O dvě rána později se Harry vzbudil, nasadil si kontaktní čočky, vysprchoval se, oholil a hladkým řezem si otevřel stehno. Z podélné rány vyňal šest kapslí, které tam umístil den předtím, a vyrovnal je úhledně na linku. Poté, co je vyměnil za šest nových, nechal ránu zahojit a na její rudý, podrážděný povrch nanesl léčivou mast. Zatímco čekal, než se živé maso kompletně zatáhne, odšrouboval víčka všech tobolek a znovu je naplnil čerstvým mnoholičným lektvarem. Protože pro tu chvíli nepotřeboval už žádné další kapsle poschovávané v jeho těle, hodil naplněné tobolky do lahvičky nadepsané „MULTIVITAMÍNY".

Kapsle v jeho těle obsahovaly jen tolik mnoholičného lektvaru, aby mu každá z nich zajistila dvě hodiny v těle Benjamina; s lektvarem, který si vzal hned ráno, měl tedy celkem třináct hodin účinku. Obvykle to při práci nebyl žádný problém, protože si „Ben" vždycky našel nějakou výmluvu, aby si odskočil na toaletu, a tam si pal doplnil zásoby na zbytek dne. Hermiona už nějaký čas pracovala na zvětšení kapacity kouzelných kapslí, ale stále hrozilo, že si Harry nedopatřením aplikuje větší než doporučené množství lektvaru. A i když předávkování mnoholičným lektvarem nebylo fatální, bylo minimálně nepříjemné.

Po rychlé snídani před sebou rozložil seznam jmen, která vytáhl před dvěma dny z kompletně opilého Nika. Byla to jména deseti podivných, mlčenlivých a odtažitých kouzelníků, kteří se v poslední době zastavili v kavalské hospodě. Snape byl mužem mnoha tváří, ale Harry si ho dost dobře nedokázal představit přeměněného v nějakého slunečného, dobrou náladou oplývajícího člověka, takže bylo mnohem pravděpodobnější, že změní svůj vzhled do někoho, komu bude odpovídat jeho obvyklá povaha a zvyky. Harry už včera prošel většinu seznamu. Polovina ze jmenovaných kouzelníků přicestovala do města už před válkou, jeden muž byl tlustý a hloupý, a dva další měli děti. Pro Harryho byla představa, že by si Snape adoptoval dítě – ať už by bylo jakkoli staré – naprosto směšná.

Poslední dva muži ze seznamu nežili přímo v Kavale, ale byli návštěvníky z přilehlého okolí. Harry sedl do auta, které si půjčil předchozího dne, a jel na severozápad do Drama, malého městečka asi hodinu a půl cesty od Kavaly. Nejdřív zastavil v jeho severovýchodní části, u restaurace, jejíž majitel byl nedávným imigrantem z Turecka. Jelikož restaurace nebyla zařízená k podávání snídaní, ukrátil si čekání návštěvou místního muzea a bloumáním po městě, zatímco se snažil představit si, jak se těmi stejnými starodávnými uličkami prochází i Snape. Tohle město bylo s horami všude kolem mnohem příhodnější než Kavala. I teplota tu byla o několik stupňů nižší a slunce na ulice lemované stromořadím nepražilo tak mocně. Vzato kolem a kolem, zdálo se mu, že je to místo, které by si Snape mohl zvolit za místo k žití.

Procházel se a v duchu si přehrával fiktivní rozhovory s ním. Přemýšlel, co by mu řekl a jak by Snape odpověděl. A také se začal bát, jestli při řeči nebude vypadat jako hlupák, než napjaté nervy zbystří jeho mysl a dostanou z něj to nejlepší. Pod velkým tlakem obvykle zachovával chladnou hlavu, ale než se přes tuhle kritickou mez dokázal přenést a chovat se racionálně, vždycky to chvíli trvalo.

I když největší obědový nátřask ještě nezačal, Harry došel k restauraci a zabral si pro sebe stůl s výhledem na kuchyň. Rozprostřel kolem sebe mapy, objednal si velký talíř gyrosu a předstíral, že je turista plánující svou cestu po Řecku. Majitel restaurace byl zároveň kuchař a skrz okénko do kuchyně Harry zachytil záblesky jeho bledé kůže, bílé košile a kuchařské čepice. Pracoval s plynulou účelností a štěkal na číšníky, zatímco pokládal talíře do výdejního okénka. Jeho personál se pohyboval mnohem rychleji než většina číšníků v celém Řecku, ale kuchaři to ani tak nebylo dost, a když někdo z nich nedejbože zkazil objednávku, mužova tvář okamžitě zbledla a z jeho úst vyšel nepřetržitý proud nadávek. Harry řecky moc nerozuměl, ale dokázal si docela dobře představit, co ta slova asi mohou znamenat.

