Probudil se v čisté bílé místnosti. Kolem něj byly jen malé skříně ze světlého dřeva a jedna jediná lampa vedle něj na nočním stolku. Ačkoli byla postel skutečně měkká a pohodlná, necítil se zrovna příjemně. Moc dobře si pamatoval, jak vypadaly pokoje v nemocnicích.

Nedokázal si vzpomenout, jak přesně se sem dostal. Pamatoval si jen to, jak ho vezli z města pryč. Jak svíral v objetí Pona, schovával svou tvář do jeho husté a lehce zapáchající srsti. Dokázal si vybavit vjemy a pocity - strach, úzkost, ale zároveň i určitá radost z toho, že se vše konečně obrací k lepšímu.

Po této vzpomínce měl okno. Jako kdyby zbytek blokovala ta samá nazelenalá mlha, která mu činila dříve po požití antihistaminik potěšení. Nyní se však cítil okradený a zmatený. Ležel neznámo kde v nějaké náhodné nemocnici a kolem něj nebylo ani živáčka. Což ho děsilo mnohem více, než kdyby byla místnost plná agresivních veganek.

Opatrně se posadil, načež si přitáhl tenkou – kdysi snad bílou – deku až ke krku. Cítil se podivně křehký, jakmile pohlédl na linie látky, které přesně napodobovaly křivky jeho schouleného těla. Deka byla o něco kratší než on, tudíž mu zpod ní čouhala enormně velká chodidla se špínou za nehty.

Ohrnul nad tím ret, ale zakrýt si je nehodlal. Zbytečně by tak bral teplo zbytku těla, které jej potřebovalo víc. Navíc látka voněla podobně jako léky, které našel v kavárně, a vystačila i jako velmi slušný hmotný předmět, díky kterému se nemusel bát, že je mrtvý.

Bylo to jiné. Zvláštní. Celé ty týdny přežíval v pustině jen s tím, co si sám sehnal, ale teď nemá u sebe nic, dokonce ani svůj věrný švýcarský kapesní nůž, který mu už tolikrát zachránil zadek, že to přestal počítat. Nyní je pryč, ostatně jako všechno, co si za tu dobu vybudoval.

„Diego,“ ozval se opět ten známý zvučný hlas, jenž s sebou nesl respekt a zároveň jakousi formu mateřské starostlivosti.

Chlapec se za hlasem otočil téměř okamžitě, co vyslovila jeho jméno. Jak očekával, byla tam. Ta samá tvář, již si pamatoval ještě z kavárny.

„Co jste mi provedli?“ zeptal se ihned narovinu a nakoukl pod deku, kde si zkontroloval kůži, jestli mu neční někde jizva.

Nikde však žádnou po hmatu nenašel, proto usoudil, že ledviny má stále dvě a zbytek je taky na svém místě. Přesto tu byl ten fakt, že se sem dostal nevědomky a nejspíš i náhodou.

Doktorka Ferellová, jak si ji pamatoval, vstala ze židle, na níž do doby jeho probuzení seděla.

„Jen pár očkování, to nic není. Vlastně bys nám mohl i poděkovat, zachránili jsme ti život.“

„Žilo se mi tam dobře,“ utrousil si spíše pro sebe a jakmile zaznamenal její zpropadeně rentgenový pohled, namačkal deku k sobě takovým způsobem, že brzy připomínala spíše smuchlaný kus obrovského papíru. „Kde je Pon?“

„Kdo prosím?“ otázala se žena v čistě bílé košili a podívala se na něj přes obroučky svých malých brýlí. Přitom se ani nepohnula, zůstala stát jako solný sloup. Nakonec však přikývla, když pochopila. „Ten pes, že ano? Ten na tebe čeká venku.“

Nevěřil jí, ačkoli se vůbec netvářila tak, že by mu mohla lhát. Malátnost sice už ustupovala, ale stále neměl plně pročištěnou hlavu. Jako kdyby ho snad uspali, vymáchali několik hodin v pračce a nakonec ho nechali sušit na obrovském kolotoči.

