Další dva měsíce uběhly snad ještě rychleji, než kdy předtím. Konečně jsem měla pocit, že je všechno v pořádku. Pokaždé, když jsem měla po škole čas, chodívala jsem s Ariel na procházku po městě a snažila se ji socializovat, jak mi poradila Vivian. Společně jsme chodili do parku i k moři a štěňata vypadala, že se baví.
Chvíli sice trvalo, než si Ariel zvykla na příboj vln, ale jakmile to překonala, běhala ve vodě jako splašená, až jsem byla kolikrát mokrá i já.
Za ten čas pěkně povyrostla. Z toho malého štěněte, které jsem viděla ležet v pelíšku, se už stalo poněkud přerostlé psí miminko, které rádo kousalo všechno možné a v jednom kuse štěkalo.
Konec konců šeltie jsou tím proslulé.

    Když se ještě vrátím k mým narozeninám. Od Kaylana jsem dostala taky dárek. Citrínový náhrdelník, který se na sluníčku krásně třpytil.

~

  „Haf, haf, haf, haf."
„No jo, no jo. Už jdu, Ari."
„Gabi, já chci jít s tebou! Vždyť je to i můj pes!" prosila Letícia.
„Ne, nemůžeš... A je to můj pes," odpověděla jsem a chystala se odejít.
„Zapomněla jsi na pamlsky, " vynořila se mamka zpoza kuchyně.
„Ajo, děkuju. Tak se tu mějte!"
Byla jsem ráda, že jsem si mohla jít vyčistit hlavu. Doma zase panoval hunbuk, a to proto, že Ariel rozkousala mamce její oblíbené boty. Komu by to nevadilo. Kdyby to udělala mě, asi bych z toho taky nebyla zrovna dvakrát nadšená, avšak je to štěně. Když přezubuje, tak přezubuje.
Rozhodla jsem se, že místo toho, abych šla do parku, se vydám k pobřeží a sednu si na pláž.

    Zatímco Ariel běhala ve vodě a štěkala na vzedmouvající se vlny, já seděla na pláži a užívala si to sluníčko, jako pokaždé, když jsem měla možnost tu být. Pláže v São Paulu byly krásné a slunné, ale často hodně přelidněné turisty.
Tahle byla ale dneska prázdná. Alespoň zatím. Výjimečně.
Najednou se od moře ozval písklavý zvuk. Ariel ke mně vyděšeně přiběhla a chtěla na ruku. Nechala jsem ji dál od moře a šla se podívat blíž.
Teď už jsem zřetelně viděla, co ten podivný zvuk vydávalo. Na můj vkus až nebezpečně blízko, plaval delfín - vlastně ne, bylo jich víc! Hejno šedých stvořeních vystrkovalo hlavy nad hladinu a pískalo, či co to vlastně delfíni vydávají za zvuky.
Jeden z delfínů, ten který byl vidět jako první, ke mně připlaval a nechal se pohladit. Musím uznat, že jsem si nikdy nemyslela, že by k tomu mohlo dojít. Slyšela jsem, že ve Španělsku měli v jedné zátoce ochočeného delfína, ale že bude i tady?! Chtěla jsem si ho pohladit ještě jednou, když vtom se za mnou začaly ozývat hlasy. Otočila jsem hlavu, abych se podívala na nově příchozí, ale když jsem ji otočila zpátky, delfíni už byli pryč.
Nakonec jsem připnula Ariel vodítko a vydaly jsme se na cestu zpět.
Cestou jsme minuly pár zverimexů a stánek se zmrzlinou, u kterého jsem se zastavila.
„Dobrý den, dala bych si jeden kopeček čokoládové a jeden karamelové, prosím."
„Jak si přejete, slečno. Hned to bude."
„Nechcete něco i pro vašeho pejska?" nabídl mi zmrzlinář.
„Vy máte i psí zmrzlinu?" vydechla jsem úžasem. „Jakou?"
„Prostě psí. Nechutnal jsem ji, ale mám tady poslední kyblík."
„Tak mi ji dejte taky, prosím," rozhodla jsem se a vzduchu si pokládala otázku, zda se doplatím. Při nejhorším bych doběhla domů pro peněženku, protože u sebe mám nanejvýš tisícovku, možná ani to ne. Ale bylo by to dost trapné.
Trvalo to asi dvě minuty, než mi předal zmrzlinu a já s potěšením zjistila, že mám těch peněz vážně víc.
Tak tedy změna plánu. Nejdřív jsem se posadila na lavičku a snědla si zmrzlinu. Krabičku jsem otevřela i Ariel a ta se do ní s chutí pustila. Vážně byla vyhrazená pro psy. Vypadala kvalitně, ale jak si představujete psí zmrzlinu? No, byla prostě bílá, možná trochu krémová.
Každopádně Ariel moc chutnala.

