Dva měsíce utekly jako voda. Mámu konečně alespoň na chvíli opustil mateřský pud, Vivian začala svého pejska učit všelijakým trikům, Leta si našla ve škole další přátele a já - já jsem se urputně snažila nemyslet na svoje blížící se šestnácté narozeniny.
Jediná motivace, jak tyhle dny přežít, pro mě byla představa, že konec školního roku se už blíží. Ještě že tak.
Mamka si dala za úkol nenápadně zjistit, co bych si tak přála, ovšem lhát umí stejně špatně, jako já, takže jsem její pokus prokoukla hned na poprvé. Pokaždé byla má odpověď stejná: „Já nic nechci. Možná tak pár knih."
Ve skutečnosti jsem však jeden dárek na mysli měla. Ale ten byl nesplnitelný, leda, že by existovala magie nebo časostroj.
Přála jsem si, aby můj otec a děda, byli naživu.
Alive. To slovo mi neustále znělo v hlavě a to jen kvůli tomu, že jsem ho nedávno slyšela v nějaké písničce.
Co se týče Kaylana, neviděla jsem ho už nějaký ten pátek. Po tom, co začal chodit do mé třídy, se někam vypařil a nikomu nic neřekl. Dokonce ani Liam neměl tušení, kam se zdejchnul a ani na zprávy mi neodpovídal, i přesto, že to byl on, kdo si ode mě vyžádal telefonní číslo. Každopádně učitelka tvrdila, že je nemocný.

~

~16. června ~

Nervózně jsem chodila po pokoji sem a tam. Kdyby to bývalo bylo možné, vyšlapala bych tam ďůlek.
Neustále jsem se zamračeně ohlížela na kalendář, který mi vysel na zdi. „Za týden mám narozeniny," říkala jsem si pro sebe. Víte, ono to může vypadat, že trpím samomluvou, ale tak to není. Jen nemám chuť se o tomhle s nikým, a tím myslím s kýmkoli, bavit.
Najednou mi pípl telefon.
Máte nové zprávy, objevilo se mi na displeji. To mě pořád musí někdo urgovat? Pomyslela jsem si naštvaně a otevřela příchozí zprávu.
„17.6.,20:20, ulice Dourado."
Údivem jsem na to zůstala koukat s otevřenou pusou.
To si vážně troufá se mi ozvat až po dvou měsících? Měla jsem sto chutí mu napsat něco nepěkného, ale přece jen jsem se rozhodla se uklidnit a pořádně si všechno promyslet.
„Proč?"
O pár vteřin později přišla odpověď:„Prostě přijď."
„To má být rande?"
„Ne," zněla jeho odpověď.
„Kaylane, já tě nenávidím! O co jde?"
„To se dozvíš."
Zuřila jsem. Teď jsem byla ve stavu, kdybych ho šla nejraději zabít. Ten arogantní blbec mi nechce nic říct. Rozzuřeně jsem kopla do prázdné bedny, která mi v pokoji ležela už více jak půl roku. Obsah bedny se vysypal na zem s docela hlasitým rachocením.
„Gabriello, co se to tam děje?"
„Nic mami, jen mi upadla krabice," zalhala jsem, ale nebylo mi to nic platné. Jak jsem řekla: jsem mizerná lhářka.
„Gabriello, Leta už šla spát. Ztiš se trochu. Co ti ta krabice vlastně udělala?" pokárala mě.
Naštěstí ze mě všechen ten vztek už vyprchal, takže jsem zase mohla mluvit klidným hlasem: „Nic... Zítra večer se mám sejít s Kaylanen," pronesla jsem pomalu.
„Dobře, ale musíš se vrátit domů. Ne, že u něj zůstaneš, " argumentovala matka.
Protočila jsem oči. „Neboj se."

Celou noc jsem nemohla spát. Vrtalo mi hlavou nejen zítřejší setkání s Kaylanen, ale i zvláštní mámino chování. Když odcházela z mého pokoje, v jejích očích bylo něco, co jsem u ní už dlouho nespatřila - naději.
Nakonec jsem usnula až ve tři hodiny ráno, takže nebylo divu, že mi brzké vstávání nebylo zrovna příjemné. Mamka se mě proto, když mě viděla, rozhodla nechat doma a napsala mi omluvenku. Takže celý zbytek dne jsem prospala a když jsem se ve tři odpoledne probrala, bylo mi o mnohem líp a i migréna už ustoupila.
Jakmile hodiny odbily dvacátou hodinu večerní, začala jsem se vypravovat.
Oblékla jsem si tmavě modrou halenku a přes ni přehodila svoji oblíbenou žlutou blůzu.
„Tak, teď můžu vyrazit," pomyslela jsem si.
„Ano, to můžeš," usmála se na mě mamka, která se opírala o rám dveří.
„Já to řekla nahlas?" zeptala jsem se a přitom se proklínala.
„Řekla," odpověděla jen a zadívala se mi do očí.
„Chci, abys věděla, že tě mám ráda a že vždycky budeš moje dcera, ať se stane cokoliv."
Proč tohle řekla, jsem rozluštit nedokázala. Nato byly její oči příliš zastřené.
Mamka mi podala klíče a odemkla mi dveře.
„Dávej na sebe pozor," řekla, jakožto mnohokrát, když jsem šla pryč.