„Ale pokud tu Pon fakt je, proč není tady uvnitř?“ zeptal se nevrle s krátkým zavrčením a ihned se chytl za koleno, když jím projela prudká vlna náhlé bolesti. Potichu sykl – ale opravdu jen tak, aby ho doktorka neslyšela, nechtěl vypadat jako slaboch.

Odpovědi na otázku se nedočkal. Žena se zlatými vlasy poklepala na kapačku, která visela nad jeho postelí, a zaujatě sledovala odkapávající tekutinu namodralé barvy. Diego se na ni mračil, ale dlouho mu grimasa nevydržela. Poté mu začaly ochabovat svaly po celém těle – začínaje u obličejové části a konče u prstou na nohou, kterými mohl do té doby volně hýbat. Pomalu na něj přicházela únava, ačkoli unavený vůbec nebyl. Nějaká neviditelná síla ho nutila zavřít oči a jít spát. Jako kdyby se ten nahoře rozhodl, že teď je ta správná chvíle.

A nakonec opravdu přivřel oči a pohled na zlatovlasou doktorku Ferellovou se mu rozmlžil. Už nevypadala tolik respektuhodná, nyní se jen starostlivě dívala, jak se jeho tělo i s mozkem poddávají uspávacím účinkům anestetika. Myšlení se zpomalovalo a on nemohl myslet na nic jiného než spánek. Dočista zapomněl na Pona, na svůj úkryt v kavárně, dokonce i na svět před erupcí, na nějž tak rád vzpomínal před usínáním. Tím jediným, co bylo důležité, zůstal jen on sám a přicházející sladká nazelenalá mlha.

Byl zase zpátky ve městě. Jen tak tak zvládal střídat pravou a levou nohu, aby se dal do pohybu. Už druhý den byl bez jídla, zbytky v odpadcích opravdu jíst nechtěl. I když po poslední hodině hladovění přestal uvažovat nad riskem, jaký by byl, kdyby přece jen strávil nějaký nedojedený kus bagety nebo třeba pochybnou pizzu.

Svět se mu zbláznil před očima. Ještě před čtyřmi dny seděl ve školní lavici jako každý rutinní den, který musel v tom vězení vydržet. Pamatoval si, že zrovna recitovali Fraçois Villona, když vtom spatřili venku silný zábleskl světla a následnou ukrutnou vlnu horka, která se přes otevřená okna i sklo dostala.

Všichni přítomní propadli panice. Dokonce i on sám _ přestože rád – upustil od chvilky poezie a zalapal po dechu, když se závan suchého vzduchu vehnal do budovy školy. Většina jeho spolužáků už ležela na zemi, držela se za hlavu a křičela. I učitel, který zachovával chladnou hlavy za každé situace, se nyní krčil pod svým stolem a vyklepaně objímal vlastní kolena.

Po vzoru ostatních se položil na podlahu a zakryl si ji rukama, ale ačkoli ten o něco málo chladný vzduch vytlačil ten horký vzhůru, stále bylo uvnitř nedýchatelno.

Zatímco ostatní děti se k pohybu neodvažovaly, on se hbitě vyhoupl na nohy, popadl svůj batoh a vyběhl ke dveřím, které zůstávaly vždy otevřené. Proklouzl ven na chodbu nevšímaje si křiku spolužáků a kantora, kteří nevypadali na to, že by místnost opustili.

Jakmile se dostal na chodbu, pocítil velmi krátkou úlevu, která se však vmžiku změnila na něco mnohem horšího, než byla situace v přeplněné kmenové třídě 3.A. Suchý vzduch mu bral kyslík od úst a klimatizace po stěnách nějakým záhadným způsobem přestaly fungovat. Cítil se jako stále živá ryba v troubě.

Batoh na zádech nekontrolovatelně těžkl s každou další sekundou běhu. Na zádech se mu vytvářel upocený flek, tmavé vlasy se mu potem lepily na čelo a spadaly do očí přesně takovým způsobem, aby to zavazelo co nejvíc.

