„Snape!" Harry si nemohl pomoct, musel se začít smát. Dimitri zůstával ostražitý, hůlku měl stále připravenou, jako by se chystal zaútočit. „To jsem já! Harry!"

„Dokažte to!" přikázal Snape. Přízvuk z jeho hlasu zmizel a jeho tón se změnil v hlubší než předtím.

Harry si okamžitě začal rozepínat džíny. Dimitriho obočí vystřelilo vzhůru.

Harrymu vystoupala do tváří horkost, když si uvědomil, jak jeho počínání asi muselo vypadat. „Můžu dokázat, že jsem to já, ale musím si sundat ty kalhoty." Spěšně, než mohl Snape něco namítnout, Harry kalhoty stáhl a posadil se. Hůlkou si rozřízl stehno a vyndal z něj všechny kapsle s mnoholičným lektvarem, které pak položil na stůl. „Používám je, abych nemusel lektvar pít každou hodinu." Zacelil ránu a znovu si natáhl džíny. „Máte po ruce protijed?"

Dimitri beze slova sáhl do kapsy kalhot a vytáhl malou černou lahvičku. Podal ji Harrymu, který ji odšrouboval a dal si z ní pořádný lok. Položil ji na stůl a čekal, než protijed smyje všechny Benovy rysy. Z očí vyndal kontaktní čočky a hodil je nedbale na stůl. „Accio brýle!" Přiletěly k němu z ložnice a on si je nasadil. „Teď vy."

Dimi- Snape pomalu sklouzl na židli na opačném konci stolu. Pomocí kouzla vyňal kontaktní čočky a pečlivě je uložil do pouzdra. Když se na něj znovu podíval, Harryho srdce vynechalo jeden úder. Nikdy na ten intenzivní pohled černých očí nezapomněl. Snape sebral svou hůlku a přeměnil svou košili a kalhoty na hábit, i když byl mnohem přiléhavější a elegantnější než ty, které nosil předtím, a kompletně černou nahradila velmi tmavá šedá.

„A co ten zbytek?" zeptal se Harry roztřeseně.

Hlasem, který Harry nedoufal ještě někdy slyšet, Snape řekl: „Jsem opálený a prošel jsem si několika plastickými operacemi." Jak mluvil, jeho zuby se zaleskly, pořád tak dokonale bílé a rovné, jaké měl Dimitri.

Harry rychle zamrkal. Přestože Snape vypadal mladší a v obecném měřítku rozhodně fyzicky přitažlivější, dívat se na jeho změněnou tvář bylo těžké. Harry skrze ni viděl probleskovat střípky dřívějšího Snapea, ale bylo to spíš jako nacházet některé povědomé rysy rodiče na tváři dítěte. Snape byl pro něj přitažlivý předtím, tím svým nezaměnitelným, podivným způsobem. Teď vypadal... normálně. Co se stalo se Snapem, kterému bylo úplně ukradené, co si o něm společnost myslí? Takhle to nebylo správné. Byl tohle skutečně muž, které Harry před lety znával?

Když Snape viděl zděšení na Harryho tváři, vysvětlil: „Nemohl jsem riskovat použití kouzel ani mnoholičného lektvaru." Jeho tmavé oči pohlcovaly každý centimetr Harryho obličeje, jako by sám také nemohl uvěřit tomu, co viděl před sebou. „Jak jsem vám dokázal před chvílí, existují způsoby, jak zvrátit účinky mnoholičného lektvaru, takže jsem potřeboval bezchybné a trvalé krytí."

Harrymu se točila hlava. Příliš mnoho se toho stalo příliš náhle. Proč byl Snape v Kavale? Proč zrovna tam? Proč Harryho varoval před Smrtijedy? Ze směsice otázek, které se mu chaoticky honily hlavou, vybral Harry jednu, která se v něm cyklicky probouzela celý večer. „Proč je Nik v Londýně?"

„Viděl jste ho?" pozvedl Snape obočí.

