Odkopl papuče na druhou stranu koupelny a shodil ze sebe zapáchající prádlo, které nevidělo vodu snad celé dva týdny. Špína se do spálené kůže zažrala jako rez do železa. Stala se dokonce skoro jeho součástí, jako kdyby ho nechtěla nikdy pustit.

Alespoň něco, co mi zůstalo, problesklo mu hlavou. Bylo to sice dost nehygienické, ale po katastrofě se dlabe snad na veškerou dříve tolik opečovávanou životosprávu.

Vklouzl do sprchového kouta a pustil vodu. Hned pod ni dal hlavu a zakloktal proti proudu, aby si pročistil krk. Přitom nejspíš pár hltů i spolkl, ale ačkoli by to dřív považoval za čin proti hygieně, nyní si připisoval body navíc za kreativní využití sprchy.

Voda tekla mnohem rychleji, než předpokládal. Mokré vlasy těžkly pod vlastní vahou, ale mastnota skoro nic nezadržela. Musel si hlavu pořádně promasírovat prsty, aby to mělo vůbec nějaký smysl.

Sklopil pohled na kanál, kam použitá voda odtékala. Zadržoval v sobě jak špínu, tak i jeho vlasy, které si nedopatřením trhal. Voda samotná byla špinavá jako potok v lese po přívalivém dešti, ale zase s sebou odnesla i ten nesnesitelný puch, jenž kazil u chlapce první dojem.

Naposledy se koupal v městském koupališti. Ale voda tam byla tolik chlorovaná, že to bylo spíš ku špatnému zdraví než prospěchu. Pamatoval si, že Pon tam odmítal skočit, přestože ho tolik nabádal, a dokonce i tlačil. Chápal proč. Jen blázen by vlezl do vody, jež se stala poslední horkou lázní několika návštěvníků koupaliště.

Hned na to se mu vybavila další vzpomínka. O něco vzdálenější, ale za to tolik živá, jako kdyby se to událo včera. Jak tak sledoval vodu, stále se vracel hlouběji do svého podvědomí, kde potlačoval zlé chvíle, které nechtěl za žádnou cenu znovu prožít. Ale byly tam. A nikdy nezmizí.

Jediným zatřepáním hlavy se zbavil jak všech myšlenek, tak i kapek vody s lupy. Pořádně se nadechl a vystavil proti proudu tvář, již následně silná vlna ošlehala a vzala s sebou veškerou špínu a mastnotu, kterou si za poslední týden naspřádal.

Rukou si prohrábl rašící řídké strniště na bradě a pod nosem. Nikdy mu vousy nerostly a když už, tak vždy vypadaly jako černé chmýří pampelišky. Vlastně ani nelitoval toho, že neměl u sebe po celou tu dobu zrcadlo. Nechtěl by se vidět. Jistě by se ani nepoznal.

Jakmile skončil s obdivováním linií časem a zkušenostmi poznamenané tváře, popadl z držáku na zdi zelenou houbu na mytí a dal ji pod proud. Stále ještě pěnila, čehož následně využil, když si drhnul chodidla - snad nejvíce poznamenané části těla.

„Bože…“ zamumlal znechuceně, když se nemohl zbavit fleku špíny na nártu.

Drhnul s takovou silou, že se mu v okolí na kůži vytvořil narudlý flek, který po opětovném drhnutí pálil podobně jako spalující sluneční paprsky. Bylo zvláštní přirovnat mytí nohou k erupcím, ale černý humor je holt takový.

„Až s tím obdivováním skončíš, máš ve skříni normální oblečení! Ty hadry vyhodím, pokud k nim nemáš nějaký citový vztah,“ vykřikla Ferellová, která do koupelny nakoukla.

Diego sebou trhl a instinktivně se přitlačil ke stěně, ačkoli nebyla žádná možnost, že by na něj dohlédla.

„Jo,“ řekl jen a vyčkal, než odejde.

K jeho smůle však vešla dovnitř až ke hromadě s jeho prádlem a podle šustění usoudil, že je strčila do pytle. Dost nervózní pokračoval v drhnutí, ale vždy ostražitě vyčkával, jestli konečně doktorka nezmizí. Když se dlouho nic neozývalo, dosavadní stud z něj opadl.

Pak ovšem do sprchu nakoukla její hlava. Diego vyvalil oči a skrčil se v rohu, ale jejímu pohledu neunikl.

„Jen jsem ti chtěla oznámit, že večeři dostaneš až za hodinu. Přijde si pro tebe taková milá slečna, která tě zavede do jídelny,“ řekla s pobaveným úšklebkem a už se chystala zalézt, když vtom ještě dodala: „A nemusíš se přede mnou stydět. Nemáš nic k vidění, chlapče.“

Říct, že by ho to nějak urazilo, by byla lež. Ale ani to nebylo nic, co rád slyšel. Trhaně několikrát přikývl a očima učpěl na hlavě bez těla, která pomalu zase mizela. Jakmile byla pryč, hlasitě si oddechl, ale raději ještě zůstal skrčený. Jen pro jistotu.

„A moc tou vodou neplýtvej. Není to zrovna levná a běžná záležitost,“ zmínila ještě těsně před tím, než místnost opustila.

Když se za ní se zavrzáním zavřely dveře, vodu zastavil a vykoukl ven, jestli je skutečně pryč. Nedokázal si to vysvětlit, ale stále v něm bylo hluboko uvnitř něco pubertálního, co ho nutilo ke studu, u kterého ani netušil, že je schopen.

Natáhl se pro ručník a hned se do něj zabalil ve strachu, že by se někde mohla skrývat a znovu na něj odněkud vybafnout nějakou informaci. Opatrně z kouta vylezl, aby neuklouzl na kaluži, která po něm zbyla.

