Domů jsem dorazila před půl desátou a jen co jsem za sebou zavřela dveře, práskla jsem sebou na postel a v tu ránu se ponořila do hlubokého spánku.
Ráno mě vzbudilo ťukání na dveře. Letícia strčila hlavu do pokoje a zvědavě se po něm rozhlížela.
„Gabi, vstávej, už je deset! Potřebuju pomoct vybrat oblečení na zítřejší oslavu mojí kamarádky," pištěla a nedočkavě poskakovala na místě.
Co jsem s ní měla dělat... Otráveně a ještě v polospánku jsem se vykolébala z postele a šla se dát do kupy.
Když jsem vyšla z koupelny, sestra už na mě čekala přede dveřmi. „Tak už pojď," řekla nadšeně a táhla mě za sebou.
Jen co jsem s tím byla hotová ( a že mě to stálo pořádné úsilí, protože Leta je snad to nejvybíravější stvoření na celé planetě ), jsem se šla najíst.
Konkrétně jsem si dala už rovnou oběd, jelikož na snídani jsem neměla ani pomyšlení.
„Mamííí, účešeš mi prosím drdol?" žadonila sestřička a tak mamce nezbylo nic jiného, než skočit pro gumičky. Letícia si prostě uměla podmanit všechny.
Když se vrátila zpátky a splnila mé sestře její přání, obrátila se na mě: „Co bys řekla, kdybychom se šly projít do města?"
„Jo, klidně," promluvila jsem s plnou pusou.
„Co pak ti zase je? Z ničeho nemáš radost," pronesla.
Uznávám, že se mnou puberta poslední dobou mlátí, avšak, co jsem komu udělala, že se pořád všichni starají o to, jak mi je a jestli něco nepotřebuju. Normálnímu člověku by tohle možná nevadilo, jenomže já jsem byla jiná. Ta starost už byla trochu přehnaná.
„Ale mám, mami. Jen jsem unavená. Sama víš, že je toho na mě v poslední době hodně. Neříkala si to právě ty?"
„Gabi, to už jsme probíraly. Musíš se z toho vyhrabat. Ale to neomlouvá tvůj včerejší pozdní příchod," stála si za svým.
„Achjo, to jako vážně? Přišla jsem před půl desátou. Ona ta cesta taky trvala tak dvacet minut. Takže podtrženo sečteno, byla jsem pryč ani ne třičtvrtě hodiny," namítla jsem. „A svůj slib jsem dodržela."
„Máš pravdu, ale chtěla jsem tím říct, že toho kluka ani neznám. Chtěla bych se s ním seznámit, Gabi. Jak se vůbec jmenuje? " vyptávala se dál.
„Kaylan Awbrey," odpověděla jsem krátce.
Mamka sáhla po telefonu a začala do googlu zadávat jeho jméno. „Já si říkala, že to jméno zní anglicky." zamumlala. „Věděla jsi, že jeho otec, původem z Dorsetu, zemřel při letecké havárii? "
„Ne, tak to jsem nevěděla. Co se o něm ještě píše, kromě toho, že to byl Angličan?" vypravila jsem ze sebe.
„Bylo mu třicet osm a je to pět let zpátky... A byl to mentalista."
„Ještě jednou? Co že byl?" nechápala jsem.
„To jsou lidé, kteří umí lidem číst myšlenky a manipulovat s nimi... údajně. Já tomu moc nevěřím, ale budiž."
Cvak a blik. Tak proto mi Kaylan četl myšlenky. Věděla jsem, že se to dá naučit, ale nikdy jsem se o to nijak zvlášť nezajímala. Musel to odkoukat od něj.
„Nad čím tak přemýšlíš?"
„To jedno," řekla jsem a pokusila se o úsměv.
„Dobře, ale teď mi něco pověz: jak to mezi vámi je? "
Při téhle otázce jsem ztuhla. Nakonec jsem ze sebe vypravila: „ Já nevím... Jen jsme se políbili. Nic víc. Přísahám."
Mamka nehnula ani vrbou. „Tak co jsi celou tu dobu dělala? "
A už je to tu zase. Výslech, jako kdybych byla malé, neschopné a bezmocné dítě, které vůbec nebude mít za pár dní možnost, si udělat řidičák.
„Byla jsem se s ním projít. Stačí?" zahlásala jsem jedovatě.
„Nebuď drzá."
„Nejsem, jen nemusíš vědět všechno. Každopádně tě ujišťuji, že se nic nestalo."
Už jsem toho měla zase po krk. I kdyby, tak je to moje věc. Ale hlavně - vadilo mi, jak se mamka do všeho montovala. Měla jsem ji vždycky ráda, ale od té doby, co tu s námi není táta, ani děda, to snáší špatně. A já jsem na tom podobně.

O sedm dní později:

    „Všechno nejlepší!"
„Páni, děkuju!" vypadlo ze mě. V obýváku stála mamka, Letícia, Vivian a její čivava, a všechny se na mě šťastně usmívaly. Upřímně, nečekala jsem žádnou extra oslavu. Měla jsem v plánu to oslavit jen s rodinou a s Vivian pak zvlášť. Ale takhle to bylo ještě lepší!
„Pojď a rozbal si dárky," pokynula na mě viditelně šťastná Vivian. Všechny ke mně přistoupily a začaly mi přát.
„Jeeee, to je super!" zvolala jsem, když se mi podařilo se dostat do prvního dárku. Podobnou reakci jsem měla i u dalších deseti. Za pět minut jsem se v dárcích doslova topila, a to jsem nic nechtěla.
Nejvíce mě potěšila kniha Panovo znamení a nové fitness hodinky.
„Pojď se podívat ven, něco tam pro tebe mám," prohlásila mamka a táhla mě na zahradu. Vivian s Letou nás následovaly a nějak podezřele se culily.
Když se mamka konečně zastavila uprostřed zahrady s liliemi a břečťanem podél plotu, spatřila jsem to. Ve fialovém pelíšku na měkké zelené trávě leželo malé černé stvoření. Když zaregistrovalo, že se k němu blížíme, zvědavě nastražilo uši a pozvedlo hlavu.
„To je štěně!" neubránila jsem se radostnému výkřiku. „Co je to za plemeno?"
„Shetlandský ovčák, neboli šeltie," objasnila mi Vivian, která se v plemenech psů vyznala.
„Proč zrovna štěně? Vždyť já ani nevím, jak se o psa starat," podotkla jsem šokovaně.
„To se naučíš. Ta šeltie se jmenuje Dark Dreamy, je ušlechtilého původu a nechala jsem ji sem dovézt až z anglického Walesu."
Štěně se zničeno nic zvedlo a přiklopýtalo ke mně. Pozvolna se posadilo na trávník, koukalo na mě a při tom natočilo hlavu na stranu.
„Ta je tak krásná," rozplývala jsem se. „Vivian, co je to za zbarvení?" obrátila jsem se na svoji nejlepší kamarádku. „Bi black," zněla její krátká, i přesto však stručná odpověď.
„Dark Dreamy je sice pěkné jméno, ale mám lepší nápad," řekla jsem a vzala malou šeltii do náruče. „Ariel."
„Proč zrovna Ariel?" podivila se má sestra. „Není to spíše klučičí jméno?"
„Protože mám ráda příběh o Malé mořské víle a ona vypadá tak mysticky, že se mi to k ní prostě hodí."
„Mockrát vám děkuju," zvolala jsem nakonec a všechny objala.
Tak Kaylan měl přece jen pravdu. A já z toho měla radost, jako nikdy...