„Harry!" Něčí ruce popadly Harryho za ramena a zatřásly jím. „Jste opilý?"

„Ne." Harry odstrčil Severusovy paže a posadil se. „Jen odpočívám," odpověděl tvrdohlavě a škytl. „Kolik je hodin?"

„Tři," odpověděl Snape. Pořád měl Harryho tělo.

„Co děláte s mým tělem ve tři hodiny ráno?" Harry měl pocit, že odpověď vlastně nechce znát.

„Byl jsem ve vaší kanceláři na Ministerstvu. Co děláte v mojí posteli?"

Harry se podíval dolů na postel. Po tom matoucím večeru šel do Snapeovy ložnice, lehl si na postel a vdechoval jeho vůni. Neměl v úmyslu tam spát, ale postel mu připadala neodolatelně útulná, a tak usnul dřív, než se donutil odejít. „Čekal jsem na vás. Chtěl jsem vědět, s kým jste mluvil, abych ráno nevypadal jako blázen, že si to nepamatuju."

Snape se posadil na postel vedle Harryho. Prošel krátký seznam jmen a sdělil mu, o čem spolu hovořili. Nestalo se v podstatě nic nezvyklého.

„Můžete si změnit tvář?" požádal ho Harry. Bylo mu nepříjemné slyšet Snapeův hlas ze svých vlastních úst.

Snape vypil lektvar, který nosil stále při sobě, a proměnil se zpátky na Dimitriho.

„Myslel jsem vaši skutečnou tvář," řekl Harry podrážděně.

Snape pomalu vytáhl hůlku a seslal na sebe několik kouzel, která postupně proměňovala jeho nos, kůži a řadu drobných rysů ve tváři, dokud před Harrym znovu neseděl muž, kterého si pamatoval z doby před pěti lety. „Je to lepší?" zeptal se, zatímco si ohmatával nos, aby zjistil, jestli mu dodal správnou velikost.

Konečně. Harry měl Snapea zpátky. Ne Dimitriho nebo svého dvojníka, ale muže, o kterém se domníval, že ho navždy ztratil. Jeho hákovitý nos a nezdravě bledá pleť sice objektivně nebyly tak hezké jako jeho nová tvář, kterou pro sebe Snape stvořil, ale svým zvláštním způsobem byly pro Harryho mnohem přitažlivější. Výraznější. Byla to tvář muže, který byl v životě svědkem nepředstavitelných hrůz a který jich také sám na své cestě mnoho spáchal. Působila opravdově, nebyla to jen další maska. Už jen to, že ji znovu uviděl, vyvolalo v Harryho slabinách mučivé záchvěvy, a část jeho těla se chtěla převalit a roztáhnout nohy jako zvíře v říji. Nebylo to zdravé, že se cítil tak připoutaný k někomu, koho v podstatě neznal a o kom se zapřisáhl, že se s ním už nikdy romanticky nezaplete.

„Zase ty vaše vlasy. To vážně nemáte hřeben?" řekl Snape s pobavením ve tváři, když prsty prohrábl Harryho nezkrotné vlasy. Harry jeho dotek cítil ještě ve chvíli, kdy Snape ruku stáhl a zeptal se: „O čem dalším jste se mnou chtěl mluvit?"

V šoku z toho, že konečně znovu vidí Snapeovu tvář, Harrymu trvalo hodnou chvíli, než si vzpomněl, proč sem vlastně přišel. „Jsem hrozně unavený. Ale chci dát dohromady naše poznámky o různých Smrtijedech a vybrat ty, u kterých je nejpravděpodobnější, že můžou mít něco společného s Nikem. Měli bychom se pokusit vypátrat všechna jejich možná krycí jména, abych věděl, koho má doopravdy na mysli, kdyby některé z těch jmen dneska zmínil." Zamračil se. „Pořád voníte jako já. Ukradl jste mi toaletní potřeby?"