Hrdlo mu velmi rychle vyprahlo, ale pro vodu si dosáhnout zatím nechtěl. Nemohl promarnit ani sekundu v tomhle pekle, dokud mu zbývaly síly na to, aby tomu utekl.

Na chodbě nikoho nepotkal. Všichni studenti byli ve svých třídách a snažili se nepropadnout panice. Jen on jediný se dral z budovy ven v domnění, že venku to bude lepší. Nebo ho jen netěšil ten fakt, že poslední, co v životě uvidí, bude dlouhý text z učebnice literatury a nespokojený škleb jeho kantora, když se snažil recitovat.

Skleněné dveře vedoucí ven z budovy byly zamčené. Očekával to, ale někde hluboko uvnitř doufal, že zrovna dnes je zamykat nebudou. Práskl pěstí do skla a naprázdno otevřel ústa - ke křiku se neodvážil, nehodlal si rozedřít hlasivky.

Vedro bylo nesnesitelné. Rozhlédl se kolem sebe, jestli nenajde něco, čím by si dveře otevřel. Našel pouze přenosný hasící přístroj. Zjevně pěnový, jakmile ho potěžkal. Vzal jej do rukou a mrštil s ním veškerou svou nalezrnou silou proti sklu. Nic moc od toho nečekal, proto ho malá pavučina tolik nezklamala. Ale udeřil znovu.

Pavučina se rozprostřela po celé ploše. Když dosáhla úplných okrajů, rozpadlo se na stovky drobných střípků na zemi. Diego na nic nečekal, proskočil rozbitými dveřmi a vyběhl ven do ulice.

To, co viděl, ho od té doby vždy pronásledovalo v nočních můrách. Všude kolem něj byla těla. Spálená, některá už ohořelá, jiná čerstvá a zarudlá. Viděl, jak na kůži naskakují puchýře, její povrch černá pod náporem vedra a spalujících paprsků slunce.

Zakryl si ústa rukou. Nemohl ten puch smrti dostat z hlavy. Dostal se mu na jazyk a zhořkl ve vyprahlém krku.

Nemohl váhat. Nemohl promeškat ani jediný okamžik. Šálu, kterou běžně nosil místo opasku, si obmotal kolem hlavy a rozeběhl se dále do města.

Čím víc těl míjel, tím méně lidský si připadal. Při každém pohledu pocítil lítost, která postupně mizela, když je přestával počítat. Spatřil těla vysokých mužů, ohořelé křivky kdysi půvabných žen a drobná tělíčka dětí - od jeho věku až po batolata.

Brečet nemohl. Slzy mu vždy ihned vyschly na tváři, kdykoli nějaké vypudil. Docházely mu síly, nestačil mu dech... Cítil, že tomu neuteče. Že i jeho konec je blízko. Skončí jako ti všichni, které při běhu minul.

Nohy ho přestaly poslouchat. Upadl. Neměl dost sil na to, aby vstal. Aby bojoval. Za svůj vlastní život, kterého si do této doby necenil.

Otočil se ke slunci obličejem. Když už má dnes umřít, tak chtěl, aby smrti hleděl do tváře.

V hlavě se mu rodily poslední myšlenky. Vzpomínky na jeho rodinu, na školu, na dívku, kvůli které tam chodil. Myšlenky na budoucnost, která nikdy nenastane.

„Byl jsem člověk,“ zamumlal tiše a zvedl ruku k obloze. Byl člověk. Jako člověk žil, jako člověk zemře.

Jeho ruka padla vedle zbytku těla, když ztratil i poslední špetku sil. Zavřel oči, jako to dělával vždy, když chtěl, aby mu paprsky na víčko nakreslily obraz. Tentokrát to byla jen rudá skvrna. Nic v ní neviděl. Jen tu nekonečnost, jak ho opuští. Jen ten život, jak pomalu prchá z jeho těla...

Probudil se. Nebyl už dále na ulici, nebojoval o život. Znovu ho zakrývala jen tenká šedavá deka. Byl to jen sen, pomyslel si. Jen jedna vzpomínka, jeho noční můra. Den, kdy přestal být člověkem.