Skříň s oblečením našel snadno. Uvnitř našel pečlivě poskládané komínky šedého prádla, z nichž si jeden kus vzal a navlékl se do něj. Nějakou tu chvíli si připadal jako astronaut ve skafandru, ale poté ho do nosu tvrdě udeřila realita. Znovu.

Šupáky, které předtím někam odkopl, našel pod otevřeným oknem. Nechal je tam ležet a nazul si o něco větší, jež byly ve skříni společně s hadry.

Konečně se cítil o něco více jako člověk. Ale přesto v něm ta nová čistota nevymazala tu špínu uvnitř. Ani to nejlepší mýdlo na světě by z něj nikdy nevymylo to, co zažil. To, co z něj udělalo bezcitnou tělesnou schránku.

Vzpomněl si na toho chlapce v pokoji vedle. Slyšel ho křičet a s ním to ani nehlo. Až když vešel dovnitř a spatřil ho, pocítil určitou lítost. Možná v něm viděl sám sebe, možná byl prostě jen tak malý, že nebylo možné ho nelitovat.

Diego tehdy přežil jen o chlup. Ležel na horkém slunci, které pálilo jeho kůži na popel, ale přesto neshořel, ani se neudusil. Netušil, proč neskončil jako ostatní. Proč tam prostě nezemřel a nespojil popel s prachem na chodníku, který se stal jeho smrtelnou postelí.

Ani nevěděl, co přesně ho probudilo. Věděl jen to, že umřít nechtěl. A pokud měla vůle k životu takovou sílu... Ne. Na to nevěřil.

Pamatoval si, že mrzl. Byla mu neskutečná zima, ačkoli předtím jeho tělo málem spálil žár. Kolem něj pochodovali lidé, kteří se stačili schovat. Nejspíš okrádali padlé, brali jim jejich cennosti a vše potřebné k přežití. K němu přišel postarší muž, skrze zubní náhradu neskutečně šišlal.

Mluvil na něj, dloubal do něj koncem nějakého smrdutého klacku. Šeptal něco jako Tenhle má furt šťávu, ale ať nad jeho slovy přemýšlel, jak dlouho jen mohl, na jejich význam nepřišel. Ale ujistilo ho to v tom, že je naživu. To dloubání do končetin a tváře bylo živé dost.

Měl štěstí, že ležel na zádech a stařec ho neuzvedl. Tehdy děkoval všem bohům, že nikdy nedal na cvičení a raději si vždy dal pořádně mastný kus steaku. Ono se poté vyplatilo mít nějaké tukové zásoby pro přežití.

Stařec musel utéct, protože když se Diego probral, nikdo poblíž nebyl. Nikdo, až na nějakého potrhlého fanouška katastrof, který jej sledoval ze stínu s mokrým hadrem na hlavě. Přesně si vybavoval jeho reakci, když se posadil. Vyjekl a ukázal na něj prstem.

„Fénix povstal z popele!“ zakřičel a namířil na něj svou pepřovku, jíž zjevně už chyběly náboje.

Kdykoli, kdy stiskl spoušť, to jen cvaklo, ale nic zajímavého se nestalo. Diego to pokládal za štěstí. Milovník katastrof zbraň zahodil a utekl pryč. Nikdy ho už nepotkal.

Fénix. Ten podivín měl pravdu. Vstal z vlastního popele, když už se domníval, že je mrtvý. Tehdy Diego ale skutečně zemřel. Místo něj se zrodil nový - dočista jiný. Stal se z něj Fénix.

Nerad na jeho znovuzrození vzpomínal. Připomínalo mu to první dny jeho cesty při přežívání, kdy si šetřil každý kousek své školní svačiny. Nic platné mu to nebylo, snědl ji hned první den a ten druhý už hladový vyhlížel jiné. Ještě stále se mu živě vybavoval ten mučivý pocit prázdnoty v jeho žaludku.

Instinktivně si dal dlaň na břicho. Dost hlasitě se v něm ozývalo to hladové zvíře, jemuž lezly krkem všechny příchutě gumových medvídků. Najednou zatoužil po pořádné porci mastných hranolek s tatarkou a k tomu velkou kolu. Skoro šilhal hlady.

Předtím by nikdy nevěřil, kdyby se nějaká ženská chvástala tím, že přes měsíc zhubla o dvacet kilo. Nyní si to sám prožíval, sám to trpěl. Nikdy nebyl zrovna štíhlý, vždy měl nějaká ta kila navíc, za která se ovšem nestyděl. Ale posledních sedm týdnů s ním udělalo mnohem víc, než si připouštěl.

Zaslechl zaklepání. Tiché, skoro neznatelné. Věděl, že je to zase Ferellová. Že mu přišla sdělit jistě něco důležitého, třeba pravidla sprchování. Nebo mu přišla dát účet za vodu.

Rezignovaně si povzdechl a otevřel. K jeho překvapení tam nestála Ferellová. Byl to ten malý chlapec, kterého viděl usínat. A zdál se vzhůru a při vědomí více než dřív.

„Taky tě poslala do sprchy?“ zeptal se Diego, co nejpřívětivěji a nejmileji dokázal. Přitom se pokusil o přátelský úsměv, jenž se zjevně zvrhl v nepovedenou grimasu. Navíc se v jeho hlase ozval i náznak výsměchu, ačkoli se jej snažil skrýt.

Blonďák zatřepal hlavou a popadl ho za zápěstí.

„Pomoz mi... Nemůžu ji nikde najít,“ zašeptal zoufale a zvedl k němu pohled. Plakal.