„Ano," odtušil Snape prostě.

„Vy jste vážně úchyl," řekl Harry, ale v hlase mu při tom nezaznívala ani stopa skutečného hněvu. „Vsadím se, že jste mi prohrabal úplně všechno v tomhle bytě."

„Vaší ložnice jsem se nedotkl."

Harry si v duchu s hrůzou představil všechny ty pornočasopisy a sexuální pomůcky pod postelí. „Fajn," vykoktal ze sebe. Odvrátil se pryč od Snapea a jeho známé tváře a těla. Nebyl připravený na to, že se mu všechny ty vzpomínky znovu vrátí. Zavřel oči a řekl: „Předpokládám, že jste vyšetřoval taky Robardse."

„Dvakrát. Nic jsem na něj ale nenašel. Pořád mu nevěřím, ale –"

„Vy nevěříte nikdy nikomu."

„ Nebyl bych tady, kdyby to byla pravda," řekl Snape pomalu.

„Jojo, jasně," odfrkl si Harry hořce a otevřel oči. Snape stále zůstával ve stoickém klidu. Z chodby se dovnitř rozlévalo měsíční světlo a protínalo mu obličej, takže jeho nos vypadal ještě větší a hákovitější než obvykle. V hlubokých vráskách jeho obličeje bylo cosi děsivého a tragického zároveň a vůbec nedávalo smysl, že ho Harry chtěl v tu chvíli políbit. „Tím, že jste tu, nic neriskujete. Není to o důvěře. Kdybych vás prásknul, kdo by mi to věřil? Všichni by si mysleli, že jsem se zbláznil, protože jste oficiálně mrtvý. A kdybych někoho přivedl, aby se přesvědčil sám, zjistil byste to a zmizel dřív, než bychom se sem přemístili."

„To je pravda," přisvědčil Snape, většinu jeho výrazu přitom skrývaly stíny. „Ale vím, že byste mě nikdy úmyslně nevystavil nebezpečí tím, že byste to někomu řekl."

„Hermiona by vaše tajemství udržela," dobíral si ho Harry zlehka.

„Ale považovala by můj kontakt s vámi za důvod k obavám. Prozraďte mi, považovala náš vztah za zdravý, když jste jí o něm řekl?"

Tak to ani v nejmenším, pomyslel si Harry. A ani jí to nezazlíval. On nepovažoval jejich vztah za zdravý. „Ne, ale ona vás nezná tak jako já. Kdybyste zkusil..." mnou manipulovat. Mučit mě. Znásilnit. „...mi ublížit, nestrpěl bych to. Okamžitě bych vás nahlásil. Ale myslím, že to nemáte v plánu. Možná jsem byl v tu chvíli idiot, když jsem vám věřil s tím vším okolo Voldemorta, ale porazil jsem ho. Přežil jsem to. Nikdy bych to nedokázal, kdyby na mně nějaké vaší části – byť sebemenší – nezáleželo." I kdyby to bylo ze špatných důvodů.

Snape se postavil a vstoupil do stínů. Z temnoty se drsným hlasem ozvalo: „Téměř jsem vás zabil."

Harry se posadil. Únava z něj rázem vyprchala. „Abyste mě zachránil před nimi?"

„Zvažoval jsem to. Ale také jsem odkládal příležitost nechat vás bojovat s Temným pánem. Chtěl jsem se mít jistotu, že přežijete, i když to bylo nemožné."

„Nebylo to nemožné," namítl Harry.

„Mělo být." Snape se vynořil ze stínů. Mezitím se převlékl z Harryho hábitu do svého vlastního. Přiléhavější střih hábitu, který měl nyní na sobě, odhaloval dlouhé, štíhlé křivky jeho těla. Linie mezi jeho obočím byla tmavší, než jakou ji Harry viděl kdy předtím. „Nevím, proč jste to přežil."

