Kavala nebyla taková, jakou ji Harry čekal. Samozřejmě si před cestou prošel průvodce, které si objednal. Viděl v nich obrázky pláží a klikatých ulic i staletí architektury naskládaná na sebe. Podíval se také na podnebné podmínky a zjistil, že místní teplota nikdy neklesá pod patnáct stupňů, a naopak by se teď podle předpovědi mohla vyšplhat až na pětadvacet, i když byl teprve květen. Vlastně šlo o ideální místo pro dovolenou.

Když však stál na ulici s pro něj nevyslovitelným názvem, díval se do dálky přes horizont oceánu a teplý vánek mu cuchal vlasy, nezdálo se mu, že by tohle bylo to správné místo. Hrad na vrcholu kopce po jeho levici hovořil o hluboké a dávné historii, čisté ulice i přátelští lidé na nich jako by ho vřele vítali, směsice turistů a místních obyvatel nabízela dobré krytí pro někoho, kdo by tu chtěl začít nový život. Malá, ale stále rostoucí kouzelnická populace znamenala, že si tu takový člověk mohl obstarat vše potřebné, aniž by se příliš zapletl. Pokud by Harry někdy zatoužil uniknout kouzelnickému světu nebo si zkrátka jen udělat dlouhé prázdniny, klidně by si sám sebe dokázal představit, jak si tu v Kavale zařizuje nový život. Ale tohle město bylo neuvěřitelně odlišné od chladných tmavých sklepení v Bradavicích, postrádalo téměř klaustrofobické vzezření lektvarové učebny. Zářivě žluté lavičky a loďky pestře natřené všemi myslitelnými barvami mu nicméně poskytovaly – společně se sluncem, které ho hřálo na ramenou a nahých pažích – hřejivý pocit. Štěstí.

Možná tohle byl důvod, proč si Snape vybral právě tohle místo. Předpokládal, že by zřejmě nikoho ani nenapadlo, že by se věčně podrážděný, temný mistr lektvarů mohl skrývat mezi vesele zelenými a žlutými autobusy a davy turistů.

Ale stejně ho znovu napadlo, že tu možná přece jen vůbec nebude.

Harry pohlédl ulicí nahoru směrem k poště, která se nacházela pouhé dva bloky odtud. Možná Snape, protože věděl, že ten dopis vystopují, přijel do města jen proto, aby ho napsal a odeslal, a pak zmizel zpět do svého chladného, temného domova někde daleko odsud. Možná ho ani nenapsal on. Harry se nedivil, že byla Hermiona proti tomu výletu. I kdyby na konci dopisu jasně stálo „Severus Snape", tohle místo bylo tak rozlehlé a plné lidí, domů i budov, že bylo naprosto pošetilé snažit se v něm hledat muže, který nechtěl být nalezen.

Harry zahlédl lavičku ve stínu palmy, přešel k ní a posadil se. Sáhl do kapsy džínů a vytáhl dopis, který četl tisíckrát předtím. Byl adresovaný Čarodějnému vědci, časopisu, který spolu s Hermionou založili, a obsahoval břitkou kritiku s vysvětlením, proč byl poslední vítěz jejich každoroční soutěže inovativních kouzelnických projektů opravdu mizerná volba. Věděl, že to tak bylo, a právě proto na něm trval. Pouze několik málo lidí se odhodlalo, aby napsali, proč je popisovaný experiment zkrátka a dobře jen snůškou nesmyslů. Harry s Hermionou pak vystopovali každého z nich. Každého – kromě tajemného pisatele poznámky, kterou právě držel v ruce.

Přejel palcem přes úhledně vytištěnou adresu na přední straně obálky. Jediná ručně psaná část dopisu neodpovídala četným rukopisným vzorkům, které po sobě zanechal Snape, přesto mu však připadala známá a povědomá. Dopis uvnitř obsahoval detailní poznámky, proč byla jejich volba pošetilá, a i když byly dokonale zdvořilé a pisatel se neuchýlil k urážkám, dopis je ani nepotřeboval, aby z něj Harry cítil pichlavý tón. Jen jeho pročtení způsobovalo, že mu zahořely uši studem, jako by ho právě chytili při podvádění u O.V.C.E.

„Benjamin Rose?"