Harry přikývl. „Ve čtvrtek máme domluvené rande. Řekl mi, že důvodem, proč jste mi v Kavale řekl o Smrtijedech, je, že na něj žárlíte." Sexuálně žárlíte. Znamenalo to snad...? „Jste gay?"

„Dávám už nějakou dobu přednost mužům," potvrdil Snape a nepatrně přikývnul.

Jenom Snape si dokázal najít stovku cest, které mu umožňovaly vyhnout se přímé a zcela konkrétní odpovědi. „Mě už teď přitahují výhradně muži," přiznal Harry a jeho tváře znovu zahořely.

Snapeovo obočí se stáhlo a Harry rychle dodal: „Není to, tak že bych se snažil ‚převzít od mých věznitelů zpátky kontrolu' nebo tak něco. Prostě jsem si jen uvědomil, že mě sex víc baví s muži."

„A co Ben?"

„Mudla, do kterého se přeměňuju kvůli práci a kvůli soukromí. Ron teď zrovna na jiné akci předstírá, že je já. Občas s touhle hrou pomáhá i Hermiona s Ginny." Snape nejspíš zahlédl oznámení, že Harry bude na té charitativní akci, a tak si svoje vniknutí do domu naplánoval na dobu, kdy Harry bude zaměstnaný jinde. Moment. Proč se vůbec obtěžoval s touhle šarádou? „Jak jste to sakra přežil?"

„Naklonoval jsem se," řekl Snape tónem, jako kdyby to bylo něco, co běžně dělá při odpoledním čaji. „Když na mě Pán zla poslal Nagini, soustředil jsem se nejdřív na to, abych ji otrávil, ne už tolik na to, abych to také přežil. Uvedl jsem se pak do stavu podobného, jako když vypijete Doušek živé smrti. Nějaký idiot mi pak nalil hektolitry léčivých lektvarů přímo do průdušnice –"

Harry se rozesmál.

„– což značně pomohlo kapslím, které jsem použil už dřív. Poté, co jsem se probudil v márnici, jsem prostě jen vyměnil těla." Pozvedl Harryho hůlku. „Accio hůlka!" Jeho vlastní mu vlétla do ruky.

Harry pak udělal to samé a úlevně sevřel prsty kolem známého povrchu dřeva. Konečně se něco zdálo být v pořádku. „Celou dobu jste používal mou hůlku?"

„Reagovala na mě mnohem lépe, než jsem očekával. Accio whisky!" Ze skříňky za Harryho zády vylétla lahev skotské.

„Prošel jste úplně všechno v tomhle bytě?" zeptal se Harry. Byla to pro něj znepokojující myšlenka, i když Snapeovi věřil víc než komukoli jinému.

„Kdybyste tady tu whisky neměl, musel bych nějakou dojít koupit." Snape se vyhnul odpovědi na Harryho otázku, nalil sklenice až po okraj a jednu posunul přes stůl k Harrymu.

Harry si nebyl jistý, jestli chce pít, když se mu tak příšerně točila hlava už teď. Ale postavil se a donesl si sklenici s ledem. Jeho tělo se hýbalo převážně nezávisle na něm, jako ve snu, který se stal skutečností. Možná to tak skutečně bylo. Nic z tohohle nemohlo být reálné. Mnohem pravděpodobnější bylo, že se mu Snape, sedící u jeho kuchyňského stolu a popíjející jeho skotskou, prostě jen zdá, a Harry se s každou minutou musí probudit. Hlavou mu přitom soustavně probíhalo milion otázek a všechny se dožadovaly jeho pozornosti naráz. Jedné se rovnou zbavil: „Máte hlad?"

„Ne."

Harry, kterému se zdálo, že už má v hlavě, přestože ze svého drinku ještě ani neupil, popadl plechovku sušenek a znovu se posadil. Přelil skotskou přes led a napil se. Jedna otázka po druhé, a začne s těmi jednoduššími. Měl neodbytný pocit, že kdyby rovnou žádal odpověď na ty těžké, Snape by zmizel beze stopy a Harry už by ho nikdy znovu nenašel. „Zabil jste ty Smrtijedy z Kavaly?"

„Ano," odpověděl Snape prostě. „Proč jste tam přijel?"

„Snažil jsem se vypátrat, kdo napsal dopis do Čarodějného vědce, ve kterém kritizoval náš výběr vítězného projektu ve výroční soutěži."

Snapeovo obočí opět vystřelilo vzhůru. „Za tím stojíte vy?"

Harry se zazubil. Převézt Snapea byl lepší pocit než vyhrát jakoukoli soutěž nebo dostat libovolně významné ocenění, včetně Merlinova řádu. „Dostal jsem vás, co? Založili jsme ten časopis společně s Hermionou, ale nikdy jsme neuvedli naše jména. Řekli jsme ostatním, že by kouzelnická veřejnost časopis nemusela brát vážně, kdyby věděla, že jsme za ním my. Tu soutěž jsem pak zmanipuloval s pomocí jednoho z našich mudlovských chemiků, kteří s námi spolupracují. Byl jediný, kdo věděl, že ten projekt nebude fungovat."

Snape vyklenul obočí do impozantního oblouku. I když se Snapeova tvář změnila, jeho pohled vzal Harryho v myšlenkách o několik let zpátky, do dnů strávených ve vězení. „To vás nikdy nenapadlo, že bych mohl být pořád zapletený se Smrtijedy?"

Harry nesnášel, když s ním Snape mluvil jako s nezvedeným teenagerem. Dopil zbytek skleničky a nalil přes led dalšího panáka. „Proč byste to dělal? Jste konečně volný... Nemáte teď být na pláži nebo tak někde?"

„Proč jste se stal bystrozorem?" Zase to vyhýbání se odpovědím.

„Rád pomáhám lidem. Nedělám to kvůli pomstě."

Snape ze sebe vydal posměšný zvuk.

Harryho to nesmírně dopálilo. Ucítil příležitost si do Snapea rýpnout: „Posílám je do vězení. Nezabíjím je."

„Vězení je pro některé z nich příliš dobré," odtušil Snape, pořád s tím úšklebkem na tváři.

Přesně toho se Harry obával. Neuplynulo ani několik minut od chvíle, kdy se znovu shledali, a už se nacházeli v dalším ze svých soubojů. Harry zavrtěl hlavou a důkladně se napil ze své sklenice. „Nevím, proč jsem si myslel, že by tohle mohlo fungovat."

„To jste si vážně myslel?" Snapeovy rty se zkroutily v neradostném pobavení. Nezměnily se. Harry si stále ještě dokázal vybavit, jak chutnaly. „Vždycky jsem věděl, že to skončí hádkou, pokud mě někdy najdete. Kdy naposledy byly věci mezi námi jednoduché?"

Měl pravdu. „Nemohli jsme k sobě být upřímní." Když už o tom mluvili... „Co by se stalo, kdybych si vzal tu druhou kapsli?"

„Nic." Snape doplnil svou sklenku. „Už jsem vám ji dal předtím." Posunul láhev směrem k Harrymu. „Už jste se naučil pít?"

„Jo," řekl Harry. Znovu si důkladně zavdal ze sklenice a obratem ji doplnil. „Taky proti vám dokážu obstát v souboji."

„Těžko," hádal se Snape. „Dostal bych vás, kdyby naše hůlky fungovaly správně."

„Dokázal jste na mě seslat kouzlo dřív jen proto, že jsem používal vaši hůlku, která mě nikdy neposlouchala."

„Je nepoddajná," uznal Snape a znovu přejel štíhlými prsty po celé její délce. „Ale pořád se příliš pohybujete, když se snažíte vyhnout se kouzlům."

Harry si odfrkl. „Většina kouzelníků nezvládne mířit a uhýbat zároveň. Mně naopak zbývá moc energie. Chtěl bych vás vidět, jak byste dopadl, kdybychom spolu závodili na koštěti."