„Taky nemám páru," pokrčil Harry rameny. „Ale myslím, že to mělo něco společného s tím, že jsem byl jediným vlastníkem pláště, kamene i hůlky. Cokoli z toho jste mi mohl kdykoli vzít, ale neudělal jste to. Skutečnost, že jsem byl skutečným pánem Bezové hůlky, mi možná zachránila život. Mohl jste si ji nechat."

Snape znovu přistoupil k posteli a sedl si na její kraj. Byl tak blízko, že se jejich ruce mohly dotknout, kdyby se oba trochu natáhli, ale Snape se Harrymu zdál stále stejně na míle vzdálený a nepřístupný, jako tehdy ve vězení, kde se jejich cesty střetly. Ale bylo to dočasné sblížení skutečné, nebo to všechno byl jen způsob přežití?

„Nemohl jsem to riskovat," řekl Snape tiše.

„Nemohl jste riskovat, že Voldemort zůstane naživu, nebo že já zemřu?"

Snape se na něj díval, jeho temné oči pátraly v Harryho tváři. „Myslíte, že mi byl váš život lhostejný? Nebo že je v tom nakonec nějaký rozdíl? Nepřežil byste, kdyby zůstal naživu on."

„To není skutečná odpověď," odtušil Harry. „Nechci slyšet žádné kecy. Žádné dvojznačnosti. Šlo vám jen o to, abyste zastavil Voldemorta, nebo vám záleželo na tom, jestli přežiju i z jiného důvodu, než jen proto, abyste mě mohl použít jako zbraň proti Voldemortovi? „

„Záleželo mi na vás," řekl Snape tónem, jako kdyby ho Harry místo položení otázky uhodil. „To proto jsem tolik potřeboval jistotu, že to přežijete, než cokoli udělám."

Od starosti k lásce bylo daleko, ale alespoň ho Harry přinutil k tomu, aby Severus poprvé nahlas přiznal, že se o něj staral. „Nevzal jsem si druhý lektvar – nebo alespoň to, o čem jsem se domníval, že je to druhý lektvar – protože jsem si myslel, že se mě jím možná jen pokoušíte zastavit. Mluvil jsem s Tomem, tedy s tím viteálem ve mně –"

Snapeovo obočí vystřelilo vzhůru takovou rychlostí, že to vypadalo neuvěřitelně směšně, až se Harry rozesmál.

„Co vám řekl?" zeptal se Snape podezřívavě.

Harry pátravě prozkoumal jeho tvář, než konečně odpověděl: „Že vám nemůžu věřit, protože jste do mě zamilovaný a nikdy mě nenecháte vás opustit nebo zemřít. Chtěl po mně, abych mu přenechal kontrolu nad svým tělem."

Snape při té části o „zamilování" ani nemrkl. „Několikrát předtím se mu podařilo převzít nad vámi kontrolu z vlastní vůle. Když vám Smrtijedi podali ten halucinogen, v jednu chvíli jste přišel k sobě – ale nebyl jste to vy. Mluvil jste s Voldemortem v hadím jazyce."

„Byl jsem v jeho hlavě. Nebo hádám, že spíš on byl v té mojí." Harry si promnul tvář dlaněmi, jak se mu vracely nepříjemné vzpomínky na tu dobu. „Proč jste nebyl na ceremonii?"

„Odhalil mě dřív, než jsem čekal." Snape se letmo, bezděčně dotkl svého krku v místě, kde látka nejspíš halila jizvu po hadím kousnutí. „Než abych se soustředil na léčení sebe sama, raději jsem si dal záležet na tom, abych otrávil Nagini."

„Pořád máte tu jizvu?"

„Ano, i když ji občas kouzlem skrývám, když je to třeba."

Harry sklouzl na okraj postele, blíž ke Snapeovi. „Můžu ji vidět?"