Benjamin Rose byl imaginární bystrozor, kterým se Harry stával ve chvílích, kdy bylo příliš riskantní zůstávat Harrym Potterem. Benjamin měl podobné pověření jako Harry, a kouzelník, do kterého se mnoholičným lektvarem přeměňoval, mu byl dostatečně podobný výškou i stavbou těla, aby se Harry v cizím těle cítil po nezbytnou dobu pohodlně. A stával se Benem Rosem už tak dlouho, že tuhle svou identitu dokonce občas začínal preferovat před svou vlastní.

Ruka mu automaticky sklouzla k hůlce, když Harry vstal, aby příchozího muže přivítal. „Ano?"

„Nikolaos Stephanopoulos." Muž mu nabídl ruku. „Jsem také bystrozorem." Ačkoli Nikolaos svými černými vlasy a velkým nosem dobře zapadal mezi místní obyvatelstvo, jeho britský přízvuk byl bezchybný. Šedá už stačila lehce zbarvit jeho skráně, ale vyhrnuté rukávy jeho pastelově modré košile odhalovaly silné paže někoho, kdo byl zvyklý tvrdě dřít, a jeho hladká a čistá tvář prozrazovala, že mu mohlo být teprve něco po třicítce. Držel se ve své výšce vzpřímeně – mohl měřit skoro šest stop – a jeho oči Harryho propalovaly pohledem tak ostrým, jako by pronikal přímo do jeho duše.

Jinými slovy, byl rozhodně Harryho typ.

„Co vás přivádí do našich končin?"

„Jen malá dovolená," odpověděl Harry a povytáhl obočí, aby ukázal své překvapení, že ho bystrozor vystopoval. Dopis zasunul do kapsy a snažil se, aby to vypadalo hladce a nenuceně. Ačkoli si nedokázal představit, že by Nikolaos našel jakýkoli důvod k jeho konfiskaci, nehodlal to riskovat a zbytečně na dopis upozorňovat.

Nikolaos se zlehka zamračil. „Dovolená? Proč zrovna tady?"

Když Harry informoval Ústředí bystrozorů, že má v úmyslu cestovat do Řecka, nikdo proti tomu nic nenamítal a nikdo mu ani nedoporučil žádná bezpečnostní opatření. Proč se tedy Nikolaos choval, jako by ho chytil při něčem, co měl Harry zakázáno dělat? Jelikož měl podezření, že jeho otázky by jen bez účinku narazily na neprostupnou zeď, zdvořile, ale přesto pevně řekl: „Kdysi tu žil jeden můj starý přítel. To byl důvod, proč jsem se zastavil na vašem Ministerstvu a vyptával se na kouzelnickou komunitu. Měl bych kontaktovat své Ministerstvo a zjistit, proč je tu bystrozor na dovolené tak šokující záležitostí?"

Nikolaos napřímil ramena a jeho oči přelétly po Harryho – Benově – těle, jako by ležérní oblečení a turistickou mapu v Harryho levé přední kapse viděl poprvé v životě. Jeho pohled setrval na Harryho hrudi o něco déle, než bylo nutné. „Došlo k určité nepříjemné záležitosti s několika zmizeními."

Možná právě tohle byla past. Ale ne, to si Harry ve skutečnosti nemyslel – velká města zkrátka jen mají své problémy. Kdo další kromě jeho nejbližších přátel by mohl vědět, že hledá Snapea? „Jak dlouho to trvá?" zeptal se.

„Něco málo přes rok." Nikolaovy oči sklouzly k místu, kam Harry před chvílí nacpal dopis. „O svém příteli jste v poslední době neslyšel?"

„Není úplně... ten typ dvakrát komunikativního člověka. Takže ne, neslyšel jsem o něm nic od doby před třemi měsíci, kdy jsem dostal tento dopis." Ve skutečnosti o něm neslyšel nic už od doby, kdy Harry uprchl ze svého vězení.

„Jeho jméno?"

Bylo lepší se co nejvíc držet pravdy. Harry obdařil Nikolaa vlažně ironickým úsměvem. „Býval bystrozorem. Vyškolil mě, než odešel z Ústředí. S tím, jak byl paranoidní, velmi pochybuji, že by tu používal své skutečné jméno. Je dvojí krve a je vášnivým čtenářem mudlovské klasiky, takže je možné, že si své nynější jméno vybral odtud. Šest stop vysoký, čerstvý čtyřicátník, černé vlasy, tmavé oči, věčně bledý jako stěna. Je extrémně chytrý, mluví plynně řecky a nade všecko rád kritizuje." Harry pokynul nahoru ulicí. Pošta byla slepá ulička, ale třeba by Nikolaos věděl něco víc. „Je stánek uvnitř ministerstva jediným místem, kde se dají sehnat kouzelnické časopisy?"