Když jsem dorazila domů, zbytek Arieliny zmrzliny jsem dala do mrazáku a pro jistotu na ni nalepila lísteček s informací „Psí zmrzlina", aby si ji omylem nedal někdo jiný, jako třeba má sestra.
My o vlku a vlk za dveřmi, jak se tak říká. Ve dveřích se totiž znenadání objevila Letícia a v rukou nesla nějakou knihu. „Na, to je pro tebe, Gabi."
„Děkuju."
Na obalu knihy bylo napsáno Psí pouto. Knih jsem měla už hodně, ale takovouto ještě ne.
Měla jsem z toho radost. Ovšem ta mi dlouho nevydžela. Za nedlouho se vrátila mamka a nesla s sebou noviny, na jejichž úvodní straně bylo napsáno: „Policie obnovila vyšetřování, týkající se Eduarda a Lucase Rodriguesových, které se před pár týdny rozhodla uzavřít. Objevili se totiž noví svědci, kteří přispěli k dopadení jednoho z pachatelů. Ten se ovšem odmítá přiznat a tak vyšetřování pokračuje dále. Prosíme lidi o ohleduplnost a opatrnost."
Zbledla jsem. Na jednu stranu jsem byla ráda, že to nezametli pod koberec. Na druhou stranu jsem se začala zase bát, že ani tady nebudeme v bezpečí.
„Neboj se. To bude dobrý," uklidňovala mě mamka, jako už několikrát předtím.
„Já vím, ale co když jich je víc, než policie předpokládá? Co když se zase něco stane, a bude nás zase muset hlídat policejní hlídka FBI?"oponovala jsem.
„Všechno bude v pořádku, ale musíme být opatrní."
Povzdechla jsem si. A už je to tu zase. Když už se mi konečně podařilo se z toho strachu dostat a mít pod kontrolou svoje emocionální výlevy, přišlo zase něco.
„Stejně by mě zajímalo, proč zrovna dědečkovu firmu... V Brazílie je takových bohatých firem. Tak proč zrovna ta naše?" položila jsem otázku, která mi vrtala v hlavě nejčastěji.
„ Pšššt! Ať nás neslyší Leta. Je nahoře v pokoji s Ariel... "
No jistě, s Ariel.
„Musíme jí taky pořídit psa," zavtipkovala jsem a mamka se začala smát.
„Až bude starší. Zatím budeš muset vystát, že si bude chtít hrát s tím tvým. Ale teď ještě k té tvé otázce... I když o tom nerada mluvím, mám takový dojem, že to nevypadá na lidi, kteří se chtěli dostat k penězům a vybrali si z čista jasna Escuro... "
„Co tím myslíš?" nechápala jsem.
„Gabi, někdo chtěl tvého otce úmyslně zabít. Nebyla to náhoda. Byl to někdo, kdo ho znal. Jak jinak by mohl vědět, kde je ukrytý trezor? Musel si udělat mapu celé firmy a to jen tak nejde."
Někdy jsem zapomínala, jak uměla být mamka chytrá. Tenhle důvtip a intuici jsem po ní zřejmě nezdědila.
„Chceš říct, že to bylo naplánované?"
Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Táta byl vždycky tak velkorysý, hodný a ochotný každému pomoci. Stejně jako jeho otec, můj dědeček, který firmu vedl a jednou měla patřit tátovi. Nedokázala jsem si představit, že by jim někdo chtěl ublížit. To prostě nabylo reálné.