Snape se na něj zadíval. „Pořád hrajete famfrpál?"

„Jen občas s přáteli, ale práce mě dost zaměstnává." Zranilo ho, že se Snape neobtěžoval zjistit si o něm ani tu nejmenší informaci a nemohl si pomoct, aby se o tom nezmínil. Pokusil se však svou bolest zakrýt vtipem: „Takže jste mě nešpehoval?"

„Kdyby ano, věděl bych o Benovi."

„Pochybuju." Nechtěl se hádat, tak se rychle vyptával dál: „Co jste dělal pak? Vydal jste se na lov Smrtijedů hned?"

„Ne." Snape se natáhl přes stůl a nabídl si z krabičky sušenek. Držel ji v elegantních štíhlých prstech, a jak ho Harry sledoval při jídle, najednou se mu zdál o něco skutečnější; méně jako duch. „Cestoval jsem. Navštívil jsem všechna místa, která mě lákala – strávil jsem celé dva roky tím, že jsem dělal, cokoli se mi zlíbilo. Nudilo mě to."

Pochopitelně. Žít v klidu šlo kompletně proti Snapeově povaze. „Takže jste pak přijel do Kavaly, abyste tam začal hledat Smrtijedy?"

„Ne v první řadě," odpověděl Snape klidně, bez emocí. „Začal jsem v Jižní Americe."

Harry toužebně doufal, že temnota Snapea opustila ve chvíli, kdy se osvobodil od Voldemorta, ale možná byla jeho duše nenávratně poškozena zlem a nemohla být nikdy víc opravena. „To jste zabil všechny tamější Smrtijedy?"

Snapeovo obočí se zformovalo do oblouku. „Proč se tak staráte o lidi, kteří vás mučili?"

„Nebyli všichni špatní," argumentoval Harry. „Draco nebyl. Narcissa taky ne. Někteří prostě jen udělali chybu, špatné rozhodnutí. Dokud je nepoznáte důkladně, nemůžete vědět, kým jsou."

Snape se na Harryho díval s podivným výrazem. Zdál se být téměř pobavený, ale ne docela. „Stalo se vám někdy, že jste narazil na nevinného podezřelého?"

„Ještě ne, ale vím, že se to stává."

Snapeův pohled padl na Hadrianovu řezbu. „Našel jste Hadriana."

„Myslel jsem, že jste to vy."

Snape se zasmál. Natáhl ruku a řezba mu do ní hladce vklouzla. Jeho úsměv byl přesně takový, jak si ho Harry pamatoval: sotva patrný, náhlý, a mizel tak rychle, že člověk občas pochyboval, jestli byl vůbec kdy skutečný. Chvíle, kdy si ho dokázal udržet, byly vzácné – a obvykle se odehrávaly jen během sexu.

Harry dopil a nalil si znovu. Na tohle nebyl připravený. Jak k tomu vůbec mohlo dojít, že je Snape živý a sedí v jeho kuchyni? Snil o jeho hlase, dlaních, tmavých očích. Vidět je znovu naživo bylo... surreálné. Najednou Snapeovu proměnu vítal – byla to upomínka toho, že muž, kterého Harry poznal ve vězení, nebyl skutečný. Naproti němu seděl cizinec. Cizinec s několika Snapeovými rysy a chováním, ale nebyl to člověk, kterého si Harry pamatoval.

„Vybíral jsem si v každém městě někoho, s kým by si mě snadno spletli." Snape přejel prsty po řezbě, zkoumal jimi každý detail, jako by mu chyběl zrak. „Hadrian byl nejlepší dvojník, jakého jsem našel. Řekl jste mu, kdo jste?"

„V podstatě." Harry si povzdechl. „Zeptal jsem se ho, jestli znal moji matku. A nechal jsem ho vyřezat tohle." Byl takový idiot.

„Nik věděl, že jedete do Drama?" Snape odložil řezbu na stranu a upil svého drinku.