„Hodím vás na jedno další místo tady v Kavale," nabídl se Nikolaos. Teď už působil méně strnule. „Není to daleko a stejně se tam potřebuji zastavit."

„Harry stále pevně svíral hůlku, když následoval Nikolaa nahoru ulicí. Pane –"

„Klidně mi říkejte Nik."

„Dobře, já jsem Ben. Nevšiml jsem si žádného bystrozorského oddělení, když jsem navštívil vaše Ministerstvo. Jste z jiného města?"

„Naše odvětví není tak velké, aby pokrylo celé jedno oddělení. Moje parťačka a já máme na starosti Východní Makedonii a Thrákii. Momentálně je v Komotini." Nik Harrymu otevřel dveře na straně spolujezdce.

Harry diskrétně seslal detekční kouzlo. Nic. Vlezl dovnitř a automaticky zapátral v interiéru auta po jakýchkoli známkách, které by prozrazovaly něco víc o Nikově osobnosti. Čistotný, organizovaný, maskulinní, s autem, které si většina bystrozorů mohla se svým příjmem dovolit, byl Nik bezpochyby někým, kdo se velmi staral o dojem, kterým na své okolí působil, a užíval si moc.

„Přijel jste sám?" zeptal se Nik, když si Harry stejně jako on zapnul pás. „Tohle město je přímo pověstné různými romantickými zákoutími a vyhlídkami."

Neschopen říct, zda Nik slídí po informací, nebo se jen snaží být přátelský, Harry neutrálně odpověděl: „Nikoho teď zrovna nemám."

„Možná by vás tedy mohly zajímat naše noční kluby. Máme jich několik, jsou plné nezadaných dam..." úkosem se podíval na Harryho, „...a gentlemanů."

Mudlové vždycky automaticky předpokládali, že je hetero, ale kouzelníci, zejména gay kouzelníci, to obvykle poznali. „Co mě prozradilo?"

„Oblékáte se pro mužské oko." Nik se zazubil, oči stále přilepené na silnici před sebou. „Ale předpokládám, že i ženy ten pohled jistě dokážou ocenit."

Harry už o Řecích slyšel zvěsti, že extrémně rádi flirtují, pokud jde o ženy, ale netušil, že se to vztahuje i na muže. „Zajímalo by mě, jestli by ten můj dávný přítel řekl to samé." Hodně by ho překvapilo, kdyby o něj Snape projevil jakýkoli sexuální zájem. Nejspíš se prostě usadil s nějakou ženou.

„Dávný přítel?"

Navzdory tomu, jak moc chtěl odpovědět „ano", řekl: „Vlastně ne tak úplně. Byl mým učitelem. A i kdyby něco cítil, nemohl by to nikdy upřímně přiznat. Chtěl bych zjistit pravdu." Mnohem spíš teď chtěl zjistit alespoň tu základní pravdu, jestli Snape stále žije. Když spatřil, jak Nik bez potíží přeřadil na vyšší rychlostní stupeň, zeptal se: „Kde jste se naučil řídit? Většina kouzelníků to neumí."

Naše kouzelnická populace byla vždycky dost malá. Většina řeckých kouzelnických rodin preferuje bydlet poblíž naší školy v Aténách, takže jen pár set z nás žilo v těchhle končinách a spíš se vydávali za mudly. Po válce sem začali proudit uprchlíci, takže tu teď máme populaci hodnou dvou bystrozorů, a taky vyhrazenou celou část města. No, jsme tu." Zaparkoval před útlou třípatrovou budovou s jasně žlutou fasádou. Byla vmáčknutá mezi dvě stejně hubené budovy a její střecha čněla do ulice a zakrývala tak dva balkony, které vybíhaly z horních dvou podlaží. Klid na ulici, rostliny a oblečení na ostatních balkonech naznačovaly, že se nacházejí v obytné čtvrti.

Nik zamířil ke dveřím a přidržel je, aby Harry mohl projít.

Napůl očekával, že vejde do obývacího pokoje. Rozhodně ale neočekával, že vejde do tmavé putyky, která byla asi tak velká jako půlka některé z větších bradavických tříd. Celá místnost jako by ustrnula v pohybu – barman se zarazil v polovině utírání pultu a štamgasti se otočili na židlích, aby si mohli nově příchozí prohlédnout.

