídali jsme si, i když to měla zakazané. Její rodiče nechtěli aby něco odpoutavalo její pozornost od učení. I když to znělo hrozně, tak jsem chápala jejich důvody. Ne, oni nebyli ti zlí.

Zvedla jsem se a znovu se posadila na postel. Možná kdybych se nějak dokázala spojit s jejími rodičemi a vysvětlit jim, že jejich dceři dokaži pomoci, třeba bych je obměkčila. Určitě mi nevěří, protože jsem jen cizí holka z internetu, která se s jejich dcerou nikdy neviděla. Kdybych se ale třeba s nimi setkala... Povzdechnu si, nemá cenu takhle přemýšlet. Stejně je nemám jak kontaktovat.

Z očí mi znovu začnou téct slzy. Nechám je stékat po tvářích, nemám sílu je utřít. Všechna snaha je marná. Začínám se utapět ve vzpomínkách. Máme tolik společných zážitků! Byly to úžasné dva roky. A teď byl se vším konec. Až ted si uvědomuji kolik toho pro mě znamená a lituji každého okamžiku, ktery jsem s ní nestrávila.

Pomalu dojdu k otevřenému oknu. Na obloze jasně svítí měsíc v úplňku. Kolikrát jsem již takhle stála a dívala se na nebe? Pokaždé jsem myslela na to, že tam někde v dáli dělá ona to samé. Měsíc nás spojuje. Je to němý svědek našeho přátelství. Vidí naše slzy, spatřívával ty úsměvy pokaždé, když se nám na displeji objevila zpráva od té druhé. Je to náš dávný přítel. A nyní to poslední co nás spojuje. Jeho jemný svit mi přináší útěchu. Lehce se usměji.

„Ty mi také budeš chybět, už teď mi chybíš. Vždy když se mi zasteskne tak se ale podívám na měsíc a budu vědět, že tu stále se mnou jsi. Nikdy nepřestanu čekat. A jednoho dne... Jednoho dne se možná znovu setkáme.“

Meridiem.
Tato povídka je mým rozloučením s jednou konkrétní osobou. Pevně věřím, že ta osoba si toto přečte a přesně bude vědět, že má slova patří právě jí. Možná se ptáte proč to tedy píši sem. No, řeknu to tak, že jsem se bála kontaktovat ji jiným způsobem. Samozřejmě, že jsem několik věcí změnila, abych neprozradila moc věcí z našeho soukromí. Pravdou ale zůstává, že ta osoba je jednou z nejlepších kamarádek, které jsem v životě měla. Byla bych moc ráda aby se k reálnému podkladu této povídky nikdo moc nevyjadřoval, moc bych to ocenila, nechci se o tom bavit. A ty, měsíční dívko, má kamarádko, nikdy na tebe nezapomenu a budu trpělivě vyhlížet moment, kdy mi od tebe příjde další zpráva. Žij blaze ❤️.

Ps: jednotlivé odstavce znázorňují pět fází smutku (popírání, hněv, smlouvání, deprese a smíření)

Tenebris
TajfunTesi