„Dal mi seznam lidí, kteří by mohli být mým ‚dávným přítelem'. Nebyl jste na něm." Možná za to mohla skotská, možná okolnosti, ale najednou se mu točila hlava, jako by pil na prázdný žaludek. „Objednám si čínu." Postavil se, zvedl telefon a menu s tužkou, které měl připevněné k lednici. „Než se na to zeptáte – rozhodl jsem se žít napůl mudlovsky, abych to měl v práci snazší. Pracuju hlavně na případech, které se nějak týkají mudlů, protože většina bystrozorů je naprosto nemožná, když dojde na předstírání, že jsou mudlovského původu. A zároveň kvůli válce narostl počet takových případů."

„Jaký na to má válka vliv?"

Práce byla dobré téma. Harrymu se při něm tolik nemotala hlava. „Někteří Smrtijedi dostali skvělý nápad skrýt se v mudlovském světě. Část z nich žila tak, jak si mysleli, že mudlové žijí – těch jsme pochytali většinu už během prvního roku. Ale část z nich se dokázala adaptovat opravdu dokonale. Naštěstí valná část z těch, co jsme chytili, mluvila, aby dostali lepší podmínky, takže jsme strávili poslední roky tím, že jsme se vydávali po stopě všech jmen, na která jsme v souvislosti se Smrtijedy narazili." Zakroužkoval jídla, která chtěl, a podal menu Snapeovi.

Snape zvedl telefon, vytočil číslo na nabídce, a objednal plynně čínsky. Harryho adresu udal zpaměti, pak zavěsil.

„Předvádíte se." Nedokázal však do těch slov vložit žádnou opravdovou výčitku. Ve skutečnosti chtěl, aby se ho Snape pokoušel ohromit.

Snape odložil telefon a zvedl sklenici. Jeho oči sklouzly přes Harryho horní část těla, jako by nemohl tak docela uvěřit tomu, co viděl před sebou.

Pod tím intenzivním pohledem se Harrymu chtělo roztrhat košili na svém těle na cáry a pozvat Snapea, aby jeho tělo zkoumal rukama i ústy. Rychle zamrkal a podíval se jinam. Do prdele, odkud se v něm tohle vzalo? Nemohl být duševně příčetný, když tolik toužil vrátit se k tomu, jak to mezi nimi bylo předtím, ve vězení.

„Je skutečně pravda, co se o vás psalo v Denním věštci?"

Harry risknul krátký pohled na něj. „Je. Zabil jsem Voldemorta i Luciuse. Denní věštec pak nezahrnul tu část, kde jsem trval na tom, aby vás oživili, a kde mě museli nadopovat, abych se uklidnil, protože jsem se snažil pořezat si paže a dostat odtamtud víc léčivých lektvarů. Věděl jste, že jsem naživu, když jste odešel?"

„Ano." Snape si zase dolil další skotskou. „Kdy jste se dostal k mé hůlce?"

„Narcissa mi ji dala potom, co se mě Voldemort neúspěšně pokusil zabít. Říkala, že byste si určitě přál, abych ji měl. Vlastně jsem ji pak uložil do vašeho hrobu, ale před pár lety jsem požádal o vaši exhumaci, protože jsem nevěřil, že jste mrtvý, a tehdy jsem si ji vzal zpátky."

Snapeovy oči se zaklesly do jeho. Tiše se zeptal: „Proč?"

„Protože jste to byl sakra vy! Věděl jste moc dobře, že se vás pokusí zabít. Věděl jste, že vám kouzelnický svět nikdy neuvěří, i kdybyste nakrásně přežil Voldemortův útok. Věděl jste, že Smrtijedi se budou chtít pomstít. A že já, jediný člověk, který skutečně věděl, kdo jste a na čí straně stojíte, a který by vás mohl zachránit, jsem byl zmatené, poškozené dítě, které si prošlo strašlivým utrpením a pravděpodobně trpělo stockholmským syndromem. Smrt byla nejlepším řešením, ale vy jste byl příliš tvrdohlavý a prohnaný, než aby to bylo řešení jediné."