„Turistům o těchhle místech neříkáme," vysvětlil mu Nik. Položil mu teplou dlaň na rameno a jemně ho tak dovedl k baru.

Nik měl ten pevný, rozhodný stisk, který proměňoval Harryho kolena na vodu. Harry si uvědomil, jak moc potřebuje skutečnou dovolenou, když ho náhodná interakce s atraktivním cizincem dostala tak snadno a rychle.

Baroví povaleči se zase vrátili ke svému pití a konverzace se pomalu rozproudila nanovo. I když pár z nich vypadalo stejně jako lidé venku, drtivá většina jich měla spíš mléčně bílou pleť a světlé vlasy. Harry zachytil několik anglických slov, jak procházel kolem stolů. Byli to všichni uprchlíci? Proč se po skončení války nevrátili domů? V obavě z pasti spolu s Hermionou hledal jakékoli zmínky o Smrtijedech, ale Kavala nebyla na žádném ministerském seznamu míst, kde by se mohli skrývat.

„Co pijete?" zeptal se Nik. „Měl jste už ouzo?" Posadil se na bar a poplácal sedadlo vedle sebe.

Harry by raději seděl někde, kde by měl větší přehled o dění v lokále, ale všech osm stolů bylo zabraných. Připojil se k Nikovi na baru a potřásl hlavou. „Ne, nikdy jsem ho nezkusil."

„Garricku," přivolal Nik barmana, „přines nám láhev ouza se dvěma sklenicemi s ledem a tvůj ochutnávkový talíř mezze."

Barman, kostnatý chlapík s dlouhým obličejem a platinově blonďatými vlasy, přikývl a přesunul se na druhou stranu baru, poblíž místa, kde ve stojanu stály magazíny a noviny – včetně Čarodějného vědce. Pokud Snape byl ve městě, mohl si ten časopis koupit tady. Muž jako on se mohl snadno vmísit mezi místní i nově usazené obyvatele.

„Vidíte ho?"

Harry přejel místnost pátravějším pohledem. Většina hostů byli muži, i když se mezi nimi nacházelo i pár žen. Britsky vyhlížející hosté měli tendence shlukovat se společně, jen několik stolů bylo promíchaných. Po Snapeovi nebyla ani stopa, ale Harry ani nečekal, že by se tu zjevil bez nějakého maskování. „Ne."

Garrick před ně postavil láhev, dvě sklenky plné ledu a tác s olivami, feta sýrem a sušenými rajčaty. Bez rukávů nemohl Harry dost dobře použít detekční kouzlo, aniž by byl zpozorován, a tak část jídla přesunul na jeden z malých tácků lemujících bar a otestoval ho na přítomnost jedů až poté, co se od něj Nik na chvíli odvrátil. Když jídlo prošlo kontrolou, rozhodl se zkusit olivu. Byla výtečná.

Nik nalil dvě skleničky a jednu posunul Harrymu. Aby rozptýlil Nikovu pozornost, zatímco testoval i nebesky modravou tekutinu, zeptal se: „Tohle je řecké nebo kouzelnické pití?"

„Obojí," odpověděl Nik a mrknul na něj. „Mudlovská verze není modrá, ale bílá. Zkuste ji."

Harry, který nebyl velkým fanouškem žádného tvrdého alkoholu, usrkl. Nebylo to tak silné, jak očekával, mělo to spíš ovocnou chuť se špetkou... „Lékořice?"

Nik přikývl. Pak do sebe obrátil celou sklenici a znovu ji doplnil. „Váš známý možná nemusí žít přímo ve městě. Hodně kouzelníků žije v lesích, které se rozprostírají mezi Kavalou a hranicemi. Máme rovněž příležitostné návštěvníky z Makedonie a Bulharska."

„Z Albánie také?" O hodně Smrtijedech se říkalo, že prý uprchli právě tam.

Nik vrhnul na Harryho významný, vědoucí pohled. „Albánie je už dost daleko, i když pár návštěvníků je i odtamtud."

Garrick jim přinesl několik dalších menších táců: proužky nakrájené ryby, hummus, grilovanou cuketu, pita chléb a šedavou pastu, kterou Harry nebyl schopen identifikovat.

„Melitzanosalata," vysvětlil Nik, zatímco tou šedou hmotou protáhl kousek pita chleba. „Je to pomazánka z lilku." Volnou rukou doplnil Harryho sklenici, i když jí vypil sotva polovinu. „Jaký byl?" Nik se zřejmě nechtěl své výzvědné mise vzdát. „Bojoval ve válce?"