Snapeovy elegantní prsty přelétly přes límeček a opatrně rozepnuly několik prvních knoflíčků. Odtáhl jen tolik látky, aby odhalil lesklou stopu bledé, poškozené kůže rozprostírající se od jeho krku až k levé klíční kosti. Od rány se směrem do stran rozbíhaly drobné úponky, z nichž většina mizela vzadu za Snapeovým krkem nebo pod látkou, která mu stále zakrývala levé rameno i hruď.

Takhle zblízka už zase voněl svou vlastní vůní a jeho tělo Harryho vábilo k sobě. On se však neodvážil natáhnout ruku a dotknout se ho. Měl pocit, že kdyby na tu kůži přitiskl byť jen špičku prstu, už by se nemohl odtrhnout. „Většina mých je z doby před válkou," řekl místo toho a prsty přejel přes oválnou ránu na vlastní hrudi.

„Myslím, že vaše vlastní jizvy se dost liší od všech ostatních," kývl Snape směrem ke hřbetu Harryho ruky, kde dosud svítil nápis ‚Nemám vykládat lži'.

„Před mudly je skrývám," přiznal Harry. „Jednomu příteli jsem to po čase řekl. Namluvil jsem mu, že tu jizvu přetírám nějakým drahým krycím krémem, aby nebyla vidět. A taky že se mi to stalo během věznění. Nechtěl jsem, aby pátral ve škole, o které si myslel, že jsem ji navštěvoval." Dost ale bylo planých, bezpředmětných řečí. Zadíval se na Snapea a řekl něco, co chtěl říct už nějakou dobu: „Neměl jste nikdy odejít. Nebo jste mi alespoň měl dát vědět, že žijete. Nesnášel jsem pomyšlení, že jste dalším člověkem na dlouhém seznamu těch, kdo kvůli mně zemřeli."

„Kdyby se to skutečně stalo, nebylo by to jen kvůli vám. Měl jsem k tomu, co jsem podstoupil, své vlastní důvody."

Takže to všechno bylo kvůli mé matce? Poslední věcí, kterou teď potřeboval, byla další připomínka toho, že ji Snape bezhlavě miloval. Že jeho starost o Harryho život byla jen výsledkem Snapeova obsesivního citu k Lily. Vztek se prudce roztepal Harryho hlavou. Než se stihl zarazit, vyskočil na nohy. „Vy hajzle!" Otočil se ke dveřím a chystal se vyrazit ven, když ho Snape popadl za paži.

„Musel jsem udělat všechno proto, abych se ujistil, že zemřel," řekl Snape s tichým hlasem a zvláštním třpytem v očích. „Nemohl jsem dopustit možnost, že by to přežil. Ne po tom všem, co udělal."

Harry se mu vytrhl. „To vám ale nijak nebránilo v tom, nechat po sobě alespoň jeden hloupý dopis! Vlastně počkat – jeden jste mi nechal... Jenom jste se v něm nějak zapomněl zmínit, že jste to kurva přežil!"

Snape se postavil a udělal několik kroků směrem k Harrymu, až se zastavil jenom stopu od něj. „Snažil jsem se vás chránit."

Harry do něj strčil a donutil ho zavrávorat pozadu zpátky k posteli. „Ne! Snažil jste se chránit jenom sebe. Aby nikdo nezjistil, že jste naživu. Nestálo by vás to vůbec nic, kdybyste mi to řekl. Nestálo by vás to ani jednu jedinou zasranou věc!" V krku se mu usadil obrovský knedlík a měl pocit, že kdyby zůstal byť jen o vteřinu déle, neovládl by se a praštil by Snapea pěstí. Obrátil se k východu a vydal se rázným krokem ke dveřím. Přesně proto se Snapea vůbec neměl pokoušet hledat.