Teprve poté, co většina návštěvníků zmizela a Harry byl u svého druhého šálku kávy, se Omer Sahin vynořil z kuchyně, aby si popovídal s jedním ze zákazníků. Sundal si čepici a odhalil tak krátce ostříhané černé vlasy, které už místy prokvétaly stříbrem. Byl vysoký, ale při těle a s buclatou tváří, což činilo jeho nos méně výrazným. Na levé ruce se hrdě zaleskl zlatý prsten, a když se kuchař posadil, aby si promluvil se svým hostem, otřel si špinavé ruce o už tak dost potřísněnou zástěru. Ze všech mužů na seznamu měl právě Omer správný věk, správnou výšku i správnou historii. Snape byl dobrý kuchař a gyros, který Harry před chvílí dojedl, byl ten vůbec nejlepší, jaký kdy měl.

Omer se zasmál něčemu, co řekl jeho host a co Harry nezaslechl, a restaurací se rozlehlo hluboké, hromové burácení jeho smíchu. Přestože byl na číšníky jako pes, jeho držení těla a tón řeči vypovídal o šťastném, spokojeném muži, který si svůj život užíval. Harry to Snapeovi měl přát a být za něj šťastný. Ale nemohl.

Jak se díval na Omera, na toho zavalitého muže, který našel v téhle práci smysl svého bytí, zhoupnul se mu žaludek a žluč vystoupala do jeho hrdla. Musel vstát a odejít z restaurace. Na stůl přitom hodil pár mincí za druhý šálek kávy i něco navíc. Po všem, čím si Snape prošel, si zasloužil štěstí, manželku... třeba i rodinu, kdyby by ji chtěl. Ale Omerovi chyběla vášeň, ta neuvěřitelně intenzivní aura, která obklopovala Snapea a dělala z něj geniálního kouzelníka. Omer možná vařil nejlepší jídla ve městě, ale kde byla kouzla, kde byly lektvary, kde byla všechna ta kreativita?

Kde byl ten přehnaně háklivý muž, který Harryho nutil, aby se každou chvíli sprchoval? Omer si otíral špinavé ruce do ještě špinavějšího oblečení. Ne. Harry potřásl hlavou. Snape se nikdy moc nestaral o svůj vzhled, ale nikdy by nestrpěl nepořádek a nečistotnost. Možná mu teď bylo čtyřicet, ale to neznamenalo, že se musel zahrabat v tomhle nudném, domáckém životě.

Harry znovu vytáhl seznam. Stále ještě jedno jméno zbývalo. Pokud se neukáže jako dobrá stopa, vrátí se a zjistí o Omerovi něco bližšího. Ale v tuhle chvíli chtěl prostě jen vypadnout od hospody co nejdál. Pospíšil si k autu, jímž pak zamířil dál do hor, k řezbářskému obchodu řemeslníka, který se jmenoval Hadrian De Luca. Nechal si to jméno úplně na konec, protože na Snapea perfektně sedělo. Svůj původ mělo v římském císaři Hadriánovi[1], učenci a milovníku umění, pověstném nejen bisexualitou, ale také tím, že zemřel dávno předtím, než měl nadejít jeho čas. Pokud si Snape zvolil tohle jméno, co se tím snažil naznačit?

Hadrianův obchod byl zaklesnutý na rohu nejrušnější ulice v okruhu několika bloků, což ale v této zapadlé části města mnoho neznamenalo. Převážná část města se rozkládala pod nimi; tady na vrcholu ulice byly budovy spíš stísněné a z hlavní křižovatky se dokonce rozbíhaly dvě klikaté prašné ulice.

Harry zaparkoval o kus dále a cestou k obchodu minul několik zapomenutých domů, na nichž se už podepsal zub času. Zaprášené vitríny před obchodem byly obsypány ručně vyřezávaným zbožím. Harry otevřel dveře, slabě cinknul zvonek. Celkem pohledná mladá žena oblečená ve skromných, brusinkově červených šatech se zpoza pultu řecky zeptala, jestli mu může nějak pomoci.

V naději, že se vyhne konverzaci v řečtině, se Harry zeptal: „Mluvíte anglicky?"

„Ano," odpověděla mu se silným řeckým přízvukem. Narovnala ramena a odhrnula si z tváře pár tmavých vlnitých loken. „Ráda bych si angličtinu rozcvičila."

„Je tu Hadrian?"

„Je na dílně," odpověděla pomalu, zatímco se snažila přijít na to, jestli zvolila správná slova. „Chcete si objednat něco speciálního?"

Perfektní. „Ano, to bych rád."

„Pojďte." Zavedla ho okolo poliček přetékajících vyřezávanými zvířaty, obešla sekci s nábytkem a otevřela těžké kovové dveře, které odhalily velký prostor za nimi. Přední část obchodu byla pro většinu nábytku moc malá. Průčelí obchodu dosahovalo sotva velikosti menšího autobusu, ale tento prostor byl dostatečně velký, aby uvnitř něj mohly zaparkovat dva dvoupatrové britské double-deckery. Polovinu z něj zabíraly hromady dřeva, seřazené nejdřív podle druhu, pak i velikosti fošen. Druhý konec místnosti obsadily četné pracovní stoly a nástroje. Harry by nepojmenoval ani polovinu z nich, ale laickým okem se mu zdály dobře udržované a přehledně seřazené. Kdyby se Snapeova laboratoř nějak dokázala proměnit v řezbářskou dílnu, vypadala by přesně takhle.