Když jsem dorazila do ulice Dourado, moje hodinky ukazovaly 20:17 a tak jsem se rozhodla ještě chvíli počkat.
Přesně v určený čas se ke mně začala přibližovat něčí silueta. Už byla skoro černo černá tma a tak mi chvíli trvalo, než jsem se opravdu ujistila, že to je Kaylan.
„Přišla jsi," zašvitořil a na tváři se mu objevil úsměv.
„Co jsem měla dělat jiného?" opáčila jsem kousavě, protože jsem byla rozhodnutá, nedat mu najevo ani špetku milosrdnosti.
Stále se usmíval. „Na výběr jsi měla, ale tvá zvědavost zvítězila. Nebo v tom bylo ještě něco jiného?"
Kousla jsem se do rtu. Není mu nic do toho, proč jsem sem přišla.
„Zajímá mě, co mi chceš, když ses mi uráčil ozvat po dvou měsících... Mimochodem, víš, že si učitelka myslí, že jsi nějak vážně nemocný? Ale když tě tak vidím, nevypadáš na to."
Moje odpověď byla sice klidná, ale pomalu ve mně začínalo narůstat rozhořčení a jízlivost.
„Netvař se tak. Přišel jsem ti říct něco důležitého. Něco, co ti navždy změní život," udělal krátkou pauzu a pak zase pokračoval: „Jestli si myslíš, že jsem tě sem pozval, abych tě svedl, tak jsi na omylu, neboj se." Zadíval se mi do očí, jako kdyby se z nich snažil něco vyčíst.
„Nebo jsi doufala, že tomu tak bude?" zeptal se a povytáhnul jedno obočí.
Tak a dost. To už by stačilo. Už toho čtení myšlenek mám plné zuby. Přistoupila jsem k němu a vmetla mu do obličeje: „Nechápu, jakto, že jsem tě předtím mohla vystát. Nejraději bych ti jednu vrazila, ty idiote! Laskavě mi řekni, co si mi to chtěl říct, nebo to vážně udělám!!!"
Kayalan nevypadal, že by ho to nějak zasáhlo nebo urazilo, naopak, pořád se usmíval. Ale něco bylo jinak. Ten úsměv...
„Tak abys věděla, přišel jsem ti říct, že brzy se ti tvůj život obrátí naruby. Neptej se mě, jak to vím, prostě to přijmi. Nesouvisí to se mnou, takže si uklidni svoje myšlenky. Bolí mě z toho hlava."
„Ty umíš číst myšlenky?"
„Ano. A brzy pochopíš jak a proč. Ale teď to vypusť z hlavy."
„To se snadněji řekne, než udělá," protestovala jsem a projednou dbala na jeho radu - snažila jsem se si uspořádat myšlenky.
Najednou se mu zablýsklo v zelených očích.
„Vážně? Tak s tím ti můžu pomoct," řekl a naklonil se ke mně.
„Opovaž se-" řekla jsem, když jsem ucítila jeho horký dech. Byl tak blízko... Chtěla jsem se bránit, ale nešlo to.
Než jsem to stihla doříct, přitiskl své rty na moje. Byly tak sladké, jemné, ale zároveň tak žhavé a smyslné. Všechny obavy a starosti jako by se vypařily.
„Až přijde čas, všechno pochopíš," zamumlal skrz polibky a chytil mou hlavu do dlaní.
„Pojď se mnou."
„Nemůžu. Slíbila jsem mamce, že se vrátím domů co nejdřív to půjde, " řekla jsem a odtáhla se od ně, ale soudě podle jeho výrazu, to vyznělo, jako bych se snažila oddálit nevyhnutelné.
„Však taky přijdeš. " opáčil, bez okolků mě znovu políbil a já se mu poddala.
Nikdy by mě nenapadlo, že o mně někdo bude stát. Kaylan byl jeden z nejhezčích kluků na škole a to, že jsem do něj zamilovaná, jsem si začala uvědomovat teprve nedávno. Bránila jsem se tomu, chtěla jsem se toho zbavit, ale nešlo to. Teď to nešlo. Nemohla jsem dělat nic jiného, než se vzdát. Ne počkat, mohla jsem dělat ještě něco - nezapomenout, že se musím vrátit domů i přesto, že zítra je sobota. Avšak slíbila jsem to mamce a moje sliby nikdy nejsou prázdné. Ovšem než jsem si to stihla promyslet, můj mozek se už odpojil od současného světa...