Snape se přiškrceně zeptal: „Myslíte si, že jste trpěl stockholmským syndromem?"

Harry si povzdechnul a prohrábl si vlasy. Očima se setkal se Snapeovýma a odpověděl: „Vím, že náš vztah nebyl zdravý a nejspíš v něm něco takového sehrálo svou roli. Proto jsem čekal tak dlouho, než jsem se rozhodl vás hledat. Musel jsem si být jistý. Musel jsem... musel jsem jen vědět, že jste naživu. Jinak by to nebylo správné. Ach!" plácl se do čela. „Málem jsem zapomněl. Nikdy jste se neukázal ve svém portrétu."

„Já mám portrét?" Možná to bylo jeho novou tváří, ale Snape vypadal překvapeněji, než jak ho kdy viděl i než jak to považoval za možné.

„Jo. Ale nikdy jste se v něm neobjevil a nezačal se svými přednáškami, navzdory tomu, jak moc jsem se ten portrét snažil vyprovokovat k reakci. Jestli ho chcete vidět, je v kanceláři ředitele."

„Raději bych omezil kontakt s Minervou na minimum," řekl Snape a trhnul koutky.

Harry se zasmál. „Dovedu si představit, co by vám tak řekla."

Zazvonil domovní zvonek a Harry spěchal otevřít. Zaplatil kurýrovi a otočil se, aby zjistil, že Snape stojí přímo za ním, sklenku v jedné ruce, hůlku nenápadně svírající v druhé.

„Najíme se tady," řekl Harry a kývnul směrem k obývacímu pokoji. „Můžu vám ukázat několik videí, co vznikla po válce, pokud vás budou zajímat."

Snape ho následoval do pokoje a cestou přivolal i Harryho sklenici a zbytek skotské. Obojí postavil na stolek před pohovkou a znovu zmizel v kuchyni. Harry mezitím vybaloval objednávku a posouval jídla, která nepoznával, na druhý konec stolu. Snape se vrátil s talíři a nádobím a posadil se na opačnou stranu pohovky, než kde seděl Harry. „Máte hůlky?"

„Netuším, jak se s nimi najíst, takže ne," odtušil Harry.

Snape na něj vrhl nesouhlasný pohled, ale naklonil se a do Harryho porce zabořil lžíci. Jeho paže v měkkém, skoro hedvábném rukávu, se při tom pohybu otřela o Harryho. Voněl jinak než dřív. Méně jako lektvary a více jako země.

Snape sedí na mém kanapi a jí čínu. Harry seděl jako přimrazený, neschopný pohybu. Sledoval, jak si Snape nandal na talíř rýži a trochu jídla z každé krabičky. Harryho rozladění si buď nevšiml, nebo ho záměrně ignoroval. Usadil se zpátky na pohovku a přeměnil si vidličku na hůlky.

Co tu děláte? Miloval jste mě vůbec někdy, nebo to celé bylo jen o mé matce? Co – Harry si odkašlal a snažil se zformulovat otázku. „Co to je?"

„Tohle?" Snape hůlkami přidržel kousek jídla před Harryho očima. „Smažená kreveta. Zkuste ji." Hbitými prsty zabořil hůlky do krabičky, vytáhl další a přenesl ji na Harryho dosud prázdný talíř.

„Má to oči." Tenká vrstva smaženého těsta nemohla zakrýt malá černá očka.

„Takhle poznáte, že je čerstvá." Snape jedné z nich ukousl hlavičku; hlasité křupnutí naplnilo celou místnost.

V porovnání se svými kolegy byl Harry považovaný za jednoho z těch dobrodružnějšího. Rozhodně se tedy neplánoval nechat Snapem zastrašit. Kousl do krevety z druhé strany a opatrně žvýkal. Snape ho bedlivě pozoroval, oči mu hrály pobavením.