Snape se mu postavil do cesty; silnýma rukama sevřel Harryho ramena a přiměl ho, aby se zastavil. Takhle zblízka z něj sálalo teplo a jeho typická vůně a Harry se nezmohl na jakoukoli obranu – ne, když byl Snape navíc oblečený v částečně rozepnuté košili a přiléhavém hábitu. Harrymu se v hrudi zastavilo srdce a nedokázal se pohnout ani myslet na nic jiného než na to, jak ty zkušené ruce kdysi putovaly k docela jiným částem jeho těla.

Snapeovy pronikavé oči Harryho propalovaly pohledem. „Kdybych ti ublížil..." Tvář se mu zkřivila, jako by ho jen to pomyšlení nesmírně bolelo. „Kdybych ti ublížil... Nemohl bych s tím pomyšlením žít. Musel jsem si být jistý, že až se jednou setkáme znovu, bude to proto, že to tak chceš. Svobodně. Musel jsem si být jistý, že tvá touha po kontaktu se mnou nepramení jen ze závislosti na mně. Potřeboval jsem, abys to udělal ty sám."

Skutečně to udělal? Kromě Harryho myšlenek se však ozvalo i jeho přirození, silně pulzující v kalhotách, aniž by se ho Snape pořádně dotkl. Jeho tělo na něj přímo křičelo, dožadovalo se těsnějšího kontaktu, přestože se Harry sám sebe intenzivně snažil přesvědčit, že touží zkrátka jen po přátelství – nebo alespoň po důkazu, že Snape žije. Možná to bylo tou drogou, ale nemohl popřít, že se stal na Snapeovi závislý. Racionální část jeho mozku věděla o Snapeově temnotě, o tom, že kolem sebe vystavěl zdi a nedokáže být upřímný. Tak proč po něm tak zoufale toužil? Proč ho bolelo stát tady a nepodlehnout touze dotknout se každého centimetru těla, které tak dobře znal? Ne, musel být pevný. „Neměl jsi právo rozhodovat za mě. Vím, co je pro mě nejlepší, a ty bys měl věřit mému úsudku."

„Teď už to vím," pronesl Snape vážným hlasem.

Doprdele. Stačilo pár prostých slov, ten znepokojený pohled... aby Harry podlehl a nedokázal se dál utápět ve svém vzteku. Ze všech lidí na světě to byl jen Snape, kdo ho dokázal tak bezvýhradně odzbrojit. Potřeboval chvíli na přemýšlení. Ukročil zpět, z dosahu Snapeových paží. „Už nikdy to nedělejte. Nikdy nerozhodujte za mě. Po válce jsem potřeboval pomoc. Byl jsem ztracený. Po tom všem..." Zhluboka se nadechl a upřel pohled na koberec, neschopný podívat se na muže, který mu způsobil tolik bolesti. „Potřeboval jsem někoho, kdo by mi rozuměl. Už jsem z toho venku. Teď už vás nepotřebuju. Ale tehdy jsem vás potřeboval – a vy jste utekl. Jestli to uděláte znovu... Neodpustím vám."

„Neodejdu," řekl Snape. „Ne bezdůvodně."

Harry si povzdechl a zklamaně se setkal se Snapeovým pohledem. „Vždycky si najdete nějakou kličku, že? Únikovou cestu, abyste se mohl ze všeho vykroutit."

„Spojil jsem nás Posvátným thébským svazkem," řekl Snape s bolestným výrazem ve tváři. „To byl ten rituál. Kdybys zemřel a já dokázal napravit tvé tělo, zemřel bych, vyměnil svůj život za tvůj. Nemůžu se ti zaručit svým životem, protože už mi nepatří."

„Zbavte se toho," opáčil bez rozmýšlení Harry.

„Nemůžu. Nejde to. Rituál proběhl. A i kdyby ne –" jeho výraz se zatvrdil. „Neudělal bych to. Už jste obětoval svůj život, aby jiní mohli žít. Splatím jejich dluh a udělám to samé. Po tom všem, čím jsem vám ublížil –"

Harrymu se úzkostí sevřel hrudník. Musel svůj pohled odvrátit pryč.