Jak by vůbec mohl Snapeovu osobnost jednoduše shrnout? Jazyk ostrý jako žiletka a kapalný sarkasmus říznutý něžnýma rukama a pevným vedením. Snape ho šikanoval, dotlačil ho téměř až na samou hranu, ublížil mu víc než kdokoli jiný... Přesto byl důvodem, proč Harry právě teď, právě v tuto chvíli žil, a proč byl také výtečným bystrozorem. Nikdo jiný na něj tolik netlačil, aby podával výkony, a nenaučil ho tak moc o sobě samém a svých možnostech. „Udělal... mnohem víc než to. Ale krátce poté zmizel."

„Nebyl spokojený s jejím výsledkem?"

„Spíš kouzelnický svět nebyl připravený přijmout tak složitého muže, jako byl on."

„Hodně jsme v té válce ztratili. Všichni." Nik zvedl svou sklenici k přípitku, poté celý její obsah jedním mocným lokem vypil. „Hodně složitých mužů nenašlo své místo. Proto skončili tady."

Dveře se otevřely, dovnitř jimi vstoupil muž. Vysoký, s rovnými černými vlasy, které se mu otíraly o límec košile, vkráčel do místnosti, jako by to místo vlastnil, jeho kroky při tom vydávaly na dřevěné podlaze rozhodný zvuk.

„Ignorujte ho," řekl Nik se zaťatými zuby.

Muž zamířil k baru, krémově bílá košile hezky kontrastovala s jeho olivovou kůží. Podíval se na Harryho překvapivě modrýma očima a pak se pohrdavě otočil k Nikovi: „Zaneprázdněn prací?" Jeho angličtina měla mírný přízvuk, který Harry nedokázal nikam přiřadit.

Nik si klidně dolil sklenici. „Říká vám něco víkend?"

„Pokud si správně vzpomínám, není mi známo, že by lidé o víkendech přestávali mizet," řekl muž hlasem plným ironie a mávl rukou posetou draze vypadajícími prsteny. Na krku mu visel stejně okázalý zlatý náhrdelník. „Kde je Papadopoulou?"

„V Komotini." Nik obrátil svou pozornost zpět na jídlo. „Možná bys tam mohl odprejsknout a začít obtěžovat místo mě ji."

Muž znechuceně zavrčel a odkráčel, aby se připojil k jednomu řeckému stolu.

„Kdo to byl?" zeptal se Harry s povytaženým obočím.

Nik mu dolil další ouzo. „Dimitri Cantemir. Je to vzdálený příbuzný nějaké rumunské královské rodiny. Ale člověk by myslel, že je pomalu princ, když ho vidí se takhle chovat. Koupil spoustu pozemků v naději, že přesvědčí bohaté kouzelnické turisty, aby si na nich postavili svá letní sídla. Stará se o ta zmizení jen proto, že mají neblahý vliv na jeho bankovní účet."

„Nikdo mě před těmi záhadnými zmizeními nevaroval, když jsem na Ústředí oznámil, kam se chystám cestovat," řekl zamyšleně. Pravda, taky předstíral, že má v úmyslu v Řecku navštívit několik dalších měst.

„Máme svou vlastní neoficiální informační síť. Lidé tu vědí o zmizeních dřív než Ministerstvo; krom toho řada zdejších kouzelníků není u Ministerstva registrovaná, a ani by registraci u něj do budoucna rozhodně neocenili."

„Přesto, nenapadlo je, že by ta zmizení měla být vyšetřena? Netvrdím, že já našemu Ministerstvu tak docela věřím, ale kdyby lidé u nás mizeli..."

„Historicky jsme se o sebe prostě museli postarat sami. Jediný důvod, proč mě tu tolerují, je, že rodina mé matky tu žila po celé generace, a také protože místní respektuju a nepletu se do jejich záležitostí. Kromě toho každý, kdo zmizel, byl přistěhovalec, někdo, kdo dorazil po válce. Napadla mě i možnost, že hodně z nich se prostě jen rozhodlo jít dál. Možná všichni. Možná našli lepší místo."

Něco v tónu jeho hlasu Harryho přimělo se zeptat: „Ale vy tomu doopravdy nevěříte, že ne?"

Nik se znovu chopil své sklenice. „Jsem bystrozorem moc dlouho na to, abych věřil na náhody." Naklonil se k Harrymu tak blízko, že se mu na krátkou chvíli zhoupl žaludek. „Nechoď po setmění ven sám."