„Je to docela dobré." Harry si ukousl další sousto, hlavu přitom nechával nedotčenou. Vzal si další. „Byl jste v Číně?"

„Přes rok."

Harry nestál o to vědět, jestli tam Snape byl kvůli hledání a zabíjení Smrtijedů. „A co v Austrálii?"

„Ne. Co vy?"

Harry s lítostí zavrtěl hlavou. „Ještě ne. Po válce jsem si nechal trochu času pro sebe, ale cítil jsem se provinile, když všude kolem bylo tolik práce. Cesta do Kavaly byla moje první dovolená od té doby. Bylo s tím dost obtížné zařizování, a nakonec jsem se stejně moc daleko nedostal."

„Skoro bych si myslel, že přepracovaní bystrozoři nebudou moc úspěšní." Snape se nahnul, aby Harrymu na talíř nandal další krevety. Pohyboval se přesně tak, jak si ho Harry pamatoval: jistě, elegantně, pomalu, ale s rozmyslem. Žádný jeho pohyb nebyl bezúčelný.

„Musel jsem dokázat, že jsem dobrý bystrozor." Harry se snažil při jídle napodobit Snapeovu eleganci, jak nejlépe dovedl. „Všichni, dokonce i Ministerstvo, považovali moje přijetí mezi bystrozory prostě jen za akt vděku – nikdo nevěřil, že na to opravdu mám, dokonce ani potom, co jsem absolvoval celý ten tříletý výcvik s nejvyššími známkami. Kingsley dovolil každému, kdo se účastnil Bitvy o Bradavice, začít bystrozorský výcvik, a mezi uchazeči byl takový nával, že nás museli rozdělit do skupin, namísto aby nás cvičili jako jednu třídu. My, co jsme patřili k Brumbálově armádě, jsme byli všichni v jedné skupině, která si ve srovnání s ostatními vedla výjimečně dobře, takže někteří lidé z ostatních skupin začali tvrdit, že máme nějakou formu protekce. Ústředí bystrozorů pak všechny skupiny ve třetím ročníku zase spojilo do jedné třídy, ale mezitím řada lidí, kteří se mnou nikdy nepracovali, stihla opustit výcvik a začala o mně šířit pomluvy, že mě vzali jen z lítosti, protože moje známky byly až podezřele vysoké. Nejspíš měli částečně pravdu; myslím, že Kingsley a Robards se mnou ze začátku jednali v rukavičkách. Dostával jsem jen ty nejnudnější a nejjednodušší případy, takže jsem se přepínal a pomáhal řešit případy Ronovi a dalším lidem, kteří taky věřili mému úsudku. I teď mám pořád pocit, že něco musím dokazovat. Zvlášť po tom, co se stalo při pátém výročí Bitvy."

„Co se stalo?"

Harry předpokládal, že to Snape bude vědět, protože se často zdálo, že ví všechno. „Udělali představení, ve kterém zrekonstruovali klíčové okamžiky Bitvy o Bradavice. Bylo to... neuvěřitelně trapné. Můžu vám ukázat video, které ten den natočila Hermiona, jestli o to stojíte."

„Je přesné?"

„Pokud vím, pak neobsahuje nic, co by se vysloveně nestalo," řekl neurčitě. Postavil svůj talíř na stolek a přesunul se k videu, do něhož zasunul příslušnou kazetu. Znovu se posadil. Video sotva začalo, ale Harry už cítil, jak mu hoří tváře. Dohlížel na scénář, aby zajistil, že inscenace bude historicky přesná, přesto se jim nějak podařilo ho v ní vypodobnit jako nějakého spasitele. Začínalo to jeho proslovem k přátelům té noci před Bitvou. Odmítl poskytnout jakékoli detaily z doby, během které byl uvězněn, včetně toho, jak se mu podařilo uniknout. Vedlo to k neutuchajícím spekulacím a dohadům, ale on stejně pochyboval o tom, že by kdokoli uvěřil tomu, co se doopravdy stalo. Mladík, který ho hrál, byl perfektně oblečený a stál na vyvýšeném pódiu v místnosti plné tváří, které k němu byly zbožně obrácené. Jeho hábit byl bez poskvrnky, vlasy měl nagelované a každé jeho slovo naplňovalo místnost sebevědomým a inspirativním duchem.

Zatímco pomalu dojídal, sledoval Snape video se stejně neproniknutelným výrazem, jaký u něj Harry vídával v minulosti téměř pořád. Ani nemrkl, když ukazovali, jak se Harry v soukromé místnosti převléká do hábitu na obřad. Scéna se přepnula na Snapeovu smrt. Narcissa jim poskytla pár podrobností, o kterých věděla, ale jinak byla většina scény improvizovaná. Když Nagini zabořila své tesáky do Snapeova krku, rozbil o její bok lahvičku s jedem.

Snape odložil prázdný talíř na stolek a dolil si skotskou, oči stále přišpendlené na obrazovce.

Harry, znervózněný tíživým tichem, se zeptal: „Zabil jste ji?"

„Ano," odpověděl Snape prostě.

Harry dolil i svou sklenici, neschopen spustit oči ze Snapea, který sledoval jeho střet s Voldemortem a následné boje na hradě. Na videu to všechno vypadalo tak spořádaně, jako by všichni přesně věděli, co mají v daném okamžiku udělat. Absolutní chaos, zmatek, strach, instinkty... to všechno bylo vymazáno. Harry Potter na plátně byl sebejistý voják, který nikdy neminul cíl, jeho pohyby ho vždy neomylně dovedly blíž k zabití nebo zneškodnění jeho nepřátel. Vyčerpával se ne snahou o záchranu Snapea, ale bojem, a to až do chvíle, kdy se mohl stěží hýbat.

Nebylo to určitě jeho nejtrapnější vyobrazení, ale bylo jedno z těch, které nesnášel nejvíc. Ta ostatní byla tak krutá a nenávistná, že jim věřili jen ti, kdo neměli rádi už předtím. V téhle verzi vystupoval jako naprosto bezchybné zlaté dítě, a právě s ní se ztotožňovalo nepříjemně velké procento lidé. Ti, kdo – oprávněně – pochybovali o věrnosti takového vyobrazení, zase velmi hlasitě zpochybňovali jeho schopnosti coby bystrozora. Neměl jim to za zlé. Kdyby tohle video a články z Věštce byly to jediné, co kdy věděl o některém ze svých kolegů, také by se před nimi měl na pozoru.

Proč tohle Snapeovi vůbec ukazoval? Ten muž ho přece vždycky obviňoval z toho, že má o sobě přehnaně vysoké mínění. Harry Potter z videa byl přesně tím, čemu se Snape celou tu dobu vysmíval. Harrymu se z pití znovu zatočila hlava a Snapeovo zdrcující mlčení se tísnivě šířilo místností. Potřeboval se dostat pryč. Přemýšlet. Přesvědčit sám sebe, že tohle všechno je skutečné. Příliš mnoho myšlenek – dobrých i špatných – ho zaplavilo a znemožňovalo mu normálně přemýšlet. Harry vyskočil z gauče. „Jdu si lehnout. Zítra musím pracovat. Pokoj pro hosty je za třetími dveřmi napravo." Nechal jídlo, alkohol i Snapea za sebou a vtrhnul do své ložnice, kde za sebou zabouchl dveře.

Znovu byl na útěku. Najednou se jeho ložnice nezdála dost daleko. Poprvé za velmi dlouhou dobu chtěl naskočit na svoje koště a ve vzduchu se kompletně zbavit všech svých myšlenek. U Merlina, co jen na Snapeovi bylo, že to v jediném okamžiku dokázalo zničit veškeré jeho léta budované ochrany a zanechat ho naprosto paralyzovaného... Potřeboval si odpočinout a vstřebat ten náhlý zvrat v jeho životě až ráno. S čistou hlavou.