„Hadriane," oslovila dívka muže sehnutého nad jedním pracovním stolem zhruba uprostřed místnosti. Zrovna byl uprostřed vyřezávání jedné kopie sochy Diskobola[2]; Hadrianovy dlouhé, elegantní prsty přitom zručně pracovaly s nemožně malým nožem, jímž vytvářel drobné křivky a dával tak masivu tmavě hnědého dřeva tvar a podobu. Byl k nim otočen zády, takže si na něm Harry mohl všimnout jen lehce zvlněných černých vlasů a štíhlého, avšak přesto silného těla. Zamumlal nějakou poznámku, která zněla dost ostře a nejspíš vyjadřovala rozčilení nad tím, že jeho pomocnice nechala přední část obchodu bez dozoru. Odpověděla mu zahihňáním, jako by ji ta poznámka spíš pobavila, a řekla něco v řečtině, příliš rychle na to, aby tomu Harry rozuměl. Odpověděl jí tichým hlasem, ale jeho hloubka neodpovídala Snapeově.

„Ptá se, jakého speciálního objednávku chcete."

Měl by být konkrétní? Koneckonců měl málo času, pokud se tu nechtěl sám usadit a čekat, jestli se Snape někdy ukáže. „Chtěl bych sošku jelena a laně, jak kráčejí vedle sebe."

Dívka se zamračila a Harry svou objednávku zkusil objasnit: „To je jako žena od jelena."

„Aha, samice!" Dívčiny oči se projasnily náhlým pochopením.

„Přesně tak."

Požadavek okamžitě přetlumočila muži, který něco krátce odpověděl. Přeložila to jako otázku, který typ dřeva by si na to Harry přál.

„Co doporučuje?"

Když se ho na to zeptala, odložil figurku a otočil se. Tmavě hnědé oči si Harryho změřily skrze obroučky prostých brýlí nasazených na důstojném nose. Jeho tvář byla jiná, rozhodně kulatější a s plnějšími rty; ale kritický pohled Harryho zkoumal tak, až měl Harry pocit, že vidí skrze něho, do něho. Ze rtů toho muže uniklo několik slov a mávl přezíravě rukou po dílně. Dívka ho sledovala, očima kopírovala pohyb jeho ruky. Ani nečekala na to, až muž dokončí proud svých slov, než odmítavě založila ruce. Promluvila tónem, který přesně kopíroval ten jeho, a spustila krátkou, ale údernou salvu, po níž Hadrian znovu mávl rukou a otočil se zpět ke svému kousku.

„Udělá to," sdělila dívka hrdě, jako by právě vyhrála bitvu. „Napravím objednávku." Otočila se a vešla zpět do obchodu.

„Počkejte!" Opravdu to takhle mělo skončit? Muž, který se Snapeovi nejvíc podobal, ho až na jeden ostrý pohled kompletně ignoroval. Harry si byl vědom toho, že je skryt pod převlekem, ale pokud by někdo mohl prohlédnout skrz Bena a objevit tam Harryho, byl by to Snape. „Myslím, že znal mé rodiče. Zeptejte se ho, jestli znal ženu jménem Lily."

Její obočí vystřelilo vzhůru, ale otázku přetlumočila.

Hadrian se ani neobtěžoval se otočit a odpověděl velice stroze. Harry nepotřeboval, aby mu dívka přeložila zápornou odpověď. Sklíčeně ji následoval do obchodu, kde pro něj připravila objednávkový formulář. „Co by na té sošce mělo stát?"

„Žili jsme."

[1] Publius Aelius Hadrianus, česky běžně známý jako císař Hadrián, vládl Římu v letech 117–138. Byl znám především pro svou zálibu v umění – zajímal se o architekturu, nechával budovat knihovny a divadla a sám psal poezii. Jako zastánce humanismu a epikureismu se zasloužil o různé administrativní a politické reformy, především však o zmírnění otroctví a zákaz jejich mučení. Jeho smrt byla tragická. Umíral dlouho a za nesnesitelných bolestí, kvůli kterým se několikrát pokusil o sebevraždu. Podle některých studií nejspíš trpěl anginou pectoris, která zužuje tepny a způsobuje tak extrémní záchvaty bolesti v oblasti za hrudní kostí, které vystřelují do zbytku těla.

[2] Diskobolos (taktéž vrhač disků) je jednou z nejznámějších soch řecké antiky na světě. Její originál, který se do dnešní doby nedochoval jinak než v četných odlitcích a torzech, vznikl zřejmě někdy kolem roku 450 př. n. l. a vysochal jej starořecký sochař Myrón z Eleuther.