„Hrdě položím svůj život, abych vám dal šanci prožít ten váš, protože si jej zasloužíte," dokončil Snape pevně.

Harry se zadíval na koberec a procedil skrz zuby: „Nechci, aby kvůli mně zemřel někdo jiný. Proč to nedokážete pochopit?!"

„Odpouštíte mnohem snadněji než já."

I když to bylo proti jeho přesvědčení, Harry to vlastně chápal. Snape na vykoupení nevěřil – minimálně na to, že by nějaké existovalo pro něj. Místo toho ho poháněla pomsta. Harry se na Snapea znovu podíval. „Myslel jste si, že se mu podaří mě zabít, a doufal jste, že ten svazek bude fungovat. Počítal jste s tím, že válku nepřežijete."

Snape pomalu přikývl. „Musel jsem si být jistý, že budete žít."

„Nepotřebuju zachránce." Potřebuju přítele.

„Očividně," řekl Snape. Jeho sarkastický tón vykouzlil Harrymu na rtech váhavý úsměv.

„Musel jsem vám způsobit přinejmenším několik infarktů," řekl smířlivě. Když se teď ohlédl zpátky, došlo mu, že řekl a udělal spoustu neuvěřitelně hloupých věcí. Bylo s podivem, že oba přežili.

„Nemáte tušení ani o polovině z nich."

Tady, bylo tady! Bylo zpět to jejich špičkování, které tolik postrádal. To, které potřeboval slyšet po válce. Už bylo příliš pozdě vracet se zpátky do zaběhnutých kolejí a oživit ty temné, společně prožité dny, ale možná... možná by teď mohli pracovat na zdravém vztahu. „V tom případě byste se měl připravit na další. Jakmile se vrátím z práce, projdeme si náš plán, pak vyrazíme a..." Harry zvedl varovně ruku. „Než se mě pokusíte přesvědčit o opaku, říkám rovnou, že budu Ben. Nik ví, jak se Ben chová, a já vím, jak ho zahrát. Po práci se vyměníme, já se letaxem dostanu k Benovi, a odtamtud pak vyrazíme."

„Někdo z Ministerstva vás musí hlídat," sdělil mu Snape nekompromisně. „Jestli vás sledoval až sem, musí mít nějaký plán."

„Zvládnu to," odmítl ho Harry pevně. „Řeknu o tom Ronovi. Vy akorát mějte připravené potřebné informace, až se vrátím z práce."

„Dobrá," řekl Snape.

Harry se prosmýkl kolem Snapea a zamířil ke své ložnici. Ve dveřích se ještě zastavil. „Kdybyste něco potřeboval, dejte mi prostě vědět."

„Už mám vše, co jsem potřeboval..." odvětil Snape tiše.

Harry za sebou zavřel dveře ložnice, hodil sebou na postel a zhluboka se nadechl. Co to s ním jenom bylo? Celá jeho polovina se chtěla vrátit do Snapeova pokoje a políbit ho. Možná by to měl zkusit, jen aby to ze sebe dostal. „Špatný nápad," připomněl si. Snape nebyl ten typ muže, do kterého by se měl zamilovat. Potřeboval někoho upřímného a laskavého. Někoho sobě rovného. Kdyby patřil k těm mužům, kteří dokážou oddělit sex a lásku, nebyl by to problém, ale věděl, že jakmile začne Snapea líbat, znovu se zamiluje. A pak by mu Snape ublížil. Zase zmizel. Nebo neustále lhal. Nebo by chodil a zabíjel lidi.

Sakra. Harry zničeně pohřbil svou tvář v dlaních. Hermiona měla jako vždycky pravdu. Měl věci nechat svému osudu, do ničeho z tohohle se nepouštět. Interagovat se Snapem bylo jako hrát si se sirkami nad otevřeným ohněm, a on už byl zatraceně blízko tomu, aby v něm shořel na uhel.