„Gabriello! To snad nemyslíš vážně!" křičela na mě máma.
„Už takhle to máme těžké. Musíš se snažit zapadnout. Jestli si chceš najít přátele, nesmíš být tak odtažitá a výbušná."
„Mami, ona si o to koledovala! Řekla mi, že jsem kráva a že jsem neschopná," bránila jsem se.
„I tak jsi neměla důvod jí jednu vrazit," hulákala dál.
„Máš ještě štěstí, že se tě ten Liam zastal."
„Liam?" nechápala jsem.
„Ano, Liam. Bratr té tvé kamarádky. Měla by jsi už začít uvažovat o budoucnosti. Za chvíli ti bude šestnáct."
„Mami! To snad nemyslíš vážně?! Liam je skoro o pět let starší... A vůbec... nechci kluka.
Navíc Liam se mě nezastal jen tak. Musel k tomu mít důvod. Ale rozhodně ne kvůli tomu, že by mě měl rád! Kdykoliv tohle udělal, zatáhl někoho do průšvihu!" Vůbec se mi nelíbilo, kam se náš rozhovor ubíral. Liama jsem ráda neměla. Příští rok měl na naši školu nastoupit jako učitel angličtiny a dějepisu. Co mám dělat, aby mě alespoň jednou matka pochopila? Zoufala jsem si.
Už jsem to nemohla vydržet, a tak jsem naštvaně odpochodovala ke dveřím od svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. Z kuchyně jsem pak už slyšela jen mámin zoufalý pláč.

~

     Dnes má Vivian narozeniny a na svou oslavu si pozvala ještě dalších pár přátel. Vivian má přece jen více kamarádů, než jsem si dříve myslela.
Vyhrabala jsem se z postele a spěchala se dát trochu do kupy.
„Letty? Nevíš náhodou kam se poděly moje nůžky a balicí papír, který jsem měla položený v přijímací místnosti?" hulákala jsem na celý dům.
Moje osmiletá sestřička byla totiž pěkný bordelář a měla v oblibě si bez dovolení půjčovat moje věci. Ono by mi to ani tolik nevadilo, kdyby mi je potom taky hezky vrátila zpátky.
Sestra mi vrátila nůžky a balicí papír a já začala balit dárky.
Když jsem s tím byla hotová, vrhla jsem se na svou image.
Rozhodla jsem se pro světle modré šaty, na kterých byly sem tam našité květiny. Když jsem si je oblékla a sešla jsem s taškou dárků dolů do kuchyně, odkud jsem se chystala jít chodbou ven, zastihla mě Letícia.
„Páni, tobě to sluší. Vypadáš jako irská princezna," pronesla. Nevěděla jsem co na to říct. Potěšilo mě to. Ale irská princezna? To snad nemyslela vážně.
„Kde jsi ty šaty vzala?" zazněl za mnou mamčin hlas.
„Dostala jsem je od dědečka k patnáctým narozeninám. Vzpomínáš?"
„Ach ano. Úplně jsem na to zapomněla... Vypadáš v nich překrásně," vydechla a už se nesnažila své udivení skrývat.
„Jako princezna. Kdyby tě tak viděla tvá prababička... Měla by radost."
To jsem nechápala. O mojí prababičce matka mluvila jen zřídka kdy.
„Co s ní?" zkusila jsem to.
„Jednou ti to povím. Ale až na to bude vhodná doba, Gabi. Slibuju."
Na to jsem neměla moc co říct, a tak jsem se raději vydala na cestu.

~

    „Gabiiii!" přivítala mě rozjařeně Vivian, jakmile jsem zazvonila.
„Jdeš právě včas. Akorát přišla Olivia s Lilian a..."
„A co?" znejistěla jsem.
„I Ellen," dokončila svou větu a vzala Joyce do náruče.
„Mimochodem, s Liamem mluvil ten kluk, do kterého jsi včera narazila - Kaylan - a sháněl se po tobě."
„Proč?"
„Moc se ptáš," zakřenila se Vivian.
„Ne, vážně nevím. Liam mi to neřekl."
„Tak nic, no. Další věc, kterou se dozvím až později," povzdechla jsem si.
Vivian nasadila opět svůj krásný úsměv a zadívala se na chvíli do přicházející tmy.
„Tak pojď dál."

~

        „Tak já půjdu. Měj se, Vivian."
„Ahoj a děkuju. Moc jsem si to užila," volala na mě ode dveří, když mě vyprovázela.
Zamávala jsem jí na rozloučenou a vydala se domů.
„Můžu tě doprovodit?" uslyšela za s sebou náhle hlas a vyděšeně s sebou trhla.
„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit," omlouval se.
„Strašně jsem se tě lekla. Co tady děláš, Kaylane? Jmenuješ se tak, ne? " zmatkovala jsem.
„Ano, jmenuju. Vidím, že se to k tobě dostalo," řekl a zablesklo se mu v očích.
Najednou mi začalo být špatně.
„Ty jsi něco pila?"
„Ne... "
„Nelži mi."
„No dobře, ale jen jednu malou skleničku... Možná dvě... "
„Pojď, dovedu tě domů."
„Ne díky, nechci," ohradila jsem se. „Jestli se to má matka dozví, mám domácí vězení... Minimálně... "
„Neboj se, to se nestane," ujistil mě a vlídně se usmál.
„Mimochodem, vypadáš krásně. Jako nějaká princezna."
„Díky," poděkovala jsem a jen matně si uvědomovala, že už nejsem při smyslech.

~

      Dalšího dne jsem se probudila s ukrutnou bolestí hlavy.
Když jsem se dobelhala do kuchyně, mamka místo pozdravu spustila:
„Kde jsi včera v noci byla? Měla jsem o tebe strašný strach."
„Byla jsem přeci na Vivianině oslavě," řekla jsem vyhýbavě.
„Volala jsem k Vivian domů a ta mi potvrdila, že jsi odtamtud odcházela v půl dvanácté. Ale kam jsi zmizela pak? To už nevím. Domů jsi přišla ve dvě ráno," objasnila mi.
Najednou se mi vybavily vzpomínky z včerejší noci. Kaylan mě dovedl k sobě domů, kde mi dal vypít nějaký čaj. Chutnal jako shnilé ponožky. Ale přestalo mi z toho přestalo být šoufl a i bolest hlavy se zmírnila. A jeho krásné, zelené oči ve tmě tak půvabně zářily...
A pak jsem usnula a už si jen pamatuji, že jsem otevírala domovní dveře a poté zase spala.
„Byla jsem s Kaylanem," vypadlo ze mě, než jsem to vůbec stihla zvážit.
„S Kaylanem? Kdo pak to je?" zajímala se matka.
To jsem raději nechala bez komentáře.
Matka si jen povzdechla a šla připravit jídlo.
Přesně jsem věděla, co jí teď běží hlavou.
Kdy už mi Gabi začne plně důvěřovat...

~

       Pondělí bylo jako každé jiné. Normální, skoro až nudné.
No, alespoň do té doby, než přišla naše třídní se zprávou, že k nám do třídy nastoupí nový žák.
Ono by to nebylo ani tak zajímavé, kdyby se ve dveřích neobjevil Kaylan.
Ještěže místo vedle mě bylo obsazené. Vážně díky bohu za to, že Vivian přišla do školy. Protože jsem si nebyla jistá, jestli se psychicky nesesypu.
Učitelka ho naštěstí posadila do volné lavice vzadu, vedle Marca. A my seděly vepředu.
Amamda mi už konečně dala pokoj a jen na mě vrhala zlostné pohledy.
Sedla jsem si zpátky do lavice a čekala na Vivian, než se vrátí z WC.
Jenže v tu chvíli jsem ucítila něčí pohled v zádech. Zamrazilo mě.
Otočila jsem hlavu a kdo tam nestál?
Kaylan.
No to snad není možný, hudrovala jsem si pro sebe, i když jsem věděla, že nemám důvod. Pomohl mi.
Přistoupil ke mně.
„Ahoj. Tak jak ti je?" Jeho slova se na mě valila jako smršť bubnujícího deště.
Bylo mi trapně, že mě viděl, když jsem nebyla úplně při smyslech.
Sebrala jsem veškerou odvahu a odpověděla: „Už je mi dobře. Díky."
„To jsem rád."
„Ehm, co bylo v tom čaji?" zašeptala jsem.
Kaylan se usmál. „Jen bylinky. Nic víc. Moc ti to nechutnalo, že?"
„Popravdě? Nic hnusnějšího jsem snad v životě nepila. Bylo mi z toho špatně. "
Už jsem se zase začínala usmívat a všechna nervozita ze mě opadla.
Najednou jsem si ale všimla, že na nás všichni zírají. Amanda se jako vždy tvářila naštvaně.
„No to snad nemůže být pravda. Ty si vážně myslíš, že když jsem přijde nový kluk, tak musí být hned tvůj, Gabriello?! zeptala se s opovržením Amanda a přistoupila ke mně blíž.
„Kolikrát ti mám vysvětlovat, že mě za nepřítele mít nechceš? Copak ti nestačil předešlý incident? "
Zaskřípaly mi zlostně zuby.
„Na to zapomeň. Nebudu tvým otrokem jako všichni ostatní! Já se tě nebojím."
Amanda si odhrnula hnědé vlasy z obličeje.
„Možná nebojíš, ale brzy budeš. Lidi jako ty nemají právo být uznáváni."
„To se tedy pleteš. Všichni na to mají právo... Ale víš co mě na tobě fascinuje? "
Amanda nad Kaylanovými slovy překvapeně zamrkala.
„Že se mi nelíbíš už hned první den, co jsem tady. To se ještě nikomu nepodařilo. To se musí nechat. Ta tvoje sebestřednost a drzost je neuvěřitelná, " ušklíbl se kysele.
Amanda vzteky zrudla.
„Tak ty se jí zastáváš?! Jak se opovažuješ! Jsi stejný jako ona!" křičela, zatímco ostatní se vzpamatovávali z toho, co právě slyšeli.
Nikdo neměl odvahu Amandě odporovat. Na to měla její rodina moc mocné a důležité postavení.
„Ještě se uvidí, do jaké skupiny budeš patřit. Tak pohledný a přitom tak zkažený," odfrkla si.
„Kdyby sis to ale rozmyslel, dveře máš vždy otevřené," řekla sladce, pohladila ho po tváři a odešla někam na chodbu. Její stoupenkyně se mezitím vzpamatovaly a utíkaly za ní.
Vtom se ve dveřích objevila Vivian a s vytřeštěnýma očima přejížděla pohledem ze mě na Kaylana a z Kaylana na mě.
„No, tak tohle se jen tak někomu nepodaří, " řekla uznale.
„Ale dej si na ni pozor. Umí být vážně zlá."
Pak se obrátila na mě: „Gabi, volala mi mamka, že mám co nejdřív přijít domů, takže dneska tě nedoprovodím,  promiň."
„To nevadí," usmála jsem se na ni a chystala se posadit, když se do rozhovoru vložil Kaylan.
„Jestli chceš, doprovodím tě já."
Zůstala jsem na něj zírat. Mám ho odmítnout?
„Jestli chceš," svolila jsem nakonec a posadila se do lavice.
Přitom mi neunikl Vivianin zasněný pohled.
Že já jsem vůbec něco řekla.

Šaty: